Zapomeňte na studenou válku. Přichází Pax Turcica et Americana?

Linie zlomu a latentního i horkého konfliktu Západu a Východu se dnes nachází ve východním Středomoří. Jako na začátku západní civilizace.

Společná tisková konference amerického prezidenta Baracka Obamy a tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana se konala za jeho návštěvy Washingtonu v Růžové zahradě Bílého domu 16. května. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Společná tisková konference amerického prezidenta Baracka Obamy a tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana se konala za jeho návštěvy Washingtonu v Růžové zahradě Bílého domu 16. května. | foto: © ReutersČeská pozice
Společná tisková konference amerického prezidenta Baracka Obamy a tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana se konala za jeho návštěvy Washingtonu v Růžové zahradě Bílého domu 16. května.

Současná Evropa, již především představuje Evropská unie, je stále v zajetí globálního vývoje, v němž spolu na ose Západ-Východ soupeří dva protivníci. Toto pojetí založené na zúžené, zneklidňující, ale zodpovědnost uklidňující představě o studené válce a jejích dvou stranách – sovětském východním bloku a Západu –, však již více než 20 let neplatí.

Tento okcidentálně-orientální konflikt odehrávající se v evropské mentální a kulturní brázdě mezi katolickou a/nebo protestantskou Evropu a její pravoslavnou částí – mezi tvůrčí touhou po svobodné ekonomické a občanské iniciativě na Západě a podléháním chandře a melancholii na Východě – již budoucí vývoj globální civilizace ani její euroatlantické součásti neovlivňuje. Tato brázda, jež dle amerického politického teoretika Samuela Huntigtona a jeho teze o střetu civilizací měla vést Pobaltím, Karpatami, Burgenlandem a Kraňskem, se stala irelevantní. A ve vládnutí hrála jen zástupnou roli.

Zmizela jen železná opona od Štětína po Terst, která politikům „pohodlně“ sloužila téměř půl století a k níž nová doba přidala ostnaté dráty a technologii. Velmoci pak svá požehnání a přání, aby tato železná opona trvala co nejdéle.

Skutečná linie zlomu a latentního i horkého konfliktu se dnes nachází ve východním Středomoří a nikde jinde, a to od historických začátků západní civilizace. V současnosti pak v této oblasti hraje zcela zásadní roli Turecko. A zdá se, že tuto skutečnost si mnohem lépe uvědomují USA než EU.

Prvních tisíc let

Prvním legendárním projevem latentního i horkého konfliktu Okcidentu a Orientu na této skutečné linii zlomu byla válka Achájců s Trójou, v níž zvítězil Západ. Druhým západním a civilizačně existenčním střetem byly řecko-perské války, které skončily nerozhodně. Civilizační hranice a rozdíly byly stanoveny podél jónského maloasijského pobřeží poté, co makedonský vojevůdce Alexandr Veliký v zájmu upevnění statu quo porazil v roce 333 před naším letopočtem v bitvě u Issu perského velkokrále Dareia III. a prodloužil vliv a nadvládu západního myšlení a kultury až k řece Indus.

Řecko-perský střet přinesl pozitivní kulturně-civilizační efekty a obě strany z nich dlouhou dobu profitovaly

Tento střet přinesl pozitivní kulturně-civilizační efekty a obě strany z nich dlouhou dobu profitovaly. Vývoj této prospěšné spolupráce přerušili na několik století na přelomu letopočtu středoasijští Parthové, kteří zatlačili Západ zpět na hranici Středomoří. Římským republikánským konzulům i císařům a jejich legiím dalo velkou práci posunout hranici k Perskému zálivu, pohoří Zagros a východnímu Černomoří. Nikoli však natrvalo. Nová královská dynastie Sasánovců vládnoucí ve starověké Persii od začátku 3. do poloviny 7. století našeho letopočtu tento posun zastavila téměř na tisíc let.

Za jejich vlády nastává expanze idejí a vlivu tří abrahámovských náboženství – judaismu, křesťanství a islámu. První dvě byla spojená se starověkou budovatelskou a tvůrčí kulturou, islám však vytvořili arabští Beduíni jako svou expanzionistickou ideologii, jež původně příliš nerespektovala pevná sídla. A zůstal jí i v 21. století s jeho vojenskou technikou a technologiemi.

Obnovená hranice střetu

Hranicí střetu Východu a Západu se stal Blízký východ a východní Středomoří opět za křížových výprav v 11. až 13. století. A šlo o průnik civilizací, jenž jim byl prospěšný. Hlavním hybatelem konfliktu byla znovu tři abrahámovská náboženství a jejich společné duchovní středisko Jeruzalém. Tuto epochu ukončil vojenský velitel Saladín, který sjednotil islámské kmeny a v roce 1187 křižáky porazil a poté město dobyl. Poražených Evropanů však bylo více, například římský císař Fridrich Barbarossa či anglický král Richard Lví srdce.

Hlavním hybatelem konfliktu byla tři abrahámovská náboženství a jejich společné duchovní středisko Jeruzalém

Následně území mocensky stabilizovali osmanští Turci a jejich sultáni, kteří svou expanzí posunuli hranici střetu civilizací až k hradbám Vídně v roce 1683. Tato expanze Osmanské říše však vzala za své v 19. století, kdy se v důsledku eroze okrajového území a moci stala „nemocným mužem na Bosporu“. S dlouhodobou stabilitou oblasti pak skoncovala první světová válka, v níž Osmanská říše patřila společně se třemi evropskými císařstvími – německým, rakousko-uherským a ruským – k poraženým.

Následky této porážky zmítaly Evropou kvůli zájmům velmocí a iluzím malých nově vzniklých států prakticky až do začátku devadesátých let 20. století. Dnes tyto zájmy, iluze i nemohoucnost převzala EU:

  • Má se sblížit s moderní tureckou samostatnou a dynamickou společností, jež by i Evropě mohla přinést stabilitu na původní hranici střetu Západu a Východu v Levantě?
  • Nebo vzdychat nad lidskými právy a uvažovat o svém (nerealizovatelném) Východním partnerství – rozšíření do pravoslavné civilizační sféry s její chandrou, melancholií, neschopností tvořit hodnoty a rabováním daných přírodních zdrojů?

Evropská politika sousedství se pod francouzským vedením pokoušela proměnit v Unii pro Středomoří. Francouzi jako by zapomněli na svoje trpké zkušenosti s odchodem z Alžírska a s ohrožením vlastního společenského systému Organizací tajné armády. Nedávné vzepjetí francouzské ambice ve Středomoří pod krycí agendou „arabského jara“ skončilo fiaskem, zničilo fungující hospodářství Libye a rozvrtalo celou jižní středomořskou oblast.

Změna Blízkého východu

Po pádu Osmanského říše vznikla ve východním Středomoří označovaném Blízký východ protektorátní a mandátní území evropských mocností Francie a Velké Británie, jejichž hranice stanovili geometři. Klid a nestřetávání se civilizací v této oblasti nenastal ani po druhé světové válce, kdy byly založeny nové, uměle vytvořené arabské státy.

V důsledku objevení nalezišť fosilních paliv a nárůstu jejich významu pro svět se totiž v této oblasti zvýšil počet konfliktů a mocenských hrátek. Tyto státy však podobně jako ty na východě Evropy nabyly na větší důležitosti pouze tím, že je bůh obdařil ropou. Snad i proto si zahrávají se svými ochránci na obou stranách mocenské hranice z doby studené války.

V důsledku objevení nalezišť fosilních paliv a nárůstu jejich významu pro svět se na Blízkém východě zvýšil počet konfliktů a mocenských hrátekI tato oblast se však změnila. Obě světové války (zejména ta druhá se svou genocidou) způsobily návrat původního etnika – obyvatel hebrejského původu –, jež se začalo usazovat na neobdělávané půdě a snažilo se ji rozvíjet. Stát Izrael vznikl po druhé světové válce rozhodnutím Organizace spojených národů jako kompenzace a šance pro Židy po hrůzách nacismu a holocaustu.  A upevnil se po vojenských útocích sousedních arabských státy ve válkách v letech 1948, 1967 a 1973. To je nový, a rozhodující prvek na několikatisíceleté hranici vzájemného přetlačování i obohacování civilizací Okcidentu a Orientu.

Evropské přehlížení Turecka

Kvůli euroatlantické nadvládě a bohorovnosti EU však přehlížíme jiný prvek na starodávné konfliktní hranici – vznik a rozvoj sekulárního moderního tureckého státu a jeho neutrální postoj ve střetu Východu a Západu v Evropě do roku 1945. A také jeho jednoznačné přimknutí se k západní obrané alianci NATO za studené války.

Díky Turecku a dohodám tehdejšího amerického prezidenta Johna F. Kennedyho s generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Nikitou S. Chruščovem o stažení jaderných raket se během kubánské krize v roce 1962 podařilo udržet „studený mír“. Turecko hrálo významnou roli v obou válkách v Perském zálivu. Přes turecké hranice v současnosti nepřejde chaos ze Sýrie, v níž lze jen obtížně rozpoznat zájmy válčících stran a jejich mezinárodních patronů.

Dnešní Turecká republika je příkladem ekonomického „tygra“, především však významně stabilizuje východní Středomoří

Dnešní Turecká republika je pak příkladem ekonomického „tygra“, především však významně stabilizuje východní Středomoří. Buduje, tvoří a teritoriálně neexpanduje, je tedy mírotvorná, a navíc udržuje v oblasti řád. Zmínit je také třeba obrovský ekonomický rozdíl mezi Tureckem a ostatními zeměmi východního Středomoří s výjimkou Izraele.

Turecko zaznamenává velký hospodářský růst, má průmyslový a obchodní potenciál a pečuje o svůj vzdělávací systém. Udržuje také dobré vztahy se státy NATO a rozvíjí se i mocensky – pouze díky svému rostoucímu významu a obchodní a investiční expanzi. Turecká ekonomika se dnes zejména s pomocí USA účastní světové high-tech produkce. Několik desetiletí vyrábí například stíhačky F-16 včetně leteckých motorů a částí avioniky a zbraňových systémů.

Kotva Západu

Turecká ekonomika je na tom tedy znatelně lépe ve srovnání s hospodářskými propady obou řeckojazyčných států v oblasti Řecka a Kypru i s nehospodárnou politikou zemí evropského Středomoří, kterou EU nakročila do propasti chaosu a světové bezvýznamnosti, dekadence a zmaru díla, jež budovalo několik generací.

Pro starou Evropu je fiaskem letošní vyústění kyperského vývoje. Řeckojazyčná část ostrova způsobila finanční katastrofu nejen sobě, ale významně by se mohla podílet i na odstartování té evropské. O jeho severní část – Severokyperská turecká republika –, jež závisí na Turecku a jeho měně, se uvažovalo, že by mohla pomoci vyřešit měnový a ekonomický problém řeckojazyčného jihu. Například napojením na tureckou liru, jež v uplynulých desetiletích několikrát propadla a po několika pokusech o její stabilizaci jí nakonec dosáhla.

Turecko dnes představuje ve zlomové oblasti potenciálních fatálních střetů pro Západ kotvu

Turecko dnes představuje ve zlomové oblasti potenciálních fatálních střetů pro Západ kotvu. Dohodlo se například s Izraelem na urovnání sporu kvůli „humanitární“ pomoci v roce 2010 do Gazy, který hrozil přerůst ve válečný konflikt, což se naštěstí nestalo. Je i významným zprostředkovatelem v současném syrském neštěstí. Sousedí nejen se Sýrií, ale přes Černé moře i s Ruskem. A má vliv v Íránu, Ázerbájdžánu, Afghánistánu a na Kavkaze.

Turecko se stalo hospodářskou mocností mírovou spoluprací a ekonomickou expanzí zejména v regionu východní a nadsaharské Afriky. Například v Etiopii či Súdánu je evidentní přítomnost nejen Číny, ale i Turecka. Jeho ekonomická síla a vliv v této oblasti rychle nahrazují předchozí ideologickou a náboženskou hegemonii Egypta, kterou opustil kvůli „arabskému jaru“.

Zprostředkovatelská role

Ve východním Středomoří je nejnovějším příkladem stabilizující a zprostředkovatelské role Turků těžba zemního plynu z podmořského naleziště Aphrodite (až na osm miliard metrů kubických) v okolí zejména severního Kypru. Tato spolupráce s Tureckem by z dlouhodobého hlediska spíše mohla spíše vyřešit kyperskou hospodářskou malomocnost než miliardy eur od EU a Mezinárodního měnového fondu, důchodové fondy země či její zlaté rezervy.

Turci, poučení historií, podmiňují tuto spolupráci mírovým obchodním urovnáním sporů severní tureckojazyčné a jižní řeckojazyčné části Kypru. V této souvislosti je třeba zmínit, že v referendu o sjednocení země před vstupem do EU a eurozóny se kyperští Turci vyslovili pro sjednocení, zatímco kyperští Řekové ho odmítli.

Turecko také kvůli politické i ekonomické stabilitě oblasti jedná s Izraelem o masivní ekonomické spolupráci v těžbě zemního plynu v izraelských vodách v novém nalezišti Leviathan. Tam, kde se těží tato surovina, jež následně proudí v plynovodech, a kde se investuje do těžebních zařízení, potrubí a koncových odběratelských využití, se stabilizuje mír a spolupráce včetně návazných smluv o dodávkách do EU.

Nový mír

Geopolitické a stabilizující ekonomické i mocenské roli Turecka mnohem lépe rozumějí USA než EU. Ta bude tak dlouho váhat nad vpuštěním Turecké republiky do EU, až Turci začnou váhat nad svým vstupem do ní. Tato možnost dnes nabývá paradoxně na významu při srovnání perspektiv eura a turecké liry na Kypru.

EU bude tak dlouho váhat nad vpuštěním Turecké republiky, až Turci začnou váhat nad svým vstupem do ní

Z návštěvy tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana v Bílém domě a z jeho věcného a praktického jednání s americkým prezidentem Barackem Obamou na konci minulého týdne by mělo Evropanům vyplynout, kdo koho bude více potřebovat ke spolupráci. Turecko-americká agenda se totiž mimo jiné týkala efektivního řešení konfliktů v Sýrii a v Afghánistánu či vztahů s Íránem, Balkánem a Ázerbájdžánem.

A také spolupráce ve vědecko-technických inovacích nebo ve zbrojním průmyslu. Za minulých deset let se turecko-americká obchodní a ekonomické výměna více než zdvojnásobila – z devíti na 20 miliard dolarů. O americko-tureckém přátelství a oboustranně přiznávaném významu této mezistátní spolupráci pak možná nejlépe vypovídá tisková konference prezidenta Obamy a premiéra Erdogana.

Je možné, že nakonec z této spolupráce vznikne nový mír Západ-Východ – Pax Turcica et Americana.