Zahradil prohrál. Vyhraje ODS?

Na víkendovém sjezdu Občanské demokratické strany Jan Zahradil obhajoval post prvního místopředsedy. A neuspěl. Bude jeho volební prohra znamenat odvrat ODS od manýrů, které ji charakterizovaly jako „pravicovou stranu bolševického typu“?

Na 27.kongres ODS v Ostravě dorazil i Jan Zahradil (ODS). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na 27.kongres ODS v Ostravě dorazil i Jan Zahradil (ODS). | foto: Alexandr Satinský, MAFRA
Na 27.kongres ODS v Ostravě dorazil i Jan Zahradil (ODS).

Vždy mne jímá úzkost a ještě jakési déja vu, když nějaká politická strana, obecně základní pilíř demokratického politického systému, která má být místem vzniku kreativních přístupů a má hýřit nápady, se namísto toho stává vehiklem starého haraburdí, trošičku opískovaného, a ještě se tím chlubí.

ODS je stranou, která uzurpovala nejkrásnější název, jaký může (z mého pohledu) politická strana mít. Adjektivum občanská by v této době, která přináší podivný revival pojmu „národní“, mělo být zárukou, že ani když bude ODS šermovat tímto módním pojmem, nepůjde o národovectví uzavřené, založené na mýtech o krvi a půdě, ale o národnostní princip otevřený, občanského typu.

Statutární kibic

Podívejme se nyní na část rozhovoru Jana Zahradila, který dal ČT24 v předvečer sjezdu ODS ještě jako její první místopředseda – s výhodou vědomí, jak celý ten sjezd nakonec dopadl.

Moderátorka se Zahradila zeptala, jak těžkou bude mít obhajobu své pozice, na niž si brousili drápky ještě další tři kandidáti? Zahradilova odpověď byla celkem standardní, promluvil o tom, že ODS je demokratická strana a že si myslí, že „je dobře, že je víc kandidátů na prvního místopředsedu, protože to ukazuje, že ta strana už je zase atraktivní – kdyby to nikdo nechtěl dělat, tak by asi bylo zřejmé, že s tou stranou nikdo nespojuje žádné naděje a žádnou budoucnost. To, že to chce dělat dokonce více lidí, tak je znaménkem nebo signálem přesně opačným ...“.

Od Zahradila jsme se dozvěděli, že tím nejdůležitějším není dlouhodobá prospěšnost politické strany společnosti, ale jakési chimérické preference, které často bývají „cinknuté“.

Moderátorka Zahradila zaskočila otázkou, kdy jeho vlastní vývody aplikovala i na volbu předsedy: „Když bych použila vaše slova, je to špatný signál, že je jenom jeden kandidát na předsedu?“ Zahradil se trochu zarazil a začal fabulovat: „Ne, to je zase trochu jiná záležitost, protože předseda jako hlavní představitel politické strany by měl mít jasný a nezpochybnitelný mandát.“ Jako by takový mandát mohl vzniknout z volby jednoho kandidáta! Není to spíše naopak? Není mandát vzešlý z volby téměř aklamační něčím, co připomíná spíše volbu severokorejského Kimečka?

Pak Zahradil pohovořil o tom, že Fiala převzal stranu na okraji politické propasti, přičemž se jako opravdu zkušený rétor obratně vyhnul lákavému pokračování ve smyslu „a pak udělal velký krok vpřed“. Pak podle Zahradila Fiala vytáhl stranu z pokraje politického bezživotí a vytáhl ji znovu na stranu, se kterou se musí počítat.

Moderátorce to pochopitelně nedalo, a dohadovala se dál: Nemá být ten jediný kandidát na předsedu signálem vůči veřejnosti, že strana je jednotná, a taky možná kvůli udržení té linie předchozích sněmů a kongresů? ANO a TOP 09 měly taky jediného silného kandidáta, a že se dvěma kandidáty by ODS tak trochu vybočovala?

Zahradil se nedal rozhodit a hlaholil, že když se politické straně daří, když jí rostou preference, když je stabilizovaná – a to je podle Zahradila právě nyní případ ODS – pak rozhodně není rozumné tu stabilitu rozkývávat a především v osobě předsedy, který tu stranu ztělesňuje, je nutné prostě ho držet a dát mu silný mandát. Takže Zahradil by považoval za naprostý nesmysl, kdyby se někdo pokoušel v této situaci kandidovat proti Petru Fialovi.

Nu, dozvěděli jsme se, že tím nejdůležitějším není dlouhodobá prospěšnost politické strany společnosti, ale jakési chimérické preference, které často bývají „cinknuté“. Vnitřní myšlenková bohatost by podle Zahradila mohla stranu destabilizovat – což se dá pochopit, protože v Čechách obecně ve výzbroji politických stran absentuje schopnost koexistence s druhými, umění dosáhnout dohody bez ztráty tváře. Stále tu platí to staré bolševicko-bushovské „kdo není s námi, je proti nám“.

Moderátorka to zkusila z jiné strany. Jestli prý ta jediná kandidatura na předsedu ODS není dána tím, že strana momentálně nemá víc silných osobností? Zahradil redundantně kontroval, aniž by na otázku odpověděl, že pod Fialovým vedením se strana stabilizovala, preference jí mírně, pomalu sice, ale rostou, a tudíž není jeden jediný důvod, aby se někdo pokoušel v křesle předsedy Petra Fialu vystřídat.

Zahradil prozradil, že si vybudoval pelíšek, z něhož může říkat věci, aniž by byl v první řadě kvůli odpovědnosti. Perfektní pozice, dalo by se říci, statutárního kibice.

Moderátorka kontrovala, jestli prý on sám o tom ani na minutu nezauvažoval? Zde Zahradil vyjevil své krédo: „Já jsem loajální první místopředseda, už jsem jím vlastně podruhé, poprvé jsem tu roli plnil za Mirka Topolánka a já přesně vím, co má dělat první místopředseda – je to člověk, který toho předsedu může doplňovat, může říkat věci, které ten předseda třeba říkat nemůže... V tomhletom jsem velmi zkušený politik, troufám si říci, a když jsem první místopředseda, vím přesně, co mám v téhleté funkci dělat. Takže rozhodně ani na minutu jsem nepomyslel na to, že bych snad mohl kandidovat na předsedu... Byl by to naprostý nesmysl, bylo by to nelogické a tu stranu by to poškodilo.“

Taková řeč, to je něco jako boží dopuštění. Takže Zahradilova kandidatura na předsedu by ODS poškodila – nu, sebekritika byla v partajním životě vždy oceňována. Zahradil prozradil, že si vybudoval pelíšek, z něhož může říkat věci, aniž by byl v první řadě kvůli odpovědnosti. Perfektní pozice, dalo by se říci, statutárního kibice. A ještě ke všemu univerzálního – zastával tu funkci, když šla strana dolů, zastával tu funkci, když šla strana nahoru. Jak vidno, byl oplachovací a zřejmě neměl na dění ve straně – přinejlepším – žádný vliv.

Vyšumění

Zdá se však, že se ve straně s nejhezčím názvem, kterému ona strana toho proklatě tolik dluží, snad přece jenom něco děje. Jakpak celé to sjezdování dopadlo? Sólokandidát Petr Fiala dostal 93 procent hlasů a nominálně získal silný mandát tak, jak si přál. Reálně je ten mandát slaboučký, protože byl získán bez boje. Post prvního místopředsedy Jan Zahradil neobhájil, přes svou vyhlášenou loajalitu a univerzálnost, získala ho Alexandra Udženija. Zahradil neměl zájem o post „pouhého“ místopředsedy a tak nějak z vedení ODS „vyšuměl“.

Bude to znamenat odvrat ODS od manýrů, které ji charakterizovaly jako „pravicovou stranu leninského typu“? Není to otázka marná ani pro nevoliče ODS, protože kvalitní pravice by mohla vyprovokovat podobný proces i u levice, z čehož bychom mohli mít prospěch všichni.