Zeď 25 let po pádu: Je rozdělení Německa minulostí?

Transformace východního Německa bude delší, než si v roce 1989 lidé a politici dovedli představit. Zdá se, že se potvrdí slova německo-britského sociologa Ralfa Dahrendorfa: trvá šest měsíců, než se změní politický systém, šest let, než se transformuje ekonomika, a 60 let, než se změní společnost.

Braniborská brána a berlínská zeď v roce 1989 a nyní. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Braniborská brána a berlínská zeď v roce 1989 a nyní. | foto: ReutersLidovky.cz
Braniborská brána a berlínská zeď v roce 1989 a nyní.

Přesně čtvrtstoletí po svém pádu znovu vyrostla berlínská zeď. Nikoli z betonu a oceli, ale ze svítících balónků. Na svém místě nestála dlouhých 28 let, ale jen přes víkend. V nedělním podvečeru se znovu rozplynula.

Všech osm tisíc balónků vyletělo do vzduchu a symbolicky zpečetilo, že rozdělení města i celého Německa na dva odlišné a v mnohem protikladné státy je hlubokou minulostí. Nabízí se otázka: Je tomu tak i ve skutečnosti?

Odstranění fyzické překážky

Spolková republika Německo (SRN) a Německá demokratická republika (NDR) vedle sebe žily dlouhých 40 let. V roce 1961 byl uzavřen poslední volný přechod mezi oběma zeměmi, berlínská hranice mezi západními sektory a východní částí města.

V té době se už ale oba státy, jež vznikly na troskách Hitlerovy říše, ubíraly déle než deset let vlastní cestou. SRN vstoupila do NATO a patřila k iniciátorům západoevropské integrace, NDR byla nejloajálnějším spojencem Sovětského svazu. Propast mezi oběma světy zůstala zachována až do podzimu 1989.

V noci z 8. na 9. listopadu 1989 se ukázalo, že odstranit fyzické překážky mezi oběma částmi Německa bude snazší, než se čekalo

Tehdy, přesně v noci z 8. na 9. listopadu, se ukázalo, že odstranit fyzické překážky mezi oběma částmi Německa bude snazší, než se čekalo. Sovětský blok se rozpadal. Moskva vydala jasné signály, že do dění ve svých satelitech nezasáhne, a proto se pod tlakem okolností poroučel i rigidní Honeckerův režim.

Následovala ohromná euforie. Lidé tančili v ulicích, na západ se valily davy žen s nápadně blond trvalou a mužů s pověstnými knírky, vesměs v nevkusných džínových nebo šusťákových bundách. Lidé na Západě na ně shlíželi poněkud shovívavě. Na nejvyšší vládní úrovni se záhy z iniciativy tehdejšího energického kancléře Helmuta Kohla začalo připravovat spojení země pod taktovkou Bonnu.

Štědrost západních Němců

Spolková republika Německo, za niž vedl jednání o takzvané smlouvě o sjednocení tehdejší ministr vnitra a dnešní strážce státní kasy Wofgang Schäuble, si víceméně zvládla nadiktovat vlastní podmínky. Navzdory námitkám svého východoněmeckého protějšku Günthera Krauseho prosadil, že pro nově vzniklý útvar zůstane zachován název „spolková republika“, znění „západní“ ústavy i hymny – „nové“ spolkové země jen přistoupí k SRN.

Západní Němci byli k východním „Ossis“ velmi štědří. Každý z nich, získal při výjezdu do SRN jednorázový uvítací poplatek sto marek.

Schäuble dodnes tento postup označuje za legitimní – tehdejší NDR byla oproti jeho republice co do rozlohy a počtu obyvatel třetinová. V té době se ale našlo jen málo kritiků, kterým toto uspořádání vadilo. Lidé si užívali nové svobody a nevídaných možností konzumu, které jim nově otevřené hranice nabízely. Mnoho východních Němců odešlo za novými kariérními vyhlídkami na západ.

Nejvyšší metou bylo po letech půstu, kdy se na nový trabant běžně čekalo až 13 let, nové (tedy spíše ojeté) auto. Z obchodů zmizely východní produkty, každý chtěl jen západní značky. Západní Němci byli navíc k východním „Ossis“ velmi štědří. Každý z nich, získal při výjezdu do SRN jednorázový uvítací poplatek sto marek. Při vzniku měnové unie na jaře 1990 byl nastaven pro východní marku výhodný směnný kurz, o rok později vznikl „solidární příspěvek“ pro obnovu bývalé NDR.

Východoněmecký životní pocit

Mnozí lidé z okolních zemí, které na počátku devadesátých let také procházely postkomunistickou transformací, východním Němcům bohatého bonnského strýčka trochu záviděli. Představa, že v nových spolkových zemích brzy vzniknou kvetoucí krajiny, jak sliboval kancléř Kohl, však brzy začala dostávat trhliny.

Za fasádami nově opravených domů a nablýskanými výkladními skříněmi obchodů se začala odvíjet lidská dramata, která nyní, u příležitosti 25 let pádu berlínské zdi, zachytily nesčetné dokumenty a vzpomínkové akce. Společným jmenovatelem východoněmeckého životního pocitu po sjednocení se staly obavy ze ztráty obživy, volného trhu a z všudypřítomné konkurence.

Společným jmenovatelem východoněmeckého životního pocitu po sjednocení se staly obavy ze ztráty obživy, volného trhu a z všudypřítomné konkurence

Po polovině devadesátých let se nezaměstnanost v nových spolkových zemích vyšplhala na dvojnásobnou úroveň než ve starých a téměř desetiletí se držela na alarmující výši okolo 20 procent. Významně začala klesat až po roce 2005. Důvodů pro tento vývoj bylo několik. Řada zaměstnání s koncem komunistického režimu zanikla. Problémy s životopisem neměli v novém státě jen četní spolupracovníci ministerstva pro státní bezpečnost či tajné policie, pionýrští vedoucí nebo nadbyteční úředníci.

V porevoluční euforii byla do soukromých, převážně západoněmeckých rukou předáno na osm tisíc do té doby státem vlastněných podniků. V ostře konkurenčním prostředí často neměly šanci přežít, privatizaci navíc doprovázely podobně jako v jiných zemích tunelování a korupce. V Německu se k tomu přidal pocit, že východ brutálně zneužili a vyplundrovali bezohlední Wessis.

Stesk po NDR

Počáteční nadšení ze svobody vystřídaly vzpomínky na sociální jistoty a solidaritu v době komunismu a na to, jak lidé dříve společně čelili všeobecnému nedostatku a režimnímu útlaku. Mnohé zaplavila vlna „ostalgie“, stesku po (mezitím silně zidealizované) NDR.

Počáteční nadšení ze svobody vystřídaly vzpomínky na sociální jistoty a solidaritu v době komunismu a na to, jak lidé dříve společně čelili nedostatku a režimnímu útlaku

Zadostiučinění se ve sjednoceném Německu většinou nedostalo ani někdejším obětem Honeckerovy diktatury. Lidé, jejichž příbuzní byli zastřeleni při pokusu o útěk z NDR, matky, kterým byly z úřední moci odebrány děti, ani pacienti zneužívaní pro státem organizované medicínské pokusy se nedočkali, že by viníci byli přiměřeně potrestáni.

Hněv ulice se ve východním Německu začal brzy obracet proti přistěhovalcům. Ulicemi měst začali pochodovat neonacisté, začaly se množit násilné excesy. Krajní pravice má dodnes v nových spolkových zemí nadprůměrně silné pozice a není náhodou, že odtud pochází i teroristická buňka NSU, která několik let nerušeně vraždila zástupce migrantské komunity.

Relativně silné postavení si zachovala i postkomunistická PDS, která je dnes součástí Strany levice. Letos má v Durynsku historickou šanci nominovat svého prvního zemského premiéra.

Obrovská změna

Navzdory všem zmíněným problémům a rozporům by bylo chybou vidět vývoj posledních 25 let černě. Spokojenost východních Němců s vlastní ekonomickou situací stabilně roste – podle průzkumů ji pozitivně hodnotí 46 procent občanů, o sedm procent více než před 20 lety.

Východoněmecká města a infrastruktura se změnily k nepoznání

Východoněmecká města a infrastruktura se změnily k nepoznání. Mnozí, zejména mladší lidé si uvědomují, jak ohromné výhody jim přináší svoboda pohybu, cestování a slova či členství v Evropské unii.

Zároveň je ale jasné, že transformace východního Německa ještě potrvá a bude to mnohem déle, než si lidé a politici dovedli představit v roce 1989. Zdá se, že se v této souvislosti potvrdí slova německo-britského sociologa Ralfa Dahrendorfa: trvá šest měsíců, než se změní politický systém, šest let, než se transformuje ekonomika, a 60 let, než se změní společnost. �B