Když do Bistra Florentýna zabrousí náhodný chodec, jistě netuší, kde se to ocitl. Nejspíš si maximálně vybaví, že v těchto místech dříve fungovala restaurace a music bar Kuře v hodinkách. Nebýt nového rozmáchlého nápisu nad vchodem, z ulice by člověk skoro nic nepoznal, i ten „music bar“ je dosud vyveden charakteristickým písmem napodobujícím ozubená kolečka.
Oč je interiér podniku nudnější, o to rušněji se hlásí jeho webové stránky.
Ostatně i uvnitř cestou k toaletám stále ještě narazíte na plakát inzerující Pražské jazzové dny léta páně 1979... Music bar tedy zřejmě přežil se vším všudy, co ale restaurace? Stran dekorace se majitelé drželi poněkud při zemi: holé, šedobéžové stěny s tmavším válečkem, u stropu dvojice „křišťálových“ lustrů, tedy spíš lustříků, na zemi nenápadné, asi též původní dlaždice, stejně jako proti vchodu tmavý, nepříliš funkčně působící bar. Oč je interiér podniku nudnější, o to rušněji se hlásí jeho webové stránky. Nezasvěcenec opravdu nemůže tušit, že pod všudypřítomným heslem „Vraž do toho kopu lásky“ tepe nejen blog.Florentýna.cz, Diskusní fórum, chat, Facebook, ale i virtuální Bistro Florentýna včetně Receptů z Bistra. Za celým projektem hledejme pochopitelně ženu – Janu Florentýnu Zatloukalovou alias Flo, autorku momentálně rozebrané Kuchařky pro dceru, kterou pozornější návštěvník najde vystavenou hned vedle vchodu do restaurace (kuchařku, nikoli dceru ani autorku).
Všechna ta virtuální realita nás dost znejistěla, a tak jsme se rozhodly jít a bez velkých štráchů si objednat hmatatelnou ukázku přetřásané gastronomie.
Těžké vybírání
Tak zaprvé, jídelníček Flo působí fantasticky – nevšimly jsme si vůbec ničeho, co by nás alespoň trochu nepřitahovalo. Navíc se zaklíná čerstvými sezónními surovinami (odolá málokdo) a tradičními poctivými postupy prvorepublikové kuchyně (těm asi neodolá nikdo). Výběr je zkrátka fuška. Nakonec se rozhodujeme pro česnekový krém, pečené kuřátko s mangoldem, nádivkou a bramborovými chrupínky a pečenou kachnu s červeným zelím s jablečným moštem a bramborovými lokšemi.
Prezentace polévky je zdařilá, uprostřed talíře jsou do kříže vyskládány dva dlouhé plátečky opečené bagety, povrch zdobí kousky křupavého zeleného kadeřavého salátu, pár kapek oleje, dvě snítky rozmarýny a plátky opečeného česneku. Krém je patřičně hustý, chuťově hodně výrazný, nicméně tepelná úprava, jíž tato aromatická cibulovina prošla, příjemně otupila její zasyrova dost agresivní říz, takže nemusíme mít obavu, že by se po konzumaci od nás spolucestující v metru s odporem odvraceli. Není zkrátka co vytknout, polévka po všech stránkách potěšila.
První z hlavních chodů obnáší polovinu baby kuřátka s loužičkou vlastní šťávy; sekaný mangold ochucený smetanou a česnekem bohužel cestou z kuchyně poněkud vychladl, ale jako méně obvyklá varianta špenátu má rozhodně šmrnc; žemlová nádivka dárkově balená do plátku prosciutta chutná jako doma (pokud ji člověk ovšem umí udělat), klidně by jí mohlo být i o centimetřík víc, žádnou snahu o minimalismus jsme zatím nepozorovaly. Tzv. chrupínky (pod tímhle názvem jsme si původně představovaly něco jako drobné snídaňové cereálie) jsou vyloženě lahodnou záležitostí. V reálu jde o čtyři velké smažené bramborové krokety šiškovitého tvaru, zjemněné parmezánem, ke kuřeti možná trochu nestandardní, ale samy o sobě opravdu vynikající.
Útok sádlem
Servírka se kajícně omlouvá a nabízí jako hojivou náplast domácí těstovinové pirohy s tvarohem
Mezitím se těšíme na kachnu, ovšem jen do chvíle, než nám přistane na stole. Talíř se totiž zoufale topí v moři omastku a důvěru nevzbuzuje ani stehno, na které náš pohled padl jako první: kůžička nepůsobí křupavě, nýbrž poněkud seschle, což snad má kompenzovat zmíněný tuk (?). Na povrchu ještě ke všemu nacházíme zbytky peří. Při zakrojení skoro nelze odervat maso od kosti; v ústech pak chutná tak tuze a nedobře, že jeho konzumaci po několika marných pokusech vzdáváme. Co naplat, že bramborové placky (samy o sobě chutné) jsou nasucho pečené, když celý chod je doslova prostoupen sádlem. Červené zelí, byť trochu mdlejší chuti, naopak není špatné, ale obava o žlučník nám velí vrátit celou kreaci zpět do kuchyně. Prvotní nadšení střídá zklamání. Servírka se kajícně omlouvá a nabízí jako hojivou náplast domácí těstovinové pirohy s tvarohem. Z profesionálních důvodů chceme dát Florentýně ještě šanci, tak tedy – sem s nimi!
Donesená náhrada však náš dojem moc nespravila – pirohy, sypané osmaženou zelenou cibulkou, jsou bohužel uprostřed rozvařené, kašovité, zkrátka nepovedené.
Už bez valného nadšení testujeme dezert - menší čokoládovou kostku s lístkovými oříšky a hromadou šlehačky. Po pravdě řečeno neurazil, ale ani nijak neomráčil, snad proto, že byl tvrdší, než je nutno, což spolu s nadýchanou šlehačkou vytvořilo trochu nežádoucí kontrast. Káva byla dobrá.
Když si to tak celé vybavujeme znovu, přijde nám, že 1) interiér na hosta působí poněkud smutně a moc ke stimulaci chuťových buněk nepřispívá. 2) Kuře sice zabodovalo, ale kachna zcela propadla. 3)Tvarohové pirohy, které by rusofil nazval spíš pelmeně, nebyly nic moc. 4) Dezert tuhý a jeho celkové vyznění nesourodé.
Nějak se nám ale nechce věřit, že by to Flo takhle zvrzala pokaždé. Vzhledem k tomu, že nám unikl králík s polentou (v den naší návštěvy údajně vyčerpaný), pečená pražma a několik dalších lákadel, možná se do Bistra Florentýna ještě někdy vypravíme... Pevně doufáme, že příště to bude lepší.
Vzkaz hostům
Těšte se na sympaticky sestavený jídelníček a přátelské ceny (za popsaný oběd jsme zaplatily 539 korun).
Vzkaz podniku
Pokud je kuchaři líto neservírovat výpek z kachny, nechť jej nalije do kdysi běžně používaného omáčníku – pak si host může dopřát přesně tolik, kolik je mu libo.
Bistro Florentýna
Adresa: Seifertova 26, Praha 3
www.florentyna.cz
Tel.: 222 734 212
Otevřeno: PO - PÁ 11.00 - 22:00, SO - NE 12:00 - 22:00
