Jít na demonstraci, jde-li o věc natolik zásadní, jako je nezávislá justice, považuje člověk skoro za povinnost. Míří na náměstí s povznášejícím pocitem, těší se na srozumění protestujících jako fanoušek na rockový koncert. Demonstrovat je docela legrace. Třeba zrovna ve čtvrtek 28. června na „Míráku“ ten obrázek pejska s čumákem, který jako by z oka vypadl našemu prezidentovi, a nápisem Kikino fuj… To potěší. A když protesty skončí, hřejivý pocit, že jsme pro TO něco udělali, nám zůstane.
Horší je, že už cestou tam se člověku v hlavě rojí nezapuditelné myšlenky.
Vyznavač občanské společnosti, kterému už není dvacet, ale třeba čtyřiapadesát, má pěkných pár demonstrací za sebou. Vyslechl desítky řečníků. Viděl, co dělali, když se posléze ocitli „nahoře“. Moc dobře si uvědomuje, že svou účastí nepodpoří jen tu bohulibou myšlenku, že se korupční kauzy mají svobodně vyšetřovat a premiér nemá lhát. Ví, že zároveň vyjádří podporu všem, kteří za chvíli na to pódium uprostřed náměstí vystoupí a budou mluvit. A to i těm, kterým by třeba jindy za pravdu nikdy nedal.
Abychom si rozuměli, toto není pamflet proti demonstracím. A už vůbec ne kritika té včerejší, která byla opravdu noblesní, jak už kolega Koutník napsal. Je to jen pokus vyjádřit směšně rozporuplné pocity člověka, který ví, že je občas třeba na to náměstí přijít, ale zároveň je mu proti mysli být po čase opět za vola.
A tak tam stojí, tleská, vyjadřuje občanský postoj a zároveň zlomyslně uvažuje i o lidských slabostech. O tom, zda vzorňák Ondřej Liška nebo rétor Jiří Hromada náhodou nemyslí i na to, že jim pobyt na pódiu přinese nějaký ten politický bodík. Zda Ivan Gabal už dělá volební kampaň do Senátu. Nebo jaká asi bude kariéra Davida Ondráčky, jehož suverénní projev vypadá jak vystřižený z amerického filmu s Redfordem...
Demonstrace je vždycky součástí politického divadla. U těch, kteří vystupují na pódium a sklízejí potlesk, si člověk nikdy nemůže být úplně jistý, jakou roli právě hrají a proč.