Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Z českých lidových betlémů je možné vyčíst dobové trendy

  9:52
V muzeích i soukromých sbírkách jsou betlémy katolické i sekularizované sestavy pro export, zrcadlící rakousko-uherskou monarchii i ty vlastenecké, dělnické, ba čistě kapitalistické.

Betlémy (Zámek Křimice na Plzeňsku) foto: MAFRA - Ladislav Němec

Jméno Antonína Čelouda dnes sotva někdo zná. Svého času to však byl velmi oblíbený třebíčský betlémář, jehož díla zdobila lecjaký kostel nebo domácnost na Vysočině. V roce 1905 se na stará kolena (bylo mu tehdy 66 let) vypravil do Palestiny, aby se na vlastní oči podíval do míst, která byla ústředním motivem jeho tvorby. Z návštěvy Betléma byl ale zklamán.

„Ve Svaté zemi viděl jsem samé černé ovce. Vymaloval jsem pak doma na zkoušku také takové, ale do mého betlému se nehodily. Chtěl jsem napodobiti krajinu kolem Betléma, ale pro svou jednotvárnost se do mého betlému rovněž nehodila,“ zaznamenal v roce 1925 jeho vzpomínky sborník Český lid. Čeloudovo rozčarování dokresluje fakt, jehož si všiml asi každý, kdo někdy spatřil jesličky české provenience.

Krajina, do níž jsou zasazeny, i figury nemají věrně ilustrovat biblický příběh, ale připomínat základní poselství – Ježíšek se narodil pro všechny. Blízkovýchodní reálie jsou podružné. A stejně jako se v českých betlémech objevují zasněžené chalupy, zámky a vesnické chlévy, můžeme z jesliček vyčíst i ducha doby, v níž vznikaly. V muzeích i soukromých sbírkách najdeme betlémy zbožně katolické stejně jako sekularizované sestavy pro export, betlémy zrcadlící rakousko-uherskou monarchii, ale i ty vlastenecké, dělnické, ba čistě kapitalistické.

Komerční produkt

Velkou míru stylizace i politického přesahu nejdeme již v historicky prvních jesličkách na našem území, které o adventu v roce 1562 vystavovali jezuité v kostele svatého Klimenta v areálu pražského Klementina. Nic bližšího o nich nevíme, ale protože šlo o jezuitský import, lze se domnívat, že připomínaly spíše živý výjev doplněný figurami než kostelní betlém, jak jej známe dnes. Jisté je, že tehdejší betlémy neplnily funkci estetickou, ale především misijní, propagační.

Význam betlémů v kostelích trefně popisuje katolický farář Jindřich Ondřej Hoffman ve svém mravoučném pojednání Zrcadlo náboženství z roku 1642: „Strojí se pro lid prostý, kterýžto zevnitřní způsob a ceremonyjí nemůže toto Narození pochopiti. Prostý člověk, když to v obrazech spatří, dlouho na to (mládež obzvláště) pamatuje, jako by to živé viděl, a tudy se k vroucnosti a pobožnosti vzbuzuje.“ Vroucnosti a pobožnosti bylo ale zjevně pro stát až příliš.

Betlémy na vsi se objevují v první polovině 19. století nejen u nás, ale i v jižním Německu, kam josefínské zákazy nedolehly. A čím dál častěji se stávají také komerčním produktem, který zdaleka nebyl určen jen šlechtě a bohatým měšťanům. Mnohem víc než proklamovaná „lidovost“ tak české betlémy formovalo utváření moderní společnosti a nástup průmyslové revoluce spojený se zálibou v objevování venkova.

Vědomé zasahování do osvícenecké, státem řízené výchovy byl jeden z důvodů, proč císař Josef II. v roce 1782 betlémy i vánoční hry v kostelích zrušil. Podle tradičního výkladu „doby temna“ tím nastartoval éru lidových betlémů. Obzvlášť komunistická historiografie si dávala záležet, aby na disentu poddaných, kteří se jesliček nevzdali a uchovávali je v rodinných poutech, demonstrovala sílu specificky českého fenoménu lidových betlémů. Obdobná představa, kterou lze dodnes najít v betlémářské literatuře, ale ignoruje několik podstatných argumentů.

Betlémy na vsi se objevují v první polovině 19. století nejen u nás, ale i v jižním Německu, kam josefínské zákazy nedolehly. A čím dál častěji se stávají také komerčním produktem, který zdaleka nebyl určen jen šlechtě a bohatým měšťanům. Mnohem víc než proklamovaná „lidovost“ tak české betlémy formovalo utváření moderní společnosti a nástup průmyslové revoluce spojený se zálibou v objevování venkova. Příkladem je v tomto smyslu rozšíření králických betlémů, které vznikaly v řezbářských dílnách rozesetých v osadách pod Králickým Sněžníkem již od poloviny 18. století.

Výrazně barevně polychromované subtilní figury nejvíce ze smrkového dřeva, typicky vyřezávané do trojúhelníkového profilu, záhy překročily hranice regionu. Významně tomu napomohlo mariánské poutní místo, klášter na Hoře Matky Boží v Dolní Hedeči u Králík, odkud si poutníci výrobky zdejších „Mannlaschnizterů“, jak se ve slezské němčině kraličtí řezbáři nazývali, odváželi domů.

Nic specificky českého

Nešlo ale jen o katolický produkt. Králické betlémy zdobily domácnosti nejen v Praze, Krakově nebo Vídni, ale dostaly se i do protestantských rodin v Lipsku či Drážďanech. Na králických figurách se výrazně podepsal také způsob distribuce. Šlo o typický produkt faktorského systému, kdy lokální obchodník – faktor – přímo zadával práci domácím řezbářským dílnám, vykupoval od nich zboží a s marží ho nabízel velkoobchodníkům.

Králické betlémy zdobily domácnosti nejen v Praze, Krakově nebo Vídni, ale dostaly se i do protestantských rodin v Lipsku či Drážďanech. Na králických figurách, jejichž výroba svého času živila desítky domácností, je také pozoruhodné, že na nich nic specificky českého nenajdeme.

Přímo v Králíkách působily zásilkové firmy Josefa Umlaufa a Wilhelma Katzera, ve velkém s králickými betlémy obchodovala teplická firma Ignaze Kohna, jež exportovala jednotlivé figury také do Německa, Švýcarska i do USA. Na králických figurách, jejichž výroba svého času živila desítky domácností, je také pozoruhodné, že na nich nic specificky českého nenajdeme. Barevné kabátce a tříčtvrteční kalhoty pastevců upomínají na Tyrolsko, odkud na Králicko kdysi přišli kolonisté, „lončoft“, krajina v pozadí, vykazuje pohádkové motivy a nelze ji ztotožnit s konkrétní oblastí.

Z králických betlémů se tak stal produkt pro globální trh. Napovídají tomu i obchodní názvy, pod nimiž se králické práce skrývaly. Firma Krebs ze Šluknovska vyvážela celé sestavy betlémů z Králík pod značkou „holandské zboží“, podobné komplety zabalené ve Vídni odcházely do světa jako „vídeňské jesličky“. Lidové nebyly ani motivy, ani jejich tvůrci. Svědčí o tom pohled na životopis nejvýznamnějších betlémářů.

Najdeme mezi nimi jak vyslovené samouky, jejichž dílo lze zařadit do volného proudu naivního umění, tak vyučené řezbářské mistry a betlémářské profesionály – Wendelin Schmoranz z Horné Olešnice v Orlických horách nebo Josef Schwarzer z Dolní Hedeče u Králík – i profesionální výtvarníky, za všechny zmiňme Mikoláše Alše nebo Josefa Weniga.

Mikoláš Aleš

Neznamená to, že by se český motiv z betlémů zcela vytratil. Některé jesličky totiž vznikaly vědomě jako národní výrobek, který měl být typicky vlastenecký. Roli sehrálo i vymezování Čechů a Němců – tvůrci zmiňovaných kralických betlémů, ale i řezbáři z Krušnohoří nebo Orlických hor, byli totiž vesměs etničtí Němci. V 18. a 19. století etnicita betlémů žádnou roli ještě nehrála a přirozená hrdost na region, z nichž řezbáři pocházeli, byla vlastní jak Němcům, tak Čechům. I v betlémářství fungovalo „bémáctví“, vlastenectví založené na zemi, nikoliv na jazyku, kterým se mluví.

Na přelomu 19. a 20. století se ale objevují první jesličky, které cíleně pracují s národními motivy, jako jsou kroje nebo oblečení prostých, rozuměj českých venkovanů. Jedním z prvních byl betlém Mikoláše Alše, malíře historických výjevů a spolutvůrce vlastenecké výzdoby Národního divadla.

Na přelomu 19. a 20. století se ale objevují první jesličky, které cíleně pracují s národními motivy, jako jsou kroje nebo oblečení prostých, rozuměj českých venkovanů. Jedním z prvních byl betlém Mikoláše Alše, malíře historických výjevů a spolutvůrce vlastenecké výzdoby Národního divadla. První betlém k masové reprodukci namaloval Aleš v roce 1902 a je v něm zřetelně znát odklon od orientální tematiky k dobovým městským reáliím. Mezi figurami nalezneme třeba ponocného nebo kominíka. Svým způsobem je tak Alšův betlém pozdním dozvukem národního obrození.

Ne, že by lidovost byla na překážku. Naopak, na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 byla jednou z hlavních atrakcí Česká chalupa, kde se prezentoval český venkov, ať v autentické, nebo smyšlené podobě. Jenže betlémy tu zastoupeny nebyly. Možná proto, že v nich nikdo nevycítil politicky využitelný náboj.

„Ve vzedmuté vlně vlasteneckého cítění národopisní pracovníci považovali betlémy za čistě religiózní záležitost a odmítali je brát za lidové umění. Naproti tomu církevní pracovníci, až na výjimky, jim nevěnovali tak velkou pozornost a jesličky brali většinou jako záležitost pro děti,“ píše historik betlémů Milan Zábranský v knize Putování za betlémy České republiky.

Obohacení o moderní prvky

Tak se v betlémech začaly objevovat postavy úředníků, obchodníků i legionářů. Asi nejrozšířenějším národním betlémem se staly Pražské jesličky zmíněného ilustrátora Josefa Weniga, jež se poprvé objevily péčí nakladatelství Storch a syn v roce 1911. Místo fiktivních kulis tu najdeme zasněžený Pražský hrad, tradiční sestavu darovníků obohatil Wenig o moderní prvky. Mezi dary přinášené Ježíškovi se objevuje pekař s bábovkou nebo řezník s rozbouraným masem. Kromě vesničanů se v Pražských jesličkách objevuje i měšťanský pár a Wenigův betlém propojuje různé sociální vrstvy.

Wenig svůj betlém zamýšlel jako lidový, o čemž svědčí i jeho distribuce v podobě tištěných papírových archů, z nichž se jesličky vystřihovaly. Ve své době byl navíc chápán jako příspěvek k českému národopisu, o čemž svědčí nadšená zmínka Karla Fišera v časopise Drobné umění z roku 1920:

Asi nejrozšířenějším národním betlémem se staly Pražské jesličky zmíněného ilustrátora Josefa Weniga, jež se poprvé objevily péčí nakladatelství Storch a syn v roce 1911. Místo fiktivních kulis tu najdeme zasněžený Pražský hrad, tradiční sestavu darovníků obohatil Wenig o moderní prvky. Papírové betlémy se staly reklamní plochou, na níž před Vánocemi podnikatelé a firmy představovali své produkty a služby, nejvíce potraviny nebo drogistické zboží.

„Figurky jsou typické postavy venkovské z různých končin naší vlasti i pražské postavičky z doby, když si náš dědeček babičku bral. Stáj betlémská rozřešena jako polodřevěná, polozděná česká chaloupka. Ale jen si všimněte obligátních tří králů! Ten černý vzadu pochází asi od břehů Nilu, ale kdo jest ten, jenž důstojně sedí na ušlechtilém bělouši? Opravdu, toť náš slavný Jiří z Poděbrad!“ Papírové betlémy se za první republiky staly výrobkem pro široké vrstvy, napomáhala tomu snadná reprodukce i výroba, do níž vstoupil i prvek kutilství, neboť sestavení si každý musel obstarat sám.

Aršíkové betlémy nejsou českým vynálezem, hojně se k nám dostávaly již v osmdesátých letech 19. století především ze saských a braniborských tiskáren. Nebývalý boom ale zažily až po vzniku Československa. Kromě Pražských jesliček se pravděpodobně nejrozšířenějším vystřihovacím betlémem stal ten od Josefa Lady. Včetně hrusického kostelíku jej namaloval v roce 1919. Není bez zajímavosti, že Ladův betlém několikrát vyšel černobíle jako příloha novin včetně LN. První republika přála také fenoménu, který spojoval tradiční formu s novým obchodnickým přesahem.

Papírové betlémy se staly reklamní plochou, na níž před Vánocemi podnikatelé a firmy představovali své produkty a služby, nejvíce potraviny nebo drogistické zboží. Mezi nejrozšířenější patří reklamní betlém Brandýské Cikorie, Hradecké nebo Kolínské cikorky, papírové jesličky měl ale i Plzeňský Prazdroj, výrobci mýdla Schicht a Pilnáček nebo pražský oděvní závod Nehera. Nejde o jesličky unikátní – motivy se každý rok střídaly, od jedné firmy existuje obvykle více verzí z různých let.

Sekularizace a konzum

Firemní betlémy vždy poblíž betlémské stáje umísťovaly produkty či reklamní cedule, typické jsou také postavy darovníků, kteří namísto obvyklých pochutin, jako je mléko nebo vánočka, nemluvněti na přilepšenou nesou mýdlo, zubní pastu nebo kávovou náhražku. Až dojemně působí reklamní banner, který nese oslík v jedné sestavě Kolínské cikorky. „Na kafíčko pro Ježíška,“ vinšuje pacholeti. A místo obvyklé pásky citující Lukášovo evangelium („Sláva na výsostech Bohu“) jiný kávovinový betlém nabízí kapitalistické reklamní heslo „Kolínská cikorka vítězí jakostí!“.

Reklamní betlémy přispěly k jejich sekularizaci a zvýraznily konzumní stránku Vánoc, již dnes často kritizujeme. Neznamená to ale, že by se nepracovalo s ústředním motivem betléma – narozením dítěte v nuzných podmínkách.

Reklamní betlémy zůstávají dosud neprobádanou oblastí. Vladimír Vaclík, nestor českých betlémářů, jich ve své knize Co nevíte o betlémech zmiňuje tři desítky. Výčet to ale určitě není úplný. Sestavené reklamní betlémy se pravděpodobně nepředávaly z generace na generaci, neboť ve své době měly stejnou hodnotu jako dnes lecjaký reklamní leták. Doma si je vystavil málokdo. A také v písemných pramenech o nich chybí zmínky – vesměs jde o díla anonymních kreslířů, kteří pracovali na základě marketingového zadání a své dílo nikde ani nesignovali.

Reklamní betlémy přispěly k jejich sekularizaci a zvýraznily konzumní stránku Vánoc, již dnes často kritizujeme. Neznamená to ale, že by se nepracovalo s ústředním motivem betléma – narozením dítěte v nuzných podmínkách. Pozoruhodnou moderní variací na toto téma je Betlém práce, který vyšel v roce 1937 jako příloha deníku České slovo České strany národně sociální. Marie s Josefem jsou znázorněni jako dělník v saku a bílé košili a jeho žena v jednoduchých modrých šatech. Biblický chlév se proměnil v prostý dělnický domek, který najdeme ještě o kus dál skrčený ve stínu obří továrny.

Jakkoliv tento ojedinělý dělnický betlém působí ponuře, ve své době tak zamýšlen nebyl. Svědčí o tom desítky dalších figur darovníků s reklamními a firemními motivy. Najdeme tu opět několik mýdel, kávoviny, ale i několik předmětů, které již tehdy byly součástí měšťanských i dělnických domácností. Patří sem gramofonové desky, svitkový film do fotoaparátu nebo třeba radiopřijímač.

Politické motivy

Betlém práce zůstává ojedinělý. Dalo by se čekat, že podobný sociální motiv po druhé světové válce využijí také komunisté, ale zatlačování náboženských motivů mělo přednost, proto betlémy potkal stejný osud, jako tomu bylo po josefínských reformách – putovaly do skrytu domácností. Existovaly ale i výjimky. V roce 1958 vyšel v nákladu 20 tisíc kusů Národopisný betlém oblíbené dětské ilustrátorky Marie Fischerové Kvěchové. Jesličky z něj nezmizely, celý je ale koncipován jako národopisná skládačka lidových krojů ze všech koutů republiky.

Koncem šedesátých let 20. století se pak objevily rozkládací betlémy Vojtěcha Kubašty. I v přístupu k dílu tohoto průkopníka prostorové dětské knihy a 3D ilustrací na papíře lze najít politické motivy. Přestože Kubašta betlémů vytvořil několik, na českém trhu se oficiálně neobjevily.

Folkloristický motiv, který režim protežoval, překryl biblický a betlém směl vyjít ještě několikrát. Autorce přitom nechyběl smysl pro vtipný detail – v betlému nechybí ani postava Kecala vypůjčená z Prodané nevěsty. Koncem šedesátých let 20. století se pak objevily rozkládací betlémy Vojtěcha Kubašty. I v přístupu k dílu tohoto průkopníka prostorové dětské knihy a 3D ilustrací na papíře lze najít politické motivy. Přestože Kubašta betlémů vytvořil několik, na českém trhu se oficiálně neobjevily.

Nakladatelství Artia, které je vydávalo, své zboží jako podnik zahraničního obchodu expedovalo především do kapitalistické ciziny, a Kubaštovo dílo tudíž přinášelo prostředky do devizových rezerv. Proto jsou původní Kubaštovy rozkládací betlémy z Artie dodnes vyhledávanou sběratelskou raritou. Po roce 1989 se cesty betlémů a politiky jako by rozešly. Jesličky vyrábí řada tvůrců, někteří „betlémaří“ v rámci svého koníčku, jiní nové betlémy kreslí nebo vyřezávají pro obživu. Reflexi moderní doby v nich nehledejme, dnešní betlémy nejsou nosičem ideových nebo politických obsahů.

Což neznamená, že by jejich tvůrci o tom, co pro ně betlémy znamenají, nepřemýšleli. Možná právě v rezignaci na soudobé pojetí a návratu k prověřené tradici spočívá konzervativní poselství dnešních betlémářů. Josef Komárek, královehradecký řezbář, který je jediným pokračovatelem králické tradice, to loni v rozhovoru pro LN vyjádřil pregnantně: „Proč vymýšlet něco nového, když je to léty prověřené? Hanba by mě fackovala, kdybych to nějak vylepšoval.“