Žádný politik není neideologický. A věda má také předsudky.

Vědecké přístupy se odnepaměti snažily nemít „předsudky“ a poznat realitu „objektivně“ – většina sociologických, ekonomických a politologických to činí dodnes. Ekonomové předkládají například „fakta“ o růstu HDP, politologové zase o preferencích dané politické strany.

Obyčejní lidé se také v běžném nevědeckém životě často odvolávají na „objektivní fakta“. A tato „fakta“ používají i politici, pokud chtějí podložit svá tvrzení „tvrdými čísly“. Je ale možné nemít předsudky? Lze být neideologický? Je možné dospět k „objektivním faktům“?

Chybné názory na svět

Ve filozofii se od konce 19. století objevovaly přístupy, které „bezpředsudečný“ postoj zpochybňovaly. Podle nich sám pohled na svět zaměřený na „fakta“ bez předsudků je předsudkem. Po geniálním filozofickém enfant terrible Friedrichu Nietzschem (1844–1900) byl zejména německý filozof Martin Heidegger (1889–1976) přesvědčen, že „fakta“ bez předsudků neexistují.

Po něm se tomuto tématu věnoval další německý filozof Hans Georg Gadamer (1900–2002) a čerpá z něho v návaznosti na Nietzscheho a Heideggera i postmoderní filozofie, například francouzští filozofové Jean François Lyotard (1924–1998), Jacques Derrida (1930–2004) či Michel Foucault (1926–1984).

Pochopit tyto filozofy není snadné. Například hlavní proudy sociálních věd se nadále chovají, jako by neexistovali – jako by nepochopily, co říkají. A činí to i obyčejní lidé, kteří jsou přesvědčeni, že existují „fakta“. Obyčejní lidé, vědci i politici se tedy neustále odvolávají na „fakta“. Co když ale neexistují? Pokud by tomu tak bylo, pak by některé názory na svět byly chybné. Co tedy neexistence „faktů“ znamená?

Obrácený předpoklad

„Fakta“ předpokládají, že nejprve existuje neutrální realita, třeba „stůl“, „židle“ nebo „preference politických stran“, a až poté hodnocení – ošklivý stůl, rozviklaná židle, nízké preference. Nejprve jsou objekty a následně subjektivní pocity, nejprve fakta a po nich etika a víra. Předpokládá se, že pro všechny lidi – ateistu, křesťana, muslima či satanistu – existuje stejná objektivní realita – například tramvaj či auto.

Všichni uvedení filozofové tvrdí, že tento předpoklad je chybný. Podle Heideggera, Gadamera a dalších v případě „faktů“, tedy aut, tramvají, stolů, židlí či politických preferencí stran, vycházíme z komplexního „pozadí“, ze samozřejmých „předsudků“. Morálka, víra a předsudky však existují před „fakty“, nikoli po nich. To je velmi abstraktní tvrzení, z něhož není zřejmé, co mají tito filozofové na mysli.

Toto tvrzení konkrétně ukázal jeden z nejvlivnějších současných filozofů a sociologů, Kanaďan Charles Taylor, ve své knize Sekulární věk, a to na základě rozdílů v lidském vnímání v letech 2000 a 1500. Podle něho středověký a dnešní člověk vidí „fakta“ jinak kvůli odlišným předsudkům, jež „fakta“ předcházejí.

Zásadní změna

Člověk roku 2000 například na základě lékařské vědy konstatuje, že někdo je psychicky nemocný. Je to „fakt“, objektivní realita? Není, protože za tímto „konstatováním“ se skrývá komplexní „pozadí“, tedy předsudky a ideologie. Podle Taylora člověk z roku 1500 vnímal psychickou nemoc jinak – například jako „faktickou“ posedlost démonem. A nešlo o dodatečnou teorii, vymyšlený kontext, ale o skutečnost – byl to „fakt“.

Totéž platí i pro další případy. Měl-li současný člověk například sen s andělem, je to „fakt“ – měl sen, ve kterém vystupoval anděl. Podle Taylora středověký člověk mohl tento „fakt“ vnímat tak, že se mu „zjevil anděl“. A provokativně tvrdí, že „zjevení anděla“ není dodatečnou teorií, nýbrž konstatováním „faktu“ – stejně jako konstatování „faktu“ současným člověkem, že měl sen s andělem.

Středověké vnímání „faktů“ se od novověkého zásadně liší. Současný člověk vidí to, co středověký nikoli, a naopak. Podle Taylor se změnilo „pozadí“, jehož prostřednictvím vnímá svět, tedy „podmínky zkušenosti“ – to, co zkušenosti zajišťující „objektivní fakta“ předchází.

Člověk v roce 1500 a 2000

Taylor se mimo jiné domnívá, že středověký člověk měl odlišně strukturované „já“, jež existuje před zkušeností odehrávající se jeho prostřednictvím. „Já“ tedy může zásadně ovlivnit vnímání. Podle Taylora současný člověk má „oddělené já“ a středověký „propustné“. Proto je pro člověka roku 2000 „psychická nemoc“ tím, čím pro člověka roku 1500 byla „posedlost démonem“, a „sen“ tím, čím pro středověkého byl „anděl“.

Taylor tvrdí, že „oddělené já“ předpokládá rozdíl mezi vnější (objektivní) a vnitřní (subjektivní) realitou. Svět se mu jeví rozpadlý na dvě části – na „vně“ a uvnitř něho. Smysl názvu „oddělené já“ spočívá v tom, že „já“ je radikálně odděleno od světa. Vidění „psychické nemoci“ a „snu“ je způsobeno tím, že tuto realitu vkládáme do sebe – nemá nic společného s vnější objektivní realitou, jde o vnitřní duševní stav.

„Propustné já“ vnímá realitu jinak – není mu vlastní rozdíl mezi vnější objektivní realitou a vnitřním duševním stavem. Ne, že by jej vůbec neznalo, ale nehraje pro něho stejně zásadní roli jako u „odděleného já“. „Propustným já“ vnější realita jako by protékala, nerozlišuje vnější a vnitřní stav. Proto může „vidět“ „zjevení anděla“ a zažít „posedlost démonem“. Nic si nevymýšlí, nemá žádné teorie o existenci andělů a démonů – vidí je a jsou pro něho skuteční, z dnešního hlediska „faktičtí“.

Vnímání reality

Vnímání reality „propustným já“ nelze prohlásit za nesmyslný předsudek, protože takový odsudek by sám byl předsudkem. Interpretace „propustného já“ je tedy správná, přestože to lze obtížně pochopit – není vymyšlená. Pro „propustné já“ jsou andělé a démoni skuteční. Z tohoto úhlu pohledu pak například upalování čarodějnic nemuselo být chladnou vraždou. „Propustné já“ se čarodějnic opravdu mohlo bát, protože byly skutečné.

Tato interpretace vychází z hlediska „odděleného já“ – není možné ji provést „objektivně“, ale pouze na základě současných „předsudků“, „pozadí“, jež spočívá v rozlišování mezi vnější a vnitřní realitou. Navíc pro „propustné já“ neexistovala žádná „fakta“ v dnešním smyslu, protože předpokladem „objektivního faktu“ je oddělená vnější realita, kterou však neznalo.

Realita „propustným já protékala“, nebyla oddělená, proto tvrzení, že považovalo anděly za „fakta“, není to přesné. Je to jen způsob, jak z našeho úhlu pohledu porozumět, o co jde. Andělé byli pro středověkého člověka skuteční, nikoli však „faktičtí“ ve vědeckém smyslu.

Uvedené tvrzení je jen krátkou částí Taylorovy analýzy změny současného „pozadí“. Změnilo se nejen „propustné já“ v „oddělené“, ale i morálka a předpoklady, co je skutečné, i vidění, proč a za jakým účelem existuje člověk a společnost. To všechno pak tvoří komplexní „pozadí“, jehož prostřednictvím jsou dnes vnímaná „fakta“. Ta se v letech 1500 až 2000 radikálně změnila, respektive byla teprve „vynalezena“. A změnila se také skutečnost: to, co bylo pro středověkého člověka skutečné, se už tak nejeví.

Současné vidění

Co vyplývá z toho, že lze vidět buď démony, nebo psychické nemoci, a že první nelze interpretaci zavrhnout? Především to, že žádná „objektivní fakta“ neexistují. „Fakta“ a existence oddělených vnějších realit, objektivních faktů, jsou pouze dnešním předpokladem, vírou. Nevíme totiž, je-li pravdivější pohled „propustného“ nebo „odděleného já“, pouze to, že existujeme v „odděleném já“, a proto rozlišujeme mezi vnitřním a vnějším světem.

V důsledku toho musíme být především skromní vůči realitě, protože lze jen obtížně o něčem tvrdit, že je „faktem“. Současné vidění je totiž podmíněno složitým souborem předsudků, přičemž důležité je si je aspoň částečně uvědomovat a odlišovat chybné od oprávněných.

Toto konstatování představuje převrat v hlavních proudech sociálních věd, protože nemohou nadále vycházet z takzvaně absolutních „faktů“. Místo toho by se měly soustředit na to, co „faktům“ předchází, a tím si ujasnit vlastní předsudky. Jinak jim hrozí pád do nereflektované ideologie, temných předpokladů, které jsou bez rozmyslu reprodukované a vydávané za „fakta“.

Co to znamená v praxi? Jak se má změnit zacházení s realitou a s vyjádřeními politiků či vědy o „faktech“? Tato vyjádření mohou být pravdivá v rámci předsudků, z nichž vycházejí, ale je třeba si uvědomit, že tvoří základ „faktů“.

Ekonom a ateista

Pokud ekonom předloží „fakta“ o růstu HDP, jeho předsudkem mimo jiné je, že HDP je třeba se zabývat. Jinak řečeno, etický předpoklad, že HDP je hoden pozornosti, předchází statistickým údajům. Pokud souhlasíme s předsudkem, že HDP má smysl měřit, jsou ekonomova „fakta“ pravdivá, pokud nikoli, předkládá nesmysl – HDP je nepodstatný a měl by se zabývat rozumnějšími věcmi. Rozhodující je etika, podle níž je HDP důležitou hodnotou, nikoli „fakta“.

Pokud ateista odmítá existenci andělů, je třeba se ptát, odkud toto jeho přesvědčení a z jakých předsudků pramení. Nepředpokládá chybně, že pro náboženství byli andělé „fakty“? Na prvním místě je druh já – „propustné“, nebo „oddělené“ –, a až poté domluva, zda andělé existují, či neexistují, a v jakém smyslu. Současní západní lidé sdílejí „oddělené já“, a proto se nejspíše s ateistou shodnou, že „faktičtí“ andělé neexistují, což však nikdy nikdo netvrdil – pouze on.

Pro středověké lidi s „propustným já“ byli andělé skuteční, nikoli však „faktičtí“. „Fakta“ jsou předsudkem „odděleného já“, „propustné já“ je neznalo a vycházelo z jiných předsudků.

Politik

Pokud politik o svých tvrzeních prohlásí, že nejde o ideologii, ale o „fakta“ či o „správná“ a „špatná“ řešení, je třeba okamžitě zpozornět, protože každý „fakt“ má základ v předsudcích, v ideologii. Politik svým prohlášením pouze vytváří kouřovou clonu, a tudíž je nutné začít pátrat po jeho předsudcích a ideologii – vždy se k nějaké hlásí, byť by jí byl jen pragmatismus. Každý fakt má své předsudky, každé „dobré“, nebo „špatné“ svá měřítka.

Tvrzení, že existují „fakta“, věda nemá předsudky či politici nejsou ideologičtí, jsou součástí mocenské hry, která chce skrýt vlastní hodnoty, ideologie a předsudky, aby je absolutizovala a učinila vládnoucími – a podle postmoderního francouzského filozofa Foucaulta, aby mohla dohlížet na lidi a trestat je.

Pokud si uvědomíme, že „fakta“ neexistují, budeme dávat větší pozor na zneužívání mocí, jež o sobě tvrdí, že je „faktem“.