Po třech týdnech nepokojů opustil v pátek 14. ledna Tunisko představitel téměř čtvrtstoletí trvající diktatury, prezident Zín Abidín bin Alí. Odehrála se v uplynulých dnech v Tunisku revoluce? Nebo jsme byli v této severoafrické zemi svědky „hladové“ revolty, která získala politický náboj až ve své poslední fázi? Nebo byl někdejší neohrožený vůdce země nucen vzít do zaječích v důsledku vnitřních rozepří, které jsou pro nás neviditelné?
Hnací silou beznaděj
Veřejné mínění nazvalo tuniské události poslední doby pohotově „jasmínovou revolucí“. Někteří v uplynulém období dokonce spatřují stopy první internetové revoluce na světě. Účastníci nepokojů spolu totiž komunikovali prostřednictvím Facebooku a pomocí této sociální sítě a internetu si vyměňovali informace i fotografie.
Demonstrace na protest proti beznaději a každodennímu strádání v zemi probíhaly od 17. prosince. V provincii Sídí Bú Zíd zabavily úřady jednomu nezaměstnanému mladíkovi s vysokoškolským diplomem zeleninu, kterou prodával bez povolení. Zoufalý šestadvacetiletý muž, jenž tak byl zbaven i možnosti práce načerno, se následně upálil. Díky tomuto činu se stal symbolem celého protestního hnutí. Zpráva o smrti tohoto mladého muže 5. ledna dodala probíhajícím demonstracím opět na síle. Protestní sebevraždu namísto beznadějné existence si vzápětí na stejném místě zvolilo dalších pět mladíků.
Tou dobou se jednalo pouze o nepokoje několika stovek lidí, které propukly spontánně v hornaté oblasti Gafsa v centrální části země, kde došlo k nepokojům již před dvěma lety. Pokud to byla revoluce, potom ji k vítězství dovedli bezpochyby mladí lidé a hnací silou této vzpoury byla jejich beznaděj.
Mladí, nezaměstnaní, nespokojení
Sedmdesát procent z celkového počtu 10,5 milionu obyvatel Tuniska je mladší třiceti let. „Buď zticha a jakž takž vyžiješ,“ bylo heslem režimu po dlouhých třiadvacet let. V porovnání s ostatními arabskými zeměmi je zde vyšší míra vzdělání, jenže absolventi škol nedostávají práci. Oficiálně dosahuje nezaměstnanost čtrnáct procent, ve skutečnosti se však může jednat až o dvojnásobek. U mladé populace je toto číslo ještě vyšší. A nic nedělající nezaměstnaný s bystrým úsudkem je obzvlášť nebezpečný.
Podíl šedé a černé ekonomiky je v Tunisku odhadován zhruba na 40 až 60 procent hrubého domácího produktu. O tom jistě věděly i úřady. Každé místo mělo svou cenu, kterou bylo třeba nejdřív zaplatit. Korupce se stala zavedeným zvykem ve všech vrstvách společnosti. Státní moc už ovšem dále nedokázala zajistit všem výměnou za mlčení odpovídající obživu.
Podle nijak zvlášť tajné koncepce režimu bylo nutné dovést zemi tvrdou rukou k modernizaci společnosti. Svoboda tisku v Tunisku neexistovala, trpěny byly jenom přitakávající společenské organizace a fungovat tu mohla pouze opozice, jež byla loajální vůči státní moci. Místo toho, aby tato libovůle časem spíše polevovala, odmítal prezident Bin Alí i tu nejmírnější kritiku Západu. Západní Evropa i země Perského zálivu navíc v poslední době významně omezily možnost emigrace, která pro mladé Tunisany představovala jedinou naději.
Prezidenta srazil vnitřní boj o moc
Rozhodující roli v útěku hlavy státu sehrála bezpochyby armáda: nebyla ochotná střílet do davu.
Teprve v druhé půlce minulého týdne, kdy vyšli do ulic také obyvatelé hlavního města Tunisu, se nepokoje změnily v masové demonstrace několika desítek tisíc lidí. Organizace demonstrací však nebyla dílem jedné skupiny, díky čemuž ji nebylo možné zlikvidovat jedinou policejní akcí. Za současné situace se to však již stává nevýhodou protestního hnutí, neboť nevznikají místní „revoluční výbory“, které by převzaly řízení věcí a dohlédly na bezpečnost, a naopak vše zůstává v rukou „starých struktur“. Tuniská politická opozice nemá – ani doma, ani v zahraničí – takového vůdce, který by dokázal sjednotit nejrůznější proudy a nasměrovat je k jednomu cíli. Je velkou otázkou, kdo by byl schopen řídit demokratické procesy. Nebo zůstane všechno při starém, sice už bez prezidenta Bin Alího, avšak „změna režimu“ se bude skládat pouze z drobných kosmetických změn?
Rozhodující roli v útěku hlavy státu sehrála bezpochyby armáda: nebyla ochotná střílet do davu, a to ani poté, co byl počátkem minulého týdne vyměněn velitel pozemních sil. Na mnoha strategických bodech Tunisu se v polovině minulého týdne objevily vojenské obrněné vozy, následně však byly opět staženy a na svých pozicích zůstaly pouze na pár místech.
Zástupce armády nebyl dokonce ani u toho, když premiér Muhammad Ghannúší v pátek odpoledne oznámil prezidentův útěk ze země. Jako by tím představitelé vojska signalizovali, že nesouhlasí s tím, aby předseda vlády dočasně převzal prezidentský úřad. Den nato došlo k obnovení ústavního pořádku: předseda parlamentu Fuád Mbazaa oznámil, že se až do voleb ujímá prezidentské funkce.
Podle mezinárodních pozorovatelů jsou příčinou překvapivého útěku prezidenta i toho, že se za něj nepostavila armáda, vnitřní mocenské boje. Nabízí se otázka, zda tuniští vojáci nenechají zaznít svůj hlas energičtěji, popřípadě veřejněji, a neupustí od svého diskrétního chování, jako je tomu v několika sousedních zemích.
Bin Alí řídil policejní stát, po celá desetiletí vydržoval neobyčejně efektivní síť tajných agentů, představitele opozice nechával uvěznit a pronásledovat nebo je nutil k odchodu do zahraničí. Se Západem udržoval vynikající vztahy, přestože všichni věděli, že není nic než diktátor stojící v čele zkorumpovaného režimu, který porušuje lidská práva.
Francie svým vyčkáváním a ohlušujícím mlčením stála až do posledních okamžiků za odstupujícím diktátorem. Minutu po dvanácté, kdy letadlo prezidenta Bin Alího zamířilo hledat azyl ve Francii, mu Paříž odmítla vydat povolení k přistání (nakonec dorazilo do saúdskoarabské Džiddy). Zajímavá je též náhlá změna stanoviska USA: prezident Obama jako jeden z prvních pozdravil statečnou tuniskou mládež, která vyhnala svého dřívějšího vůdce. Evropská unie ve stejnou dobu blokovala majetek rodiny bývalého tuniského prezidenta nacházející se na území unie. Lepší pozdě než nikdy.
Prezidentský klan
Ještě když byl prezident ve svém úřadu, bylo možné tušit, že pro něj a jeho rodinu neskončí vše dobře – už tehdy totiž začali lidé plundrovat vily jeho druhé manželky. Od čtvrtečního odpoledne byly podniknuty útoky na čtyři domy „první dámy“ Lajly Trabelsíové nacházející se v okolí Tunisu. Do domů vnikli teenageři a začali v nich rabovat, zmocnili se nejrůznějších předmětů a z garáží vytáhli její Mercedesy. Nejedna vila navíc stála poblíž prezidentské rezidence, nikdo je ovšem nehlídal.
Prezidentova manželka Lajla prý z centrální banky v Tunisu osobně vyzvedla 1,5 tuny zlatých prutů, načež odletěla ze země.
Bin Alího se Tunisané báli, avšak Trabelsíovou a její rodinu nenáviděli. Zatímco prezidenta a jeho moc ještě jakž takž přijali, vzmáhající se rodinu jeho choti nikoliv a právě na ni dolehl skutečný hněv obyvatel. O více než dvacet let mladší manželka Bin Alího byla považována za jeho zlého ducha. Její rodina se stala symbolem korupce: vše, po čem toužili, nakonec nějak dostali. Díky probíhající privatizaci vlastnili celá průmyslová odvětví a o jejich touze po penězích kolují v Tunisu skutečné legendy. Také není náhoda, že 90 procent státních investic, k nimž v zemi došlo, se týkalo rekreačních oblastí na pobřeží Středozemního moře, kde měl vládnoucí klan své hotely.
Dle francouzských tajných služeb neodjela rodina uprchlého tuniského prezidenta ze země s prázdnou: v letadle se zřejmě nacházely i desítky milionů eur ve zlatě. Lajla Trabelsíová prý z centrální banky v Tunisu osobně vyzvedla 1,5 tuny zlatých prutů. Šikulka.
