Z Evropy by se neměl stát objekt soupeření USA a Číny

Ohledně geopolitické váhy je třeba zůstat realisty. Evropa se vojensky nebude moci měřit s USA a demograficky a ekonomicky jen obtížné konkurovat Číně.

Geopolitika. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Geopolitika. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Geopolitika.

Vývoj v různých částech současného světa naznačuje spíše mocenské tektonické pohyby než respekt k dohodnutým pravidlům mezinárodních organizací či mezinárodně právních režimů. Je třeba pochválit ty, kteří klíč k jejich pochopení hledají v geopolitických silokřivkách.

Namísto zklamání z toho, že jsme propásli možnost dohody o mezinárodním řádu, či hledání spiknutí a konspirací je racionální volbou geopolitický realismus, přestože pro malé národy na pomezí velmocenských vlivů mohou být důsledky „hrubé geopolitiky“ zhoubné. Země s geopolitickým postavením a ekonomickým potenciálem České republiky nemůže obstát sama a v izolaci.

Návrat ke geopolitickým teoriím však nemusí k vysvětlení složitého vývoje dnešního světa stačit. V mnohonásobně zasíťované planetě Zemi, jejíž důležité komunikační tepny sahají do kosmu, geopolitické koncepty 19. ani 20. století nedávají vyčerpávající odpověď.

V geopolitice nejde jen o vojenskou sílu. Už čínský klasik Sun-c’ (544–496 před naším letopočtem), který sice pojem geopolitika nepoužíval, ale ve svém uvažování o umění válečném uznával taktická omezení či výhody v podobě počasí či terénu. Strategicky pak vycházel z toho, že moc a vliv lze nejlépe uplatnit bez rozpoutání boje a použití zbraní, nejlépe lstí a klamem.

Ani návrat ke geopolitickým teoriím však nemusí k vysvětlení složitého vývoje dnešního světa stačit. V mnohonásobně zasíťované planetě Zemi, jejíž důležité komunikační tepny sahají do kosmu, geopolitické koncepty 19. ani 20. století nedávají vyčerpávající odpověď. Co znamená geopolitika pro náš region, kontinent a celou planetu?

Změna pohledu

Hráči v mezinárodních vztazích jsou stále více nejen státy, ale i nadnárodní korporace, nevládní organizace nebo jednotlivci, jako jsou obchodníci, cestovatelé či turisté. Závratné otevření horizontů se stává společnou zkušeností rostoucího počtu obyvatel. Prostředníky v mezinárodních vztazích nejsou výlučně diplomaté a politici či profesionální média, ale v principu každý, kdo má přístup k informačním technologiím.

Technologický pokrok a informační propojení činí z jednotlivce či malé organizace hráče, který disponuje prostředky, jež byly donedávna výsadou států a jejich institucí, a který je proto může ohrozit. Otázkou je, nakolik technologický pokrok v uplynulých desetiletích změnil pohled na základní geopolitické parametry.

Technologický pokrok a informační propojení činí z jednotlivce či malé organizace hráče, který disponuje prostředky, jež byly donedávna výsadou států a jejich institucí, a který je proto může ohrozit. Otázkou je, nakolik technologický pokrok v uplynulých desetiletích změnil pohled na základní geopolitické parametry. Vedle geografických poměrů, přírodních zdrojů, nerostů (litosféra), vody a vzduchu (biosféra) hraje dnes roli i infosféra, tedy data, která se stala cennou komoditou, a znalosti, masově dostupné díky globálnímu propojení.

Technologický pokrok vykazuje v některých oblastech exponenciální rysy, například Moorův zákon o exponenciálním růstu výpočetních procesorů z poloviny 60. let 20. století, v jiných je skokový a v dalších zůstává překvapivě stále vázán na stejné technologie, kupříkladu na zapalovací či elektrické motory, nebo naráží na fyzikální meze, jako je rychlost světla.

Jak se lidstvo, jehož genetická výbava se rychle nemění, vyrovná s tím, že technická evoluce je rychlejší než biologická? Matematickým jazykem řečeno, dá se exponenciální tempo technologických změn a jeho dopad na společnost „logaritmizovat“ a „zlidštit“?

Znalostní ekonomika

Idea noosféry, souhrnu všech znalostí lidstva, o níž teoreticky uvažovali na začátku 20. století někteří myslitelé – termín pochází od francouzského náboženského myslitele, vědce, geologa, paleontologa a jezuity Teilharda de Chardina (1881–1965) –, našla svou konkrétní podobu. Rozsáhlé sítě se staly uskutečnitelné jak technologicky (internet) a institucionálně (nehierarchické organizace), tak informačně (knowledge networks).

Mocenského významu noosféry si všimli v devadesátých letech 20. století badatelé v mezinárodních vztazích. Americký politolog Joseph Nye zpopularizoval termín měkká síla (soft power) a prestižní americký think tank RAND Corporation zveřejnil v roce 1999 studii Emergence of Noopolitik: Toward an American Information Strategy (Vznik noopolitiky. Směřování k americké informační strategii), která se opírala o koncept měkké síly coby relevantního mocenského faktoru.

V mocenských poměrech se stává přístup ke znalostem a technologiím novým a významným faktorem, s nímž klasické geopolitické teorie nepočítaly. Má to úskalí, ale dává i nové šance – znalostní ekonomika může v případě malých zemí kompenzovat nedostatek tradičních zdrojů.

I když se technické možnosti nejpokročilejších neuronových sítí zatím ani zdaleka nepřibližují lidskému mozku, sítě kombinující schopnosti jednotlivých lidí s novými technologiemi vytvářejí nevídané možnosti a otvírají nové horizonty poznání. A zároveň se objevuje otázka, zda mohou překročit hranice lidské kontroly a řízení a autonomně si stanovovat cíle a priority. Pokud se umělá inteligence „učí“ na základě velkého množství dat o lidském chování, utváří si standard dle aktuálního většinového jednání, což otvírá zásadní etické otázky.

Nové technologie akcelerují natolik, že to zásadně přetváří svět, jak jej známe. Nejde o proměnu postupnou, lineární, nýbrž exponenciální. Právem se mluví o technologické revoluci. V průběhu jedné generace stojí před lidstvem dosud nevídaná výzvu adaptovat se na proměnu charakteru práce, na odpovídající změnu politiky i vztahů mezi lidmi.

V mocenských poměrech se stává přístup ke znalostem a technologiím novým a významným faktorem, s nímž klasické geopolitické teorie nepočítaly. Má to úskalí, ale dává i nové šance – znalostní ekonomika může v případě malých zemí kompenzovat nedostatek tradičních zdrojů.

Výjimečná šance?

Když jsme v devadesátých letech diskutovali s polskými kolegy, co tvoří základ a společný jmenovatel našeho úsilí zakotvit v evropských a transatlantických institucích, našli jsme odpověď – cílem je zajistit, aby střední Evropa nebyla geopolitickou arénou, hřištěm silných zájmů. Otázkou je, zda devadesátá léta byla pro střední Evropu výjimečnou a jedinečnou příležitostí nebo zda může zůstat trvale uchráněna geopolitických vlivů.

V této souvislosti je třeba se vyrovnat s námitkou, že integrace střední Evropy do západních institucí nebyla popřením, ale naplněním geopolitiky. Šlo o využití „příležitosti“, jež spočívala v oslabení jednoho z hegemonů evropské geopolitiky. Kolaps Sovětského svazu byl šancí pro satelitní země komunistického bloku relativně snadno opustit jeho sféru vlivu. Bylo však jen otázkou času, než se Rusko pokusí revidovat ústup ze střední Evropy – kompenzovat stažení Rudé armády posílením vlivu „ropnou a plynovou diplomacií“ ve jménu geoekonomiky.

Otázkou je, zda devadesátá léta byla pro střední Evropu výjimečnou a jedinečnou příležitostí nebo zda může zůstat trvale uchráněna geopolitických vlivů. V této souvislosti je třeba se vyrovnat s námitkou, že integrace střední Evropy do západních institucí nebyla popřením, ale naplněním geopolitiky.

Americký realista a pragmatik Robert D. Kaplan ve své knize Pomsta geografie polemizoval s idealistickým pojetím střední Evropy, které popírá její geografické či kulturní podmíněnosti. Koncept střední Evropy, jak jej navzdory rozdělení Evropy a velmocem postulovala a propagovala řada českých, polských či maďarských intelektuálů, například Milan Kundera, György Konrád či Czesław Milosz (1911–2004), a přijal také britský historik Timothy Garton Ash, posloužil zdůvodnění zahraničně-politických zájmů středoevropských zemí v devadesátých letech.

Ambice začlenit střední Evropu k západní není z geopolitického hlediska samozřejmá. Kaplan zmiňuje amerického geografa Saula B. Cohena, který považoval rozdělení Německa za geopoliticky zdůvodněné a strategicky nezbytné. Ostatně, byl to mocenský, vpravdě geopolitický instinkt britské premiérky Margaret Thatcherové (1925–2013), který jí velel stavět se ke znovusjednocení Německa s krajní podezíravostí.

Pro západní směřování střední Evropy bylo znovusjednocení Německa naopak požehnáním. Obavy z posílení centrální pozice Německa v Evropě měly menší váhu než fakt, že sjednocení Německa bylo precedentem pro další sjednocování Evropy. Otevřela se historická příležitost, aby se středoevropské země připojily k evropské integraci.

Příklad a symbol

Vstup do NATO a Evropské unie neměl být přeskočením plotu na druhou stranu, do druhé sféry vlivu geopoliticky rozděleného světa či Evropy. Jistě by mělo smysl – z hlediska individuálních svobod a fundamentální příležitosti – stát se ze západní výspy východního bloku východní výspou bloku západního, ale to byl scénář, který se mohl naposledy realisticky naplnit přijetím Marshallova plánu v roce 1947.

Příběh střední Evropy a její integrace do euratlantických institucí po pádu železné opony slouží dodnes jako příklad a symbol, který popírá zdánlivě nevyhnutelné geopolitické zákonitosti, a dokazuje, že národy mohou mít reálnou svobodu volby. Za jakých podmínek tento příklad platí a je možné jej následovat?

V roce 1968 byla pravděpodobnost „zběhnutí Československa na Západ“ nereálná, existovala jako hrozba nanejvýš v hlavách plánovačů vojenské intervence Varšavské smlouvy. Jako hrozba, jíž bylo třeba za každou cenu zabránit. V letech 1989 až 1991 už plot nebylo třeba přeskakovat, šlo o úprk z dosahu imploze sovětského impéria.

Příběh střední Evropy a její integrace do euratlantických institucí po pádu železné opony slouží dodnes jako příklad a symbol, který popírá zdánlivě nevyhnutelné geopolitické zákonitosti, a dokazuje, že národy mohou mít reálnou svobodu volby. Za jakých podmínek tento příklad platí a je možné jej následovat?

Pro země západního Balkánu je dosud středoevropský příběh inspirací v integračním úsilí s Evropou. Na příkladu baltských států lze ukázat, že šanci svobodně rozhodnout o své zahraniční politické orientaci mohly využít nejen sovětské satelity, ale i země, které byly součástí Sovětského svazu. Zato vývoj v Moldavsku, Gruzii a v Ukrajině ukazuje, že v atmosféře „hry s nulovým součtem“ může Rusko svůj geopolitický vliv uplatňovat poměrně efektivně s použitím nevelké vojenské kapacity.

Návrat geopolitiky

V novém tisíciletí se geopolitika vrátila. Po konci bipolarity bylo zřejmé, že jediná supervelmoc USA nemá globálně vůli ani kapacitu uplatnit vliv či použít vojenskou sílu. O multipolárním uspořádání se nejprve mluvilo, než se začalo projevovat. Nejdříve se Čína i Rusko soustředily na projekci síly ve svém nejbližším okolí, ve své „sféře vlivu.“ V uplynulém desetiletí se ukázalo, že mají širší ambice.

V novém tisíciletí se geopolitika vrátila. O multipolárním uspořádání se nejprve mluvilo, než se začalo projevovat. Nejdříve se Čína i Rusko soustředily na projekci síly ve svém nejbližším okolí, ve své „sféře vlivu.“ V uplynulém desetiletí se ukázalo, že mají širší ambice.

Čína byla schopná evakuovat své občany z oblasti konfliktu (Libye) či budovat základny v Africe. Rusko dokázalo efektivně intervenovat mimo území bývalého Sovětského svazu, například v Sýrii a spíše demonstrativně i ve Venezuele. V symbolické rovině demonstrovaly Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika multipolaritu formátem BRICS, jehož geopolitický význam však nelze přeceňovat.

V dobách globalizace hrají výrazně větší roli v mocenských konstelacích ekonomické vztahy. Uvolnění mezinárodního pohybu zboží, služeb, kapitálu i osob (migrace) dosáhlo v uplynulých letech vrcholu. V důsledku prohloubení integračních a liberalizačních tendencí enormně vzrostla závislost dříve izolovaných a chráněných hájemství národních států. Reakcí je nárůst nejistoty a z toho vyplývající obavy.

Pocit ohrožení z nejistoty a obavy občanů, zda obstojí v rostoucí konkurenci, nacházejí výraz v politice – ve zpomalení těchto tendencí a zájmu o kontrolu pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Roste protekcionismus, xenofobie a sociální nacionalismus ve jménu ochrany dosaženého blahobytu.

Vlastnická práva

Pokud jde o ekonomickou dimenzi globalizace, je třeba uvést na pravou míru dojem o neustálém růstu objemu obchodu, pohybu zboží, služeb a financí. Z nedávné studie americké konzultační společnosti McKinsey Five Hidden Ways that Globalization Is Changing (Pět skrytých způsobů, jak se mění globalizace) pro Světové ekonomické fórum vyplývá, že oproti globálním transakcím roste význam obchodu v geograficky blízkých regionech. V uplynulém desetiletí poklesl relativní podíl fyzického pohybu zboží na ekonomickém produktu, a naopak výrazně vzrostl podíl mezinárodního obchodu v oblasti služeb.

V mezinárodním měřítku již není hlavním parametrem nízká cena práce, ale výrazně narostl význam investic do výzkumu a vývoje. Transakce spojené s duševním vlastnictvím a platby za telekomunikace jsou mnohem významnější složkou mezinárodního obchodu než zboží a komodity. Geografie tedy hraje roli, blízkost rozvinutých zemí je výhodou pro rozvojové a rozvíjející se ekonomiky. Naopak vzdálenost ohrožuje nerozvinuté trhy v periferním postavení.

Význam nápadů, nehmotných statků, například značek a intelektuálního vlastnictví, výrazně narostl, čímž nabývají na důležitosti nástroje technické standardizace i právní ochrany. Lze vidět analogii mezi evidencí nemovitostí a registrem duševního vlastnictví. Jak ukázal peruánský ekonom Hernando de Soto, v ekonomickém rozvoji zemí hrál klíčovou roli snadnější přístup k úvěrům založený na ručení nemovitým majetkem, provázání vlastnických práv a financí.

Význam nápadů, nehmotných statků, například značek a intelektuálního vlastnictví, výrazně narostl, čímž nabývají na důležitosti nástroje technické standardizace i právní ochrany. Lze vidět analogii mezi evidencí nemovitostí a registrem duševního vlastnictví. Jak ukázal peruánský ekonom Hernando de Soto, v ekonomickém rozvoji zemí hrál klíčovou roli snadnější přístup k úvěrům založený na ručení nemovitým majetkem, provázání vlastnických práv a financí.

Země bez fungujícího katastru nemovitostí jsou znevýhodněny. Podobně dnes hraje roli registr duševního vlastnictví a finanční ocenění vynálezů a inovací. Vedle technické standardizace si zaslouží pozornost geopolitické aspekty mezinárodního finančního systému. Po asijské měnové krizi v devadesátých letech 20. století se začalo uvažovat o regulaci mezinárodního měnového a kapitálového trhu, o modifikaci brettonwoodského systému regulace mezinárodních měnových vztahů založeného na pevných směnných kurzech.

Po nedávné ekonomické a finanční krizi se objevily podobné návrhy obohacené o nové technologické možnosti na bázi kryptoměn. Rovněž globální systém mezibankovní komunikace SWIFT se stal předmětem sporů. Země snažící se obejít mezinárodní finanční sankce či kontrolní režimy (financování terorismu či legalizace výnosů trestné činnosti) si pohrávají s myšlenkou alternativního systému. Dostatečně robustní systém, který by nešlo opomíjet, by mohla vytvořit Čína, ale i ta má zájem zůstat zapojena globálně.

Nová vesmírná dimenze

Geopolitika spočívá ve vlivu a moci. Dnešní geopolitické teorie se zabývají geografickými, ekonomickými, technologickými či ideologickými podmínkami moci a jejich hranicemi a omezeními. V klasické geopolitické teorii to byl přístup k přírodním zdrojům, nerostným surovinám, levné pracovní síle, schopnost obchodovat, komunikace a díky zámořským objevům a kolonizaci hrála roli námořní flotila.

Později se přiznal význam i pozemní dopravě – železniční a silniční síť hrála ve vojenských strategiích i ve válkách ve 20. století stále větší roli. K ponorkám se v průběhu první světové války přidala letadla a chemické zbraně hromadného ničení. V důsledku nástupu jaderných zbraní a ovládnutí prostoru nad atmosférou geopolitika opustila planetu Zemi.

V důsledku nástupu jaderných zbraní a ovládnutí prostoru nad atmosférou geopolitika opustila planetu Zemi. Přistání amerických astronautů na Měsíci před 50 lety významně ovlivnilo dynamiku vztahů dvou tehdejších supervelmocí a ochotu domluvit se na kontrole strategických zbraní. Civilní i vojenské vesmírné programy USA a Sovětského svazu přenesly geopolitiku do nové dimenze.

Přistání amerických astronautů na Měsíci před 50 lety významně ovlivnilo dynamiku vztahů dvou tehdejších supervelmocí a ochotu domluvit se na kontrole strategických zbraní. Civilní i vojenské vesmírné programy USA a Sovětského svazu přenesly geopolitiku do nové dimenze. Na využití umělých satelitů se stala závislá telekomunikace, média a globální ekonomika.

Civilní využití satelitního systému určování polohy (GPS) se stalo běžné a závislost na přístupu k němu pak slabinou a motivací k vytvoření satelitního systému nezávislého na americkém – evropského Galilea či ruského Glonassu. Dosud jsou na oběžné dráze především „oči“ vojenských systémů, ale myšlenka, jak oslepit konkurenční čidla nezůstala jen v hlavách vojenských plánovačů.

Už v osmdesátých letech 20. století USA a Sovětský svaz testovaly schopnost zničit satelit a následně se dohodly na zastavení testů s ohledem na riziko orbitálního odpadu. Čína deklarovala, že úspěšně otestovala tuto schopnost v roce 2007. Mimochodem, problém odpadu na oběžné dráze není dodnes technicky vyřešen – i malý předmět se ve vesmíru stává smrtícím projektilem, který ohrožuje družice, přestože je pravděpodobnost střetu mizivá.

Síť globálních vztahů

V důsledku odstraňování bariér a zvyšující se globální závislosti je stále obtížnější institucionálně a geograficky vymezit politický rámec pro domluvu zájmů. Mezinárodní kontakty přestaly být v současnosti doménou diplomatů, úředníků a obchodníků, díky rozvoji cestování a komunikace se jich aktivně účastní miliony lidí, jejichž bezprostřední zájmy a zkušenosti spoluvytvářejí síť globálních vztahů.

Mezinárodní kontakty přestaly být v současnosti doménou diplomatů, úředníků a obchodníků, díky rozvoji cestování a komunikace se jich aktivně účastní miliony lidí, jejichž bezprostřední zájmy a zkušenosti spoluvytvářejí síť globálních vztahů

Politika se vyrovnává s masovým rozšířením nových komunikačních technologií propojujících jednotlivce, firmy i další instituce a umožňujících sběr obrovského objemu dat a informací – pronikání technologických inovací do každodenního života je nevídané. Jednotlivec se může dostat k informacím, k nimž dosud v takovém rozsahu, kvalitě a rychlosti neměl přístup.

Cenou za bezplatné používání informací jsou informace o ideologických preferencích, spotřebitelském chování či biometrii a soukromí jednotlivců. Ochrana soukromí a schopnost obstát a zvládnout důsledky technologických změn se stávají důležitým faktorem geopolitiky ve virtuálním prostoru.

Větší geopolitický význam dat, technologií a znalostí neznamená, že by starost o pitnou vodu a čistý vzduch neměla smysl nebo ji bylo možné považovat za méně podstatnou. Nedostatek vody, znečištění životního prostředí či klimatické změny mají závažné dopady s geopolitickými důsledky. Archeologové a historici v této souvislosti mluví o kolapsu minulých civilizací. Je otázkou, zda lze zabránit tomu, aby se přístup k biosféře nestal předmětem geopolitické rivality.

Svět v pohybu

Nelze přehlížet, že globalizace může znamenat ztrátu dohlédnutelného horizontu, ohrožení základní lidské potřeby cítit se někde doma, žít ve světě, kterému daný člověk rozumí, a kde je mezi svými – v obci, která tvoří domov a stojí na společných hodnotách a vnitřně přijatých pravidlech.

Svět je v pohybu, a v některých oblastech rychlejším než kdykoli v minulosti. Jde o pohyb na místě, úpadek nebo pokrok? Je možné to vidět stoicky – nejde o „nic nového pod Sluncem“ – či to považovat za nové hrozby, jichž se děsíme, ale také za nové příležitosti. Jak důstojně a střízlivě obstát v dnešním světě, a přitom nezůstat v jedné z těchto krajních poloh?

Migrační krize podrobila zkoušce pocit sounáležitosti ve známém prostředí a společných hodnotách, a to jak domácích, tak příchozích. V takové nejistotě lze snadno dospět k závěru, že hlavní ohrožení přichází zvenku. Uzavírání se stává zdrojem kolektivní identity, vede k vymezování vůči vnějšímu světu a k odporu ke globalizaci. Schopnost vyvažovat, aby obec byla bezpečným domovem a současně zůstala otevřená a mohla těžit ze spolupráce s ostatními, zůstává klíčovým úkolem správy věcí veřejných.

Před dnešními vůdci stojí jiné bariéry než před vojevůdci a mořeplavci v minulých stoletích. Pro Hannibala ani římské legie nebyly Alpy geopolitickou překážkou. Nicméně to, jak spravovat vztahy mezi národy ke všeobecnému užitku a míru, zůstává stejnou výzvou jako v minulosti. A největší hrozbou lidstvu jsme stále my sami.

Svět je v pohybu, a v některých oblastech rychlejším než kdykoli v minulosti. Jde o pohyb na místě, úpadek nebo pokrok? Je možné to vidět stoicky – nejde o „nic nového pod Sluncem“ – či to považovat za nové hrozby, jichž se děsíme, ale také za nové příležitosti. Jak důstojně a střízlivě obstát v dnešním světě, a přitom nezůstat v jedné z těchto krajních poloh? Možná postačí, když jak v přístupu k technologiím, tak k životnímu prostředí vezmeme v úvahu, že každá využitá příležitost má náklady.

Příběh Ukrajiny

Ohledně tradiční geopolitické váhy je však třeba zůstat realisty. Evropa se svou vojenskou silou nebude moci měřit s USA, ani kdyby chtěla, což však neznamená, že by například k ochraně svých obchodních zájmů na světových mořích neměla disponovat nějakou kapacitou. Vzhledem k zahraničnímu obchodu je to i v zájmu suchozemského Česka.

Příběh Ukrajiny či Severní Makedonie ukazují, že Evropa sama není schopná bez americké podpory své jednoty a svobody zajistit, aby se další země mohly připojit k projektu evropské integrace, což je i v českém zájmu

Demograficky a ekonomicky bude pro Evropu obtížné konkurovat Číně. Bez strategického zázemí v transatlantickém ekonomickém rámci by však bylo riskantní, kdyby se evropský výběžek eurasijského kontinentu vydal na bezstarostnou výpravu po Pásu a stezce.

Klíčovou otázkou pro Českou republiku i celou Evropu je, zda budou evropské instituce, především Evropská unie, schopné činit efektivní politická rozhodnutí, která by byla geopoliticky relevantní a nečinila z Evropy objekt soupeření Spojených států amerických a Čínské lidové republiky.

Příběh Ukrajiny či Severní Makedonie ukazují, že Evropa sama není schopná bez americké podpory své jednoty a svobody zajistit, aby se další země mohly připojit k projektu evropské integrace, což je i v českém zájmu.

Počet příspěvků: 1, poslední 9.9.2019 09:45 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Autor

Jiří Schneider

Jiří Schneider, ředitel Aspen Institute Central Europe. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články