Že Rakušané nechtějí proud z jádra? A jak toho docílí!?

Vídeň zvažuje, že by kvůli „nevhodnému“ energetickému mixu zastavilo dovoz elektřiny z ČR. Jenže to není z mnoha důvodů možné.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Tož nás Čechy – národ kočích a služek – chce Vídeň zase asi trochu potrestat. Tedy pokud je pravda, že Rakousko zvažuje, že by kvůli „nevhodnému“ typu našeho energetického mixu zastavilo dovoz elektřiny z České republiky. A Německo – říkal kdosi – by se k tomu mohlo také připojit. Prý.

Docela dobře chápu, že v obou zemích se jaderná energetika stává parvenu, něčím, o čem se ve slušné energetické společnosti zkrátka nemluví. Ostatně sám nepatřím mezi zastánce této technologie výroby elektřiny. Jenomže něco jiného jsou deklarace a přání, a něco jiného je realita. Některé věci, jakkoliv toužebně si je přejeme, se prostě stát nemohou. Důvodů pro takové tvrzení je hned několik; tak si je postupně vyjmenujme.

Technologický nesmysl

Základním cílem Evropské komise v oblasti transferu energií je vytvoření jednotné přenosové sítě na celém území Evropské unie. Lze si jen těžko představit, že by Rakousko s Německem vytvořilo jakýsi izolovaný ostrov, na nějž by měl přístup povolen pouze „čistý“ výrobce. Technologicky to prostě nejde, systémově je to paskvil. Mimochodem, jak by se Němci odstřihli od Francie? Selekce dodavatelů elektřiny není dost dobře možná.

Zkuste odlišit elektrony z německého větrníku od elektronu z temelínského reaktoruDalším směrem úvahy by se mohlo stát odmítnutí obchodních smluv s výrobci, jejichž energetický mix obsahuje nevítané jádro. Jenomže ani tak by Rakušané či Němci nezabránili dodávkám „jaderného“ proudu. Proč?

V minulých dnech se u nás hojně diskutovalo o hrozbě totálního výpadku elektřiny, takzvaném blackoutu. Důvodem byla nadprodukce elektřiny v německých větrných elektrárnách a nedostatek energie v Rumunsku a Bulharsku. Přes Českou republiku a Polsko se tak z Německa na východ řítila vlna energie – u nás prý až čtyřnásobek normálně dopravovaného množství – a hrozil skutečný rozpad sítě. Přestože si myslím, že se hrozba blackoutu trochu nadsazuje a hlavním důvodem je fakt, že se do drátů už moc nevešla naše vlastní elektřina, je tento stav varující. Co je ale důležité, že přebytky proudu směřovaly též do Rakouska – a zkuste odlišit elektrony z německého větrníku od elektronu z temelínského reaktoru!

Jinak řečeno: Rakušané nemohou zabránit fyzické dodávce jaderné elektřiny, i kdyby hypoteticky odmítali uzavřít smlouvy s některými producenty. A ještě jedna malá poznámka: německé jaderné elektrárny přece nebyly uzavřeny všechny; většina jich bude vyrábět ještě nejméně deset let. Budou Rakušané během následující dekády odmítat dodávky elektřiny i z Německa?

Liberalizaci lze těžko obejít

Jenomže ono ani to odmítání smluv není možné. V Evropské unii již pár let platí liberalizace obchodu s energiemi. Obchodníci nabízejí elektřinu, kterou nakoupí na trhu – ve velké většině na burzách. Lze na burze identifikovat elektřinu podle jejího „technologického“ původu? Nelze. Liberální obchod s energií přitom představuje základní mantru energetické politiky EU. Může Německo či Rakousko zabránit některým výrobcům elektřiny v přístupu na burzu? Kdepak.

Jak by asi dopadly mezinárodní soudy v případě, že by bylo některým subjektům EU bráněno uplatnit své zboží na společném trhu?Největším „evropským“ zločinem je obchodní diskriminace. Jak by asi dopadly mezinárodní soudy v případě, že by bylo některým subjektům EU bráněno uplatnit své zboží na společném trhu? Taková situace by mohla nastat snad jenom tehdy, pokud by celá Evropská unie přijala zásadu úplného odmítnutí jaderné energetiky jako nežádoucí a vtělila ji do některé ze svých směrnic. To je ovšem nepravděpodobné, neboť zásady EU dávají jednotlivým členským státům výsostné právo určovat si svůj energetický mix podle vlastních možností.

Jistá omezení mohou představovat snad jen environmentální pravidla, jako je uhlíková daň, omezování emisí CO2, systém povolenek a tak dále. Taková omezení jsou ovšem platná obecně a energetický mix členských zemí ovlivňují toliko zprostředkovaně.

Přijde doba konsensuální?

O návrhu české energetické koncepce bylo popsáno více stran, než obsahuje samotný dokument. Nemyslím, že bychom měli tímto materiálem hovět Rakousku, přestože dobré sousedské vztahy také nejsou k zahození. Spíše mne trápí jiná věc. Z české energetiky se stalo kolbiště, kde jeden chce přechytračit druhého.

Není to jen otázka konkurenčních vztahů, i když i to je důležité. Ministerstvo namísto toho, aby se snažilo alespoň trochu harmonizovat rostoucí antagonismy ve prospěch českého spotřebitele, podléhá síle jednotlivých „hráčů“, z nichž některé by bylo možno označit za hazardní.

Věřím tedy, že namísto vzájemného okopávání kotníků by snad někdy mohla v české energetice přijít doba konsensuální. Třeba by to alespoň trochu snížilo energetický korupční potenciál.

Je tedy celkem jasné, že nápady našich sousedů ochránit své spotřebitele od zla jaderné elektřiny náleží výlučně do sféry účelových politických prohlášení s nulovou realizovatelností. Dobře to zní a nic to nestojí. Jen aby se toho rakouští voliči nakonec nedomáhali…

A ještě mne jen tak mimochodem napadá: pokud by bývalo přežilo rakousko-uherské mocnářství, byl by odpor Vídně vůči našemu energetickému mixu také tak vehementní?

Počet příspěvků: 25, poslední 26.1.2012 01:33 Zobrazuji posledních 25 příspěvků.