V Egyptě, donedávna relativně stabilní zemí s dobrými vztahy s USA a Izraelem, v poslední době narůstalo napětí. Není ani divu, protože režim prezidenta Husního Mubaraka vládl už 30 let. Zajišťoval sice jistou stabilitu v oblasti, vnitropoliticky však mnoho problémů pouze sliboval řešit, ale neřešil. Pouze se hromadily a vršily, až vypukly demonstrace.
Mubarak urychleně obsadil 30 let prázdné místo viceprezidenta Omarem Sulejmanem, dosud ministrem bez portfeje a šéfem Egyptského všeobecného zpravodajského ředitelství. Situace je tedy vážná, jestliže se již Mubarak chce dělit o odpovědnost, a s kým se o ni chce dělit.
Příčin revolty je mnoho, ekonomických i sociálních. Ve hře je i mnoho směrů, frakcí a osobností. Například Západem akceptovatelný, bývalý představitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii a nositel Nobelovy ceny míru Muhammad Baradej. Ve hře však je také nejen nejsilnější opoziční strana Muslimské bratrstvo (MB), ale zřejmě se do ní dostává i palestinská karta.
Hnutí Hamás, které se etablovalo v Gaze, je odnoží Muslimského bratrstva, nejsilnějšího opozičního uskupení v Egyptě. Dle zatím nepotvrzených informací serveru Stratfor přestala přechod Rafáh i hranici mezi Egyptem a Gazou střežit egyptská policie. A ozbrojenci Hamásu volně přecházejí do Egypta, kde úzce spolupracují s MB.
Muslimské bratrstvo nyní rozvíjí škálu aktivit, která je zřejmě doplňovaná činnostmi, jejichž důsledky budou zřetelné později a mohou být pro Mubaraka fatální. Muslimské bratrstvo jako politická síla především požaduje vznik nové vlády bez účasti zástupců dosud vládnoucí Národní demokratické strany.
Na ulicích se však dějí komplikovanější věci. Prorežimní příslušníci bezpečnostních sil v civilních oděvech se podílejí na všeobecném ničení. Tím má být posílen dojem, že mnoho protestujících jsou vandalové a kriminálníci. To by mohlo ospravedlnit ostrý zákrok uniformovaných režimních bezpečnostních sil proti v zásadě politické revoltě.
Členové MB oproti tomu organizují výbory na ochranu veřejného majetku a současně koordinují aktivity protestujících, přičemž jim zajišťují jídlo, pití a první pomoc.
Režim se tedy snaží okoukaným způsobem zdiskreditovat opozici, která vyšla do ulic. Poučená opozice předchází vzniku totální konfrontace a začíná přebírat části kritické infrastruktury, což může být zásadní výhodou při konečném účtování. Navíc se potvrzuje skutečnost, kterou Západ nerad přiznává. Hamás i Hizballáh, hnutí, která jsou ovlivnitelná Íránem, dokážou kromě ničení také nastolit řád. To se již stalo v Libanonu. A to bude možná hodnota, kterou Mubarakův režim nebude schopný zajistit, až bude vyčerpaná veřejnost odhodlaná dát důvěru tomu, kdo zajistí pořádek.
