Lidovky.cz

Žákům říkáme, že zákazník není jen zdroj peněz, ale především člověk

  11:33
„Naším úkolem není vychovat součástky do soukolí současného profesního světa, ale člověka, který si v životě poradí, bude si umět svými tvořivými schopnostmi prošlapat vlastní cestu,“ říká v rozhovoru umělecký truhlář a učitel na waldorfském učilišti v Příbrami Jarmil Brynda.

Jarmil Brynda, umělecký truhlář a učitel na waldorfském učilišti v Příbrami. foto: Eduzin.cz

Před 17 lety dostal jako umělecký truhlář s vlastní živností nabídku od ředitele waldorfského učiliště v Příbrami, aby se stal mistrem odborného výcviku. Jarmil Brynda ji přijal a vystudoval nejen tříletý waldorfský seminář, ale také vysokou školu, aby mohl učit i teorii. V rozhovoru mluví o tom, jak své žáky vede, co dělají teď, když je škola zavřená, a jaké mají do budoucna profesní možnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Co vás přivedlo do waldorfského učiliště? A kdy?

BRYNDA: Učiliště bylo otevřeno v roce 2000 a už jsem tu také dlouho, 17 let. Na jaře 2003 mě tehdejší ředitel školy Rostislav Riško pozval na výstavu řemeslných prací žáků ze třetího ročníku. Potkal jsem se tam s mistrem Rostislavem Antonem. Ten je stále mým kolegou a mimo jiné skvělým výrobcem „terapeutických“ hudebních nástrojů, jako je lyra. Zapředli jsme řeč.

Truhlařina je můj celoživotní koníček, nejen práce, mám dílnu i doma. Pořád něco vyrábím i teď, malé zakázky, lidi vědí, že pracuju se dřevem, a občas si něco přejí. A předávat dál to skoro zanikající umělecko-truhlářské řemeslo mě naplňuje. U nás na waldorfu to asi ani jinak nejde, než že člověk dělá práci od srdce.

Mám střední školu restaurátorsko-konzervátorskou, před tím jsem se ještě vyučil na truhláře-nábytkáře, a navíc jsem měl už v té době pětiletou praxi coby živnostník. Zkrátka slovo dalo slovo a pan ředitel mi nabídl místo mistra. Zdálo se mi těžké skloubit to se živností, neuměl jsem si představit, jak bych lítal ze své dílny do školy, ale nakonec jsem do toho šel naplno. V září jsem nastoupil na celý úvazek.

LIDOVÉ NOVINY: Příchodem do školy jste si zvolil práci s lidmi. Našel jste se v učitelském řemesle?

BRYNDA: Truhlařina je můj celoživotní koníček, nejen práce, mám dílnu i doma. Pořád něco vyrábím i teď, malé zakázky, lidi vědí, že pracuju se dřevem, a občas si něco přejí. A předávat dál to skoro zanikající umělecko-truhlářské řemeslo mě naplňuje. U nás na waldorfu to asi ani jinak nejde, než že člověk dělá práci od srdce. Samozřejmě mě to i živí. Po těch letech jsem dostoupal do přijatelné platební třídy.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vnímáte, že některé obory musely skončit, ale truhlářský se pořád drží?

BRYNDA: U nás ve škole se dřív dalo vyučit na krejčího, byl to obor založený na ruční výrobě. Zrušil se asi před čtyřmi lety, převálcovala jej čínská záplava levného textilního zboží. Ještě než zanikl, od malých příbramských podniků jsme odkupovali jejich zařízení, Čína pokládala na lopatky jeden za druhým, a nejen Čína, i obchodní řetězce.

Udržet své řemeslo nad vodou považuji za důležité i proto, aby nové generace neustrnuly před monitorem, aby nebyly orientované jen na IT, aby nežily jen v hlavě, ale i ve svém těle, aby uměly pracovat rukama, tvořivě, a aby to mělo uznání ve společnosti

Udržet své řemeslo nad vodou považuji za důležité i proto, aby nové generace neustrnuly před monitorem, aby nebyly orientované jen na IT, aby nežily jen v hlavě, ale i ve svém těle, aby uměly pracovat rukama, tvořivě, a aby to mělo uznání ve společnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký vztah mají k truhlařině vaši žáci, nakolik je to pro ně vysněná práce?

BRYNDA: I když nepřijdou s kdovíjakým nadšením, během tří let mnozí kouzlo truhlařiny pocítí. Přesvědčí se, že práce se dřevem je zajímavá a dokáže je uživit. Úroveň zvládnutí řemesla je u každého jiná. Někdo má velký zájem, je z truhlářské rodiny, ti jdou rychle dopředu. Pak jsou žáci ze sídlišť, kteří k nám šli spíš naslepo, ve 14 letech mladý člověk často neví, co by měl dělat, to se tříbí postupně. Velká většina těch, kdo k nám přijdou, si ale nějaký vztah k té práci najde. Za tu dobu, co tu jsem, odešlo bez vyučení jen pár žáků.

LIDOVÉ NOVINY: Waldorfská škola je specifická, někomu se může zdát až „sektářská“. Má to vliv na to, jací žáci se k vám hlásí, nebo si vybírají podle toho, co se u vás učí?

BRYNDA: Někomu naše škola může připadat nestandardní, taková „alternativa“. Část uchazečů prošlo waldorfským vzděláváním i na základní škole, ale hlásí se k nám i žáci, kteří nemají ani ponětí, co je waldorf, mají zájem o tříletý obor umělecký truhlář. Škol, které ho nabízí, je v České republice jen asi deset.

Úroveň zvládnutí řemesla je u každého jiná. Někdo má velký zájem, je z truhlářské rodiny, ti jdou rychle dopředu. Pak jsou žáci ze sídlišť, kteří k nám šli spíš naslepo, ve 14 letech mladý člověk často neví, co by měl dělat, to se tříbí postupně. Velká většina těch, kdo k nám přijdou, si ale nějaký vztah k té práci najde.

Více jich je na Moravě a směrem na východ od nás, takže se u nás učí i kluci z jižních a západních Čech. Nikomu nevnucujeme žádnou náboženskou doktrínu. Zakladatel waldorfské školy Rudolf Steiner to ani nedoporučil. Antroposofie, ze které vychází waldorfská pedagogika, vede k širšímu poznání člověka nás učitele, nikoli žáky.

LIDOVÉ NOVINY: Kolik žáků máte v ročníku?

BRYNDA: Pět až sedm, rozměrem jsme rodinná škola. Na uměleckých oborech musí být na každých sedm žáků jeden mistr, z toho vycházíme. Máme tři učební obory, umělecký truhlář a řezbář, umělecký kovář a zámečník a reprodukční grafik, dohromady kapacitně tvoří jednu třídu, chodí spolu na všeobecné předměty. To je naše výhoda, snadněji se dají podchytit vztahy mezi žáky, vytvořit dobré klima. Kolikrát řešíme i hodně osobní věci.

Pomáháme klukům vyrovnat se s neúspěchy, s různými bloky, které by jim bránily v růstu. Máme čas si s nimi sednout a pohovořit. Říkáme tomu vývojové rozhovory, ty vede třídní učitel s každým žákem vždy po pololetí. Ptá se ho, jak se vidí po půl roce, kam směřuje. V běžné škole i ve světě práce si velký prostor vydobudou lidé s ostrými lokty, ale u nás říkáme, že to není jen o tom.

LIDOVÉ NOVINY: Co ve vašem pojetí dokáže vyvážit ostré lokty?

Někomu naše škola může připadat nestandardní, taková „alternativa“. Část uchazečů prošlo waldorfským vzděláváním i na základní škole, ale hlásí se k nám i žáci, kteří nemají ani ponětí, co je waldorf, mají zájem o tříletý obor umělecký truhlář. Škol, které ho nabízí, je v České republice jen asi deset.

BRYNDA: Flexibilita, to platí všeobecně. U nás je specifické třeba to, že kluky učíme určitému přístupu k druhým lidem, což může příznivě ovlivnit jejich vztah k budoucím zákazníkům. Zdůrazňujeme lidskou důstojnost ve vztahu učitel–žák, i těmi pohovory, a přirozeně je tím vedeme k tomu, že zákazník není jen zdroj peněz, ale především člověk. Zaměřujeme se zkrátka nejen na rozvoj zručnosti, ale i osobnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Co to znamená?

BRYNDA: Naším úkolem není vychovat součástky do soukolí současného profesního světa, ale člověka, který si v životě poradí, bude si umět svými tvořivými schopnostmi prošlapat vlastní cestu. Neklademe takový důraz na výkon. Nikdo nemusí své chyby skrývat, proto se toho paradoxně i nejvíc naučí. Výuku máme co nejvíc prožitkovou, s cílem, aby žáci nevnímali jen informaci, kterou se mají naučit, ale aby jejich učení podpořily i emoce, dobré pocity z úspěchu.

To rozvíjí životní a pracovní motivaci. Dovednosti a znalosti proudí i skrze vůli, skrze ruce. Hodně v hodinách kreslíme, tvoříme s hlínou, a to i v teoretických předmětech. Vlastně pokračujeme v tradici Komenského, který mluvil o výuce hlavy, srdce a rukou, což odpovídá waldorfskému rozvoji „myšlení–cítění–vůle“. Usilujeme, aby výuka nebyla strnulá. Proto ani nemáme učebnice. U nás výuka hodně stojí na učiteli.

LIDOVÉ NOVINY: Orientujete žáky na samostatnou živnost? Jaké jsou vyhlídky a profesní osudy absolventů?

Pomáháme klukům vyrovnat se s neúspěchy, s různými bloky, které by jim bránily v růstu. Máme čas si s nimi sednout a pohovořit. Říkáme tomu vývojové rozhovory, ty vede třídní učitel s každým žákem vždy po pololetí. Ptá se ho, jak se vidí po půl roce, kam směřuje. V běžné škole i ve světě práce si velký prostor vydobudou lidé s ostrými lokty, ale u nás říkáme, že to není jen o tom.

BRYNDA: Je to různé. Někteří si zařídí vlastní dílnu či pracují s příbuznými v rodinných dílnách. Zhruba polovina žáků si jde dodělat maturitu v oboru, v Praze, v Písku, máme vytipované školy, které nabízejí nástavbu a které doporučujeme. I tady poblíž v Hluboši je velké učiliště, kde mají čtyřletý maturitní obor dřevařský operátor. Po dohodě naši žáci mohou nastoupit do třetího ročníku a dodělat si maturitu ve dvou letech. Část našich absolventů jde pracovat do stavebních či truhlářských firem či do restaurátorských podniků.

Nemusí dělat jen uměleckou truhlařinu, ale i podlahy, obložení. Domy se dnes hodně vybavují dřevěnými prvky, kde je estetická stránka důležitá. Učíme sice žáky především nábytkařinu a řezbařinu, ale dokážou se rychle zaučit i na stavební truhlařinu, mají dobrý základ v práci se dřevem. A část našich žáků obor zcela opustí. Jeden z nedávných absolventů je šéfem benzínové pumpy, jiný dělá automechanika v servisu, to mě docela překvapilo.

LIDOVÉ NOVINY: České učňovské školství nemá ve společnosti dobrý zvuk, a obory bez maturity obzvlášť. Někteří rodiče říkají: na řemeslo bych dítě i dal, ale na český učňák ne. Mluví se o šikaně, nemotivovaných žácích s psychickými problémy a nízké úrovni přípravy...

BRYNDA: Tento pohled dobře znám, dozvídám se jej i při dnech otevřených dveří. Rodiče uchazečů často přicházejí s tím, že nechtějí dát kluka na velké učiliště. Těm, co našli cestu k nám, nevadí, že naše dílna je skromně vybavená, v porovnání s jinými, kde jedou v obrovských projektech, mají od každého stroje tři druhy, CNC (tedy počítačem řízená) zařízení v dokonale vybavených dílnách… Naši rodiče volí domácké prostředí malé ruční dílny. Především proto, že spoléhají na to, že takto budeme mít s žáky blízký vztah.

Výuku máme co nejvíc prožitkovou, s cílem, aby žáci nevnímali jen informaci, kterou se mají naučit, ale aby jejich učení podpořily i emoce, dobré pocity z úspěchu. To rozvíjí životní a pracovní motivaci.

A to tak je, když vidím, že se se žákem něco děje, zajímám se o to, řeším to. Rodiče mám často na telefonu. Kluci se navíc znají mezi sebou a napříč ročníky víc než jinde, na některé teoretické předměty spojujeme druháky a třeťáky, předmět Technologická příprava mají všechny tři ročníky společně, běžně zařazujeme prezentace třeťáků pro prváky. Příbramská waldorfská škola zahrnuje i lyceum a lyceáni se s učni potkávají na školních akcích.

LIDOVÉ NOVINY: Ještě k vaší skromné dílně. Někdo to možná vidí rád, je to předindustriální idyla, ale jiný rodič může mít strach, že potomek neobstojí v konkurenci, přece jen doba je technologizovaná. Čím takové obavy můžete rozptýlit?

BRYNDA: Na to odpovídáme, že to spíš záleží do velké míry na zapojení a talentu žáka než na vybavení školy. Budoucí úspěch na trhu práce je také daný i tím, jaké z nich budou osobnosti, jak se budou utvářet lidsky. Osobní kvality rozvíjíme rovnoměrně s těmi profesními. Rodičům říkáme: nečekejte zázraky. Kluci (a sem tam i nějaké děvče) u nás získají dobré základy řemesla, ale kromě toho dbáme, aby se dokázali uchytit i mimo obor.

Máme ale i velmi úspěšné a cílevědomé absolventy, například houslaře vyrábějícího drahé housle pro celý svět. Truhláře specialistu na balkónová zábradlí a tesařské práce pro rakouské penziony. Restaurátora starých klavírů. Uměleckého řezbáře dodávajícího čajové soupravy a ornamenty do Rakouska a Německa.

Vlastně pokračujeme v tradici Komenského, který mluvil o výuce hlavy, srdce a rukou, což odpovídá waldorfskému rozvoji „myšlení–cítění–vůle“. Usilujeme, aby výuka nebyla strnulá. Proto ani nemáme učebnice. U nás výuka hodně stojí na učiteli.

Projektanta nábytku v PC softwaru nebo i absolventa, který se dokázal rychle po naší škole zaučit v pilařské firmě na CNC formátovacím zařízení a mnoho dalších. Statistiku uplatnění si nevedeme, ale bývalých žáků se vždy ptám na maturitních plesech, kam zveme i učně, nebo na třídních srazech. A nevybavuji si nikoho, kdo by byl na pracáku. A to potkávám i lidi, co jsou pryč deset let.

LIDOVÉ NOVINY: Teď k době covidové. Jak jste se s ní ve škole vyrovnali?
BRYNDA: Bylo to pro nás dost nové, jako pro všechny školy. Než jsme rozjeli online výuku, nějakou dobu to trvalo. V prodlevě jsme dávali spíš dlouhodobější úkoly e-mailem. To bylo na jaře. V říjnu, při druhém lockdownu, jsme byli již připraveni. Začali jsme se s žáky setkávat na „meetech“, předávat úkoly a hodnotit přes Google Classroom. Nicméně distanční výuku bereme jako velmi nedostatečnou náhražku skutečného vzdělávání naživo. Vůbec si nedokážeme představit, že by se měla, nedej bože, stát standardní formou výuky.

LIDOVÉ NOVINY: To i mistr, učitel odborného výcviku, učí teď přes „meet“? Může praktická výuka probíhat na dálku?

BRYNDA: Pojali jsme to už na jaře tak, že jsme klukům řekli „najdi si práci, nejlépe ve svém oboru, ale i něco ve vaší domácnosti“. Tak zněl úkol. Každý pátek měli žáci odevzdat report, popis, co dělali, u koho a co jim to přineslo. Někdo vyráběl úl, někdo natíral plot. Třetí byl u táty ve firmě. Několik si jich sehnalo práci ve svém bydlišti, i ve firmách. A je to tak dodneška. Suplujeme tím aspoň trochu nějakou praxi. Pokud na tom hledat nějaká pozitiva, tak ta, že jsou schopni si najít sami práci, někam zavolat, domluvit si podmínky...

Statistiku uplatnění si nevedeme, ale bývalých žáků se vždy ptám na maturitních plesech, kam zveme i učně, nebo na třídních srazech. A nevybavuji si nikoho, kdo by byl na pracáku. A to potkávám i lidi, co jsou pryč deset let.

Chceme to teď i po prvácích, běžně jsme to chtěli až v druhém pololetí druháku. Kromě toho jim zadáváme úkoly, které lze při troše snahy udělat i doma, třeba vyřezávání vrubořezu či intarzování s dýhami. Každý žák ale chápe zadání úkolu po svém. Učitel je nemá tolik pod kontrolou a nemůže včas korigovat jejich chybnou práci. Chybami se však člověk učí.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik si kluci z vašeho učiliště připadají zavřením škol znevýhodnění?

BRYNDA: Dost. Letošní třeťáci, kteří mají v červnu končit, si ke zkouškám nevěří, ztratili skoro rok praxe ze tří a nemají pocit, že by to, co se po nich bude chtít, uměli. Někteří by skoro nejraději zůstali na škole a třeťák si zopakovali. Podobně to vidí i druháci, kteří zažili jen necelý rok normální školy a rok už jsou v podstatě na distanční výuce. S druháky jsme před Vánoci, kdy se pár týdnů chodilo do školy, teprve dokončovali výrobky z prváku a se třeťáky zadání z druháku.

Letošní třeťáci, kteří mají v červnu končit, si ke zkouškám nevěří. Někteří by si nejraději třeťák si zopakovali. Teď stojíme před otázkou: Máme něco přeskočit, nebo pokračovat ve vzdělávání dle programu a nedokončit vše?

Máme regulérní třičtvrtěroční skluz. A teď stojíme před otázkou: Máme něco přeskočit, nebo pokračovat ve vzdělávání podle programu a nedokončit vše? U nás se učí praxe i všeobecné předměty v třítýdenních blocích. Na podzim třeťáci mají blok restaurování, zásadní téma pro tento obor, a to jsme v tomto školním roce přeskočili. Teď už se musíme věnovat ročníkové práci, která je zásadní pro připuštění ke zkouškám. Tu vynechat nemůžeme.

Jarmil Brynda

  • Vyučil se truhlářem a nábytkářem na SOU Hluboš u Příbrami, maturitu získal na SSUPŠ Písek v oboru restaurátor a konzervátor.
  • Následně získal magisterský titul v oboru učitelství odborných předmětů a praktického vyučování na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
  • Učí na Waldorfské škole v Příbrami, kde také žije se svou ženou.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.