Převážná většina současných problémů s garancemi má kořeny v dobách privatizace, kdy se v rámci rozprodávaní státních podniků stát zavázal, že za některé věci bude ručit. Kauzou garancí za předprivatizační závazky se ČESKÁ POZICE zabývá dlouhodobě. Kromě těchto garancí ovšem existují i mediálně často propírané garance ekologické. A právě v této druhé oblasti nyní státu hrozí, že bude platit další miliardy korun. A s ohledem na konstrukci zákonů to nejspíše nastane.
ČESKÁ POZICE získala seznam firem, které žádají o navýšení státních garancí na likvidaci ekologických zátěží. Celkem ministerstvo financí (MF) eviduje požadavky za dvanáct miliard korun, z čehož žádosti v hodnotě 4,22 miliardy mají již všechny potřebné náležitosti a jsou ve schvalovacím procesu.
K pochopení problému je třeba se vrátit do devadesátých let. Když tehdy stát rozprodával podniky, zavázal se, že odstraní ekologické zátěže, které vznikly v průběhu více než 40letého ne zrovna šetrného komunistického hospodaření – olejové laguny, skladiště těžebních odpadů a další obtížně odstranitelné relikty minulé éry. Odstranění těchto zátěží je předmětem takzvaných ekologických smluv, které jsou uzavřené mezi státem a novými vlastníky podniků.Žádosti v hodnotě 4,22 miliardy mají již všechny potřebné náležitosti a jsou ve schvalovacím procesu
Když nevystačí, doplníme...
Ve smlouvách je i výše garance, přičemž samotné odstraňování funguje tak, že stát musí soutěžit každou jednotlivou lokalitu, na které je třeba sanovat nějakou ekologickou zátěž. Pokud by se v průběhu trvání ekologické smlouvy ukázalo, že výše garance nepostačuje, může nový vlastník požádat o navýšení garance. Přičemž aktuálně se ministerstvo financí zabývá žádostmi o zmíněných dvanáct miliard korun.
Navýšení garance ale předchází administrativně poměrně náročný proces. Žadatel o navýšení musí mít například doklad od České inspekce životního prostředí. Ministerstvo financí proto dělí požadavky na dvě skupiny – ty, které mají všechny náležitosti, a ty zbylé. Žádosti s veškerými náležitostmi představují částku 4,22 miliardy.
„Schvalovací proces na MF představuje vnitřní připomínkové řízení ukončené projednáním materiálu v Poradě vedení MF. Konečné rozhodnutí o navýšení garance má Vláda ČR, která určila původní výši garance,“ uvádí tiskový mluvčí ministerstva financí Ondřej Šrámek. Z požadavků, které mají splněné všechny náležitosti, zatím ministerstvo financí ukončilo vnitřní připomínkové řízení jen v jednom případě.
Jde o žádost podniku OEZ, který žádá o navýšení garance z původních více než 268 milionů o dalších 181 milionů. „Jde o nejakutnější případ, neboť je kontaminací ohrožen zdroj pitné vody města Letohrad. Tento případ je v současné době připravován k projednání ve vnějším připomínkovém řízení a není vyloučené, že jej stačí projednat současná vláda,“ sdělil ČESKÉ POZICI Šrámek.
Zaplatí se to z privatizace. Ale čeho?
U dalších případů není časový harmonogram jistý a je možné, že se požadavky o navýšení garancí bude zabývat až politická vláda vzešlá z blížících se voleb. Navíc část společností bude ještě muset ke svým žádostem připojit i všechna potřebná lejstra, zejména posudek České inspekce životního prostředí, což se u většiny požadavků zatím nestalo.Celková výše státních garancí na sanaci ekologických škod vzniklých před privatizací k poslednímu červnu letošního roku byla 190,5 miliardy korun
Zajímavá je i otázka, z čeho se budou garance proplácet. Celková výše státních garancí na sanaci ekologických škod vzniklých před privatizací k poslednímu červnu letošního roku byla 190,5 miliardy korun a počet smluvních stran byl 179. Tyto garance se průběžně vyplácejí a od roku 1991 bylo již uhrazeno 51,2 miliardy korun. Peníze nepocházejí ze státního rozpočtu, ale z takzvaných privatizačních výnosů.
Což je trochu „kámen úrazu“. Výnosy z privatizace se shromažďují na zvláštním účtu mimo státní rozpočet, ale už řadu let na tento účet přitékají prakticky výhradně dividendy z akcií polostátního podniku ČEZ. Loni podle státního závěrečného účtu skončilo na privatizačním účtu z dividend 14,77 miliardy korun, přičemž celkové příjmy účtu byly 14,86 miliardy. Ostatní příjmy jsou tedy marginální.
S penězi na tomto účtu manipuluje svými rozhodnutími vláda, která jimi obvykle sanuje to, co je zrovna třeba. V posledních letech je část výnosů obvykle převáděna na penzijní účet, a snižuje tak nedostatek vzniklý tím, že se na pojistném vybírá výrazně méně, než kolik se vyplácí na důchodech. Loni šlo na důchody z privatizačního účtu 14,4 miliardy korun. Pro příští rok se v rozpočtu počítá s částkou 10,3 miliardy z těchto zdrojů, přičemž cílovým účtem je opět účet penzijní.
Někdo to bude muset zaplatit
Ať už to vláda účetně vymyslí jakkoli, je nesporné, že ekologické závazky bude muset nějakou formou vypořádat. Podle analýz ministerstva financí jsou tyto závazky platné a vymahatelné. Poslední pokus je vyřešit jednou provždy byl známý ekotendr za desítky miliard korun. Cílem ekotendru bylo nejen zlikvidovat všechny závazky najednou, ale také předejít snahám o navýšení garancí. Tedy přesně tomu, čeho jsme nyní svědky.
Nicméně ekotendr na vládě nakonec neprošel a nedoporučil jej nakonec ani jeho dlouholetý zastánce, exministr financí Miroslav Kalousek. „Cenová výše, byť i té nejlevnější nabídky, není podle mého názoru natolik přesvědčivá, abych mohl vládě doporučit tuto nabídku přijmout,“ řekl tehdy Kalousek.
Bývalý ministr financí však také nepřestal varovat před snahami o navýšení jednotlivých garancí. Když například předával úřad svému nástupci Janu Fischerovi, řekl: „Upozornil jsem také na skutečnost, že rostou nátlakové požadavky na takzvané ekologické zátěže, kdy z jednotlivých míst jsou požadavky na navyšování garancí a proplácení víceprací. Upozornil jsem na rizika těchto požadavků.“
Smysl tohoto varování Kalousek nikdy blíže veřejně nespecifikoval, ale je pravděpodobné, že měl na mysli právě požadavky, o nichž je v tomto článku řeč. Bývalého správce státní pokladny jsme se na to chtěli zeptat, ale nebral telefon a nereagoval na SMS.
Odkaz další vládě
Ekologické závazky bude vláda muset nějakou formou vypořádat. Podle analýz ministerstva financí jsou tyto závazky platné a vymahatelné.Kromě podniku OEZ žádají o navýšení i další firmy. S největším požadavkem přichází firma ArcelorMittal Ostrava, která požaduje navíc 1,04 miliardy korun nad rámec původních 997 milionů. Další v pořadí je akciová společnost Kovohutě Příbram, která požaduje 1,02 miliardy. Její původní nároky jsou bezmála 280 milionů.
Obě tyto firmy mají splněné veškeré náležitosti žádosti o navýšení. Kromě nich lze v seznamu (celý k nahlédnutí zde) najít Sokolovskou uhelnou, Královopolskou či ÚJV Řež. I tyto firmy mají žádosti kompletní. U požadavků na dalších zhruba osm miliard korun již není rozlišení výše jednotlivých žádostí k dispozici, ale jsou mezi nimi firmy, jako je Synthesia či Paramo.
Z popsaného mechanismu je zřejmé, že samotné přiznání navýšení garance ještě neznamená, že se peníze obratem vyplatí. Ve skutečnosti se prostředky budou vyplácet jednotlivým realizátorům sanačních prací na základě faktur za odvedenou práci. Deficit státního rozpočtu tyto platby neovlivní, protože se práce nehradí z rozpočtu, ale z výnosů privatizace. Nicméně veřejné prostředky jsou to tak jako tak, tudíž je lze považovat za další dluhy, které státu vznikají.
V současné době se nedá predikovat, kdo po volbách usedne na ministerstvu financí. Ale je jasné, že po řadě svých předchůdců hned do vínku zdědí tuto nezáviděníhodnou agendu, v níž už řadu let jde o stovky miliard korun. A podle uvedených informací vše nasvědčuje tomu, že požadavky budou spíše narůstat.
