Hořící policejní vozy, teenageři házející dlažební kostky a rabující matky – obrazy nepokojů v Anglii šokovaly celý svět i Tylera Brulého, šéfredaktora a zakladatele magazínu Monocle. Víc než události minulých týdnů ho však znepokojila uniforma, kterou si mladí výtržníci zvolili – tepláky.
Brulé se ve svém článku snaží zjistit, na čem lze poznat, že stát ztroskotal. Co všechno se musí stát, aby vláda v ostudném dramatu vzdala kontrolu nad bezpečností a sebeúctou. Jakou roli, ptá se autor, hrají chronické symptomy, jako je špatná infrastruktura, přeplněná vězení, nefunkční zdravotní systém, nedostatečné politické vedení, podfinancované ozbrojené síly a ochrnuté hospodářství? Odkud mladiství vzali dojem, že je v pořádku, když právě teď vybuchnou.
„Když vám diplomat jedné z vůdčích zemí Evropské unie vypráví, že jeho kolegové zpracovali hlášení o zemi na druhé straně kanálu, který končí slovem ,selhal‘, jde už o oficiální rozsudek? Anebo existují subtilnější indicie, že se země nezadržitelně propadá?“ ptá se Brulé. A jinak to není. Rabování, žhářství a všeobecná anarchie jsou symboly selhání společnosti.
Tiché varování londýnských balkónů
Tyler Brulé, který v současné době žije v Londýně, prý obdržel řadu jízlivých e-mailů od známých. Lidé ze Sao Paula i Bejrútu mu nabízeli azyl ve svých městech a ptali se ho, jaké to je žít v zemi třetího světa.
Jedním z hlavních symbolů letních nepokojů jsou podle Brulého tepláky. Zapomeňte na mikiny s kapucí, sluneční brýle a čepice, které anarchisté často nosí, aby zamaskovali obličej. Brněním, které si mladiství oblékli do „války“, byly vytahané tepláky sedící proklatě hluboko.
V principu tepláky reprezentují sociální úpadek Velké Británie ve stejné míře, v jaké se kefíja stala symbolem protestu a identity Palestinců
Brulé zachází dokonce tak daleko, že na kolenou ošoupané sportovní kalhoty Nike zuřícího 16letého mladíka z Claphamu v jižním Londýně přirovnává ke kefíji (tradiční arabská mužská pokrývka hlavy, kterou lze nosit i jako šátek) kameny házejícího mladistvého v Ramalláhu. V principu prý tepláky reprezentují sociální úpadek Velké Británie ve stejné míře, v jaké se kefíja stala symbolem protestu a identity Palestinců – a v nedávné době i symbolem pro každého, kdo má ještě s někým otevřené účty.
Tepláky jsou spojené s trochou marnivosti a ozdobené různými logy, proužky či skákajícími kočkovitými šelmami. V první řadě jsou však levné, nenáročné na údržbu a praktické. Můžete v nich vstát z postele, jít si na ulici hodit Molotovův koktejl a vrátit se zpět do postele. V nekončící spirále chudinských čtvrtí je v Londýně vidíte vyvěšené ve všech balkonech. Již několik let tam vlají ve větru jako tiché varování. Stručně řečeno, tepláky reprezentují rezignaci, kapitulaci a beznaděj. Jsou obchodní značkou všech, kdo nejsou připravení se alespoň pro veřejnost trochu upravit.
Uniforma frustrace
Nedávno sklidila kritiku moderátorka Sky News, protože se opřela do nevhodného zjevu rodičů, kteří doprovázejí své děti k soudnímu přelíčení. Podle ní ukazují rodiče, kteří se před soudem objeví v něčem, co se podobá pyžamu, stejně málo respektu k justici jako jejich děti, které po policii vrhají nadávky i předměty.
Experti podle Brulého v minulých letech selhali v dešifrování jednoznačných symbolů, a proto se nedostali k jádru problému. „Je to zarážející,“ řekla ČESKÉ POZICI přední německá teoretička módy Sabine Reschová. A dodala: „Anglie je proslulá tím, že svou společenskou náladu odjakživa dává na vědomí nejprve oblečením. Dříve byli lidé o něco kreativnější.“ Například v padesátých letech začala mládež dělnické třídy nosit na míru šité obleky a značkové oblečení, aby zamaskovala svůj původ – vznikla dnes již legendární subkultura Mods.
Přistěhovalci z bývalých britských kolonií zase na oplátku byli u zrodu takzvaných Rude boys. Řada mladých Jamajčanů přebírala odívání gangsterů, což se později značně rozšířilo mezi mladými imigranty z Antil. Pro ně bylo charakteristické nejen oblečení filmových padouchů, ale i hrubá mluva spodiny, neúcta k autoritám a k zažitým pravidlům.
Z obou směrů se nakonec vyvinuli skinheads. Tato subkultura byla svou podstatou antirasistická. Šlo o mládež, která už měla dost neuhlazené módy hippies a politikaření okolního světa. Skinheadi se považovali za členy dělnické třídy a pohrdali parlamentní politikou. Na konci šedesátých let byli skinheady jak běloši, tak příslušníci ostatních ras. Poslouchali především černou muziku jako early reggae, ska a northern soul, nosili pracovní boty Dr. Martens, seprané levisky a košile značky Ben Sherman a stavěli se proti měšťáctví, konformismu a dětem z bohatých rodin.
Předzvěstí roztančených šedesátých let, kdy se mladí začali bouřit proti rodičovské, církevní i státní autoritě, a sexuální revoluce, byla minisukně, kterou v roce 1959 objevila Britka Mary Quantová. V neposlední řadě nelze opomenout ani hnutí punk v sedmdesátých letech. Situace tehdejších punkáčů se velmi podobala postavení dnešních teenagerů v teplákových soupravách. V zásadě tkví ve frustraci britské mládeže, která je nevzdělaná, a jen stěží ji lze zapojit do pracovního procesu. I tehdy společnost sužovala hospodářská krize a svazovala ji pouta třídního systému.
Lidé bez síly
Že je móda kulturním fenoménem, zrcadlem společnosti, které často předvídá společenské či politické změny, potvrzuje i pohled do minulosti.
Například zrod módy jde podle některých expertů společně s Francouzskou revolucí. Před ní nebylo módní chování možné, protože hezké oblečení bylo výhradou šlechty, a vyvinulo se až poté, co ve Francii absolutní monarchii nahradila lidovláda. Důležitou roli ve svržení starého režimu sehráli takzvaní sansculoti. Během Francouzské revoluce tvořili nejradikálnější složku společnosti. Těm nejotrlejším se říkalo zběsilí a 10. srpna 1792 dobyli Tuilerijský palác, ve kterém dlel v domácím vězení král Ludvík XVI. Sansculoti neboli francouzsky sans-culottes, většinou chudí obyvatelé měst, se tak nazývali, protože součástí jejich oděvu nebyly typické jezdecké kalhoty po kolena, jaké společně s punčochami nosili příslušníci šlechty, ale obyčejné dlouhé kalhoty. Sansculotte v překladu znamená bez jezdeckých kalhot.
A teď tedy mládež v teplácích. Ani ona nezůstala bez povšimnutí. Na alarmující vývoj upozornil ve své knize Die Ausgeschlossenen (Vyloučení) již v roce 2008 německý spisovatel a sociolog Heinz Bude:Neodvratně přichází myšlenka, že by zde jediná jiskra dokázala rozpoutat plošný požár násilností a pustošení
„Lidé, které člověk potkává v diskontech s levnými potravinami, působí opotřebovaně každodenním bojem o přežití. Jsou bez síly se o sebe starat či o sebe dbát a zároveň na sobě nenechají poznat známky stížnosti či odporu. Mladiství se jen tak povalují a sní o rychlých penězích v obchodě s narkotiky. Muži středního věku se izolují ve svých domech a bytech. Ženy s malými dětmi vypadají už ve dvaceti, jako by od života nic nečekaly. Neodvratně přichází myšlenka, že by zde jediná jiskra dokázala rozpoutat plošný požár násilností a pustošení.“
Ostatně Bude upozorňoval ve své knize i na uniformu „vyloučených“ – mikina s kapucí a tepláky. Nic, co bychom v Česku neznali. Stačí se zeptat kluků z kapely Nightwork.
Tyler Brulé
Kanaďan Tyler Brulé pracoval pro The Guardian, Elle, Stern i Vanity Fair. V roce 1994 byl během reportáže pro tehdy nový německý magazín Focus v Afghánistánu několikrát postřelen do levé ruky, což u něho zanechalo trvalé následky. Během rekonvalescence založil lifestylový magazín Wallpaper, který po roce převzal koncern Time Warner a jehož šéfredaktorem byl Brulé do konce roku 2002. V roce 2007 vyšlo první číslo jeho nového časopisu Monocle. Zabývá se světovou politikou, hospodářstvím, designem a konzumní společností. Na přelomu tisíciletí získal Brulé ocenění za celoživotní dílo od organizace britských novinářů British Society of Magazine Editors.
