Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Západní společnost se blíží bodu zlomu. Výsledkem bude chaos

  11:55
Úmysly mladé švédské environmentální aktivistky Grety Thunbergové jsou poctivé a upřímné a její přesvědčení hluboké. Otázkou zůstává, kdo a kam jí pomáhá s její misijní cestou.

Demonstrace v Londýně foto: Reuters

Ve střední Evropě se nemůžeme shodnout, co je, a co už není demokracie, kdo smí, a kdo nesmí loupat státní či dotační perníček, a na jiných podobných tématech. Pro okolní svět to však je prostředí planety Země. Není snad jiné téma než ekologie, o němž by byl kdekdo přesvědčen, že má pravdu. Zcela se však pomíjí, že ekologie (z řeckého eko logos,znát dům) je exaktní věda, jíž je třeba studovat.

K ochraně životnímu prostředí a k lidské odpovědnosti vůči přírodě, tedy přinejmenším vlastnímu potomstvu, máme laxnější postoj. Z této kategorie však vyjímám Josefa Vavrouška (1944–1995), Bedřicha Moldana, Martina Bursíka, Ivana Dejmala (1946–2008) a všechny vědce, kteří se životnímu prostředí věnují s láskou, upřímností a profesionálním nasazením.

Neatraktivní ekologie

Politici, kteří se věnují ekologii, se dělí do tří podtříd. Podtřída „jemitoúplněuvítečeho“ se ani nesnaží předstírat, že ji životní prostředí zajímá. Občas pro vztek okolí či kvůli megalomanství navrhuje a podporuje kroky či projekty v rozporu s „dobrými ekologickými mravy“ a těší se na pobouření, které ve společnosti vyvolají. Příkladem takového agens turbulencis je prezident Miloš Zeman se svými kanály a jadernými elektrárnami. Jeho environmentální škodlivost však není velká, pomineme-li dým z cigaret značky Start, jež kouří.

Ekologie jako hlavní politický program u nás atraktivní není. Příčin je několik – kvůli sporům o tvář České republiky a její světové ukotvení existuje tendence odsouvat ochranu životního prostředí „na pak“, nakdy se však neříká. Další příčinou je tradiční česká povahová vlastnost obsažená v anekdotě o „chcíplé koze“ – závist bez ochoty se sám přičinit.

Druhou podtřídou jsou „motýli“, osoby, které narušují svou profesionální činností životní prostředí, ale nemohou to dělat při vystupování na veřejnosti, proto neustále žonglují mezi „ochranou té naší překrásné přírody“ a vlastním bankovním účtem. Musí to víc vyčerpávat, než tajit flirt před bulvárem. Třetí „politickou podtřídou“ jsou ti, jejichž znalosti ekologie se omezují na opakování hesel oslovujících část voličů. Jejich zájem o životní prostředí končí, když narazí na opačný zájem sponzora, či pokud daný segment voličů ekologie nepřitahuje.

Ekologie jako hlavní politický program u nás atraktivní není. Příčin je několik – kvůli sporům o tvář České republiky a její světové ukotvení existuje tendence odsouvat ochranu životního prostředí „na pak“, nakdy se však neříká. Další příčinou je tradiční česká povahová vlastnost obsažená v anekdotě o „chcíplé koze“ – závist bez ochoty se sám přičinit. Rozplývat se nad fotografiemi čistých alpských vísek a vzápětí odvézt kolečko odpadu na černou skládku na kraji lesa.

V takovém sousedském milieu zelené politické strany vznikají obtížně, a pokud vzniknou, neudrží se, a to navzdory oprávněnosti tématu. Pak je zde široké spektrum politikům, kterým je životní prostředí lhostejné, neboť v ohnisku jejich zájmů leží jen důležité věci a blaho občanů.

Majitelé přírody

Postoj veřejnosti k životnímu prostředí je mnohem barvitější. Kromě lhostejné části, do níž patří třeba nadávači na bruselské zlo a jejich „nesmyslné návrhy“, jako bychom toho všeho nebyli součástí a nepodíleli se na tom svou reprezentací, existují další tři skupiny. První jsou přírodomilci, jež mám rád, protože u nich nalézám odlesky doby a ideálů národního obrození.

Majitelé přírody nejsou součástí zázraku Stvoření, protože dle nich byla příroda a vše, co k ní náleží, stvořena jen pro jejich potřeby. Jsou to všichni ti, kteří kácejí, ale nesázejí. Jejich mediální obraz je vytvářen, nikoliv reprodukován. Je třeba komentářů, nikoliv faktů, protože jejich činnost je jednostranná a plenivá.

Přírodomilec není militantní – možná vás stihne vyčítavým pohledem, když odhodíte papír od sušenek, ale jde, a zvedne jej a uklidí a vám nechá jen pocit studu. U těchto lidí vůbec nezáleží na společenském zařazení či vzdělání – přírodou se kochají, pomáhají ji a v rámci svých možností chrání. Jde zřejmě o poměrně rozsáhlou skupinu voličů, kteří neinklinují k „průrazným“ politickým stranám. Proto, ač velmi užiteční, jsou vesměs v mediálním stínu.

Druhou skupinu tvoří majitelé přírody. Ti nejsou součástí zázraku Stvoření, protože dle nich byla příroda a vše, co k ní náleží, stvořena jen pro jejich potřeby. Patří sem náčelník „Dupající Pohorka“ procházející hlučně okolo tokajících tetřevů či kapitán průmyslu vytvářející „jen nepatrný impakt pro to naše životní prostředí“, jak říkává. Prostě všichni ti, kteří kácejí, ale nesázejí. Jejich mediální obraz je vytvářen, nikoliv reprodukován. Je třeba komentářů, nikoliv faktů, protože jejich činnost je jednostranná a plenivá.

Nakonec „ekologopisu“ jsem si nechal skupinu publikačně nejznámější, navzdory tomu nepříliš vlivnou – bojovníky kmene ekologického, jehož všechny odstíny beru vážně, ať s nimi souhlasím, či nikoliv. Dělí se na organizované a spontánní, přičemž obě skupiny se často prolínají, a proto je lze obtížně rozlišit. Mezi ty první patří členové hnutí Greenpeace, Duha, Děti země nebo dalších, třeba lokálních „zelených“ spolků a zvláštním způsobem i dvě strany Zelení a Les, jejichž aktivita je politickým programem, nikoliv profesionální činností.

Absolutní názory a klima

Politická reprezentace tato hnutí podceňuje a za podpory části médií mnohdy dehonestuje. Důvodem není osobní nenávist politiků k přírodě, ale spíše afinita k podnikatelské sféře, která politiku finančně podporuje. Myšlenka, že přežití mloka je důležitější, než miliony, které chtěl investovat, je noční můrou developera. A takových podnikatelských můr vylétají ze „zelené sféry“ houfy. Proto jsou zelení všech odstínů často považováni za škůdce „naší krásné pohodlné budoucnosti“.

U neorganizovaných příznivců životního prostředí je jednou, generačně vymezitelnou skupinou část mladých lidí, kteří „zvedají zelený prapor nad hlavu“ jako projev společenského protestu. Ten však má silnější akcent než samotná ochrana životního prostředí. Tato skupina je mediálně nejvděčnější, ale u řady starších lidí vyvolává nostalgii. Další skupina „neorganizovaných“ se připojuje k akcím ekologických organizací – myslí to upřímně a dnes tam bývá sranda. Ve srovnání s německými khaki militanty jsou milí a dojemní.

Absolutní názory nesvědčí správě národů, natož diskusi, má-li mít smysl. Mít vyhrocené postoje je atraktivní, ale to, co prospěje křiklounovi, nemusí přispět k hledání použitelného řešení. Klima na Zemi se nepochybně mění. Klimatické éry se sice vyvíjejí zpravidla periodicky, a v současnosti by se dle dlouhodobých zkušeností mělo spíše ochlazovat, ale teplota na Zemi stále mírně a dlouhodobě roste.

Tento zelený katalog není samoúčelný, ale náčrtem chování, jímž česká veřejnost reaguje na téma, jež hýbe zbytkem světa. Líté boje opravdu zuří, všichni jako by se mírně zbláznili – jak heroldi, tak odpůrci globálního oteplování. Nepatřím do klubu sršatců ani nadšenců doby, ať svůj krb zapalují v domě s průvanem vytápěným rašelinou, nebo mají na izolovaném domě solární kolektor.

Absolutní názory nesvědčí správě národů, natož diskusi, má-li mít smysl. Mít vyhrocené postoje je atraktivní, ale to, co prospěje křiklounovi, nemusí přispět k hledání použitelného řešení. Klima na Zemi se nepochybně mění. Klimatické éry se sice vyvíjejí zpravidla periodicky, a v současnosti by se dle dlouhodobých zkušeností mělo spíše ochlazovat, ale teplota na Zemi stále mírně a dlouhodobě roste.

Vynechám rozsah následků takového vývoje na Zemi, lidstvo nevyjímaje, zdrojů a názorů na toto téma lze najít habaděj v politice, médiích, vědeckých studiích i v nevědeckých úvahách. Nehledě na producenty čehokoliv, jež se činí, aby ani Děrsu Uzala nezachytil uhlíkovou stopu. Pokud vycházíme z faktu, že tento proces již nastal a rozvíjí se, začneme hledat jeho příčiny. Spor začíná zde.

Opomenuté jaderné technologie

První skupina zdůrazňuje globální oteplování jako přímý a jediný důsledek lidské činnosti produkující emise dusičnanů (NOx), oxidu uhličitého (CO2) a metanu (CH4) dle řádného názvosloví karbanu, a to pomíjím freon a další škůdce. Především však jde o uhlovodíky a o produkty jejich spalování. Vše je prezentováno jako globální problém. Druhá skupina připouští, že lidská činnost je jedním ze zdrojů oteplování, ale nikoli jediným.

Boj o rozsah a velikost emisí vznikajících na Zemi v důsledku spalování uhlovodíků zaplnil celý světovou „ekologickou disputaci“. Zaniká v ní však problém, který je z dlouhodobého hlediska ohrožení Země a její civilizace vážnější než metan od pšoukajících krav – jaderné technologie a její důsledky, protože o vyhořelé palivo je nutné pečovat 30 tisíc let.

Spor vzniká o „míru zavinění“ oteplování Země lidskou civilizací, již jednotlivé „školy“ odhadují od několika promile po téměř sto procent – bitevní pláň pro spoustu lidí, kteří mají potřebu bojovat a svářit se, až příliš široká pro nějaký výsledek či vítězství.

Otázka proto byla přeformulovaná: Je přijatelné, aby lidstvo špinilo atmosféru Země bez přihlédnutí k tomu, zda podíl na oteplení dosahuje třeba jen jedno procento? Řečeno jinak, máme se vzdát řady technologií z důvodů etických, přestože je zřejmé, že tato oběť bude oslyšena, a teplota globálně poroste, přičemž tempo přírůstku se asi zpomalí jen minimálně?

Boj o rozsah a velikost emisí vznikajících na Zemi v důsledku spalování uhlovodíků zaplnil celý světovou „ekologickou disputaci“. Zaniká v ní však problém, který je z dlouhodobého hlediska ohrožení Země a její civilizace vážnější než metan od pšoukajících krav – jaderné technologie a její důsledky, protože o vyhořelé palivo je nutné pečovat 30 tisíc let.

Naplněný Friedrich Nietzsche

V polovině 19. století, v reakci na společenskou změnu, kterou představoval přesun venkovského obyvatelstva do měst a fabrik, definoval německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) svá životní kréda charakteristická nihilismem a odporem ke kořenům evropské kultury sloganem „žij nebezpečně, nebo vůbec“. Růst militarismu ve společnosti, který vyústil ve Velkou válku, tuto „radu“ naplnil svrchovaně.

Německý filozof Friedrich Nietzsche definoval svá životní kréda charakteristická nihilismem a odporem ke kořenům evropské kultury sloganem „žij nebezpečně, nebo vůbec“. Růst militarismu ve společnosti, který vyústil ve Velkou válku, tuto „radu“ naplnil svrchovaně.

Poté přišla třicátá léta 20. století, světová krize, krach nejen na burze, ale i společnosti. Německo oslabené reparacemi a Rusko se slovanskou laxností, alkoholismem a sklonem přivlastňovat si cizí majetek řešily svou budoucnost posilováním armád a zbrojením. U Němců byla leitmotivem odplata za poválečné ponížení, u Rusů bezohledný imperialismus.

Třicátá léta přinesla strmý růst nezaměstnanosti, pád životních jistot desítek milionů Evropanů i Američanů a frustraci. Tehdy se ujal i výraz „odcizení“. Navzdory veselému konci třicátých let vedla setrvačnost vývoje v Německu a Rusku k další světové válce. Již v jejím průběhu se objevila v USA „beat generation“, skupina spisovatelů a básníků, která svým dílem ovlivnila mládež v padesátých letech.

Jejich hlavním motivem byl opět útěk od „zavedené“ společnosti a osobní svoboda, tedy zase odcizení posílené v USA válkou v Koreji. V šedesátých letech se v USA odehrála revolta hippies z části reagující na válku ve Vietnamu, v Evropě pak, zejména ve Francii, brutálně potlačené agresivní nepokoje studentů.

Změna paradigmatu

Obávám se, že současná společnost – a nejen ta zdejší – se opět blíží bodu zlomu. To, co se nazývávalo frustrací či odcizením, má dnes formu „vyautování“ („z kola ven“). Takto postiženy jsou dvě skupiny – lidé staří a handicapovaní, kteří jsou z většinové společnosti vylučováni ekonomicky, a lidé mladí, kterým společnost nenabízí žádný pro ně atraktivní smysl života. Připomíná to západní Evropu roku 1968 a poměrně brutální studentskou revoltu, jejímž impulzem byl dojem, že jejich názory nechtějí politici ani společnost slyšet.

Doba, kdy zazobaní postarší tatíci vyráběli na objednávku „celebrity pro naši mládež“ jen proto, aby z nich dobře žili a „vytvářeli názor mladých“ přes média, končí. Současná mladá generace, zejména teenageři, hledá svou parketu, své místo v životě – a většinová společnost ji ignoruje, protože cílem je změna společenského paradigmatu, což zpravidla bolí.

Doba, kdy zazobaní postarší tatíci vyráběli na objednávku „celebrity pro naši mládež“ jen proto, aby z nich dobře žili a „vytvářeli názor mladých“ přes média, končí. Současná mladá generace, zejména teenageři, hledá svou parketu, své místo v životě – a většinová společnost ji ignoruje, protože cílem je změna společenského paradigmatu, což zpravidla bolí.

Tu se jako nová Panna Orleánská odkudsi ze severu vynořila mladičká Greta Thunbergová, oslovila část této generace, a poletuje světem, šíříce svou pravdu. Nepochybuji o hluboké víře Grety v pravdivost svých názorů, které vehementně prosazuje, ani o tom, že část z nich je správných.

Znejišťuje mne, jakkoliv věřím na zázraky, že nedokážu pochopit, jak mladá slečna, jejíž názory nevybočují z rámce obecné a mnoho let známé ekologické rétoriky, mohla nastoupit na cestu raketového vzestupu do pozice „světové ikony“. Kdo a proč ji vydláždil? Zde začínám být skeptický a nervózní.

Smysluplná společenská diskuse

Struktura, do níž vplynou organizace, jako je Greenpeace, politické strany barvy zelené či z pohledu Evropy lokální, ale četná hnutí ochránců životního prostředí, znamená vytvořit světovou militantní nátlakovou skupinu, jejíž nároky a požadavky jsou sice definovány striktně a hlučně, nicméně s podtextem „teď, nebo nikdy“, tedy čistý Nietzsche.

Jde jen o to, aby „establishment“ projevil snahu o smysluplnou společenskou diskusi, a nikoli pouze neustále opakoval, toto nejde, toto není cesta, jak jim našeptávají plátci předvolebních kampaní. Nestačí mladé jen milostivě vyslechnout a poplácat po zádech, je třeba, aby se stali aktivní součástí rozhodovacího procesu, aby sami vzali za budoucí vývoj částečnou osobní odpovědnost.

Hluboce věřící mají ve zvyku bránit svou víru až do hrdel a statků. Jan Hus se nechal pro svou pravdu upálit, tito pro svou pravdu bojují i s vodními stříkačkami, slzným plynem, gumovými projektily a s celou společností, která nechce pochopit jejich opravdovost. A čím více budou bojovat, tím více budou přesvědčeni o síle a neodkladnosti své pravdy.

Výsledkem bude chaos, postupná destrukce politického systému. Přitom jde jen o to, aby „establishment“ projevil snahu o smysluplnou společenskou diskusi, a nikoli pouze neustále opakoval, toto nejde, toto není cesta, jak jim našeptávají plátci předvolebních kampaní. Nestačí mladé jen milostivě vyslechnout a poplácat po zádech, je třeba, aby se stali aktivní součástí rozhodovacího procesu, aby sami vzali za budoucí vývoj částečnou osobní odpovědnost.

Nedostane-li se jim sluchu teď, pak pocit nenaplněné odpovědnosti přetaví do absolutního a kolektivního odporu vůči společnosti. A to je cesta do pekel. Jak jsem již řekl, nepochybuji o poctivých a upřímných úmyslech, ani o hlubokém přesvědčení Grety Thunbergové, jen si nejsem jistý, kdo a kam jí pomáhá s její misijní cestou. Tipoval bych někoho, jehož cílem je vyvolat celosvětový chaos, jenž však na svém území žádné relevantní ekology nestrpí.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!