Lidovky.cz

Žádný orgán státní správy nemůže žádat smazání internetového obsahu

  15:13
Kauza Jaroslava Duška vyvolává diskuse o svobodě projevu a umělecké tvorby, ale v tomto případě je jedno, zda šlo o projev umělecký, či neumělecký – veřejná moc neměla možnost proti němu jakkoliv zasáhnout.

Internet a kyberkriminalita. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

V Česku se nedávno odehrála kauza Jaroslava Duška, jemuž platforma YouTube, portál Ulož.to a další smazaly na základě žádosti ministerstva vnitra (MV) divadelní představení Malá Vizita & Duše K, protože v něm prý zazněly nepravdy o koronaviru. Na obranu platforem a MV se ve veřejném prostoru objevily názory, že platformy o smazání rozhodly samy, takže o cenzuru jít nemohlo, a že bojovat s dezinformacemi je správné, tak proč postup státu kritizovat.

Požadavek MV smazat Duškovo video však v prvé řadě nerespektuje základní princip českého ústavního pořádku obsažený v článku 2 odstavce 3 Ústavy, možná nejdůležitějším ustanovení právního řádu. Dle něho státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Zatímco pro běžné občany včetně Jaroslava Duška platí, že mohou činit vše, co zákon nezakazuje, pro veřejnou moc včetně MV platí opak – může činit jen to, co jí zákon explicitně a výslovně dovoluje.

Jde o základní princip právního státu, dle nějž stát nemůže činit vše, co uzná za vhodné a společensky správné, ale jen to, k čemu má zákonem svěřenou kompetenci. V konkrétním případě, pokud stát nenajde konkrétní zákonné zmocnění pro dané jednání, pak tak jednat nemůže, i kdyby bylo sebevíc společensky žádoucí. Filozofická zdůvodnění tohoto přístupu spočívají v dělbě moci a v principu státu omezeného právem, který respektuje možnost lidí žít podle svého.

Otázka státní cenzury

Žádný zákon MV kompetenci obesílat soukromé platformy a žádat je, byť nevymahatelně, o mazání obsahu, nesvěřil – nedisponuje kompetencí požadovat odstranění internetového obsahu, či takový krok komukoli doporučovat. Jeho postup je proto v rozporu s Ústavou. Podobně situaci posoudilo například Doporučení Rekonstrukce státu: Ochrana svobody projevu v době pandemie: „Problematický je pak především přístup orgánů státní správy, které tak zasahují do svobody šíření informací bez právní opory a zmocnění.“

Důležitou námitkou je, že o stáhnutí rozhodla sama platforma, proto o státní cenzuru jít nemohlo. V tomto případě je však třeba striktně rozlišovat dvě situace. Pokud by MV vydalo prohlášení, jež by bylo veřejně přístupné, že nějaký obsah na internetové platformě není pravdivý, a na jeho základě by platformy na vlastní popud a po vlastním uvážení obsah smazaly, pak by taková situace státní cenzurou nebyla. Druhá situace, která nastala v tomto případě, je mnohem komplikovanější.

Pokud by ministerstvo vnitra vydalo prohlášení, jež by bylo veřejně přístupné, že nějaký obsah na internetové platformě není pravdivý, a na jeho základě by platformy na vlastní popud a po vlastním uvážení obsah smazaly, pak by taková situace státní cenzurou nebyla

Pokud MV potají napíše neveřejný dopis, v němž doporučuje smazat obsah, a to v době, kdy nikdo neví, co platí, a co za co hrozí, pak to státní cenzuru minimálně připomíná. A pokud veřejná moc takto aktivně píše z pozice vrchnostenského orgánu soukromé platformě, ať něco smaže, navíc zcela netransparentně, pak to označení „státní cenzura“ snese. I proto, že taková aktivita brání svobodnému šíření informací ve společnosti, přestože tuto pravomoc veřejná moc, až na definované výjimky, nemá.

Stalo se to navíc na základě dojmů a pocitů úředníků MV, nikoli objektivních kritérií, což opět vystihlo Doporučení Rekonstrukce státu: „Ve věcné rovině (obsahu cenzurovaného videa) je vysoce alarmující, že ministerstvo vnitra (CTHH) vydalo podnět k internetovým portálům pouze na základě osobního subjektivního dojmu svých úředníků, kteří reagovali na to, že uváděné informace byly pro ně osobně ,překvapivé, neobvyklé, možná znepokojující či šokující‘.

Následně se ovšem ukázalo, že stanovisko ministerstva zdravotnictví, vypracované ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL), neprokázalo žádnou vědecky vyvratitelnou informaci, pouze konstatovalo, že důkaz není znám či se o něj nikdo nepokusil.“

Rozsáhlé pravomoci

V případě Jaroslava Duška to mnoho lidí „překousne“, protože o sobě například tvrdí, že mluví s kameny. Co kdyby ale MV takový neformální tlak vyvíjelo na respektovaný deník? Co kdyby potají psalo dopisy, kterými by vyvíjelo nátlak na mazání obsahu? Mohlo by takové chování obstát jako obecné pravidlo upravující vztah veřejné moci a soukromých internetových platforem nebo vydavatelů? Nikoli.

Snaha potlačit konkrétní informace na internetu navíc obvykle vede k opaku – rozšíří se mnohem více než před pokusem o smazání, což ukázala i kauza Duškova videa. Pokud bych někdo chtěl nějakou informaci smazat, musel by být velmi důsledný a disponovat rozsáhlými pravomocemi.

Takové chování by mohlo vytvořit nebezpečný a snadno zneužitelný precedent do budoucna. Ostatně, důvod, proč o případu víme, je, že na něj upozornil reportér Českého rozhlasu. Co kdyby to však neudělal? Co kdyby rozhlasu bylo obdobně doporučeno, ať to nechá být? Hovořili bychom o cenzuře? A co když už nějaký obsah potkal tento osud? Jak bychom se o tom dozvěděli?

Snaha potlačit konkrétní informace na internetu navíc obvykle vede k opaku – rozšíří se mnohem více než před pokusem o smazání, což ukázala i kauza Duškova videa (takzvaný efekt Barbry Streisandové). Pokud by někdo chtěl určitou informaci smazat, musel by být velmi důsledný a disponovat rozsáhlými pravomocemi.

Mnoho lidí se odkazuje na to, že toto jednání se odehrálo za nouzového stavu, a proto je takový krok ospravedlnitelný. Krizový zákon ale definuje práva a svobody, jež lze za nouzového stavu omezit. A ​svobodu projevu nikoli. Nouzový stav na svobodu projevu a šíření informací nemá mít žádný dopad, navzdory tomu jej v mnoha případech měl, a někdy značný, například tiskové konference, kam nemohli všichni novináři.

Svoboda umělecké tvorby

I když se to na první pohled nemusí zdát, Duškovo vystoupení lze obhájit také na základě svobody umělecké tvorby. Produktivnější než úvahy, co umění, které se složitě definuje, je, však je zamyšlení, proč má v demokracii větší ochranu než obecný projev. V tomto kontextu je třeba zmínit paralelu s rolí šaška na královském dvoře, který jediný mohl říct, co si myslí, a občas mezi řádky něco velmi důležitého. Ve své svobodě zakryté žertem mohl pronést něco, co mohl vyslovit pouze on, a co paradoxně mohlo mít pozitivní dopad.

Jaroslav Dušek podobnou roli plní v současnosti. Říká například, že nepotřebuje jíst, pít ani opalovací krém či že komunikuje s kameny. Z tohoto důvodu mu Český klub skeptiků SISYFOS udělil v roce 2007 cenu Bludný balvan a napsal o něm: „Naším laureátem se vlastním přičiněním stal dobrý a milý herec a šaman-amatér. Esoterický um mu umožňuje originálním způsobem pojednat i globální problémy.“

I když se to na první pohled nemusí zdát, Duškovo vystoupení lze obhájit také na základě svobody umělecké tvorby. Produktivnější než úvahy, co umění, které se složitě definuje, je, však je zamyšlení, proč má v demokracii větší ochranu než obecný projev.

V tomto širším kontextu nelze brát jeho vystoupení, byť s pozvaným „vědcem“, ve kterém se hraje na buben, jinak než jako šaškovské a rozprava. A po alternativním divadle, kde mají lidé kostýmy a hrají na velký buben, nelze požadovat věcnou správnost. Nejde o vědeckou diskusi, ale o alternativní druh zábavy, u které nás možná i něco napadne a podnítí, jež však nespadá do kategorie faktu. Pokud světy umění a fakt nedokážeme odlišit, povede to k absurdním závěrům.

Jaroslav Dušek nezapadá do škatulek, ale právě proto by měl mít ve svobodné demokratické společnosti právo mluvit, protože kdyby mlčel, mohli bychom přijít o něco zajímavého a cenného. Třeba je mezi mluvení s kameny ukryto něco, co by nikdo jiný říct nemohl, stejně jako některé věci mohl říct pouze šašek na králově dvoře, například otevřeně kritizovat krále.

Podstatou umění je navíc posunovat hranice, mnohdy šokovat, ukazovat společnosti její stinnou stránku; proto ho naše Listina základních práv a svobod chrání ještě více než tradiční projev. Proč tomu tak je, ukazuje například nedávná kontroverze okolo divadelního představení Husy na provázku o Ježíšovi znásilňujícím muslimku. Jde o projev, který by nemusel projít jako politický, ale musí projít jako umělecký na divadelním jevišti.

Základní právo

Právo na svobodu umělecké tvorby odkazuje na dobu, kdy byli lidé zavíráni za to, co zpívali, malovali a tvořili, protože tím údajně narušovali společenské soužití. Například v soudním procesu s hudební skupinou The Plastic People of The Universe se argumentovalo veřejným zájmem.

Umění je třeba ctít a respektovat i v současnosti, a to i umělce, s nimiž nesouhlasíme. Toto základní právo by měl respektovat nejen stát, ale všichni, protože doba, kdy se mazala umělecká představení kvůli jejich údajné škodlivosti, snad skončila.

Zatímco u svobody projevu Listina základních práv a svobod připouští omezení tohoto práva kvůli ochraně mravnosti, u svobody umělecké tvorby to nečiní, proto uměleckou tvorbu kvůli ochraně mravnosti omezit nelze. Umění je třeba ctít a respektovat i v současnosti, a to i umělce, s nimiž nesouhlasíme. Toto základní právo by měl respektovat nejen stát, ale všichni, protože doba, kdy se mazala umělecká představení kvůli jejich údajné škodlivosti, snad skončila.

Kauza Jaroslava Duška sice vyvolává diskuse o svobodě projevu a umělecké tvorby, ale v tomto případě je jedno, zda šlo o projev umělecký, či neumělecký – veřejná moc neměla mít možnost proti němu jakkoliv zasáhnout. Neměla k takovému kroku kompetenci, protože divadelní představení neporušilo žádné ustanovení právního řádu, které by veřejné moci umožnilo proti němu aktivně zasáhnout.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.