Lidovky.cz

Žádná stávka krizi vládnutí nevyřeší

Evropa

  20:44

Co mají společného španělské a řecké demonstrace a česká stávka?

foto: © ČESKÁPOZICE, Jan KunderaČeská pozice

Ať už stávka v dopravě bude kdykoli, třeba ve čtvrtek, je možné, že se její odborářští organizátoři inspirovali nedávnými demonstracemi ve Španělsku a v Řecku. Žádný z nich se sice k tomu otevřeně nepřihlásil, ale šéf Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Jaroslav Zavadil poté, co v sobotu v sídle české vlády obdržel rozhodnutí Městského soudu v Praze o protiprávnosti stávky, prohlásil, že je to horší než v Řecku.

Předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek pak v neděli pořadu České televize Otázky Václava Moravce pohrozil, že čtvrteční celodenní stávka spojená s blokádami může v hlavním městě přerůst v živelnou akci. Tím ji posunul k demonstracím v obou zmíněných zemích. Podstatný rozdíl však mezi nimi stále existuje.

Katarze problémů

Ve Španělsku ani v Řecku k demonstracím nedaly podnět odbory, ale v podstatě skupina Skutečná demokracie hned a jsou vyjádřením nespokojenosti obyvatel s politickým systémem, jehož součástí jsou i odbory. Navíc jsou tyto protesty nenásilné a neideologické, což o budoucí české stávce zatím říct nelze. A nelze ani vyloučit, že španělským a řeckým demonstrantům došla s odbory trpělivost. Ty totiž několikrát během uplynulého víc než roku, kdy se obě země potýkají s fiskální krizí, uspořádaly protesty a stávky proti úsporným opatřením vlády a reformám, ale jejich dopad byl minimální, v podstatě žádný.

Česká společnost je také značně rozhořčená, ale zatím se v protestech nechávala vést odbory a sama žádnou, v podstatě spontánní aktivitu nevyvinula. Možná však, že nastane změna, kterou svou hrozbou naznačil odborář Dufek. Až dosud však podobně, jako to činí masově demonstranti na náměstích španělských a řeckých měst, vyjádřili svou nespokojenost se současným politickým systémem například majitel Agrofertu Andrej Babiš, generální ředitel Skansky Dan Ťok či bývalý majitel Diag Human Josef Šťáva. Pomineme-li petice, které se nadměrným používáním zcela zdiskreditovaly, a proto postrádají jakýkoli smysl.

Pokud by jediným zájmem občanů byly peníze, mohli by žít v autoritativních státech, které zajišťují prosperitu, jako je Singapur, Spojené arabské emiráty nebo Čína

Španělské a řecké demonstrace a česká stávka však mají jedno společné. Jsou důsledkem světové finanční krize, která vrcholila zhruba před dvěma roky a o níž se téměř přestalo psát a mluvit. Právě ona však byla katarzí problémů vyplývajících ze státního paternalismu, s nimiž se dnes nejen Česká republika, ale i celá Evropa potýká. A lidé namísto aby začali cinkat klíči, že jedno státní období skončilo, na ni zapomněli. Jako by ztratili paměť.

Politici jako služebníci finančních institucí

Problém je mnohem hlubší, než si dokážeme připustit. V dnešní Evropě, tedy i v České republice, totiž přestal vládnout lid. Jejich občané jsou sice příslušníky demokratické společnosti, ale jako takoví nemají žádný důvod k radosti, ale naopak ke smutku a k rozhořčení. Demokracii se totiž nevede nijak obzvlášť dobře a pozvolna se stává obětí finanční krize.

Na současné situaci zejména znepokojuje, že se politici stali služebníky finančních institucí, s čímž si vůbec nedokážou poradit. Už je nekontrolují umírněnými prostředky občané, ale nově nemilosrdné finanční trhy. A ty nutí politiky k ještě většímu strachu, slabosti, neschopnosti a lžím. Ty, kdo dnes vládnou, ovládají finanční instituce, za což nesou částečně vinu občané. To je však nutné co nejrychleji změnit, aby se zdravotní stav demokracie začal znovu zlepšovat.

Proč se však politici nechávají kontrolovat a vést finančními institucemi? Proč se nevzepřou jejich nemilosrdné nadvládě? Odpověď je jednoduchá: protože na nich závisí, za což jsou sami vinni. Například Řecko by se nedostalo do finančních problémů, kdyby nebylo obrovsky zadlužené, protože si půjčovalo víc peněz, než dokázalo splácet, v čemž však pokračuje. Stalo se závislé na úvěrech kvůli svému životu nad poměry a v důsledku toho i na ratingových agenturách, úrokových sazbách a kalkulacích manažerů finančních institucí. To více či méně platí pro všechny členské státy Evropské unie, tedy i pro ČR.

Přání občanů

Nestřídmá politika, jež spočívá v co nejnižší zátěži pro občany a současně v poskytování jim co nejvyšší sociální podpory, evidentně končí. Poskytla sice vysoký životní standard, ale dnes se – částečně kvůli zavedení eura – dostala do tenat finančních trhů. Ty však samy nenesou vinu za současný katastrofální stav. Část jí spočívá nejen na politicích, ale i na občanech. Neočekávali totiž vysoké výnosy od finančních institucí a nižší daňovou zátěž od státu, přičemž dostávali velkorysou podporu a sociální vymoženosti? Řečeno jinak, ve finanční krizi se odrážejí přání občanů. Ti hrají roli v chování bank i politiků, protože se snaží splnit jejich přání jako zákazníků a voličů.

V důsledku toho se finanční instituce a investiční společnosti dostaly do pozic, jež v minulosti náležely bohům. Málokdo se je odváží kritizovat a strach z jejich hněvu ovlivňuje chování politiků. Někteří z nich se zdráhají mluvit otevřeně, jiní se snaží uchýlit ke lžím. V tuto chvíli například evropští politici nemohou mluvit otevřeně o jednom z nejdůležitějších problémů – euru.

Proč se politici nechávají kontrolovat a vést finančními institucemi? Protože na nich závisí, za což jsou sami vinni.

Za takových podmínek občané přestávají důvěřovat politikům a demokracie ztrácí důvěryhodnost, což je nebezpečné. Demokracie je totiž založena na slovu – bez svobody projevu a svobodné výměny názorů a idejí nemůže fungovat. Utajování je atributem autoritativních států. Navíc základ každé diktatury tvoří skrytá, nebo otevřená hrozba násilí vůči občanům, přičemž jejich strach autoritativní režim podporuje.

Základ demokracie naopak tvoří respekt občanů a jejich souhlas s podporou demokratického režimu. Pokud se však jejich souhlas vytratí, zhroutí se i demokracie.

Zásadní otázky

V ekonomické rovině jsou pro občany zásadní otázky: Je jejich hlavním zájmem, aby jim investice vynášely co nejvíc, jak se domnívají finanční instituce? Chtějí platit co nejnižší daně, jak tvrdí pravice? Nebo by si přáli co nejvyšší přerozdělovaní státních prostředků, což prosazuje levice?

Problém spočívá v tom, že všechny tyto možnosti považují občana za homo oeconomicus, především za ekonomickou bytost. Je to však pravda? Jsou občané skutečně pouze ekonomickými bytostmi? Pokud by byly jejich jediným zájmem peníze, mohli by žít v autoritativních státech, které zajišťují prosperitu, jako je Singapur, Spojené arabské emiráty nebo Čína.

Demokracie byla původně projektem bohatých lidí, kteří chtěli získat politický vliv, aby mohli rozhodovat o vlastních životech. To je důvod, proč se snažili pro sebe získat státní moc. Tato představa je lákavá i dnes. Nebrání lidem stát se ekonomickými bytostmi, které usilují o materiální statky a prosperitu, ale nemohou mluvit do vládnutí. Lidé získali důstojnost a moc ve státě, až když převzali odpovědnost za celou společnost – za svou ekonomickou prosperitu i za vládu. A aby si tuto moc ve státě udrželi, či spíše ji získali nazpět, musejí se nad svou odpovědností za celou společnost zamyslet, než začnou jednat a klást požadavky. To však zatím v případě české stávky neplatí.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.