Před deseti lety tenhle případ plnil noviny. Dvanáctiletý kluk znásilnil a ubodal zhruba stejně starou Báru. Kauza takzvaného kmetiněveského vraha vyvolala debatu o snížení trestní odpovědnosti. Pokud je mladý násilník mladší než patnáct let, místo klasického vězení mu soudy uloží pobyt ve výchovném ústavu. Nejpozději v 19 letech z něj vyjde jako bezúhonný občan.
A to se stalo i v případě kmetiněveského vraha. Jenže před dvěma měsíci byl dopaden policií znovu. Tentokrát čelí obvinění z loupežného přepadení, za což mu hrozí až deset let za mřížemi. Recidiva však u dětských zločinců v Česku není žádnou výjimkou. Více než polovina z absolventů ústavní péče končí ve vězení.
Dramatické příběhy
Ale zpátky na okraj Děčína... Secesní budova boletického ústavu zvenčí nevypadá nijak výjimečně. Za jejími zdmi se však vychovatelé každý den ze všech sil snaží, aby v pokřivených dětských povahách probudili alespoň základní pocit odpovědnosti. Druhým důležitým úkolem je, aby ochránili společnost před řáděním mladých násilníků.
Za zdmi secesní budovy boletického ústavu se vychovatelé každý den snaží, aby v pokřivených dětských povahách probudili alespoň základní pocit odpovědnosti.
Při výchově a vzdělávání těžce problémových ratolestí se vychovatelé musejí mít na pozoru. „Před časem se vrátil kolega ze šestitýdenní rekonvalescence. Skupinka tří kluků vytrhla ze skříně tyč na věšení ramínek a málem ho tím utloukli. Pak utekli. Díky rychlému zásahu policie však byli za pár hodin zpátky,“ vzpomíná na perné chvíle ředitel Boletic Pavel Bártík.
Rozhodně přitom nejde o ojedinělý incident. Před několika lety se v ústavu odehrál neméně dramatický příběh. Při hraní na kytaru v rámci hudební výchovy si jeden chovanec schoval do slipů strunu z nástroje. Chtěl ji použít coby škrtidlo při pokusu dostat se na svobodu. Naštěstí však personál komplot mladíka včas odhalil.
Život na „extrému“
Do patnácti let mladým zločincům nehrozí, že skončí ve vězení. Po spáchání takzvaně jinak trestného činu jim mohou soudy udělit ochrannou výchovu. Právě tyto děti ve věku 12 až 18 let pak končí ve výchovných ústavech, jako je ten v Boleticích.
V severočeském zařízení mají pro nejtěžší chlapecké kriminálníky vyčleněno dvanáct míst. Oddělení pro extrémní poruchy chování odděluje od ostatních částí areálu, kde sídlí ještě dětský domov, základní a střední škola a jídelna, mohutné mříže. V doprovodu vedení ústavu se přes ně dostáváme do klubovny. Skřípání dveří vyhání z křesla černého kocoura. „Máme ho tu na felinoterapii. Dal jsem ho sem, aby se u kluků probudil pocit odpovědnosti,“ vysvětluje ředitel Bártík. V klubovně se kromě domácího mazlíčka nachází krb a na stěnách visí obrázky, jež si zdejší obyvatelé namalovali, aby si jinak anonymní prostředí trochu zútulnili. „Samozřejmě tu nesmí být žádná pornografie či cokoli, co by podněcovalo k rasové nenávisti,“ upozorňuje Pavel Bártík.
Během prohlídkového okruhu se zastavujeme i na „marodce“.
Systém příkazů a zákazů je všudypřítomný. Kvůli bezpečnosti mohou být na pokojích maximálně dva chlapci. Kovová postel, sociální zařízení z nerezu a místo lustrů stropní osvětlení - strohostí místnosti připomínají spíše cely. Chybí zde prakticky jakékoli osobní věci. Ty mají kluci umístěny ve skříních na chodbě. „Jsou tady nejproblematičtější děti. Nesmí tu být žádná keramika, aby nezískaly ostrý nástroj. Na noc se pokoje zavírají. V případě potřeby však mohou přes zvonek přivolat vychovatele,“ dodává Bártík.
Během prohlídkového okruhu se zastavujeme i na „marodce“. V pokoji o rozměrech tři krát tři metry leží pihatý klučina a od okna na něj mluví vychovatel. Snaží se do Dominika dostat poznatky z dějepisu. „Jsem tu s kašlem už týden. Probíráme věci o Africe a Číně,“ říká nesmělým hlasem malý pacient. „Andílek, co? Má ale za sebou krádeže, drogy a záškoláctví,“ vypočítává prohřešky třináctiletého hocha Rudolf Jakubec, zástupce ředitele ústavu, který odpovídá za vzdělávání. Dominikovi, jenž nemá v ústavu problémy, jako jednomu z nemnoha zdejších chovanců věští nekriminální budoucnost.
Nejen z chudých rodin
Dětem, jež přicházejí do Boletic, nechybí jen slušné vychování, často neovládají ani základní hygienické návyky. Byl by však omyl si myslet, že jde o jedince z chudých rodin či snad pouze o Romy. Většinu zdejšího osazenstva tvoří „bílí“. A mezi násilníky nejhrubšího zrna se najdou i ti z takzvaně „dobrých“ rodin.
Příkladem může být brutální vrah Tomáš (kvůli právní úpravě na ochranu nezletilých pachatelů jsme nahradili pravou identitu kluků smyšlenými jmény – pozn. red.), s nímž se na pár chvil setkáváme. V ústavu je sice relativně krátce, ale místní pamětníci přiznávají, že takový případ tu ještě neměli. Svého činu, který zřejmě dlouho plánoval, nelituje. Na radu vychovatelů se neptáme na podrobnosti případu. „Chtěl bych dělat na farmě u táty,“ odpovídá na dotaz o své budoucnosti. Z krátké konverzace je patrné, že nejde o mentálně retardované dítě se zjevnými sklony k násilí. V komunikaci není přehnaně aktivní ani nemluvný. O tom, jestli má mezi kluky v ústavu nějaké kamarády, mluvit nechce.
Fyzické tresty jsou ve výchovném ústavu v Boleticích zakázané. Jak ale z dětských zločinců vypiplat normální lidi?
I pro zkušené psychology představovalo setkání s Tomášem pořádný oříšek. „S naprostým klidem sděloval, co udělal, jak to udělal. Jako by vyprávěl o nějakém filmu. A na závěr řekl, že doufá, že si na pokoji bude moci svítit, protože je večer zvyklý si číst,“ vzpomíná na první vyšetření mladého násilníka psycholog ústavu a spoluautor knihy o problémovém chování dětí Jan Mattioli. Při Tomášově orientační diagnóze zamrazí: anetická osobnost, která je plochá na emoce se sklonem k přímočarým řešením a s možností psychopatického vývoje.
„Když něco uděláte v afektu, tak bodnete jednou. Krev, která začne vytékat, vás zpravidla vyděsí a zastaví. Je to podobné jako v normálním životě, kde na přechodech stojíte na červenou. Je to barva, která jakoby říká: stůj, to nedělej. Tady to bylo jinak. Ran bylo moc,“ vysvětluje Mattioli.
Ve snaze probudit v Tomášovi emoce mu v Boleticích naordinovali terapie spojené s pečováním o zvířata. Na klukovi se testuje aktivní canisterapie a pasivní felinoterapie. Vychovatelé o něm po několikaměsíčním pobytu hovoří jako o „jinak“ vcelku bezproblémovém chlapci.
O násilí
Zcela z jiného těsta je Petr. Prudké reakce, výbušnost a svaly, které předcházejí jazyk. Tak by se daly stručně shrnout první dojmy z rozhovoru s mladým pachatelem násilných přepadení závislým na pervitinu. Ani jemu v té době nebylo patnáct. Životní sen má ale jasný. Po dosažení plnoletosti by rád narukoval do cizinecké legie. „Chci tam, protože je to se mnou špatný. Vojákem se navíc chci stát už dlouho,“ říká Petr. Vojenského drilu se prý neobává. Když se stočí řeč na kamarády, odpovídá stručně: „Každý tu je sám za sebe.“
Jenže právě ochota podřídit se dospělým mu byla dosud cizí. Většinu konfliktů byl zvyklý řešit silou. A ta mu rozhodně nechybí. Na čtrnáctiletého kluka ze základky je nesmírně fyzicky vyvinutý, a jak připomínají vychovatelé, ještě poroste. Svých předností často využívá.
Jak z dětských zločinců vypiplat normální lidi? Třeba prací ve skleníku.
Fyzická síla bývá pro mladé násilníky nejosvědčenějším prostředkem pro dosažení jejich cílů. Když dají někomu pěstí, tak to na rozdíl od slov hned zabere. „Odtud pramení i idealizovaná představa, že kupříkladu voják je persona, jež se prosadí, protože má zbraň a formální pravomoc ji použít. Chápou to však tak, že sílu používá ve svůj osobní prospěch,“ interpretuje přání Petra Mattioli. Systém životních hodnot však děti získávají během dospívání, nenarodily se s nimi, upozorňuje psycholog. „Když někoho občas zmlátí, tak mu přirozeně narůstá sebevědomí. Uvědomuje si, že to s ním není v pořádku. Bavíme se o tom s ním. Asi před dvěma měsíci se upnul k cizinecké legii. Je to ale chiméra. Při prvním rozkazu narazí,“ koriguje Petrovy sny zástupce ředitele Jakubec.
Psychologové, ale i vychovatelé se shodují, že společným rysem vlastně všech problémových dětí je skutečnost, že se neumějí podřídit psaným i nepsaným normám. To ale ještě neznamená, že kupříkladu Petr v životě neuspěje. Své přednosti by mohl využít při sportovní kariéře. „Byl by dobrý při bojích v kleci. Je neuvěřitelně zarputilý. Při tělocviku dře do úmoru. Má zvýšenou míru agrese,“ popisuje Jakubec.
Jeden ze zaměstnanců, který si přál zůstat v anonymitě, na adresu Tomáše dodává: „Až se dostane ven, tak někomu ublíží. Je klidně možné, že na nejbližší zastávce někoho zabije, a to kvůli takové banalitě jako cigareta.“
Extrémní chování, do kterého zahrnujeme krádeže, znásilnění až po vraždu, si ale děti mnohdy až neuvěřitelně zdůvodňují. Psycholog Mattioli vzpomíná na nedávný rozhovor s chlapcem, který se mu svěřil, že věří v Boha. Při dotazu, proč tedy nedodržuje Desatero, a zejména příkaz nepokradeš, spustil mladík lavinu výmluv. „Okamžitě se rozběhla racionalizace. Sice prý v Boha věří, ale když jde o jeho hříchy, tak mu to Bůh odpustí, protože jsou kamarádi,“ líčí Mattioli.
Milionová výchova
Právě když opouštíme oddělení pro extrémní poruchy chování, přiváží eskorta chovance, který utekl z řádně schválené vycházky, což je ve výchovných ústavech častým jevem. Policie ho našla po několika dnech zdrogovaného ve škarpě. „Teď nastává procedura, kterou nikdo nevidí. Musí se vykoupat a prohlédnout. Hrozí nemoci. Nevíme, kde tři dny pobýval. Tahle práce se nedá vyvážit penězi,“ komentuje výjev Jakubec. Zatímco se chodbou line odporný zápach, dva mohutní vychovatelé si nasazují gumové rukavice a jdou do toho... Mezitím zástupce ředitele vypráví, že se s dětmi narkomany setkává čím dál častěji.
Práce v Boleticích klade na zaměstnance mimořádné nároky. A to nejen ty spojené bezprostředně s výkonem povolání. Současný ředitel Bártík při nástupu do funkce změnil personálu pracovní smlouvy, a to včetně nepedagogických zaměstnanců. Nově se do nich dostal paragraf o tom, že všichni musejí dětem poskytovat vhodné modely chování. „Není možné, aby například vezl kluka údržbář, který bude v autě mluvit jako dlaždič. Pokud se těmito pravidly nebude řídit, jde o porušení pracovních povinností, z čehož mohu vyvodit důsledky,“ popisuje nekompromisní přístup Bártík.
Hudebka kluky baví. Ale měli jsme i případ, kdy si jeden žák schoval strunu z kytary a plánoval uškrtit vychovatele, vzpomíná ředitel ústavu v Boleticích Pavel Bártík.
Adekvátní finanční kompenzace za náročnou práci tu ale neplatí. Mzdy zaměstnanců ústavu se řídí tabulkovými platy učitelů, neboť zařízení spadá pod ministerstvo školství. Kupříkladu asistenti vychovatelů si zde v průměru vydělají zhruba čtrnáct tisíc korun měsíčně. Personál ústavu má sice nárok na rizikový příplatek, jeho horní hranice dosahuje nicméně pouze dvou tisíc měsíčně. „Kvůli penězům se tahle práce dělat nedá,“ uzavírá zástupce Jakubec.
Ústav se 160 zaměstnanci se dokáže postarat až o 124 dětí. Jen pro srovnání - o tucet dětí na „extrému“ pečuje 16 zaměstnanců. Zdánlivá přesilovka má však v tomto případě dobrý důvod. Zaměstnanci ústavu musejí čelit fyzickým napadením, pokusům o útěk i rvačkám mezi dětmi.
„Když jsem šel se šesti kluky v rámci tělocviku na plavání, doprovázeli mě dva kolegové. Abyste si to dovedli představit, jednoho asistenta jsem měl u dveří, kdyby chtěl někdo utéct, a dva jsme byli s dětmi u bazénu,“ popisuje výlet s dětskými zločinci Jakubec.
Stát na výchovu problémových dětí v Boleticích ročně vydá asi 75 milionů korun. Prostředky na jednoho žáka včetně vzdělávání, ubytování a stravování se pohybují v průměru mezi 400 a 600 tisíci korun. „Náklady na děti z ,extrému‘ jsou pak oproti běžným chovancům až o 150 tisíc korun vyšší. V této ,nadstavbě‘ jsou zahrnuty nejrůznější terapie, pestřejší pomůcky pro mimoškolní výchovu, vyšší náklady na akce mimo zařízení,“ vypočítává ekonomka ústavu Božena Němečková. Skupinka dvanácti malých zločinců tedy ročně státní kasu vyjde na devět milionů korun.
Volání rodiny
Repertoár trestů za porušení kázně, jež si kluci mohou vykoledovat, není příliš široký. Nejpřísnější postih představuje několikadenní zákaz vycházek. Mírnější formou je omezení přístupu k televizi či internetu. Proto na ně platí spíše opačný model, tedy pozitivní motivace k dodržování pravidel výměnou za nabídku nevšedního zážitku. A ten může mít mnoho různých podob. Ať už jde o fotbal v Teplicích, KHL v Praze či o chvilku navíc na sociálních sítích. Kvůli tomu jsou kluci ochotni uposlechnout i nepříjemné povely. „To byste nevěřili, jak se na to těší. Samozřejmě ale svádí souboj s vůlí,“ říká Jakubec, když do jeho kabinetu vtrhnou dva výrostci s balonem a rozjařeně mu líčí zážitky z projížďky na koni.
Později se dozvídáme, že jde o děti z místního „pasťáku“, které si ale v mnohém s kolegy z „extrému“ nezadají. Jedenáctiletý klučina má za sebou sexuální zneužívání, majetkovou trestnou činnost a drogy. O rok mladší spolužák zase není schopen vydržet v normální škole. „Člověk by řekl, že si je vezme domů, ale oba trpí neskutečnými záchvaty násilí. Jakmile se otočíte, hned někoho nakopnou. Nejsou prostě úplně normální,“ upozorňuje Jakubec.
Rudolf Jakubec, zástupce ředitele ústavu, který odpovídá za vzdělávání.
Tým místních vychovatelů a pedagogů se pro své žáky snaží každý den vytvořit to nejlepší prostředí. Rodinu jim však kolektiv ústavu přirozeně nenahradí, a to ani v případech, kdy jsou právě špatné rodinné vztahy příčinou problémů dítěte. „Kluk se těší, že pojede na prázdniny domů. Den před odjezdem mu zavolá matka, že ho nechce. Dovedete si asi představit, jak mu je,“ připomíná smutnou chvíli ředitel.
Jeho zástupce přidává příběh z loňského roku, který poukazuje i na opačný problém, kdy rodina dítě sice chce, snaží se ho však jen využít. Jeden čerstvě plnoletý mladík nedal na rady vychovatelů, aby se domů nevracel. O týden později se vedení ústavu ozval, že nemá ani korunu.
Odříznout se od starých vazeb a špatných partiček z dětství bývá často to nejtěžší. Někdy se o nekriminální budoucnost pokusí, nedostatek vůle je však opět přivede za mříže. „Měsíc jsem pracoval. Večer jsem z práce přišel na ubytovnu, kde jsem koukal do zdi. Druhý měsíc jsem to už nevydržel a vrátil se do své problémové rodiny, o níž jsem věděl, že je špatná,“ uvádí modelový případ Jakubec.
Za jednu z klíčových podmínek úspěšné resocializace dětských zločinců považuje intenzivnější zapojení společnosti. Jenže právě veřejnost se od problémových dětí snaží spíše distancovat. Demokratická společnost si totiž s nimi neumí poradit. Je zvyklá trestat jen pachatele zločinu. Pokud však jde o jedince, kteří sice v minulosti něco spáchali a pro okolí možná představují určité riziko, ale z ústavu vycházejí s čistým trestním rejstříkem, s takovými případy systém jednoduše nepočítá. Preventivní zavírání v demokracii nefunguje. Proto se čeká až na moment, kdy dítě dosáhne plnoletosti, spáchá trestný čin a spadne do klasického kriminálního rytmu svoboda-vězení-svoboda. S tím si už poradit dovedeme.
Diagnóza: dětský zločinVětší přísnost vůči mladým pachatelům ani větší objem peněz od státu dětskou kriminalitu neomezí  Z policejních statistik vyplývá, že děti v Česku spáchají za rok zhruba tisícovku násilných a na tři tisíce majetkových trestných činů. Na prevenci kriminality mládeže vydá stát ročně stovky milionů korun. Do procesu jejich resocializace jsou zapojeny dvě desítky institucí. Z policejních statistik nicméně vyplývá, že děti v Česku spáchají ročně tisícovku násilných a tři tisíce majetkových trestných činů. Čím to je, že se nedaří ochránit mladistvé, ale ani veřejnost před důsledky kriminální kariéry?
Za hlavní spouštěč problémového chování je považovaná rodina, v níž dítě získává základní sociální návyky a vzory. Rozhodně však neplatí, že by kriminální jednání předurčoval například nedostatek peněz. „Vybavuje se mi případ chlapce, který opakovaně páchal trestnou činnost, s nímž jsme pracovali od jeho dvanácti let. Rodiče měli velmi úspěšnou firmu. Protože se dopustil žhářství, škoda vyšplhala k milionu korun. Otec vždy vše zaplatil a najímal nejdražší právníky, aby vše zahladil. Nyní kluk zřejmě poprvé stane před soudem a vypadá to na nepodmíněný trest. Rodiče dítě nevychovávali. Neměli na to čas,“ popsal ČESKÉ POZICI příklad z praxe Petr Štěpaník z Probační a mediační služby, která má na starosti integraci zločinců zpět do společnosti. Stará se například i o to, aby se pachatelé s poškozenými vyrovnali.
Druhým rizikovým urychlovačem bývá parta kamarádů, v níž se dítě pohybuje. „Když se dítě dostane do blbé party, kde jsou běžné drogy a alkohol, tak se na to nabaluje kriminalita. Chci-li drogy, musím krást. Kde by na to jinak vzali peníze. Mnohé děti okrádají vlastní rodiče,“ upozorňuje Alena Kolářová, vedoucí oddělení pro mravnost a mládež z pražské kriminálky. Od útlého dětství Většina dětí, které se dostanou do křížku se zákonem, však nekončí jako celoživotní zločinci. Zpravidla jde o ojedinělé vychýlení v době dospívání, které se po trestu vrátí do normálu. Říká se jim vývojoví pachatelé. Ti z pohledu společnosti nepředstavují zásadní bezpečnostní riziko. Od dětství
Přesně naopak je to zhruba u desetiny dětských pachatelů, kteří se po dovršení osmnácti let stávají recidivisty. Ačkoli jde o poměrně malou skupinu mladistvých pachatelů, podle vývojové kriminologie mají na svědomí většinu násilné a majetkové trestné činnosti v dané věkové kategorii. Znaky nenormálnosti se u těchto takzvaných chronických pachatelů začínají objevovat v útlém dětství.
„Již kolem tří let lze zaregistrovat kriminogenní vlastnosti jako zvýšenou impulzivitu, sníženou úzkost a nezávislost na odměně. (...) Osobnost může oplývat povrchním šarmem, je schopna navazovat účelové koalice, inteligenci používá k nekalým cílům,“ napsala před časem policejní psycholožka Ludmila Čírtková v článku Dva pohledy na delikvenci dětí a mladistvých.
Zcela samostatnou a z pohledů statistiky podstatně menší skupinu pak představují dětští pachatelé sexuálních zločinů.
Život po ústavu
Jedním z důvodů, proč se nedaří u dětí včas rozpoznat a zmírnit nebezpečné rysy, souvisí s nedostatečně flexibilní spoluprací mezi institucemi, které na tomto poli působí. A těch je opravdu hodně. Od „sociálky“, respektive orgánu sociálně-právní ochrany dětí, Probační a mediační služby, výchovných ústavů přes neziskové organizace až po municipality a ministerstva školství, zdravotnictví a vnitra. „Záchranná síť je široká, ale její oka jsou veliká, takže jimi někdo propadne,“ upozorňuje Štěpaník.
Za pravdu mu dávají i autoři sedm let staré studie o vyhodnocení systému péče o ohrožené děti. Ti za hlavní nedostatky považují mimo jiné: nedostatečnou výměnu informací, pozdní reakci na delikventní chování dětí, dublování odpovědností či izolovaný postup školských zařízení.
Zcela kruciální otázkou pak je, jak se postarat o problémové děti, které vyjdou z výchovných ústavů, mnohdy i s žádanou motivací neživit se zločinem. Vláda už v roce 2007 vzala na vědomí materiál, který analyzoval data o 17 tisících dětech, jež v letech 1995 až 2004 prošly nejrůznějšími výchovnými zařízeními ministerstva školství. Výsledek byl alarmující. Zhruba 56 procent z nich po odchodu z výchovného zařízení spáchalo zločin.
„Umístění dítěte do institucionální péče v mnoha případech znamená jen jeho detenci a pouhé přerušení sociálně patologického vývoje, který po opuštění ústavu buď dále pokračuje, nebo se díky nevhodným podmínkám, do nichž se vrací, teprve nastartuje,“ stojí v dokumentu. Ačkoli od té doby uplynula řada let, v terénu se toho mnoho nezměnilo. Chybí například aktuální data o recidivě dětí z ústavů.
Mladiství „se škraloupem“ se do původní rodiny mnohdy vrátit nemohou. S vysokou pravděpodobností by je čekal pád do bahna ilegálního života. Jiným důvodem, proč nemohou domů, může být i to, že po spáchání zvlášť závažných zločinů by se na dané místo kvůli reakci veřejnosti ani vrátit nemohli.
Jednou z cest, jak řešit kriminalitu mládeže, je zapojit do práce s „navrátilci“ z ústavů a problémovými dětmi více neziskové organizace. Mezi ně patří i centrum Rubikon, které má v záhlaví názvu motto „pomáháme překročit minulost“. Při práci s klienty jeho zaměstnanci využívají osvědčené metody ze Švýcarska, při nichž kladou dítěti, ale i rodičům nejrůznější dotazy a úkoly. „Věříme, že když vedete lidi k přemýšlení, tak si řeknou, já už to dělat nechci. Následně zjišťujeme příčinu, jestli něco provedli z nudy, či kvůli tomu, že byli například terčem bití v rodině,“ řekla ČESKÉ POZICI Dagmar Doubravová, ředitelka Rubikonu.
Často na podobná sezení chodí s dětmi maminky, jež mají pocit viny a selhání. Jedna z hodně silných technik je, že si píší dopis. Co chce kluk říci mámě, a naopak. „To byste viděl, jak se mladíkům, co mají jinak svět na háku, když jim čte máma dopis se slzami v očích, mění rysy v obyčeji,“ dodává ředitelka Doubravová. Zároveň však přiznává, že práce s dětmi je nesmírně komplikovaná. Do Rubikonu míří spíše dospělí pachatelé, kteří už vědí, jaké je to, skončit v kriminále, a za jakoukoli práci jsou vděční. Naproti tomu děti na životní lekci z kriminálu teprve čekají. Do neziskovek typu Rubikon zpravidla chodí až po dovršení pětadvaceti let.
Ministr: Chce to přísnost Větší pozornost médií, ale i společnosti k tématu dětské kriminality přitáhl až březnový incident ve výchovném ústavu v Králíkách, při němž dva kluci brutálně napadli vychovatele.
Ministr školství Marcel Chládek přispěchal s nápady na řešení. Chce prosadit vyšší právní ochranu pro pedagogy a vychovatele, více peněz na vybavení ústavů i přísnější tresty pro mladé agresory. Na ministerstvu školství za tím účelem dokonce vznikla i pracovní komise.
Už teď je však jasné, že izolovaný posun v jedné oblasti ovlivní problematiku dětské kriminality jen okrajově. |
