KOMENTÁŘ Jana Schneidera / V Sýrii po tragickém chemickém útoku kulminuje napětí. Česká zahraniční služba však se svým zásadním stanoviskem vyčkává. Je Sýrie daleko, nebo blízko? Je tamní situace pod naši rozlišovací schopnost? Nebo jsme jen zoufale neschopni tvořit důstojnou zahraniční politiku?
Americký ministr zahraničí John Kerry se vyjádřil, že oním chemickým útokem byla překročena hranice a že je nutno zasáhnout. Z Bílého domu se ozvalo přitakání. Co to ale vlastně ve Washingtonu řekli?
Ano, chemický útok je děsivý, a děsivost ještě násobí manipulace s ním. Světová veřejnost je naštěstí stále méně ochotná Washingtonu zobat z ruky a papat „zaručené“ informace i s navijákem. Zejména poté, co Washington napadl Irák, bez ohledu na to, že se mu prefabrikované „důkazy“ pro agresi rozpadly v prach.
A nyní zkouší něco podobného se Sýrií. Oblafnout veřejnost lží nedůstojnou a primitivní, od předešlých téměř k nerozeznání. Ale lidé jsou již ostražití a začínají dávat zřetelně najevo čím dál omezenější velikost bulíků, které si ještě nechají pověsit na nos. Obzvláště, když ministr Kerry mluví o chemickém útoku, aniž by měl důkazy o tom, kdo vlastně zbraně použil. Přitom podle ruského ministerstva zahraničí sekretariát OSN již obdržel důkazy o provedení dubnového chemického útoku – syrskou protivládní opozicí...
Geopolitickými souvislostmi aktuálního dění v Sýrii jsme se věnovali v článku: Obama kolem Sýrie tančí, jak Saúdové pískají.
Nesmysl, který z druhé strany dává smysl
Syrský režim Bašára Asada (jehož spornou povahu zde neřešíme) se již delší dobu chová na mezinárodním poli ostražitě, až defenzívně. Použít chemické zbraně ve chvíli, kdy do země přijíždějí chemičtí inspektoři OSN, by mohl jen šílenec. A jen šílenec by mohl tvrdit, že onen chemický útok je důkazem toho, že drzý syrský režim zkouší, kam až může zajít.
Jediný důvod k použití chemických zbraní by měli takzvaní povstalci, kteří jsou v zoufalém postaveníSyrský režim chemickými zbraněmi disponuje, ale z jejich charakteristiky vyplývá, že to jsou zbraně zoufalců. Jenže syrský režim aktuálně nad takzvanými povstalci vítězí. Jediný důvod k použití chemických zbraní by tedy měli takzvaní povstalci, kteří jsou naopak v onom zoufalém postavení.
Prezident Obama se totiž dlouhodobě zdráhá vojensky zaútočit proti Sýrii, nicméně by prý změnil názor, kdyby Damašek použil chemické zbraně. Nepodaří-li se tedy povstalcům touto zřejmou lží „kápnout Američanům do noty“, přimět Obamu ke změně názoru, a vyprovokovat tím americkou agresi proti Sýrii, budou pravděpodobně v dohledné době rozprášeni.
Pokusem zoufalců je též připsat chemický útok syrskému režimu na základě toho, že se inspektoři dostali na místo až po pěti dnech. Syrský režim prý likvidoval „stopy“. Proboha, jaké stopy? Nikdo nepopírá, že použité chemické zbraně pocházejí ze skladišť syrské armády. Vzhledem k tomu, že se ovšem některé z nich dostaly do rukou povstalců, což potvrzují i některé zpravodajské zdroje, nelze jednoznačně z nějakých technických parametrů stanovit, kdo onen útok provedl.
Záleží Evropě na křesťanech?
V posledních letech se na Západě ozývají vzrušené až hysterické hlasy o ohrožení křesťanstva v muslimských zemích. Pozoruhodné je, že až donedávna nikdo tyto obavy neprojevoval v souvislosti se Sýrií. Ještě pozoruhodnější je, že nikdo tyto obavy neprojevuje ani po vypuknutí války, která by mohla být občanská, ale není, protože na straně protivládních sil se sešli žoldáci z dalekých zemí. A přitom podle svědectví nejen diplomatů, ale i dalších přímých účastníků, je ve vážném existenčním ohrožení ze strany „povstalců“ více než půldruhého milionu syrských křesťanů.
Podle svědectví diplomatů i dalších přímých účastníků je v existenčním ohrožení ze strany „povstalců“ více než půldruhého milionu syrských křesťanůZde se v celé nahotě a nechutnosti projevuje onen „dvojí metr“ Západu, vlastnost, která dehonestuje a podrývá jakékoliv jeho aktivity v očích Orientu. Onen dvojí metr se projevil například odporným „pragmatismem“, s nímž západní vojenské síly využívaly tamních tlumočníků, a po svém stažení z okupovaných zemí většinu z nich prostě ponechali jejich osudu. Nu, co naplat – v době internetu budou tuto čerstvou zkušenost rychle sdílet mnohé národy, které budou mít s vojsky Západu co do činění. Západ tam pak bude mít „vymalováno“, až bude chtít získat nějaké spolupracovníky z řad místních.
Kruh se uzavírá
Další spornou okolností je finanční propojení Spojených států s al-Káidou a Tálibánem. Pentagon si totiž najímá jejich členy a stoupence na rekonstrukční projekty v Afghánistánu. Ve své čtvrtletní zprávě pro Kongres vyzval John Sopko, zvláštní inspektor pro obnovu Afghánistánu, představitele armády Spojených států, aby z těchto důvodů zrušili 43 kontraktů. Pentagon to však odmítl, s odvoláním na „zákonná práva“ těchto kontraktorů.
Vzpomeňme na analytické vyhodnocení George Friedmana, že skutečným cílem Spojených států v oněch zemích není zavedení nějakého pořádku, ale právě naopak destabilizace. Takže výprasky, které tam utrží Američané, se jimi jeví pouze na taktické úrovni, protože konflikty splnily onen strategický cíl, totiž destabilizaci regionu. A nyní se ukazuje, jak je financováno dosažení onoho záměru.
Mezinárodní právo?
Západ zvažuje vojenský zásah proti Sýrii. Protože (opět) chybí důvod, vyvstává o něco palčivěji otázka souladu takové akce s mezinárodním právem.
Podle amerického ministra obrany Chucka Hagela by měla být akce v souladu s mezinárodním společenstvím. Řekl se „společenstvím“, neřekl s „právem“. Hledá si cestičku, jak z té šlamastyky ven?
Britský ministr zahraničí William Hague se s tím už tolik nepáral. Západ by podle něj mohl provést atak na Sýrii i bez podpory Rady bezpečnosti OSN, protože se nechová podle Haguových představ, které by asi měly být (opět podle Haguových představ) pro celý svět určující.
Tomu zřejmě chutě naslouchá turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu. Turci jsou hotovi vlítnout do Sýrie a nějakou OSN si do toho nenechají mluvit.
Francouzská diplomacie se zatím tradičně kroutí a vykrucuje, používá ve výrocích silných slov („silová odpověď“), která záhy tlumí a mlží, že o ničem ještě „nebylo rozhodnuto“. Unijní ministryně zahraničí Catherine Ashtonová zatím ani nemlží.
Pouze německý ministr zahraničí Guido Westerwelle trvá na diplomatickém řešení krize. A tady se naskýtá prostor pro důstojnou roli české diplomacie. Bývalý ministr Karel Schwarzenberg již dříve projevil nesouhlas s uklidňováním situace v Sýrii pomocí stále větších dodávek zbraní. Bylo by povzbuzující, kdyby se podařilo Hynku Kmoníčkovi přesvědčit prezidenta Miloše Zemana, že není nutné, aby se k záležitosti nějak urgentně vyslovovalBylo by nanejvýše povzbuzující, kdyby se podařilo Hynku Kmoníčkovi, znalci arabského světa, využít postavení poradce a přesvědčit prezidenta republiky Miloše Zemana, že není nutné, aby se k této záležitosti nějak urgentně vyslovoval, a už vůbec ne vtipně.
(Poznámka: Těsně před vydáním tohoto článku bylo publikováno vyjádření prezidenta Zemana, podporující zaplnění „bezpečnostního vakua“ mezi Sýrií a Izraelem českou jednotkou. Dobré, více netřeba!)
A naši politici by se mohli shodnout na tom, že zásady mezinárodního práva by měly platit, a to nikoliv přerušovaně, jak někteří významní světoví politici nestydatě naznačují. Že by bylo pro světový vývoj škodlivé, kdyby se mezinárodní právo tak nějak na chvíli „odklonilo“, zatímco by Američané „zpacifikovali“ (česky: destabilizovali) zase další stát, s tím, že hned poté by zase mezinárodní právo platilo v plné kráse dál (a Washington by byl jeho upřímným a věrným strážcem a prosazovatelem, zejména vůči Rusku).
Platnost mezinárodního práva a souvisejících procesů je možná trochu utopická představa, leč nic lepšího si lidstvo dosud nevymyslelo. A je jen na nás, zda budeme pokračovat v té často tak až sebemrskačsky prohlašované „české malosti“, přirovnatelné velikostí i užitím čípku – anebo jestli učiníme důstojný krok v součinnosti s dalšími, zejména malými zeměmi, a pokusíme se kultivovat mezinárodní vztahy a solidárně čelit zvůli mocných.