Události v Egyptě, které vypukly 25. ledna příznačně na Svátek egyptské policie, zatím nedostaly žádný oficiální „dějinný“ přívlastek. Možná se jim ale jednou bude říkat „facebooková revoluce“. Inspirace tuniským příkladem byla jasná: lidé další arabské země s obdobným autokratickým režimem se rozhodli učinit konec desítky let fungujícímu policejnímu systému.
Komentátoři a cizí politici z povzdálí odhadují příčiny a důsledky masových egyptských procesů: mezi důvody se objevují především chudoba, rostoucí ceny, nízké platy a nezaměstnanost. Často předpovídaným důsledkem s výhružně vztyčeným ukazovákem je zase výměna nynějšího vojensko-finančního autokratického režimu jiným, pro změnu islamistickým autokratickým, vedeným Muslimským bratrstvem. Na všem může být trochu pravdy, nic z toho však zároveň zdaleka nevystihuje charakter egyptských událostí.
Ať padne režim, který dusí
První velkou protivládní demonstraci na 25. ledna nesvolala žádná z tradičních opozičních skupin, jako například již zmiňované Muslimské bratrstvo, ani žádné z nových prodemokratických uskupení, k nimž patří Hnutí za změnu podporující Muhammada Baradeje, bývalého šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Datum, místo a čas demonstrace určila skupina veřejnosti téměř neznámých kyberaktivistů přes profil na sociální síti Facebook. Protesty pak neměly žádnou další organizaci, žádné politické vedení, lidi se spontánně scházeli na hlavním káhirském náměstí Tahrír a dalších místech i v jiných městech s jediným společným cílem: dosáhnout pádu režimu, který je dlouhá desetiletí dusí.
Komunikační prostředky, jimiž se informace šířily, předurčily do značné míry protestům jejich charakter. Většina účastníků nepocházela z nespokojených nejchudších vrstev, které by se mohly bouřit proti vysokým cenám potravin a nízkým mzdám, ale šlo o inteligentní a vzdělané mladé příslušníky střední třídy s rozvinutou počítačovou inteligencí, znalostí cizích jazyků a slušným přehledem o světovém dění.
Prezident Mubarak, jehož odstoupení bylo hlavním požadavkem protestujících, tohle poněkud přehlédl. Nová vláda Ahmada Šafíka, jejímž jmenováním se chtěl demonstrantům zavděčit, slíbila zvýšení mezd a redukci cen potravin. Režim dosud považoval svůj lid za nesvéprávné stádo, kterému jde jen o levný žvanec do úst. Jenže emancipovaný předvoj, který demonstrace zahájil, na tom nebyl materiálně zas tak špatně. Už jen prostě nechtěl žít pod vládou starých generálů a zkorumpovaných politiků propojených s velkým byznysem, pod vládou režimu, jenž zavírá novináře a aktivisty a který se vzdělaným lidem vysmívá do obličeje, když zcela bezostyšně zmanipuluje jakékoliv volby v zemi.
Mýtus o radikálních islamistech
Od zavraždění prezidenta Anvara Sadata v roce 1981 islámským extremistou platí v Egyptě výjimečný stav, který umožňuje zasahovat režimu proti jakékoliv opozici
Často se v komentářích objevuje mýtus, že s pádem Mubarakova režimu nastoupí v Egyptě vláda radikálních islamistů z Muslimského bratrstva, případně že je celý průběh protestů dirigován islamisty. Bratrstvo bylo po celou dobu vojenských režimů od roku 1952 nejsilnějším opozičním uskupením, neustále pronásledovaným. I dnes má ještě poměrně silnou podporu, přestože se svou nepříliš aktivní opoziční politikou u Egypťanů do jisté míry zdiskreditovalo. Zároveň však pochopilo, že má politickou budoucnost pouze v případě, že se transformuje v moderní islámskou konzervativní politickou stranu, srovnatelnou třeba s tureckou vládnoucí Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP), jež mimochodem vyvedla Turecko ze značných ekonomických problémů. Egyptské bratrstvo si toto uvědomuje a alespoň jeho mladší a modernější část míří tímto směrem.
K současným protestům se však muslimští bratři stavěli zpočátku dosti rezervovaně a otevřeně je podpořili až v jejich průběhu. Tvrzení, že jsou nepokoje řízeny islamisty, je tedy úplně mimo realitu a pestré sociální složení protestujících to jen dokládá. Ano, určitě mezi nimi bylo hodně stoupenců islámského proudu, ale na první pohled převažovala liberálně smýšlející mládež, studenti i studentky, vysokoškolští profesoři a intelektuálové. Když se v průběhu protestů zformovala opoziční rada, která by měla jednat o vytvoření prozatímní vlády, usedli v ní zástupci Muslimského bratrstva vedle Baradeje a dalších představitelů liberální opozice. Případný převrat tedy rozhodně nebude islámskou revolucí, přestože se na něm bude Muslimské bratrstvo se svou solidní podporou legitimně podílet.
Falešný strach z islamistů se úspěšně šíří v českých i jiných médiích. Co je ale mnohem závažnější: je to koncept, který držel diktátorské režimy v arabských zemích tak dlouho u moci a jenž měl navíc výraznou podporu západních zemí, především USA a Izraele.
V roce 1981 byl islámským extremistou zavražděn předchozí egyptský prezident Anvar Sadat. Od té doby platí v zemi výjimečný stav, který umožňuje zasahovat režimu proti jakékoliv opozici. V devadesátých letech podnikli islámští ozbrojenci několik útoků na západní turisty. Na Nový rok 2011 se islámský extremista odpálil mezi egyptskými křesťany před kostelem v Alexandrii. Ano, stejně jako jinde na světě existují teroristé i v Egyptě. Klást rovnítko mezi ně a Muslimské bratrstvo je však buď důkazem nepochopení egyptské situace, nebo politický kalkul.
Licoměrný Západ platil a věřil
Politický kalkul je to rozhodně v případě Mubarakova režimu a jeho západních spojenců. V prvním rozhovoru, který Husní Mubarak poskytl po 25. lednu médiím, řekl novinářce ze stanice ABC: „Já bych klidně odstoupil hned, ale kdybych to udělal, ujali by se moci muslimští bratři a v zemi by zavládl chaos.“ A takto ospravedlňuje své setrvávání u moci celých 30 let. Západ Mubarakovi jeho hrozby věřil.
Věřil, že legitimita jeho režimu spočívá v zabránění nástupu islámských extremistů v Egyptě, a tím pádem i konci míru s Izraelem. Evropa a USA proto autoritativní režim podporovaly a uplácely ho formou každoroční finanční pomoci. Není potom divu, že americké výzvy k demokratizaci arabských zemí přivedly Egypťany žijící v tomto totalitním režimu k oprávněnému závěru, že západní politika je absolutně licoměrná a nelze od ní čekat nic dobrého.
Západní podpora režimům typu Mubarakova v Egyptě až do posledních let byla obyčejným politickým byznysem. Klid Izraele a západních zemí zajišťovaný existencí navenek stabilních autoritářských vlád byl vykoupen ztrátou důvěry obyvatel těchto zemí v čiré západní úmysly. Teď je možné tuto reputaci napravit. Podporou aktivistům, kteří nechtějí ani islámský stát, ani diktaturu, ale moderní politický systém zaručující občanské svobody a zdravý společensko-ekonomický rozvoj.
