V době, kdy se mluví o krizi parlamentarismu, demokracie, politických stran a tak vůbec, prokázal britský parlament snad až nečekaně, že jeho proslulost je oprávněná a že na té zatrachtilé demokracii stále něco je.
Britská vláda chtěla od parlamentu souhlas s vojenskou akcí proti Sýrii. Předložila parlamentu rezoluci, kterou prý na základě podnětu opozice ještě trochu zmírnila, což opravdu pomohlo získat několik opozičních hlasů. Nicméně výsledek byl šokující – premiér David Cameron dostal na frak, prohrál o třináct hlasů, když proti němu a vládě hlasovalo 30 premiérových spolustraníků a ještě devět dalších koaličních poslanců. Prý se něco podobného nestalo více než sto let, aby britský parlament takto shodil vládní návrh vojenské intervence.
Americký prezident Barack Obama též hodlá věc předložit Kongresu. Možná nyní trochu spoléhá na to, že se Kongres nechá inspirovat Brity. Možná takto hledá způsob, jak zařadit zpátečku, aniž by ztratil tvář. Nyní se sice kasá, že by na Sýrii mohl zaútočit každopádně, ale můžeme se vsadit, že když to Kongres neschválí, útok nebude.
Otázka chemických zbraní
Jako kudlu do zad od povstalců by mohl americký prezident Obama hodnotit jejich přiznání, že onen tragický útok mají na svědomí, když neodborně manipulovali s chemickými zbraněmi dodanými ze Saúdské Arábie. To by také bylo v souladu s tvrzením, že oběti byly na území, které bylo v onu chvíli pod kontrolou povstalců.
Světová veřejnost si dobře pamatuje, jak Washington lhal před deseti lety před napadením Iráku
Ono to s těmi důvody k útoku je opravdu čím dál horší. Světová veřejnost si dobře pamatuje, jak Washington lhal před deseti lety před napadením Iráku. Svět se internetem velmi zmenšuje a informační systémy, které mimovolně i cíleně vznikají mimo prostor vlád, jsou stále strukturovanější a sofistikovanější. Příslušné střípky informací se začínají nacházet a spojovat čím dál rychleji a do větší komplexnosti.
Civilní analýzy jsou prováděny lidmi angažovanými a nejsou utajovány, naopak. Jsou určeny pro nejširší veřejnost. V případě Sýrie jsou nadto podporovány i čím dál četnějšími nesouhlasnými výroky vojenských a varovnými stanovisky zpravodajských veteránů, ba dokonce možnými úniky informací i z Pentagonu. Nyní je zcela jasné, jaké cíle byly v Sýrii vybrány. Sýrie si může svou obranu dobře připravit.
Sarkastické úsměšky vyvolává prohlášení, že americké síly by nezaútočily na skladiště chemických zbraní syrské armády. To proto, že při zásahu by bylo do ovzduší uvolněno obrovské množství ukrutně nebezpečných látek. Takže útok na Sýrii, vedený údajně jako trest za použití chemických zbraní syrskou vládou, by jí roztřískal všechno jiné než ty chemické zbraně.
- Co by pak syrské vládě zbylo k obraně?
- Toto skutečně chtějí američtí stratégové, kteří jsou stále přesvědčeni, že válka se dá vyhrát bez pěšáků, „hygienicky“ z velké dálky a velké výšky?
- I když, pravda, semo tamo pár desítek či stovek (za pár let to dá tisíce) civilistů přijde coby collateral damages („vedlejší škody“) o život?
Diplomatické řešení
V současné situaci se zdá, že diplomatické řešení syrské krize není už úplně z říše snů. Nabízí se úvaha, zda by česká diplomacie nemohla v tomto okamžiku sehrát nějakou pozitivní roli. Pravda, vyžadovalo by to, aby se na tom dohodla – v první řadě se přestala hádat politická šmíra, co se nyní před volbami snaží masivním pudrováním dostat svým politickým vizážím méně odpudivého vzhledu. Ovšem, realisticko skeptičtí pozorovatelé naší politické scény by mohli namítnout, že diplomatické urovnání v Sýrii je samo o sobě oproti tomu reálnější záležitostí.
Česká ambasáda v Damašku je jednou z posledních funkčních ambasád, a nadto je velice profesionálně vedená
Ale když pánbu dopustí, i motyka spustí. Kdyby tedy přece jenom politici začali vážně uvažovat, kdo by asi mohl v Sýrii hrát zprostředkující roli, možná by se zjistilo, že nejsme úplně mimo výběr. Za poslední desetiletí jsme byli přítulní tu k jedné, tu k druhé velmoci. Tento trapas by se dal nyní trochu vyžehlit oprášením oněch kontaktů v oblasti, které jsme si za tu dobu nadělali – jednou na tu, podruhé onu stranu.
Dozvíme se jistě námitku, že na to „nejsou lidi“. Opak je pravdou! Česká ambasáda v Damašku je jednou z posledních funkčních ambasád, a nadto je velice profesionálně vedená. Kromě toho tu máme Stanislava Novotného, bývalého policejního prezidenta a donedávna ředitele Křesťanské akademie, který nedávno společně s expertem na Blízký východ Petrem Markvartem podnikl soukromou cestu do Sýrie na pozvání syrského ministerstva pro náboženské záležitosti a osobně tam jednal s nejvyššími náboženskými představiteli:
- patriarchou antiochijským a celé východní řecké pravoslavné církve Ignácem IV. Hazímem;
- ministrem pro náboženské záležitosti Mohammedem Abd al-Sattáralmal-Sajjedem;
- Velkým muftím Syrské arabské republiky Ahmadem Badr el-Dín Hassúnem;
- damašským arcibiskupem Syrské maronitské církve Samírem Nasárem;
- patriarchálním vikářem melkitské řecko-katolické církve antiochijské Josefem Absimem;
- ředitelem Italské nemocnice sv. Františka Saleského v Damašku Josefem Fáresem;
- imámem Abdallem Nizámem, starším šíitské komunity v Damašku;
- Vědeckou radou, takzvanou ulemou oblasti Šám (jižní a střední Sýrie, Libanon, Izrael, Palestina a severní Jordánsko) v čele s jejím předsedou, šejchem Mohammadem Saídem Ramadánem Bútím (krátce po návštěvě zavražděn);
- delegací drúzů: šejchem Hedžrím a zástupcem drúzského sultána prince Ibrahímem Atrašem;
- Syrskou pravoslavnou církví (jakobity): patriarchálním vikářem Ivanem Pavlem al-Súkiou, ředitelem kanceláře JSV patriarchy arcibiskup Dionýsem Janem Kawakem;
- imámem Adlem ze syrského šíitského centra.
A je tu mnoho dalších pro tento úkol použitelných osob, specialistů na Blízký východ, ať již z oblasti akademické nebo podnikatelské.
Velká výzva pro ČR
Jméno České republiky má v Sýrii stále zvuk, ale oni v Československu vystudovaní syrští vysokoškoláci pomalu stárnou a kdo ví, jak tomu bude s naší pověstí v Sýrii za jednu generaci. Proto by asi bylo s velkým užitkem se nyní o něco takového pokusit. Mohlo by to prospět jim, a co bychom to neřekli – prospělo by to především nám.
Najít důstojné mírové urovnání, které by mělo reálnou naději se udržet, je výzva z těch největších
Mohli bychom si totiž uvědomit malichernost našich problémů a participovat na jednom z nejdůstojnějších a nejtěžších úkolů, kterému může čelit diplomacie a politika – snažit se najít řešení, jak ukončit konflikt.
Rozpoutat válku dokáže každý blbec. Ale najít důstojné mírové urovnání, které by mělo reálnou naději se udržet, je výzva z těch největších. Máme na to, nebo se budeme už jenom nedůstojně rochnit ve vlastní žumpě, bez perspektivy, bez výhledu, bez ambicí, bez horizontu?
