Lidovky.cz

Zakladatel Linetu: Můj první zaměstnanec byl bezdomovec

Evropa

  7:57
Před více než 25 lety začal Zbyněk Frolík vyrábět nemocniční postele. Dnes jeho společnost Linet vyváží nemocniční zařízení do stovky zemí světa, má tržní hodnotu kolem 16 miliard korun a do pěti let ji chce zdvojnásobit. Jestli u toho Frolík bude, ale není jasné.

Inspirativní inovátor. Majitel společnosti Linet Zbyněk Frolík je přesvědčen, že neziskový sektor by se od soukromých firem a z jejich zkušeností se „systémovým řízením inovačního procesu“ mohl lecčemu přiučit. foto: archivMAFRA

Někdy jsme štěstí možná měli, ale úspěch není jen o štěstí, říká zakladatel Linetu Zbyněk Frolík a dodává: „Občas nás asi nějaké štěstí potkalo, u některých zakázek, jež jsme získali, jsme asi štěstí měli. Jenže takových soutěží o zakázky musíme absolvovat tisíce ročně, tisíce jich musíme vyhrát.“

LIDOVÉ NOVINY: Jak se jako zakladatel jedné z nejúspěšnějších polistopadových firem v Česku díváte na budoucnost české ekonomiky?

FROLÍK: Osobně si myslím, že Česká republika je odsouzena k úspěchu, jen kdyby jí to politici nekazili neustálými změnami zákonů. Máme, a ještě nějakou dobu asi i budeme mít, levnější pracovní sílu, infrastruktura je docela v pořádku, dálnice by asi mohly být lepší, ale pořád platí, že do jakéhokoli místa v Evropské unii se dá dostat za den, což je skvělé. Od listopadu 1989 uplynulo už více než čtvrt století - to je také dost dlouhá doba na to, aby nás na Západě pokládali za normální a vyspělý stát. Sám si občas kladu otázku, proč není ještě více firem úspěšných tak jako Linet.

LIDOVÉ NOVINY: A jak si odpovídáte?

Neplatí, že když někomu nacpete peníze, tak jej přimějete k tomu, aby šel do větších rizik.

FROLÍK: Zčásti za to může česká lenost a také dotace z Evropské unie, které podle mne přibrzdily naši podnikavost. Neplatí, že když někomu nacpete peníze, tak jej přimějete k tomu, aby šel do větších rizik. Navíc u evropských dotací hrají velkou roli klientelistické vazby a dnes už je možná víc poradců, kteří radí, jak je získat, než podniků, které by takové dotace potřebovaly.

LIDOVÉ NOVINY: Jakou roli hrálo v úspěchu Linetu štěstí?

FROLÍK: Štěstí podle mne přeje připraveným. Neustále chodí okolo nás, usadí se ale jen tam, kde je pro něj úrodná půda. Občas nás asi nějaké štěstí potkalo, u některých zakázek, jež jsme získali, jsme asi štěstí měli. Jenže takových soutěží o zakázky musíme absolvovat tisíce ročně, tisíce jich musíme vyhrát. A to není jenom o štěstí.

LIDOVÉ NOVINY: Když to tedy nebylo štěstí, čemu vděčíte za úspěch na zahraničních trzích?

FROLÍK: Je to skládačka, je třeba vybrat ty nejvhodnější lidi na správné místo. Všechna kolečka do sebe musí přesně zapadat. Jak rád říkám, výkon člověka určuje, jak je kolečko veliké, jeho emoční inteligence zase udává velikost zoubků toho kolečka. Aby celý byznys fungoval, musí podnik splňovat velké množství dovedností. Musíte mít inovativní marketing, dobrý produkt management, který dokáže odhadnout, co bude pravděpodobně trh v budoucnosti požadovat. Musíte své výrobky umět prodat, musíte umět řídit lidi i rizika, která kolem podnikání vznikají.

Třeba v našem byznysu si neznalý člověk řekne, že to je jen postel, co se může pokazit. Jenže v našich postelích je spousta motorů, počítačů; kdyby se něco pokazilo, tak se ty postele taky mohou samy různě naklopit, vytahat z pacientů nějaké hadičky, a ti lidé by pak mohli zemřít. Proto také je tento trh tak regulovaný a postele tak nákladné. Taková postel má přibližně šest tisíc dílů a stojí kolem dvaceti tisíc dolarů, za to už si můžete pořídit auto. Musíte umět řídit jakost, abyste produkt dokázali vyrobit co nejlevněji, a přitom byl kvalitní. Ono totiž když se něco pokazí, tak to neznamená, že si produkt stáhneme do výrobního závodu. My musíme na místo poslat techniky, kteří postel opraví, což je nesrovnatelně dražší a vše jde na naše náklady, a to po celém světě. Když tohle všechno funguje, funguje pak i podnik.

LIDOVÉ NOVINY: Začátky asi nebyly úplně jednoduché.

Vyráběli jsme tehdy všechno, nejen postele. Například regály nebo bezpečnostní řetízky na dveře. Všechno, co se dalo prodat, protože jsem vždycky věřil, že cash flow je nejdůležitější.

FROLÍK: Začínali jsme od nuly, můj první zaměstnanec byl bezdomovec. Ale vždycky jsme si dokázali poradit. Potřebovali jsme třeba sehnat stroje. V té době zanikala JZD, která měla dobře strojně vybavené přidružené výroby. Zašli jsme tam a nejdříve si ty stroje na rok půjčili. Po roce už je ty přidružené výroby nepotřebovaly a odprodaly nám je. Vyráběli jsme tehdy všechno, nejen postele. Například regály nebo bezpečnostní řetízky na dveře. Všechno, co se dalo prodat, protože jsem vždycky věřil, že cash flow je nejdůležitější. Pořád se toho držím, proto naše firma také za pětadvacet let působení nebyla snad ani jeden měsíc ve ztrátě.

Pak jsme si řekli, že chceme-li uspět, musíme vyrábět originální produkt. A co je to originalita? Jednak dobrý design. Design jsou totiž emoce a emoce rozhodují o tom, jestli si zákazník výrobek koupí. Takže jsme angažovali bývalého designéra Tatry Kopřivnice Jirku Španihela a Ivana Dlabače, který je dnes profesorem na VŠUP. A dále jsme věděli, že jsou důležité kvalitní technologie. Měli jsme tehdy možná přece jen trochu štěstí. Ve Slaném byla továrna ČKD autojeřáby, která se zhroutila. Jeden tamní mladý konstruktér uměl výborně konstruovat a zároveň byl dobrý matematik. Já jsem vždycky věřil, že lidé, kteří umí matematiku, budou schopnými pracovníky ve vývoji, protože umí logicky myslet. Zaměstnal jsem ho a on zkonstruoval malou teleskopickou jednotku, kterou jsme nahradili pákové mechanismy, jimiž se tehdy nastavovaly postele. Ty teleskopické jednotky jsme na postel dali tři, a najednou bylo možné je snadno naklápět do strany. Sestrám se tím zásadně ulehčila práce s pacienty. Najednou jsme tedy měli výrobek kvalitativně i designově souměřitelný se západní konkurencí. A za lepší cenu.

LIDOVÉ NOVINY: Mimochodem, proč byl váš první zaměstnanec zrovna bezdomovec?

FROLÍK: Naše první výrobní hala vznikla ze starého kravína a jeho rekonstrukce, zvlášť v té první fázi, nebyla zrovna příjemná práce, takže byl problém někoho sehnat. Ten pán už u nás nedělá, ale je to vlastně výjimka, většinou u nás zaměstnanci vydrží dlouho. Vždycky jsem razil heslo, že Linet musí být předmětem touhy, nikoli pouze pouhé volby. A to platí nejen pro naše produkty, ale i pro naše zaměstnance. Chci, aby pro ně byla práce u nás předmětem touhy. Proto máme také nesmírně malou fluktuaci, snad kolem dvou tří procent. Lidé jsou u nás zaměstnaní často více než dvacet let.

LIDOVÉ NOVINY: To vypadá jako pohádkový příběh o úspěchu. Firma, která je od začátku úspěšná, se spokojenými zaměstnanci...

FROLÍK: Tak jednoduché to nebylo. Na začátku od nás, z toho našeho kravína, nikdo nechtěl nakupovat. Hledal jsem proto nějakého zahraničního partnera. Jezdil jsem po různých německých, rakouských a třeba i švédských výrobcích a snažil jsem se domluvit spolupráci. Zadarmo jsem jim nabízel polovinu firmy. A oni nechtěli. Nechtěli ztrácet energii kvůli nějakému českému bláznovi.

Jezdil jsem po různých německých, rakouských a třeba i švédských výrobcích a snažil jsem se domluvit spolupráci. Zadarmo jsem jim nabízel polovinu firmy. A oni nechtěli. Nechtěli ztrácet energii kvůli nějakému českému bláznovi.

Přijely do té naší polorozpadlé vesnice asi tři návštěvy - a všechny s ťukáním na čelo zase odjely. Tak jsem si uvědomil, že je k tomu kravínu nesmím vozit. Domluvil jsem schůzku s právníkem jedné malé německé firmy v Praze, řekl jsem mu, jaký mám byznys plán, do tří do rána jsem mu to všechno vyprávěl - a on pak říká, že se mu to líbí, že to vedení společnosti doporučí. A že ještě chce vidět, jak ta výrobní hala vypadá. Když jsem mu ukázal fotku, tak povídá: „No to je výborné, ale co mám dělat, už jsem ti řekl, že to vedení doporučím. Hlavně je sem nesmíme minimálně tři roky vzít.“

Před pěti lety jsme od té firmy odkoupili jejich továrnu i dceřiné společnosti a začlenili je do skupiny. Německá matka se tak změnila na německou dceru. V Česku je to, myslím, docela unikátní. Však s tím také někteří lidé v Německu měli určitý mentální problém. Přece jen si pamatovali, jak jsem za nimi ze začátku jezdil v žigulíku a ta pověstná sláma mi z bot čouhala často nejen obrazně, ale i doslova. Konec konců jsem k nim jezdil z někdejšího kravína a moji čeští společníci byli manažeři z JZD.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se za ta léta od založení Linetu změnila kvalita pracovní síly?

FROLÍK: Dřív bylo více lidí s manuální zručností. Lidé dříve mnohem víc kutili, to už není. Na druhou stranu jsou dnes lidé daleko lépe jazykově vybaveni, mají daleko lepší přehled o finančním řízení, managementu, řízení jakosti.

LIDOVÉ NOVIN: Postel Linetu si nedávno zahrála ve světoznámém seriálu House of Cards. Jak velkou roli hraje ve vašem podnikání taková reklama?

FROLÍK: V Linetu jsme se od začátku snažili klást důraz na mediální stránku našeho byznysu. Naše značka je neviditelná, kdo si všimne nápisu na nemocniční posteli. Prosadit se do vědomí lidí jsme se snažili různě. Ve Francii jsem třeba podpořil nadaci madame Bernadette Chirac, manželky tehdejšího prezidenta, které jsem poslal pět tisíc eur a zároveň jsem poprosil, že bych chtěl uspořádat koncert naší filharmonie v Invalidovně. Pozvali jsme tam na dvě stovky ředitelů tamních nemocnic. Když je někdo ve Francii pozvaný na koncert do Invalidovny, tak to neodmítá. Pro Francouze je to něco jako pro nás katedrála svatého Víta. Takovými jednoduchými triky jsme o sobě vytvořili povědomí a pak už to bylo jen na nás a našich produktech.

LIDOVÉ NOVINY: V čem jste byli lepší než zahraniční firmy?

FROLÍK: Je třeba využívat chyby konkurence. Tou naší jsou velké korporace, které se nerady věnují servisu, protože je drahý, a tak to flákají. Chodili jsme proto po nemocnicích a ptali se, jak jsou spokojeni s tím a tím produktem. A rovnou jsme říkali, že jim na naše produkty dáme záruku ne na jeden rok, ale na pět let. A abychom mohli vyrábět kvalitně, rovnou jsme si sjednali spolupráci se šéfem řízení jakosti ve společnosti Nissan, který zrovna odcházel do důchodu. Pět let k nám jezdil a krůček po krůčku vytvořil systém řízení jakosti. I díky tomu teď můžeme dávat na naše výrobky vysokou garanci.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký je v současnosti pro váš byznys nejperspektivnější zahraniční trh? Jsou to Spojené státy, kde v posledních letech rychle rostete?

My jsme v USA ještě relativně malí, loni jsme v tom nejvyšším segmentu nejluxusnějšího zboží měli asi pětinový podíl, jinak ale máme kolem sedmi procent trhu.

FROLÍK: Nechci nic předjímat, zajímavé jsou určitě asijské země, které asi budou trhem budoucnosti. V současnosti je ale severoamerický trh polovinou celosvětového trhu. Ve Spojených státech je šest nákupních organizací, které nakupují produkty pro tamní nemocnice. Jedna taková organizace nakupuje v průměru pro šest tisíc nemocnic. To je nákupní síla o objemu 60 miliard dolarů. Jako kdyby jedna organizace nakupovala pro všechny nemocnice v Česku, Německu, Rakousku a Švýcarsku. My jsme v USA ještě relativně malí, loni jsme v tom nejvyšším segmentu nejluxusnějšího zboží měli asi pětinový podíl, jinak ale máme kolem sedmi procent trhu. Do dvaceti či třiceti procent je podle nás ještě možné růst. Za pět let můžeme jen v USA ročně utržit mezi 100 až 150 miliony dolarů. Celosvětově do pěti let můžeme utržit možná až 450 milionů eur ročně. Počítáme s tím, že peníze nám bude generovat nejen prodej, ale i půjčování našich produktů, s kterým jsme již začali.

LIDOVÉ NOVINY: Poležel jste si někdy na posteli Linet jako pacient?

FROLÍK: Jistěže ano, v poslední době docela často. A vždycky to bylo užitečné. Když na té posteli ležím, nejlépe poznám, co by ještě šlo vylepšit. Takže každý můj pobyt v nemocnici vede k vylepšením našich postelí. A taky často školím sestřičky, jak je správně používat.

LIDOVÉ NOVINY: Kopírují vaše postele zahraniční výrobci?

FROLÍK: Ale jistě. Když to udělá někdo v Evropě, tak se soudíme, ale je otázkou, k čemu to je. Většinou vás kopíruje nějaký loser a na tom nakonec stejně nic nevysoudíte, a ještě vás to stojí spoustu peněz. Hlavně ale platí, že to nejpodstatnější na našich postelích děláme tak, aby to kopírovat nešlo. I u prostého ozubeného soukolí to lze zajistit relativně jednoduše. Abyste mohli vyrábět levně, musí být kolečka z plastu. Velkou roli pak hraje tvar zubu, složení vazelíny, kterou to namažete, a pak také přesné složení materiálu, z něhož je vše vyrobeno. Když cokoli z těch tří věcí nedokážete vyladit na hranici fyzikálních zákonů, tak se vám to soukolí po čtyřech stech zdvizích zadře. Zatímco naše zařízení dokáže takových zdvihů udělat 140 tisíc.

LIDOVÉ NOVINY: Když firmu řídíte, dáváte podřízeným volnost, nebo rozhodujete o každé drobnosti sám?

Do firmy jsme pozvali trenéry emoční inteligence, kteří dokážou poznat, jak s kterým člověkem komunikovat, abyste dosáhli svého cíle.

FROLÍK: Od založení firmy jsem snad nenapsal žádný příkaz ředitele. Vždycky jsem se snažil dát lidem svobodu a pravomoc a pak jsem to už jen korigoval a mentoroval. Musíte dát lidem prostor, aby cítili úspěch. Snažil jsem se také přemýšlet nad rolí emocí a emoční inteligence. Do firmy jsme pozvali trenéry emoční inteligence, kteří dokážou poznat, jak s kterým člověkem komunikovat, abyste dosáhli svého cíle.

LIDOVÉ NOVINY: V posledních letech pomalu předáváte řízení firmy do rukou managementu. Jaký je vlastně v současnosti váš podíl na běhu Linetu?

FROLÍK: Jsem teď takový anděl strážný, který poletuje nad společností a sleduje, co se v ní děje. Myslím, že díky tomu nadhledu dokážu odhalit možné potíže, ale především příležitosti pro zlepšení. Možná to funguje i díky tomu, že jsem docela kreativní a stále žiji v budoucnosti. Když nějaká myšlenka na inovaci vznikne, tak je v mé hlavě už vyrobená a prodaná, ačkoli to někdy trvá ještě rok nebo dva.

LIDOVÉ NOVINY: Jak dlouho chcete tím andělem strážným ještě být?

FROLÍK: Já už bych nejradši přestal, ale ve firmě mě přemlouvají, abych jako šéf představenstva ještě tři roky vydržel.

LIDOVÉ NOVINY: A co bude s Linetem, až už nad ním Zbyněk Frolík nebude poletovat?

FROLÍK: Beru Linet jako svoje dítě, které jsem dovedl k maturitě a teď už to bude na něm. Jeho tržní hodnota je teď nějakých 600 milionů eur a cílem je ji do pěti let zdvojnásobit. Tak velká firma by tu měla nějakou dobu vydržet, v genetickém kódu má snad zabudované nějaké návyky a nedělají v ní hloupí lidé, takže se o ni nebojím. Samozřejmě žádný strom neroste do nebe, ale když to za mého života nezbankrotuje, tak budu docela spokojený.

LIDOVÉ NOVINY: Žádné z vašich dětí vedení Linetu převzít nechce; platí stále myšlenka, že by firma nakonec mohla skončit na burze?

Firmu většinou dáváte na burzu, protože potřebujete peníze, to ale není náš případ.

FROLÍK: Je to možné. Má to výhody i nevýhody. Firmu většinou dáváte na burzu, protože potřebujete peníze, to ale není náš případ. My máme peněz dost a v bankách dnes máme tak nízké úroky, že v podstatě vůbec nic neplatíme. Výhodou ale je, že úpisem akcií získáte ocenění firmy. A ty akcie můžete dát svým dětem, ať si s nimi dělají, co chtějí.

LIDOVÉ NOVINY: A co možnost, že by se společnost prodala jednomu strategickému zájemci?

FROLÍK: I to je samozřejmě možné, ale málo pravděpodobné. Jsme už hodně velcí a spojení s nějakou větší společností by nemuselo projít přes antimonopolní úřad. Samozřejmě to můžeme prodat finančnímu investorovi a peníze pak vložit do nějakého trustu.

LIDOVÉ NOVINY: Neměl byste s tím tedy emocionální problém, prodat své dítě?

FROLÍK: Ne, je to opravdu jako s dětmi. Nějak je vychováte a po jejich pětadvacátých narozeninách už jen těžko ovlivňujete, co budou vůbec dělat. Mají svůj svobodný život. Stejný vztah mám k Linetu. Navíc platí, že ve vedení jsou velmi schopní lidé. Teď třeba řešíme problém, který moc podniků nemá. Totiž jak odměnit management, když má extrémní výkon, který není porovnatelný s jinými firmami. Ostatní společnosti rostou třeba o pět procent, pak o tři procenta ročně, pak se jim zase tržby propadnou. Linet poslední čtvrtstoletí každých pět let zdvojnásobuje svou hodnotu.

LIDOVÉ NOVINY: Když už jste zmínil své děti - z toho, co říkáte, vyplývá, že je asi moc nerozmazlujete.

Pokud jde o Linet, tam nám patří třetina, což je ale dnes pořád víc než pět miliard korun. To mě mimochodem pořád u firmy drží, protože co pak s těmi penězi dělat. Vložíte to do nějakého jiného byznysu, kterému tolik nerozumíte?

FROLÍK: Nerozmazlujeme. Ony ani nikdy neměly nějaké zvláštní nároky a byly pyšné na to, že si dokázaly život zařídit samy. U nás v rodině myslím platí, že člověk je šťastný z toho, pro co sám něco obětuje. Ale připravujeme rodinný trust, do kterého vložíme nějaká trvalejší aktiva, Linet už vygeneroval stovky milionů korun. Pokud jde o Linet, tam nám patří třetina, což je ale dnes pořád víc než pět miliard korun. To mě mimochodem pořád u firmy drží, protože co pak s těmi penězi dělat. Vložíte to do nějakého jiného byznysu, kterému tolik nerozumíte? Anebo to radši necháte ve své firmě, kde už víte přesně, co je zapotřebí dělat, a už ten chod společnosti jen jemně usměrňujete?

LIDOVÉ NOVINY: Myslíte, že za úspěch Linetu mohou i vaše genetické předpoklady? Že jste zdědil některé dobré podnikatelské vlastnosti po svém úspěšném otci Jaroslavovi?

FROLÍK: Je pravda, že táta byl velmi úspěšný manažer. Ona celá naše širší rodina je vlastně kulacká, měli jsme na Slánsku asi 70 hektarů, myslím, že v sobě máme zakódovaný nějaký selský rozum a taky pracovitost. Nepracuje se osm hodin denně, ale tolik, kolik je potřeba. Táta byl velký fanda strojírenství a mechanizace, vystudoval mechanizační fakultu a léta byl ředitelem technického rozvoje ministerstva zemědělství a posléze ředitelem státního statku Praha. Měl spoustu zlepšováků a patentů, proto jsem byl taky v dětství modelářem. Vždycky když něco vymyslel, přinesl domů starou lavici ze školy a z toho jsme vyrobili model dané technologie. Třeba té slavné sušičky „Tmáňky“. Myslím, že tu touhu zlepšovat jsem po něm zdědil. Byl také velmi schopný šéf, nesmírně oblíbený u lidí. Umřel sedm let poté, co odešel ze státního statku, a na pohřeb mu jen z toho statku přišlo několik set lidí. Snad i tu schopnost lidi ovlivňovat jsem trochu zdědil.

LIDOVÉ NOVINY: A přemýšlel jste nad tím, co budete dělat, až v Linetu nebudete?

FROLÍK: Už teď mám spoustu kamarádů, s nimiž koinvestujeme v různých fondech a firmách. Třeba v DámeJídlo, Rohlík, Credo Ventures a dalších. I když nebudu mít Linet, tak mi tyto projekty zaberou tři dny v týdnu.

LIDOVÉ NOVINY: Takže si neodpočinete a nezastavíte se?

FROLÍK: Mě to ale neunavuje. Mám tuhle práci jako koníčka. Když máte něco jako koníčka, tak vás to nestresuje, dobíjí vás to. A já rád vymýšlím nové věci, mám rád lidi, rád si s nimi povídám, rád zpochybňuji zaběhnuté věci.

Autoři: ,
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.