Lidovky.cz

Završení případu Placák: Povoluje svěrací kazajka zločinů komunismu?

  23:08

Pokud nefunguje spravedlnost, bere za takové selhání jednoho dílce demokracie odpovědnost celá společnost, píše Jan Brabec.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

V pondělí Městský soud v Praze potvrdil trest pro bývalé příslušníky StB (jeden a půl roku nepodmíněně pro Antonína Prchala, jeden rok nepodmíněně pro Ladislava Irovského a dva roky podmíněného trestu pro Petra Vrbického), kteří v roce 1989 v křivoklátských lesích zmlátili disidenta Petra Placáka.

Po pětadvaceti letech, které od události uplynuly, je to jistě směrem ke spravedlnosti a poškozenému Petru Pacákovi více než dobrá zpráva. Celý příběh má totiž daleko větší přesah, než by se možná po takové době zdálo, a na naši současnost vrhá nepříliš dobré světlo – ve smyslu vůle napravovat spáchané křivdy a nekompromisně, a to i směrem do vzdálené minulosti, vyžadovat spravedlnost. Pokud to totiž nedokážeme či se to nenaučíme, nikdy se ze svěrací kazajky komunistické totality nevymaníme.

Případ Vaš...

Ve stejný den večer, kdy padl konečný verdikt nad brutálními estébáky, totiž Česká televize odvysílala dokument o smutně proslulém soudci Karlu Vašovi, který v důkazně zmanipulovaném procesu v padesátých letech poslal mezi jinými na smrt generála Heliodora Píku (Karel Vaš se mimo jiné podílel i na masakru více než sedmi set německých civilistů, a to včetně žen a dětí, v rámci tzv. divokého odsunu po skončení války v roce 1945 v Postoloprtech). Nejenže před zraky diváka defiloval otřesný příběh sebevědomého a fanatického komunisty, potažmo skutečného zločince, ale navíc i výpovědi a reflexe jeho obětí, které prostřednictvím filmového dokumentu nemůžou uvěřit tomu, že v Karlu Vašovi zosobněné zlo může bez jakékoli pádné odpovědi v demokratické společnosti prostě jen tak projít.

Po roce 1989 se Karlu Vašovi spravedlnost vyhnula právním a společenským územ – jeho činy byly klasifikovány tak, že je soud označil za promlčenéNa toto zvláštní divadlo či chmurné konstatování se pak měl možnost divák dívat téměř pětadvacet let od pádu komunismu (a rok od premiéry dokumentu), což už je poměrně dlouhá doba k tomu si něco takového, jako je totalitní minulost a její zločiny, ve společnosti ujasnit a vzhledem k této obecně spoluprožívané minulosti překonat neuvěřitelné a vcelku pochopitelné zmatky. Třeba jako v případě bývalého disidenta a ústavního soudce Pavla Rychetského, jehož otec kdysi Karla Vaše coby obhájce hájil a který o něm v dokumentu prohlásil, že byl „politickým vězněm“ – ve smyslu, že byl obětí komunistického režimu.

I když byl totiž Karel Vaš v padesátých letech jako nepohodlný svědek za některé své zločiny (komunisty pochopitelně vyselektované) odsouzen do vězení a odseděl si pět let právě mezi těmi, které do kriminálu posílal, po roce 1989 se mu paradoxně spravedlnost vyhnula právním a společenským územ – jeho činy byly klasifikovány tak, že je soud označil prostě za promlčené.

... a dvojí výklad promlčení

Jenže je evidentní, že i takový právní názor či klasifikace může mít dvojí výklad a je evidentní, že se náhled na institut promlčení mění s názorem a osobami soudců, a postupně se proměňuje i v čase.

V případě Petra Placáka totiž Městský soud také jako odvolací instance nejdříve trestný čin estébáků označil jako promlčený, Nejvyšší soud ale jeho verdikt zrušil a případ vrátil zpět k soudnímu projednání. A jak už bylo řečeno, ten samý Městský soud pak vinu a trest estébákům potvrdil.

Úlevných konců pomálu…

A právě v tom je ta potíž. Je evidentní, že se pohybujeme v jakémsi zacykleném světě zločinů a křivd, které pravděpodobně příliš velkou satisfakci či katarzi v podobě nějakého soudního výroku nenacházejí, a možná ve své podstatě nikdy ani nenajdou. Samozřejmě, oběti komunismu byly rehabilitovány, stát jim vyplatil odškodnění, v řadě případů jejich občanské postoje ocenil prezident republiky. Jejich tragické příběhy zná snad už každý, jejich trápení se věnují knihy a filmové dokumenty. Přesto jakoby pořád stojíme na stejném místě.

Jako by se pomalu zapomínalo, jak komunisté „dokázali“ mučením a vynucenými výpověďmi produkovat „zločince“, a přitom účelově zneužívat zákony...Zločiny komunismu již dokážeme vcelku sofistikovaně popsat, a dokonce se cítíme už natolik silní v kramflecích, že o nich začínáme vést spory, a v mnohých případech dokonce ohýbat tehdejší skutečnost do absurdního obrazu či až jakéhosi karikaturního šklebu. Jako třeba že komunisty zavražděná Milada Horáková šla komunistům přece „po krku“, a tak vlastně sklidila, co sama zasela – de facto se tak stala spoluvinicí své vlastní vraždy.

Jako by se pomalu zapomínalo, co znamenal pojem „zinscenovaný proces“ , jak komunisté „dokázali“ mučením a vynucenými výpověďmi produkovat „zločince“ jak na běžícím pásu, a přitom účelově zneužívat zákony – jako třeba v případě politické odpůrkyně Milady Horákové a její „velezrady“.

Nicméně, i když se i přes takové nesmysly a pomatené souznění s pachateli české společnosti, potažmo historikům daří komunistickou minulost postupně krok za krokem důsledně mapovat, naše minulost není jakousi odtažitou historickou látkou hodnou nezávazné debaty. Pokud odhlédneme od toho, že jsme svým způsobem generačně komunistickou minulosti obecně zasaženi, tak mezi námi pořád žijí lidé totalitou neuvěřitelným způsobem poškození – řada z nich si odseděla deset i více let v drastickém kriminále, řada z nich vzpomíná na své blízké (jako například syn Heliodora Píky) přes prisma popravčí oprátky. A právě tito lidé jsou stále otazníkem či lakmusovým papírkem, nakolik jsme schopni být vůči poškozeným lidem či spoluobčanům solidární – a to i přes to, že většina české společnosti sice žádné zločiny zjevně nepáchala, nicméně jako „mlčící většina“ chod komunistické mašinerie pomáhala udržovat. A něčeho takového zatím zřejmě schopni příliš nejsme.

Až dosud jsme totiž schopnost tehdejší zločiny důsledně potrestat nijak neprojevili. Případů s konečným soudním výrokem, a tedy i pro oběti společensky úlevným koncem – včetně toho Petra Placáka –, můžeme spočítat na prstech jedné ruky.

Nikdy nebudou mít klid

Bylo proto hodně tristní se právě v dokumentu o Karlu Vašovi dívat na řadu obětí jeho „soudních“ verdiktů, jak v současnosti už jako staří pánové dokonce uvažovali vzít všechno do svých vlastních rukou a Karla Vaše jako zločince „zlikvidovat“, protože podle jejich soudu zkrátka zdejší spravedlnost nefunguje.

Že příběh fanatika Karla Vaše a jeho napáchané zločiny defilují před zraky celé společnosti a všichni je velmi dobře znají, nestačíŽe příběh fanatika Karla Vaše a jeho napáchané zločiny defilují před zraky celé společnosti a všichni je velmi dobře znají, nestačí. Všemi usvědčený zločinec, navíc takového kalibru, nebyl zkrátka potrestán. A to je hodně zvláštní modus vivendi celého vyrovnávání se s minulostí.

Jak ale známo, pokud nefunguje spravedlnost, bere za takové selhání jednoho dílce demokracie odpovědnost společnost, a to na hodně dlouhou dobu dopředu, a může se jí to dokonce v jistém smyslu vymstít.

Přesto je možná právě směrem do budoucna jistou útěchou, že ještě dnes čas od času stane nějaký nacistický zločinec před soudem, a tedy že si ani po více než šedesáti letech nikdo a nikde nemůže být jistý, že ho spravedlnost jednou nedožene. V této souvislosti může být vzhledem k institutu „nepromlčitelnosti“ i jistou nadějí, že v celosvětovém společenském kontextu nabývá čím dál víc na významu Mezinárodní trestní tribunál v Haagu, který soudí zločince z celého světa, jako třeba ty z bývalé Jugoslávie. Škoda jen, že nějaký mezinárodně uznaný verdikt dosud nepadl i v případě komunismu a jeho zločinů.

Případu Petra Placáka se ČESKÁ POZICE věnovala v těchto článcích:

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.