Zatajeno i Járu Cimrmanovi: Bude se v Česku těžit břidlicový plyn?

Jedna či dvě miliardy kubických metrů ročně sice ČR od dovozu neochrání, ale v případě nějaké hry s plynovými kohoutky jí to umožní přežít.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

V Cimrmanově Českém nebi si učitel národů Jan Amos Komenský libuje, že břidlice nehoří. I takoví velikáni se však z hlediska budoucnosti mohou mýlit. Poprvé se totiž břidlicový plyn využil v roce 1825 v USA, což však bylo zřejmě Járu Cimrmanovi zatajeno. Konvenční těžba břidlicového plynu byla obnovena až v roce 1970. Nové technologie však umožnily jeho rozsáhlejší komerční využití teprve od roku 1998, což vyústilo v nezávislost USA na dovozu zemního plynu.

Metan, o nějž jde, ukryla matička příroda pěkně pod zem. Vedle čistě plynových ložisek relativně těsně pod zemským povrchem a ložisek ropných, která zemní plyn také obsahují, lze těžit metan i z uhelných slojí. Nejhlouběji je metan schován v plynonosných břidlicích. A o ten v současnosti jde.

Negativní reakce veřejnosti

Ukazuje se, že výskyt plynonosných břidlic je celosvětově vysoký. A dokonce by zásoby tohoto plynu měly převýšit zásoby konvenčně těženého plynu zemního. To je docela dobrá zpráva. Ještě lepší zprávou možná je, že takové břidlice se údajně nacházejí i na našem území. Podle obecnějších, médii publikovaných „názorů obyvatel“ to však jako příliš dobrá zpráva nevypadá. Proč? Je to snad důsledek syndromu NIMBY (not in my back yard, ne na mém dvorku), nebo se za tím skrývá něco dalšího?

Vlnky na českém rybníku veřejného mínění zčeřila informace, že státní orgány, konkrétně ministerstvo životního prostředí, souhlasily s tím, aby dvě britské společnosti zahájily průzkum plynonosných břidlic v lokalitách mezi Trutnovem a Broumovem a v trojúhelníku Hranice, Kopřivnice a Vsetín. Souhlas s průzkumem však sám o sobě neznamená povolení k těžbě či nějaké zásahy do krajiny, navzdory tomu vyvolal negativní reakce.

Souhlas s průzkumem plynonosných břidlic neznamená povolení k těžbě či nějaké zásahy do krajiny, navzdory tomu vyvolal negativní reakce

Pomiňme tu největší část odpůrců, kterou tvoří mix zainteresovaných všemožnou konkurencí (vzpomeňme na radar v Brdech) a těch, kdo v tématu vycítili politický kapitál. Zbytek pak tvoří lidé odkázaní na kusé a často protichůdné informace z veřejných zdrojů, jichž je nejen málo, ale navíc i bývávají tendenční nebo zkreslené. Právě pro ně píšu tento článek.

Komické strašení metanem

Zvídavým čtenářům bych nejprve doporučil výlet do moravských vinných sklípků. Spojí tím příjemné s užitečným. Mohou si totiž zblízka prohlédnout jak plynové těžební zařízení, tak areály podzemních zásobníků plynu. A také snadno zjistí, že zásah těžebních aktivit do krajiny nepatří mezi významné krajinotvorné prvky. V případě těžby břidlicového plynu je rozsah zařízení ještě menší. Jak se vlastně takový plyn těží?

Pomocí hlubokých vrtů se pod vysokým tlakem vhání voda obsahující kuchyňskou sůl, což je sice také chemikálie, ale máme ji bez obav všichni doma. Tato voda rozmělňuje vrstvy břidlice, ze které pak uniká metan. Ten se čerpacími vrty těží, čistí, suší a vtláčí do plynových potrubí. Hloubka vrtů přitom zaručuje, že solným roztokem nemohou být kontaminované spodní vody. Navíc je voda zpětně odčerpávaná, a proto v hornině nezůstává.

Značně komické je strašení metanem, přesněji řečeno jeho úniky, jako fatálním zdrojem skleníkových plynů. Nikdo nepochybuje, že metan mezi ně patří. Potíž však spočívá v tom, že přírodní produkce metanu v důsledku koncových produktů metabolismu nejen zvířat, ale i lidí – nehledě na skládkové plyny či metan unikající z bažin – je nesrovnatelně vyšší, než by mohl být jakkoli velký náhodný únik při těžbě – a to nejen břidlicového plynu. V tomto případě je přiléhavé přirovnání ke kapce v moři.

Nižší závislost na dovozu

USA, v nichž se těží nejvíc břidlicového plynu na světě, mají přísné ekologické normy. Během minulých dvou let se americké orgány zaměřily zejména na nekontrolovaný únik metanu do ovzduší i na kontaminaci podzemních vod při těžbě plynu z břidlic. Opakovaná měření byla negativní. Proč by tomu mělo být u nás jinak?

Přírodní produkce metanu v důsledku koncových produktů metabolismu nejen zvířat, ale i lidí je nesrovnatelně vyšší, než by mohl být jakkoli velký náhodný únik při těžbě nějakého plynu

Uvědomme si, že jsme na samém počátku. V první řadě nelze vyloučit, že průzkum obou ložisek nepřinese očekávané výsledky, a proto nebude těžba ani v budoucnu zahájena. Příkladem může být pokus o dobývání plynu rozrušováním uhelných slojí na Ostravsku, a to metodou téměř shodnou s těžbou břidlicového plynu. Původní naděje se však ukázaly nereálné.

Ne, že by tam plyn nebyl. Horníci v ostravském revíru o tom vědí své. Potíž však vznikla kvůli geologickému charakteru uhelných slojí, protože vysoká míra plasticity horniny vedla ke zpětnému uzavírání již narušených partií. Plyn neplynul a naděje pohasly. Pokud by se však podařilo těžbu plynu z břidlic zahájit, přineslo by to jak České republice, tak obyvatelům v oblastech těžby mnoho výhod. Tou největší je nižší závislost na dovozu plynu.

Peníze a moc

Zdá se, že se světové plynárenství začíná systémově měnit. Rozvoj těžby břidlicového plynu může představovat nejen doplněk, ale téměř i alternativu k tradiční těžbě zemního plynu. Největší světové zásoby břidlicového plynu má Čína, ale ani Evropa není bez šancí. O záměrech Polska již bylo napsáno mnoho. Faktem však zůstává, že se v něm těžba intenzivně připravuje. A je nabíledni, že se to nelíbí tradičním exportérům plynu, zejména Rusku.

Možná právě v tom je třeba hledat původ všech negativních kampaní, které se okolo břidlicového plynu dnes rozviřují. Vždyť o peníze a o moc jde vždy až v první řadě. Může-li si stát libovat, že se zvýší bezpečnost dodávek plynu a sníží jeho importní závislost, co to přinese místním obyvatelům v oblastech těžby kromě výhledu na pár těžebních věží?

Ani oni by neměli přijít zkrátka. Pamatuje na to náš horní zákon, který převádí část zisku těžařů do obecních pokladen. Ostatně, již nyní se firmy, které získaly koncesi na průzkum, snaží navázat s místními samosprávami co nejlepší vztahy. Uvidíme.

Boj v předstihu

Navzdory tomu mě stále poněkud zaráží, jak se okolo břidlicového plynu předem vytvářejí problémy. Pokud se vyhrocují názory v otázkách jaderné energetiky, rušení těžebních limitů na severu Čech, těžby uhlí v ložisku Frenštát pod Radhoštěm či zhůvěřilostí, jako je vodní dílo Křivoklát, chápu to a sám k tomu zaujímám stanoviska. Jak je však možné a priori odmítat technologie – navíc již provozně ověřené a bezpečnostně otestované –, aniž by takový úmysl měl dnes nějakou reálnou a konkrétní formu?

Tento „boj v předstihu“ nemá nic společného s větrnými mlýny Dona Quijota. Jde alespoň podle mne o snahu zhatit vznik konkurenční těžby plynu. Není na tom nic ekologického ani „vlasteneckého“. Ona ta jedna či dvě miliardy kubických metrů ročně – jsem optimista – sice Českou republiku od nutnosti dovozu neochrání, ale v případě nějaké divné hry s plynovými kohouty nám to třeba umožní přežít.

murdoch Pane Hájku, frakovací duplicita 19:29 19.1.2012

Počet příspěvků: 22, poslední 23.1.2012 11:53 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.