Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Z bývalých zelených radikálů a aktivistů se stali pragmatici

Předseda strany Zelených Werner Kogler (vpravo) a předseda lidovců Sebastian Kurz (vlevo) sestaví nový vládní kabinet. foto: Reuters

V Evropě se v poslední době politicky „zelená“. Ekologické strany vstupují do vlád, naposledy začátkem roku v Rakousku. I díky tomu, že dokážou více bodovat na venkově, kde byly zelené ideje považované za „bláznivé“.
  11:00

Stačilo málo, aby se zavedené a zdánlivě věčné politické pořádky leckde daly do pohybu. Ke dvěma horkým létům 2018 a 2019 se přidaly celosvětové protesty za záchranu klimatu – a najednou se stále víc politiků vyjadřovalo k ekologickým tématům. Ve vládních dokumentech a strategiích se objevují pojmy, jako je „trvalá udržitelnost“ či „klimatická neutralita“. A nová Evropská komise (EK), jež převzala loni v prosinci vedení Evropské unie, si v rámci Nového zeleného údělu stanovila ambiciózní cíl – do roku 2050 kontrolovat emise skleníkových plynů. A chystá na to biliony eur.

Není to tak dávno, co byla ochrana životního prostředí považovaná za doménu teoretických konferencí, politicky však byla okrajová. Ve volbách mohla přinést maximálně do deseti procent hlasů a nějaké čtvrté místo v konkurenci jiných stran. To patří minulosti. Leckde Zelení do vlád vstoupili, i když třeba mohlo jít o ojedinělou záležitost. To je i případ Česka, kde byli v letech 2007 až 2009 v koalici vedené premiérem Mirkem Topolánkem, ale od té doby se branám sněmovny ani Evropského parlamentu (EP) nikdy nepřiblížili.

I mimo velká města

Jinde na svou příležitost čekají. Při pohledu na současnou Evropu jsou Zelení nyní součástí kabinetů ve Finsku, Lucembursku, Rakousku a Litvě, přičemž v posledně jmenované zemi mají dokonce premiéra, 49letého Sauliuse Skvernelise. A díky Litevcům sedí v EK v osobě Virginijuse Sinkevičiuse poprvé zástupce se zelenými politickými kořeny. Na starost dostal životní prostředí, oceány a rybolov. Litevský příklad je zajímavý i z jiného důvodu. Nejenom tam, ale i jinde v Pobaltí mají Zelení pramálo společného s radikálně-levicovou ideologií.

Pobaltští Zelení jsou většinou silně zakotveni ve venkovském prostředí, proto často prosazují zájmy zemědělců. Skutečnost, že jsou „zelené ideje“ v rostoucí míře přijatelné i mimo velká města, potvrzují i nedávné volební výsledky v konzervativních venkovských částech Bavorska nebo Rakouska.

Stejně nejsou ani primárně favorizovanou stranou pro dobře situované městské liberální voliče, kteří si mohou dovolit žít podle zásad trvalé udržitelnosti, protože na to mají. Naopak, pobaltští Zelení jsou většinou silně zakotveni ve venkovském prostředí, proto často prosazují zájmy zemědělců. Skutečnost, že jsou „zelené ideje“ v rostoucí míře přijatelné i mimo velká města, potvrzují i nedávné volební výsledky v konzervativních venkovských částech Bavorska nebo Rakouska.

Pokud se hovoří o Zelených, jejich síle, vlivu na veřejné mínění i šancích hrát v budoucnu klíčovou roli v politice, zabrousí pohled skoro automaticky do Německa. V jeho západní části se kdysi dokázali poprvé výrazněji politicky prosadit. První koalice s jejich účastí vznikaly v osmdesátých letech v některých spolkových zemích pod vedením sociálních demokratů (SPD). Obvykle neměly dlouhé trvání a brzy se rozpadly, zejména kvůli názorovým pnutím uvnitř Zelených, kde byli v permanentním klinči stoupenci radikálně-opozičního (fundamentalistického) křídla a realisté.

První skupina často odmítala zavedené politické struktury a mechanismy, přičemž se jim nelíbil ani model hospodářství založený na tržních principech. Druhý proud zastával názor, že změny je třeba prosazovat postupně. Umírnění získali časem navrch a výsledkem jejich působení je „zelený politický kánon“, z nějž dnes čerpají i konkurenční uskupení.

Součást mainstreamu

V celostátní vládě se objevili Zelení poprvé v roce 1998 po boku kancléře za SPD Gerharda Schrödera. Podařilo se jim prosadit dvě klíčová opatření – daňovou reformu počítající s vyšším zdaněním ekologicky náročných činností výměnou za snížení sociálních odvodů. To mělo zvýšit motivaci firem investovat do moderních technologií, celkového rozvoje, případně nového personálu. Druhým projektem, který dokázali Zelení uvést do praxe, bylo odstavení všech jaderných elektráren. Podle těchto plánů měla být poslední elektrárna odpojena od sítě do konce roku 2020.

Pravicové strany, které byly tehdy v opozici, sice původně obě rozhodnutí odmítaly, nakonec je ale přijaly. Pokud jde například o původní odpojení jaderných elektráren, kancléřka za křesťanské demokraty (CDU) Angela Merkelová sice nejprve rozhodnutí Schröderovy vlády zvrátila, ale za necelé dva roky se její kabinet v důsledku havárie v japonské Fukušimě vrátil k původnímu „ne“ pro rozvoj jaderné energetiky. Stal se z toho nadobro předmět všeobecného společenského konsenzu, sahajícího od postkomunistů přes sociální demokraty a liberály až po křesťanské demokraty.

Nakolik se stali Zelení v Německu součástí mainstreamu ukázala jejich nedávná narozeninová párty, na níž si připomínali 40. výročí od založení. Do posledního detailu zinscenovaná akce ani v nejmenším nepřipomínala spontánní atmosféru sešlostí z jejich politických začátků. Navíc skutečnost, že jako hlavní řečník vystoupil německý prezident Frank-Walter Steinmeier čili nejvyšší představitel státu, jehož existenci mnozí ze zakladatelů strany odmítali, byla v podstatě oficiálním potvrzením, že někdejší ekologičtí revolucionáři dávno přistáli v hlavním proudu německé politiky.

Nakolik se stali Zelení v Německu součástí mainstreamu ukázala jejich nedávná narozeninová párty, na níž si připomínali 40. výročí od založení. Do posledního detailu zinscenovaná akce ani v nejmenším nepřipomínala spontánní atmosféru sešlostí z jejich politických začátků. Tenkrát pro ně byly příznačné chaos a několikahodinové vyčerpávající diskuse o procedurálních otázkách. Mnoha delegátům pak nezbývalo nic jiného než se uklidňovat pletením svetrů, což byla svého času nejenom doména žen, ale i některých mužských delegátů.

Navíc skutečnost, že jako hlavní řečník vystoupil německý prezident Frank-Walter Steinmeier čili nejvyšší představitel státu, jehož existenci mnozí ze zakladatelů strany odmítali, byla v podstatě oficiálním potvrzením, že někdejší ekologičtí revolucionáři dávno přistáli v hlavním proudu německé politiky. Odráží se to i v průzkumech veřejného mínění, kde se drží stabilně na druhé příčce. Stále hlasitěji se proto hovoří, že do příštích celostátních voleb nejpozději na podzim 2021 by měli jít poprvé s vlastním kancléřským kandidátem, což by podtrhovalo jejich ambici vytvořit vládu.

Mohou hovořit o štěstí, že jejich hlavní konkurenti o volební vítězství, křesťanští demokraté, se zrovna perou, kdo je v budoucnu povede. Proto jsou Zelení ušetřeni toho, aby již nyní odhalili volebního lídra. Budou totiž chtě nechtě muset rozlousknout rébus, koho ze současného dvoučlenného vedení, tvořeného 50letým spisovatelem Robertem Habeckem a 39letou právničkou Annalenou Baerbockovou, vyberou. V křesle spolkového kancléře je místo pouze pro jednoho.

Kretschmannizace

Kromě nevyřešené otázky, kdo by za Zelené případně vedl vládu, je tu ještě jedno téma, které je dokáže i ve 40. roce jejich existence paralyzovat. Jde o spor, zda mají být služby poskytované homeopaty nadále propláceny zdravotními pojišťovnami, či nikoli. Podpora alternativním léčebným postupům patří ke stranické DNA a odklonem od dosavadní praxe Zelení riskují značné vnitřní rozbroje. Zároveň by ale vedení strany rádo vyslalo signál potenciálním partnerům, že i v této záležitosti už „dospěli“. Loni na podzim kvůli této patálii málem ztroskotal stranický sjezd.

Situaci se podařilo na poslední chvíli zachránit vytvořením zvláštní komise, jež se však rozhádala ještě dřív, než se poprvé sešla, proto řešení zůstává v nedohlednu. Bez ohledu na to, jak to dopadne, dokládá popularita Habecka i Baerbockové, že zeleným politikům v Evropě dnes nedominují kdysi výstřední a později stárnoucí revolucionáři formátu Daniela Cohna-Bendita, hlavní postavy studentských nepokojů ve Francii v roce 1968. Namísto toho se prosazují umírnění pragmatici, kteří dokážou oslovit nejen bývalé sociální demokraty, ale i konzervativní voliče.

Jak ukazuje popularita Winfrieda Kretschmanna, prvního zeleného premiéra v jedné ze spolkových zemí, Bádenska-Württembersku, je pragmatický postoj jedinou cestou, jak zajistit, aby přechod na hospodářství zohledňující kritéria trvalé udržitelnosti byl stravitelný pro většinu veřejnosti. A zároveň tím nebyl dán všanc blahobyt budoucích generací.

To se daří téměř deset let Winfriedu Kretschmannovi, prvnímu zelenému premiérovi v jedné ze spolkových zemí. Už druhé období stojí v čele Bádenska-Württemberska, kde sídlí tři velké automobilky, a s tradicí intenzivní zemědělské výroby. Desítky let zde dominovali křesťanští demokraté, dokud se krátce po výbuchu ve Fukušimě neobjevil na scéně kandidát Zelených Kretschmann a nevytrhl jim vládu. Kdo počítal s tím, že se zhroutí tamní průmysl, nedočkal se.

Namísto toho začaly místní firmy, včetně automobilových, jít zelenému premiérovi na ruku, jenž se stal jejich velkým advokátem. Jako by tomu nikdy nebylo jinak. Zašlo to tak daleko, že některá média v Německu, jež byla původně nadšená z prvního premiéra za Zelené, nyní ekologickou stranu varují před „kretschmannizací“. Myslí tím vývoj špatným směrem. Prý dělá příliš velké kompromisy a ustupuje od „čisté zelené nauky“.

Takže třeba z jejich pohledu nejenže odmítá zákazy vnitrostátních letů, ale navíc i létá do Berlína. Vyhýbá se prý také konfliktu s agrárními organizacemi a jejich tradičním pohledem, že bez umělých hnojiv a chemických postřiků nemůže být zemědělství v dnešní době konkurenceschopné. Jak však ukazuje popularita tohoto premiéra, je pragmatický postoj jedinou cestou, jak zajistit, aby přechod na hospodářství zohledňující kritéria trvalé udržitelnosti byl stravitelný pro většinu veřejnosti. A zároveň tím nebyl dán všanc blahobyt budoucích generací.

Zmoudření ekologického rebela

V prosinci 2016 dosáhli Zelení v Rakousku historického úspěchu, když jejich bývalý předseda Alexander Van der Bellen vyhrál opakované prezidentské volby proti kandidátovi pravicových Svobodných. Ale jen o tři čtvrtě roku později se ocitli na dně. Po více než 30 letech zůstali těsně před branami parlamentu, ze dne na den museli propustit desítky zaměstnanců, rušit kanceláře, smlouvy a především s bankami vyjednat splátkový kalendář pro vracení úvěrů na prezidentskou kampaň.

Nejenže se do nevděčného úkolu „správce konkurzní podstaty“ nikomu nechtělo, ale nebyl skoro nikdo, kdo by se ho mohl ujmout. A tak to spadlo na tehdy 56letého ekonoma Wernera Koglera. Politika, který pocitově vždy nějak patřil ke klíčovým lidem ve straně, ale nikdy nevyčníval, typický člověk z druhé řady. Úkolu se ujal bez nároku na odměnu, protože ji nebylo z čeho zaplatit. A během dvou let se mu podařilo nejen dostat Zelené znovu do parlamentu, ale vůbec poprvé je dovést i do vlády. On sám se stal rakouským vicekancléřem.

Rakouská strana Zelených

Od té doby Kogler s nadsázkou označuje návrat strany z politického záhrobí za „největší comeback v dějinách od dob Lazarových“, tedy od chvíle, kdy podle evangelia Ježíš Kristus vrátil tohoto mladého muže z Betánie zpět do života. V Koglerově domovském Sankt Johann in der Haide, dvoutisícové obci ve spolkové zemi Štýrsko na jihovýchodě Rakouska, se tomu ale nikdo příliš nediví. Koglera si zde pamatují jako nesmírně houževnatého – a rebela.

Coby studenta gymnázia v sousedním Gleisdorfu ho koncem sedmdesátých let málem dvakrát vyloučili – poprvé když se snažil podnítit spolužáky, aby začali masově přecházet na sousední gymnázium, podruhé když nahradil židli u učitelského stolu záchodovou mísou. Během cest školním autobusem míval navzdory přísnému zákazu ve zvyku kouřit, čímž riskoval další kázeňské postihy. V té době také založil recesistický spolek Sdružení na zrušení středověku ve východním Štýrsku. Byla to metafora pro zkostnatělé společenské struktury v této části Rakouska.

Když Kogler vzpomíná na mládí v domovské vísce, s oblibou opakuje, že obec Sankt Johann si mezi sebe rozdělily dvě velmoci – konzervativní lidová strana (ÖVP) a katolická církev. Obě zastřešovaly tamní společenský život a pro aktivitu mimo tento rámec nebylo místo. Mladí měli tenkrát na výběr – buď se do systému začlenit, nebo odejít. Téma jeho maturitní práce z němčiny ukázalo cestu, pro niž se Kogler rozhodl. Zabýval se v ní totiž otázkou, proč i Rakousko potřebuje stranu Zelených, která v té době existovala v západním Německu. Za svou argumentaci tehdy dostal jedničku.

Jedním z hlavních hesel nově vznikajícího zeleného hnutí bylo: „Mysli globálně, jednej lokálně!“ Kogler si to vzal k srdci a v Sankt Johann in der Haide se postavil do čela kampaně proti vybudování nové skládky. Byl to úporný boj, který se odehrával před soudy, záležitostí se zabývali i poslanci v daleké Vídni. Spuštění skládky nakonec Kogler a spol. nezabránili, ale aspoň prosadili, že provozovatel přistoupil na mnohem přísnější pravidla pro její provoz.

Člověk čísel

V roce 1980 Kogler odešel ze štýrské provincie do regionální metropole Grazu, druhého největšího rakouského města. Na tamní univerzitě začal studovat práva a národní hospodářství – a poprvé se výrazněji politicky angažoval. Patřil ke spoluzakladatelům občanského sdružení proti jaderné energii, jež se brzy spojilo s podobnými skupinami do Alternativní kandidátky v Grazu. V roce 1983 dosáhli alternativci v komunálních volbách na první křesla a Kogler získal jedno z nich. Již tady začalo být patrné, jak moc heterogenní je vznikající rakouské zelené hnutí.

Pokud například ve Vídni měli budoucí Zelení často levicově-anarchistickou minulost, jejich budoucí straničtí kolegové v Grazu, Innsbrucku nebo Salcburku mnohdy pocházeli z katolického prostředí. Zásadním zvratem v Koglerově životě byla těžká dopravní nehoda při jízdě na motorce. Měl poškozené plíce, slezinu, některé svaly mu museli lékaři znovu přišít. „Po pár týdnech, když si uvědomíte, jak velké jste měli štěstí, se začnete na okolní svět dívat úplně jinak,“ vzpomínal v rozhlasovém rozhovoru.

A dodal: „Byl to takový náraz, že jsme obličejem gumovali asfalt. Doktoři mi ho pak museli rekonstruovat. Horní ret skoro úplně chyběl, takže ho museli částečně natáhnout z nosu.“ Nehoda ukončila i jeho fotbalovou kariéru – hrával za juniorku prvoligového klubu Sturm Graz. Poslancem parlamentu se Kogler stal poprvé v roce 1999. V té době měl pověst „člověka čísel“. Rychle si získal jméno stranického experta na rozpočtové otázky. A patří k rekordmanům Národní rady, jedné ze dvou komor rakouského parlamentu, protože nikdy nikdo v kuse nemluvil na plénu stejně dlouho.

To bylo v roce 2008, kdy jeho řeč k finančnímu skandálu okolo banky HypoAlpe Adria trvala dvanáct hodin 42 minut. Vystoupení ukončil lapidárním konstatováním: „Tak to bylo všechno, co jsem vám chtěl sdělit.“ Loni Kogler vedl prakticky dvě celostátní kampaně. Nejprve před květnovými volbami do EP, kde se musel obejít bez podpůrného aparátu a vzhledem k nejistému výsledku minimalizovat náklady. Nešel do nich s ničím úplně novým, pouze vrátil Zelené k jejich původním tématům, jako je ochrana životního prostředí či boj proti korupci a za transparentnost.

Pomohla i společenská atmosféra ovlivněná celosvětovými demonstracemi za záchranu klimatu. Pod jeho vedením ale strana především rezignovala na dřívější moralizování a pózu, že pouze ona je nositelem jediné pravdy a správného životního stylu. Kogler také ofenzivně objížděl venkov, kde se snažil na náměstích a v hospodách odbourávat bariéry. V tomto prostředí působil autenticky, možná i díky tomu, že v družném hovoru vždy nejpozději po třetí větě sklouzává ze spisovné výslovnosti do nářečí, čímž dává zapomenout, že je politikem z Vídně.

Vicekancléřem s kravatou

Odměnou mu bylo 14 procent hlasů. Ukázalo se, že návrat Zelených do rakouské Národní rady je reálný. Krátce nato byly v zemi vypsány předčasné celostátní volby, neboť lidovecký kancléř Sebastian Kurz ukončil spolupráci s pravicovými Svobodnými. U Zelených nikdo nepochyboval, že je do kampaně znovu povede Kogler. Už tehdy se začala rýsovat možnost, že o společné vládě budou lidovci vyjednávat se Zelenými.

Když se na to novináři ptali Koglera stále častěji, odpovídal jim prakticky totéž: „Uděláme to jako ve filmech Clinta Eastwooda. Nasedneme na koně a prostě se vydáme do města. Zbytek se uvidí.“ To nic neměnilo na skutečnosti, že Kogler konzervativce v kampani vůbec nešetřil. Tu je nazval „partičkou už ne tak úplně mladých fakanů“, jindy se nahlas ptal, z čeho lidovci financují nákladnou kampaň. Ze všeho nejvíc ale do Kurzových lidí rýpal, když citoval úryvky z evangelia, zejména o lásce k bližním.

Tím se snažil lidovcům, kteří si v uplynulých letech založili politické renomé na tvrdé migrační politice, připomínat jejich křesťanské kořeny. Jako dobrý znalec tohoto prostředí totiž věděl, že ne všichni tradiční voliči Lidové strany Rakouska (ÖVP) jsou bezvýhradnými stoupenci Kurzova kurzu, pokud jde o potírání migrace. Když se začátkem letošního roku, po více než třech měsících jednání, lidovci a Zelení dohodli na společné vládě, nebylo to až takové překvapení.

Základními kameny koalice se staly dva příběhy – dle prvního se daly dohromady strany, jež jasně zvítězily ve volbách, dle druhého vládní program „spojuje to nejlepší z obou světů“, tedy důraz na přísnou migrační politiku i na ochranu klimatu. A tak se stalo, že se z někdejšího rebela proti zavedeným pořádkům Wernera Koglera stal vicekancléř Rakouské republiky a ministr sportu. Posledním záchvěvem vzpoury u něho bylo, když si jako jediný z členů budoucí vlády přišel pro jmenovací dekret k prezidentovi bez kravaty. Netrvalo ani týden a i „vázanková revolta“ skončila.

Na tradičním štýrském plese ve vídeňském Hofburgu, jedné z největších událostí plesové sezony v rakouské metropoli, nemohl Kogler coby dle protokolu „nejvýše postavený Štýřan“ chybět. Všechny ale překvapil s kravatou ve stylové zelené barvě. Nebyla pouze výrazem jeho politické orientace, ale i gestem vůči rodnému štýrskému regionu, jehož hlavním symbolem je zelená. Kogler na plese prohlašoval, že si kravatu uvázal poprvé po deseti letech. A zřejmě tomu přišel na chuť. O pár dní později ho už zachytily kamery s vázankou v národních barvách s červenobílo-červeným vzorem.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...