Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Začít znovu jakoby po Maastrichtu by bylo výhodné, ale iluzorní

  14:19
Profesor Arsène Verny při jednáních o přistoupení Česka a dalších států řídil tým odborníků při Evropské komisi. A v rozhovoru vzpomíná: „Šlo o mnohem víc než plnění asociační dohody a převzetí právního řádu EU. Evropská komise i česká vláda skrze nás prosazovaly své zájmy, a konkrétní.“

Arsene Verny foto: Yan Renelt, MAFRA

Profesor Arsene Verny v devadesátých letech působil ve vrcholných postech Evropské unie, dnes je ale k jejímu vývoji kritický. V rozhovoru mimo jiné říká: „EU je dnes nejslabší od šedesátých let, kdy byla velmi slabá v důsledku politiky „prázdné židle“ praktikované Francouzi. Ale od té doby již tak křehká nikdy nebyla. Ale to se týká i jednotlivých národů. Soudržnost je víceméně pozorovatelná jen v evropských institucích, kde se řadě lidí velmi dobře daří, a je tedy jejich vitálním zájmem, aby aparát byl zachován. Ale to vůbec neznamená, že národy, jež reprezentují, sdílejí evropskou politiku. Absolutně ne.“

LIDOVÉ NOVINY: Jaká pro vás byla léta po pádu železné opony?

VERNY: V devadesátých letech jsem nosil v podstatě tři klobouky. Vedl jsem advokátní kancelář, která tehdy rostla závratným tempem. Na druhé straně jsem se snažil splnit přání a očekávání rektora Jana Segera, když mi projevil důvěru a pověřil mě budováním katedry hospodářského a mezinárodního práva na Vysoké škole ekonomické v Praze. A za třetí jsem tehdy ještě příliš nechápal, co převzetí postu hlavního poradce v Evropské komisi bude znamenat.

Má původní představa, že bude dostačující sestavit tým předních znalců evropského práva ze všech členských států tehdejšího společenství a potom se jen usmívat a zprostředkovávat kontakty, byla úplně mylná

Má původní představa, že bude dostačující sestavit tým předních znalců evropského práva ze všech členských států tehdejšího společenství a potom se jen usmívat a zprostředkovávat kontakty, byla úplně mylná. Šlo totiž o mnohem víc než jen o plnění asociační dohody a převzetí kompletního právního řádu tehdejšího Evropského společenství. Až za dva nebo tři roky jsem pochopil, že Evropská komise i česká vláda současně skrzenás prosazovaly své zájmy. A ty zájmy byly velmi konkrétní, týkaly se hospodářské politiky, investiční politiky, liberalizace trhů, narušení konkurenceschopnosti...

Takže to bylo velmi namáhavé, abyste uspokojil obě strany, udržel rovnováhu a byl oběma stranami vnímán jako osoba, která „nikomu nepatří“. Pamatuji si velmi dobře na jednoho z nejvyšších úředníků Evropské komise, který mě pozval na večeři poté, co jsme se párkrát nepohodli na zasedání asociační rady a on mi řekl: „Vy víte, že vás velmi dobře platíme. A myslím si, že byste si měl trochu více uvědomit, že jste náš nástroj.“ Odpověděl jsem mu na to něco, co bylo upřímné, ale hloupé: „Ale s vlastním mozkem!“ Takže jsme se už pak příliš nepřátelili. (smích)

LIDOVÉ NOVINY: Proběhl integrační proces východní Evropy úspěšně nejen z ekonomického hlediska, ale i společensky, a zejména ideologicky?

VERNY: Zajisté nikoli. V době přístupu a v letech po formálním přístupu bylo jasné, že na straně Evropské unie šlo i o strategické a geografické důvody. Velkou roli hrála i bezpečnostní politika USA a NATO. A na straně naší, to je nutno říci na rovinu, šlo o ekonomické zájmy – o nové trhy. Tak vzniklo to vnímání, že se nám otevírají obrovské obchodní možnosti.

Když došlo na spor mezi přistupujícím státem a Evropskou komisí, vůbec nebylo jasné, na čí straně je právo. Vždy se nakonec našel kompromis, při jehož uzavírání právo nehrálo žádnou roli.

Bohužel se však také ukázalo, že je díky tomu možné nesmírně zbohatnout na prodeji všeho možného v této zemi. Takže se prodalo vše. Nejen bankovní domy, ale i klíčový průmysl. Tyto síly, tato takzvaná nová finanční šlechta, měla v Česku vždy silnou lobby. Evropská komise kvůli tomu považovala několikrát pozici české vlády za absolutně neakceptovatelnou. Jenže asociační dohoda byla ušita horkou jehlou a byla velmi nejasná.

Tudíž když došlo na spor mezi přistupujícím státem a Evropskou komisí, vůbec nebylo jasné, na čí straně je právo. Vždy se nakonec našel kompromis, při jehož uzavírání právo nehrálo žádnou roli. Zkrátka platí, že když v EU dojde na ryze politické rozhodnutí, váha ekonomických a geopolitických zájmů je o hodně silnější než právo.

LIDOVÉ NOVINY: Říkáte, že skrze komisi pro sbližování práva byly prosazovány zájmy jak EU, tak členských zemí a jejich lobbistických skupin. Jak se to projevovalo?

VERNY: Šlo o to, jakým tempem měla být ta která část evropského práva inkorporována do národních právních systémů přistupujících států. Velmi jasně jsme ty lobbistické tlaky cítili například v oblasti farmaceutického, potravinářského, těžkého průmyslu či petrochemie. Francie a Německo tlačily na komisi, aby byly některé evropské normy inkorporovány do českého práva co nejdříve, aby z toho jejich firmy mohly profitovat.

Francie a Německo tlačily na komisi, aby byly některé evropské normy inkorporovány do českého práva co nejdříve, aby z toho jejich firmy mohly profitovat

Velmi jsme doufali, že Visegrádská čtyřka bude nástrojem jisté opozice, ale to jsme byli velmi zklamáni. Například když přistupovalo Finsko, Švédsko a Rakousko, dopředu se dohodli, co z evropského práva nepřevezmou a jaká chtějí přechodná období pro určité oblasti. A všechno prošlo, protože působili jako blok. A Evropská komise si nemohla dovolit zablokovat „rozšíření na sever“. Tento podnět jsme tady přednášeli tenkrát panu Teličkovi jako hlavnímu vyjednavači a bylo nám řečeno, že už to dávno všechno běží. Nemám ale dojem, že by to přineslo nějaké hmatatelné výsledky.

LIDOVÉ NOVINY: Prezident Miloš Zeman nedávno prohlásil, že peníze z evropských fondů jsou jediným důvodem pro naše členství v EU. Co na to říkáte?

VERNY: Tento výrok je přesně to, co otevřeně a zcela pragmaticky v době přístupu říkali Maďaři a Poláci. Já jsem tu pozici Maďarů respektoval, protože byla obousměrná – říkali, něco dáme, něco dostaneme. Polsko navíc vyžadovalo maximální možné čerpání evropských fondů, protože bylo poškozeno za druhé světové války a vždy ztotožňovalo EU s Německem. V Česku v devadesátých letech platila doktrína, že neexistuje žádná jiná alternativa. Za to, že se částečně vzdáme vlastní suverenity, budeme mít nesmírné ekonomické výhody ve formě čerpání z evropských fondů.

LIDOVÉ NOVINY: Máte v Česku poměrně unikátní teoretickou i praktickou znalost EU před přijetím Maastrichtské smlouvy a současné unie. Dokážete nějak srovnat životaschopnost těchto dvou společenství? Jde vůbec o společenství?

V Česku v devadesátých letech platila doktrína, že neexistuje žádná jiná alternativa. Za to, že se částečně vzdáme vlastní suverenity, budeme mít nesmírné ekonomické výhody ve formě čerpání z evropských fondů.

VERNY: To je zřejmě kardinální otázka. Když se připravoval Maastricht, bylo nadšení pro budoucnost, vznikla nová institucionální struktura a diskutovalo se o evropské ústavě. Maastrichtská dohoda byla vítána jako vstup do nové evropské identity. Tak jsem uvažoval i já. Takže jsme všichni na svých místech plnili své úkoly a považovali EU za to, co mělo a mohlo být tím vzdáleným, konečným cílem sjednocené Evropy.

A vzpomínám si přesně na ten den, kdy jsme se dozvěděli, že neprošla Ústava pro Evropu. Ta chvíle byla jasným projevení nesouhlasu a protestu lidí, pro které to ale všechno původně mělo být. Byl to jev, který se měl ale dostavit již o hodně dříve a bylo patrné, že bude EU skoro nemožné získat zpět důvěru tak rychle, aby bylo možné v Lisabonské smlouvě dospět k nějaké zásadní nápravě. A tak tomu je vlastně dodnes. Lisabon je z institucionálního hlediska pouze jakési drobné napravování a místo sjednocování se koherence EU nyní spíše rozkládá z důvodů aktuální imigrační politiky.

LIDOVÉ NOVINY: Souhlasil byste tedy s výrokem Mirka Topolánka, který nedávno prohlásil, že aby EU přežila, tak by se potřebovala vrátit k Maastrichtské smlouvě?

VERNY: Ano, s tím bych souhlasil. Od Maastrichtské smlouvy se dle mého názoru nic integračně zdařilého nestalo.

LIDOVÉ NOVINY: A co zavedení Listiny základních práv EU, zrušení složité institucionální struktury?

Lisabon je z institucionálního hlediska pouze jakési drobné napravování a místo sjednocování se koherence EU nyní spíše rozkládá z důvodů aktuální imigrační politiky

VERNY: To je pravda, zavedení listiny je stoprocentně důležité, ale je to jen malý pozůstatek mnohem ambicióznějšího projektu v podobě evropské ústavy. Listinu už stejně Soudní dvůr respektoval jako nepsané právo. Když se ale mluví o EU jako o útvaru státního charakteru, pak byla ústava bezpodmínečně nutná. Tedy začít znovu v situaci po Maastrichtu by bylo nesmírně výhodné, ale je to zcela iluzorní.

Současná bezpečnostní a imigrační politika totiž budí tolik kontroverzí, že dnes lze úspěšně prosazovat pouze krizovou politiku, a nikoliv koncepční změny. Podívejte se na vztah mezi Německem a Tureckem, kde se po nepodařené revoluci přehlíží například odstraňování desítek tisíc lidí ze státní správy a soudnictví nebo konfiskace majetku. Tedy znaky totality, které přehlížet nelze, pokud jste myšlením Evropan.

Navzdory tomu se německá vláda usilovně snaží, aby nedošlo k žádné trhlině ve vztazích. A poté jen o pár kilometrů jižněji rakouský ministr zahraničí prohlásí, že Turecko se nikdy nemůže stát členem EU. Jak má tedy fungovat evropská politika, která v takových základních věcech vyžaduje jediný hlas?

LIDOVÉ NOVINY: Dokážete si ale představit, že velké členské státy EU, jako je Francie a Německo, které mají tradičně rozdílné zahraničněpolitické zájmy, budou mít společnou zahraniční politiku?

Od Maastrichtské smlouvy se dle mého názoru nic integračně zdařilého nestalo

VERNY: To si dovedu představit pouze v situaci nejvyšší nouze. Jako nejzazší možnost například ve válečném stavu, což ale už není sjednocená Evropa. To je již pak spíše krizové řízení. Z tohoto důvodu dnes nevyučuji evropské právo, nýbrž jsem se zaměřil na řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Je třeba se zabývat jejich příčinami, najít poučení z chyb a hlavně jde o to, naučit se vžít do myšlení, cítění a mezilidských mechanismů jiných kultur. Jen tak je možné získat si druhé na osobní úrovni, na úrovni vzájemného respektu a úcty, a tím je získat jako partnery a ne si je pouze koupit.

Tím se také vracím k otázce, z jakých pohnutek přistupovalo deset členských států střední a východní Evropy k EU. Umím si představit, že kdyby možnost čerpání peněz z fondů EU nebyla, pak by možná asociace probíhala jinak, měla by možná jiné tempo a možná by řada věcí, které se akceptovaly se skřípěním zubů, byla odmítnuta.

LIDOVÉ NOVINY: Zmínil jste aktuální migrační krizi i znepokojivé události v Turecku. Současně zuří válka v Sýrii, která má všechny znaky konfliktů z dob studené války. Myslíte si, že je EU připravena na politicky těžkou dobu? Je dostatečně silná, aby přežila?

Současná bezpečnostní a imigrační politika budí tolik kontroverzí, že dnes lze úspěšně prosazovat pouze krizovou politiku, a nikoliv koncepční změny

VERNY: EU je dnes nejslabší od šedesátých let, kdy byla velmi slabá v důsledku politiky „prázdné židle“ praktikované Francouzi. Ale od té doby již tak křehká nikdy nebyla. Ale to se týká i jednotlivých národů. Soudržnost je víceméně pozorovatelná jen v evropských institucích, kde se řadě lidí velmi dobře daří, a je tedy jejich vitálním zájmem, aby aparát byl zachován. Ale to vůbec neznamená, že národy, jež reprezentují, sdílejí evropskou politiku. Absolutně ne. Bylo to vidět nyní na příkladu obchodní smlouvy s Kanadou. Stačil jeden lokální parlament a celý obrovský mechanismus se zastavil.

LIDOVÉ NOVINY: Naznačil jste, že nepřijetí Ústavy pro Evropu bylo zásadním zlomem k horšímu, že v tu chvíli se pozitivní procesy zastavily a od té doby se už jen hasí momentální problémy. Je druhým zlomovým bodem britské referendum o vystoupení z EU?

VERNY: Brexit zajisté ranou je, zejména proto, že o Británii se léta bojovalo. Existoval zvláštní tým evropských institucí, který sjednával více než osm let podmínky, aby laskavě přistoupila, a tím se ucelil kontinent. Británie nikdy netajila, že členství vidí absolutně pragmaticky a přijímá ho pouze v tom, co je pro ni výhodné a ve všem ostatním nikoliv. A tento přístup doposud nikomu nevadil.

Největší výhled na úspěch a přijetí evropskými národy měla vize EU bývalého předsedy Evropské komise Jacquese Delorse z druhé poloviny osmdesátých let – propagoval jako jedinou možnou cestu takzvanou Evropu regionů

Odlomení Británie ukazuje, že ani těch 30 let nestačilo, aby vznikla evropská solidarita a že nakonec zvítězili ti, kteří strašili bubákem imigrantů a zneužívání sociálních systémů. Není to ale trhlina jen z ideového hlediska, ale rovněž z pohledu finančních trhů.Už nyní se vede boj, kde bude nové finanční centrum EU. Řada podnikatelů dnes vůbec neví, co bude. Část ekonomiky stojí a čeká, jak dopadnou jednání o brexitu. Pokud však nastane opravdová krize, brexit bude sekundární. Primární bude, že Británie zůstává naším klíčovým spojencem v NATO.

LIDOVÉ NOVINY: Francouzi a Holanďané odmítli Ústavu pro Evropu, Irové Lisabonskou smlouvu a Britové teď EU jako takovou. Co dělá unie špatně, že se s ní občané takovým způsobem neztotožňují?

VERNY: Dle mého názoru se stala jedna klíčová chyba. Největší výhled na úspěch a přijetí evropskými národy měla vize EU bývalého předsedy Evropské komise Jacquese Delorse z druhé poloviny osmdesátých let – propagoval jako jedinou možnou cestu takzvanou Evropu regionů. Centralismus považoval pouze za přechodný model a po jistém sjednocení národních zájmů měl postupně opět zanikat a předávat kompetence a rozhodování regionům. Jenže se stal pravý opak!

Vznikly evropské instituce s obrovskými pravomocemi, v nichž pracují desítky tisíc úředníků ze všech zemí, a centrální normotvorba dosáhla maxima. Tím nastalo odcizení od obyvatel. EU je vnímána jako „ten Brusel“, což je pro ni úplně nejhorší možná vizitka. Jen se podívejte, jak to město vypadá, ty honosné paláce, v nichž evropské instituce sídlí, to nemá s reprezentací lidu nic společného.

Arsène Verny (60)

  • Rodák z Ústí nad Labem, jeho rodina po roce 1968 emigrovala do Německa, kde vystudoval střední i vysokou školu.
  • Vyučoval evropské právo na řadě německých i českých univerzit. Devět let byl hlavní právní poradce Evropské komise v harmonizačních otázkách.
  • Pracoval i jako advokát, letos nastoupil do pražské kanceláře Císař, Češka, Smutný. Měl by jí pomoci se specializací na evropské dopravní a soutěžní právo a právo nových médií.