Z energetické soběstačnosti USA se budeme radovat i my

Všechny státy ekonomicky závislé na exportu ropy či plynu budou „losers“ a země závislé na importu „winners“. Ceny plynu i ropy spadnou.

Zablácený naftař Brian Waldner na ropném vrtu True Company v Severní Dakotě 20. října 2012. Severní Dakotu zaplavily tisíce lidí, aby se v rámci boomu těžby ropy v tomto státě USA zapojili do práce. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zablácený naftař Brian Waldner na ropném vrtu True Company v Severní Dakotě 20. října 2012. Severní Dakotu zaplavily tisíce lidí, aby se v rámci boomu těžby ropy v tomto státě USA zapojili do práce. | foto: © ReutersČeská pozice
Zablácený naftař Brian Waldner na ropném vrtu True Company v Severní Dakotě 20. října 2012. Severní Dakotu zaplavily tisíce lidí, aby se v rámci boomu těžby ropy v tomto státě USA zapojili do práce.

Tak už je to tady: Spojené státy, druhdy největší světový importér energetických surovin, aspiruje díky ropě a zemnímu plynu z břidlic na energetickou nezávislost. Jak minulý týden informovala Mezinárodní energetická agentura, USA by do roku 2017 měly sesadit Saúdskou Arábii a Rusko z trůnu největších producentů ropy. Energeticky téměř soběstačné by se Spojené státy měly stát dle předpovědi energetické agentury v roce 2035.

Z pohledu USA to může vypadat jako reminiscence na svátek 4. července – Dne nezávislosti. Co tento fakt znamená pro samotnou severní Ameriku, co pro globální ekonomiku a co pro nás?

Dobrá zpráva pro USA

V prvé řadě jde o zcela mimořádné zvýšení celkové bezpečnosti USA. Jakákoliv závislost na dovozu energetických surovin – a o tom bychom my mohli vyprávět – představuje konkrétní typ ohrožení jak ekonomického, tak politického. Pokud se USA daří z importního chomoutu vyváznout, je to pro ně mimořádně dobrá zpráva.

Na úvod a pro ilustraci několik čísel. Pro porovnání v tabulce jsem zvolil na jedné straně USA, na straně druhé pak země, které se na trhu s kapalnými a plynnými uhlovodíky podílejí svým exportem nejvíce. Nenaleznete tam ovšem všechny: Lybii, Nigérii, Austrálii a mnohé jiné. To by však tabulka poněkud přesahovala délku mého dnešního příspěvku, a tu radost vám neudělám.

Těžba a import ropy a plynu (stav 2010-2011)

ZeměRopaZemní plyn
USA

Těžba: 9,023 mil. barelů denně

Dovoz: 9,013 mil. barelů denně

Těžba: 631,3 mld. m3 ročně

Dovoz: 97 mld. m3 ročně

Rusko

Těžba: 10,21 mil. barelů denně

Dovoz: 420 barelů denně

Těžba: 668 mld. m3 ročně

Dovoz: 41 mld. m3 ročně

Kuvajt

Těžba: 2,682 mil. barelů denně

Dovoz: 0

Těžba: 11,7 mld. m3 ročně

Dovoz: 870 tis. m3 ročně

Saúdská Arábie

Těžba: 11,1 mil. barelů denně

Dovoz: 0

Těžba: 99 mld.m3 ročně

Dovoz: 0

Katar

Těžba: 1,631 mil. barelů denně

Dovoz: 0

Těžba: 117 mld. m3 ročně

Dovoz: 0

Írán

Těžba: 4,231 mil. barelů denně

Dovoz: 0

Těžba: 146 mld. m3 ročně

Dovoz: 7 mld. m3 ročně

Spojené Arabské Emiráty

Těžba: 3,087 mil. barelů denně

Dovoz: 0

Těžba: 51 mld. m3 ročně

Dovoz: 17 mld. m3 ročně

Alžírsko

Těžba: 1,885 mil. barelů denně

Dovoz: 8 tis. barelů denně

Těžba: 84,6 mld. m3 ročně

Dovoz: 0

Venezuela

Těžba: 2,454 mil. barelů denně

Dovoz: 0

Těžba: 31,2 mld. m3 ročně

Dovoz: 1,5 mld. m3 ročně

Pramen: CIA – The World Factbook

Postačí letmý pohled a je zřejmé, že energetická autonomie USA představuje více jak zdvojnásobení těžby ropy a patnáctiprocentní zvýšení těžby plynu. Pro producentské země OPEC to je ovšem mimořádně zlá zpráva. Fungují totiž jako kartel s jediným cílem: udržet ceny ropy na světových trzích. Toho dosahují omezováním, případně zvyšováním těžby tak, aby poptávka byla trochu větší nežli nabídka. Pravdou je, že tento postup není rozhodně rigidní; již mnohokráte se stalo, že jedna či dvě členské země OPEC stanovené těžební kvóty nedodržely.

Pokud by politika OPEC chtěla i nadále fungovat na původních principech, znamenalo by to tak velké snížení těžby, že by snadno mohla klesnout pod hranici rentabilityVelká většina producentských zemí, ať již je to Rusko nebo země Blízkého a Středního východu, jakož i některé země africké či jihoamerické, jsou na exportu ropy a plynu ekonomicky zcela, či velmi podstatně závislé. Ztráta tak ohromného trhu, jaký dnes představují Spojené státy, není jednoduše nahraditelná. Pokud by tedy politika OPEC chtěla i nadále fungovat na původních principech, znamenalo by to tak velké snížení těžby, že by snadno mohla klesnout pod hranici rentability. Krátce řečeno: v následujících letech můžeme očekávat velký převis světové nabídky ropy i plynu nad poptávkou.

Pokud by byla situace opravdu dramatická, mohla by dospět až k obnovení konkurence mezi členy kartelu OPEC, což by znamenalo pravděpodobně nejen jeho oslabení, ale následný zánik. Byla by to taková malá zlomyslná odplata za ropné krize z konce sedmdesátých let uplynulého století. To už ale spekuluji příliš.

Liberalizace pod nátlakem

Vycházíme-li tedy z dosti reálného předpokladu značné tržní nerovnováhy, je na místě ptát se, co to pro další vývoj může přinést? Nasnadě je pokles světových cen ropy, a to výrazný a dlouhodobý. To samé ovšem platí i o zemním plynu. Již v minulých příspěvcích jsem poukazoval na investice, které některé státy Arabského poloostrova investovaly do výstavby stanic pro zkapalňování zemního plynu (LNG) a do výstavby speciálních tankerů v blahé důvěře, že budou moci zvyšovat export do USA. Podezření, že tomu tak nebude, se změnilo v jistotu.

Není asi náhoda, že na evropském pobřeží vznikají jako houby po dešti nové a nové terminály pro příjem LNG. Není asi náhoda, že Evropská komise utahuje šrouby u dlouhodobých kontraktů na import plynu. Pokud došlo k tomu, že společnost RWE vyhrála nad Gazpromem arbitráž v otázce uplatnění principu „take or pay“, jestliže Evropská komise striktně vyžaduje odstranění doložek o zákazu reexportu ruského plynu do dalších zemí, jestliže se Ruská federace stala členem Světové obchodní organizace (WTO) a v důsledku toho by měla na svém území umožnit podnikání dalších jejích členů, což například znamená uvolnění přístupu k ropovodům a plynovodům třetím stranám, potom se otřásají samotné základy ruské exportní surovinové politiky vůči zahraničí.

Vývoj v USA tak sekundárně přináší daleko větší míru liberalizace světového obchodu s ropou a plynem. Není to liberalizace jako důsledek svobodného rozhodnutí; vzniká pod nátlakem dramatických změn na energetických surovinových trzích.

A ceny budou klesat...

Co tento vývoj přinese zemím Evropské unie? V prvé řadě je zbaví dlouhodobých importních kontraktů, které již dnes nepřinášejí prvotní jistotu dodávky plynu několika evropským monopolistům; naopak – cenové vzorce, obsažené v kontraktech, šroubují cenu plynu vysoko nad úroveň, za níž je možno nakupovat plyn na volném trhu. Nejde přitom o malé rozdíly. V řadě případů se jedná o dvojnásobek ceny na volném trhu.

Je možné, že bude poněkud přehodnocen jak ruský projekt South Stream, tak i „unijní“ NabuccoTedy první závěr: cena plynu v EU bude díky velkému převisu nabídky nad poptávkou klesat; zrušení dlouhodobých kontraktů tento proces ještě zesílí. Původní představy EU zajistit alespoň 40 procent dovozu plynu ve formě LNG budou přehodnoceny. Odhaduji, že tento podíl může – díky volným kapacitám na zkapalňování plynu a jeho přepravu – narůst do roku 2025 až na 60 až 70 procent. Plyne z toho, že výstavba dalších plynovodů se spíše omezí na dokomponování vnitřní sítě zemí Evropské unie, nežli na nové zdrojové plynovody z území mimo EU.

Již samotný North Stream, s velikou slávou spuštěný do provozu, nebude v budoucnu zvyšovat přepravní kapacitu tak, jak bylo zamýšleno. Problém je jistě v tom, že za ruské úvěry na jeho výstavbu ručí německé banky... Je možné, že bude poněkud přehodnocen jak ruský projekt South Stream, tak i „unijní“ Nabucco. Čas ostatně ukáže, jak moc jsem se mýlil.

Ještě lepší zpráva je to ale v případě ropy. Pro Českou republiku je ovšem trochu nevýhodou, že jen některé rafinerie jsou schopny zpracovávat jinou ropu nežli ruskou. Ropovod Družba je přitom již poněkud technicky zastaralý a trpí občasným vysýcháním. Tak uvidíme.

Vítězové a poražení

Pokud bychom tedy měli nějak celistvěji zhodnotit důsledky skutečnosti, že největší ekonomika světa bude zanedlouho energeticky nezávislá, potom jako losers lze označit všechny producentské státy, ekonomicky závislé na exportu ropy či plynu, a jako winners země závislé na importu, a to také v Evropské unii, nás nevyjímaje.

Rychlé chudnutí producentských zemí by pro světovou rovnováhu představovalo vážné ohroženíSnad ještě závěrečnou poznámku: řešení vznikajících tržních disproporcí je věcí tuze třaskavou. Rychlé chudnutí producentských zemí – Rusko nevyjímaje – by pro světovou rovnováhu představovalo vážné ohrožení. Proto bych se přimlouval za poněkud proporcionálnější řešení tak, aby pravděpodobné snižování světového odbytu ropy a plynu vlivem raketového růstu nových zdrojů v USA probíhalo co možná rovnoměrně – tak trochu, jak se dnes chová OPEC.

A k tomu si představte, že by se konečně podařilo zahájit ekonomicky rentabilní těžbu hydrátů metanu, které pokrývají značnou část mořského dna...