Yuval Noah Harari: Žádná vyšší autorita není třeba

V roce 2011 zveřejnil izraelský profesor historie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě Yuval Noah Harari v hebrejštině knihu Sapiens. Úchvatný i úděsný příběh lidstva, jež se stala světovým bestsellerem. Shrnul v ní tisíce let dějin druhu Homo sapiens, ale jeho syntéza je mnohem více než dějinami. Nově, a přitom čtivě formuluje odpovědi na základní otázky lidstva, přičemž jeho závěry brzdí nadšení z pokroku.

Podle Harariho je jedním z největších podvodů v lidských dějinách zemědělská revoluce, protože pšenice domestikovala člověka, a nikoli naopak. Harari se také domnívá, že život ve společnosti nesmrtelných štěstí nepřinese, ale může se stát utrpením. Liberální humanismus je pak dle něho nové náboženství a průmyslové zemědělství možná jeden z největších zločinů v dějinách.

Yuval Noah Harari, izraelský historik.

Tuto skepsi, jež Hararimu přinesla slávu – stal se jedním z nejdiskutovanějších a nejžádanějších veřejných intelektuálů na světě –, pak propracoval ve své nejnovější knize Homo Deus: A Brief History of Tomorrow (Homo Deus. Stručné dějiny zítřka). V rozhovoru pak mimo jiné říká: „Jakmile technologie otevřou transformaci lidských těl a myslí, Homo sapiens zmizí a dějiny lidí skončí.“

ČESKÁ POZICE: Ve své nejnovější knize Homo Deus píšete, že současná věda stále více následuje a propracovává myšlenku, že organismy včetně lidí jsou algoritmy, které lze „přečíst“ zvenku. Věříte v tuto myšlenku a vědu?

HARARI: Věda nemá s vírou nic společného, protože se týká důkazů. Z vědecké perspektivy nejde o to, zda věřím v konkrétní hypotézu, ale o to, které důkazy podporuji, nebo nepodporuji. Příkladem mohou být mimozemšťané. Věřím, že možná někde ve vesmíru mimozemské formy života existují, ale nemám pro existenci takových bytostí žádný důkaz. Proto pokud by se mě někdo zeptal na mimozemšťany, odpověděl bych: Nevím, zda na jiných planetách existují mimozemské formy života. Nemáme pro to žádný důkaz.

Na rozdíl od náboženství, které často vyžaduje dogmatickou víru, věda připouští nejistotu, dokonce úplnou nevědomost. V tradičních společnostech lidé věřili a někteří stále věří, že odpovědi na všechny důležité otázky života mají dávno k dispozici. Křesťané například věřili, že všechny odpovědi jim přinese bible, muslimové, že si je mohou přečíst v koránu, konfucianisté zase v Konfuciových dílech.

Obrovským objevem, který vypustil do světa vědeckou revoluci, byla nevědomost. Moderní lidé si uvědomili, že o mnoha nejdůležitějších problémech života nic nevědí a že odpovědi nejsou ani v bibli, ani v žádných jiných starověkých textech. A protože je nemůže poskytnout vůbec nikdo, potřebujeme nové přístupy a výzkum. Dokonce dnes, kdy někteří křesťanští kněží a židovští rabíni tvrdí, že znají odpovědi na všechny důležité otázky lidského života, jsou vědci stále jedineční v připouštění, že o mnoha věcech nevědí nic nebo téměř nic.

Věda učí, že pokud něco nevíme, neměli bychom si vymýšlet roztodivné příběhy a teorie. Odhoďme to všechno! Jen řekněme: Nevíme. Tento zdánlivě jednoduchý postřeh tvoří základ vědecké revoluce. Na vaši otázku tedy odpovídám: V současnosti to, že by lidské bytosti mohly být jen algoritmy, které je možné „přečíst“ zvnějšku, je oblíbená a velice silná vědecká teorie. Lze pro ni uvést řadu důkazů, ale nejde ještě o teorii, o které lze říct: hle, nesporná pravda!

Nadále totiž existují některé nevysvětlené problémy, především vědomí. Nemáme žádné vysvětlení, jak by mohlo vyhodnocování algoritmů produkovat vědomí. Takže prostor pro skepsi a další výzkum stále existuje. Pokud mám mluvit paralelně o své víře, pak říkám: nemyslím si, že lidi a zvířata lze vysvětlit jen s pomocí algoritmů. Ale můžu se mýlit. Možná, že za nějakých 20 let někdo přijde s velice přesvědčivým, důkazy podloženým vysvětlením, jak algoritmy produkují vědomí, a já to budu muset uznat – víra nevíra.

ČESKÁ POZICE: Jádrem vědy je nevědomost, ale existuje i arogance, která jde společně s ní. Nezahalila jí řada vědců svou původní nevědomost? Ježíše překroutila katolická církev a za perestrojky se zase říkalo, že Lenina ti po něm. Možná původní zdroj vědy – nevědomost – dávno zmizel a místo něj nastoupila dogmatická arogance, tudíž se mnozí moderní vědci příliš neliší od kněží.

HARARI: Vždy existuje takové nebezpečí. Ve všech velkých lidských institucích či hnutích lze objevit jedince, kteří neporozuměli nebo dokonce záměrně překroutili původní hodnoty instituce či hnutí, jejichž jsou součástí. Takže ano, nedostatkem arogantních vědců rozhodně netrpíme.

Jenže – a to je důležité – stále existuje řada vědců, kteří klíčovým hodnotám vědy zůstávají věrní a – což je snad ještě důležitější – vědecká komunita je ve svém celku stále dost silná a čestná, aby se regulovala a korigovala. Na rozdíl od katolické církve nebo někdejší komunistické strany totiž vědecké instituce často uznávají své omyly a mění své mínění, aniž by potřebovaly všelidovou vzpouru či vnější kalamitu.

Například na začátku 20. století se uskutečnil nenásilný přechod od newtonovské fyziky k teorii relativity a kvantové mechanice bez jakékoli vnější intervence – nastal jednoduše prostřednictvím vědeckého experimentu a debaty. A ještě jeden příklad. Před deseti lety byli vědci přesvědčeni, že Homo sapiens neandrtálce de facto vyhubil, aniž by se v průběhu tohoto procesu křížili.

Pak ale přišel Neanderthal Genome Project, z nějž vyplývá, že až čtyři procenta genů moderních Evropanů pochází od neandrtálských předků. Lpěl někdo na starém dogmatu? Vůbec ne. Nový důkazní materiál přiměl vědeckou komunitu ke změně názor a podle dnešního uznávaného vědění minimálně v některých případech se neandrtálci s Homo Sapiens křížili.

ČESKÁ POZICE: Má věda alternativu?

HARARI: Věda nežádá v něco věřit, jen pátrat po důkazech. Nic víc nechce, není důvod s ní bojovat. I když se rozhodnete neakceptovat konkrétní vědeckou teorii, nebojujte proti ní, ale pátrejte po důkazech, které takovou teorii podlomí, a podpoří alternativní. Největším dnešním vědeckým problémem je mysl a vědomí.

Věda učinila všelijaké pokroky ve studiu lidského mozku, ale mnohem méně postoupila v porozumění mysli. Mnozí lidé – včetně řady vědců – mají sklon zaměňovat mozek s myslí, ale jde o dvě zcela odlišné věci. Mozek je materiální sítí neuronů a synapsí, mysl tokem subjektivních zkušeností, jako je bolest, požitek, hněv a láska.

Současná věda se sice domnívá, že mozek nějak produkuje mysl a že biochemické reakce v miliardách neuronů nějak produkují zkušenosti, ale až dosud nemáme absolutně žádné vysvětlení, jak se mysl z mozku rodí. Proč když miliardy neuronů vystřelí elektrické signály ve specifickém schématu, ucítím bolest, a proč když neurony vystřelí v jiném schématu, lásku? Nevíme! Je to největší trhlina, která se otvírá – a velice nebezpečná.

V uplynulých stoletích jsme ovládli prostředí, jež nás obklopuje, a následně díky své moci proměnili naši planetu, ale jsme šťastnější? Sotva. A štěstím to nekončí. Protože jsme nepochopili – a stále nechápeme – spletitost globální ekologie, provedli jsme změny, které nevratně bortí veškerý ekologický systém.

Představte si, že v příštím století získáme kontrolu nad naším vnitřním světem, čímž bychom mohli radikálně změnit naše těla a mozky – těla a mozky lidských bytostí! Učiní nás to šťastnějšími? Odpověď znáte – sotva. A ještě hůř – protože se do toho všeho pustíme, aniž bychom rozuměli spletitosti našich myslí, změny, které provedeme, mohou nenapravitelně narušit celý náš duševní systém. Jak tedy lépe porozumět naší mysli, když věda s tím má velkou potíž, protože nemá metodu pro přímé pozorování?

Můžete se dál věnovat studiu mozku s pomocí mikroskopů a fMRI scannerů, jenže mozek není, jak jsem už řekl, totéž co mysl. A tak je holým faktem, že jedinou člověku dosažitelnou myslí je ta jeho. Nikdy totiž nemůžete pozorovat mysl někoho jiného přímo. A nejen to. Když se pokusíte pozorovat vlastní mysl, rychle zjistíte, že je to, chcete-li být systematičtí a objektivní, velmi obtížné. Kdo to někdy zkusil, ví, jak obtížné je pozorovat i ty nejjednodušší duševní procesy déle než několik sekund.

Proto se každý den věnuji dvě hodiny meditaci, proto se rok co rok na jeden až dva měsíce uchyluji kvůli dlouhé meditaci do úplného ústraní. Praktikuji meditaci vipassana, kterou jsem se naučil od svého učitele S. N. Goenka, protože umožňuje pozorovat mysl systematicky, a pokud možno objektivně. Mysl je při ní v neustálém kontaktu s tělesnými počitky, což je podstatné, protože v každém momentu nějaký tělesný počitek zakoušíme, a naše mysl na něj reaguje.

Dokonce, i když si myslíme, že reagujeme na něco, co udělal někdo jiný, co jsme právě viděli v televizi nebo na dětskou vzpomínku, ve skutečnosti reagujeme na konkrétní tělesný počitek, který v tu chvíli zakoušíme. A vipassana pomáhá odkrýt naše nejhlubší duševní schémata. A nejde o mystickou zkušenost, není to nic, co by s vědou bojovalo na jednom hřišti. Jde o metodu, která přímo sleduje, co je daleko za tím, co věda dokáže pozorovat.

ČESKÁ POZICE: Občas se říká, že vědci vědí mnohem méně o lidských bytostech, než si myslí. Zemřeme, naše děti zemřou i děti našich dětí zemřou a vědci budou stále vědět málo, aby člověka rozluštili. Proč by nás to mělo zajímat?

HARARI: Samozřejmě, že pro vědce je stále mnoho věcí záhadou, včetně lidského těla a mysli. Svou nevědomost rádi připustí, ale budou pokračovat ve výzkumu v naději, že se jednou dozvědí více, zatímco zmínění kněží si myslí, že vědí všechno a nepotřebují nic dalšího. Takže ano, v otázce je kus pravdy.

I tato částečná znalost však již dnes vědcům umožňuje velice prospěšné objevy – například antibiotik. Vezmete si je? Dáte je svým dětem, když je budou potřebovat? V průměru se dnes každý člověk dožívá díky vědeckému objevu antibiotik o deset let více. Nebyl bych k takovému daru natolik přezíravý.

ČESKÁ POZICE: Kdyby lidská bytost byla jen algoritmem, pak by to bylo zničující pro liberální humanismus, který vychází z jiného pojetí člověka. Chápe jej totiž jako bytost obdařenou nerozluštitelným vnitřním hlasem, tedy žádný algoritmus.

HARARI: Souhlasím. Liberální humanismus je idea založená na tom, že vnitřní hlas každého individua je nejvyšší autoritou na světě. V oblasti politiky liberalismus věří, že volič ví nejlépe, co chce, v oblasti ekonomiky, že pravdu má vždy zákazník, v umění dle liberální víry krásu rozpoznávají oči každého pozorovatele. A mohli bychom pokračovat donekonečna. Například v oblasti etiky liberálové říkají, že pokud cítíte, že vám něco působí požitek, máte to činit. Ve vzdělání liberálové chtějí učit lidi nezávislému myšlení, protože jen vy se znáte nejlépe.

Pokud vytvoříme vnější systém, který by naše vnitřní algoritmy rozluštil a jenž by rozuměl našim touhám a mínění lépe než my sami, pak liberalismus zkolabuje. Jakmile by nás algoritmus společnosti Google poznal lépe, než se známe my sami, autorita se posune od Já k algoritmu společnosti Google. A to se opravdu může stát. Jak jsem řekl, je to velice vlivná vědecká teorie a mnozí velice chytří lidé jsou o ní přesvědčeni.

ČESKÁ POZICE: Možná bychom měli zůstat v nevědomosti a u příběhů, z nichž vyplývají morální principy, kterým věříme a podle nichž lze žít a neporvat se.

HARARI: Nejsem si jistý, že to jde, vědu nelze zastavit... A založíte-li svou morálku na nějakém mytologickém příběhu nebo povídačce – o bohu, o lidských právech a tak podobně –, nové vědecké objevy mohou tuto vaši vymyšlenou morálku snadno podminovat. Jakmile zjistíte, že bůh či lidská práva jsou jen lidmi vymyšlené fiktivními příběhy, ztratíte základ svého morálního kodexu, a co pak?

Jenže já si nemyslím, a v tom s tezí, která se nachází za otázkou, nesouhlasím, že potřebujeme nějakou vymyšlenou mytologii, abychom si osvojili morální kodex. Morálka přece může být založena jen na realitě – na realitě utrpení. Samozřejmě, že příčinou utrpení často bývají fiktivní příběhy o bohu, penězích či o národu, ale i pak je výsledné utrpení reálné, a stejně reálné je osvobození se od takového utrpení.

V mém pojetí morální jednání osvobozuje vnímající bytost od utrpení, a nemorální jí ho zvětšuje. A vůbec nezáleží na tom, jak tato bytost vznikla a jak funguje. Pokud se někdy naučíme sestavovat vnímající roboty, kteří budou cítit bolest, pak bude jednání, jež jim působí bolest, stejně nemorální jako jednání, které působí bolest lidem nebo šimpanzům. Mimochodem, nepochybuji, že posun nejvyšší autority k algoritmům bude mít rozmanité dopady na morálku. Řekl bych ale, že budou dobré i špatné.

Ukažme si to na diskriminaci etnických minorit či gayů a lesbiček. Určitě se shodneme, že je neetické diskriminovat gaye a lesbičky, ale možná, že když se o práci u vás bude ucházet nějaký gay, budete ho – podvědomě – diskriminovat a rozhodnete se vzít někoho jiného, byť byste řekl, že diskriminace gayů je špatná. Pokud však umožníte počítači, aby on, a nikoli vy prohledával životopisy, a program bude sestrojen tak, aby zcela ignoroval sexuální orientaci, můžeme si být jisti, že program bude tento faktor ignorovat, protože žádné podvědomí nemá.

Samozřejmě, že nebude lehké naprogramovat software, který bude vyhodnocovat životopisy, a existuje i nebezpečí, že do takového programu jeho strůjci nějak promítnou vlastní podvědomé předsudky, bude ale jednodušší zjistit chyby v algoritmu, než zbavit lidské bytosti jejich rasistických a homofobních předsudků.

Algoritmy sice mohou úspěšně bojovat s homofobními předsudky, ale jiné – úplně nové – vytvářet. Algoritmus analyzující neuvěřitelné množství biometrických dat například může dospět k závěru, že nějaký specifický gen koreluje s nespolehlivostí. Samozřejmě, že logickým závěrem bude diskriminace lidí s takovým genem. A my nikdy nemusíme zaznamenat, že to algoritmus činí, a dokonce, ani když na to přijdeme, nebudeme schopní porozumět extrémně složitým kalkulacím, které algoritmus k takovému závěru dovedly.

Možná, že až jednou budete žádat o práci, nebudete odmítnut proto, že jste gay, muslim či černoch, ale proto, že vy jste vy – protože se něco ve vaší DNA nebude algoritmu zamlouvat a vy nikdy nezjistíte, co to bylo.

ČESKÁ POZICE: Co zabrání lidem jít za nejbližším sousedem a udeřit ho, tedy způsobit mu utrpení, nebude-li žádná vyšší autorita, která by říkala, že je to špatně?

HARARI: Nepotřebujeme takovou autoritu. Jediné, co potřebujeme, je hluboce porozumět utrpení. Lidé ho mnohdy chápou zploštěle, povrchně. Některá utrpení jsou běžná – když vás něco bolí v důsledku nemoci či nehody, trpíte. Jiné typy utrpení jsou ale mnohem subtilnější. A často dokonce zdraví, bohatí a mocní lidé strašně trpí, aniž by věděli proč, a někdy si to, že trpí, ani nepřipouštějí.

Pozorujete-li ale utrpení a jeho příčinu pečlivě, zjistíte, že nemůžete uniknout spojení s jinými bytostmi a se světem jako takovým. Když rozděláte oheň a jeho plameny budou příčinou utrpení a disharmonie vašich sousedů, těžko si můžete myslet, že vy sám budete žít ve svém nitru v míru a harmonii.

Zajdete-li ve svém pozorování ještě hlouběji, uvidíte, že kdykoli ublížíte jiným bytostem, pak proto, že máte v sobě nějakou negativitu. Jiným ublížíte, protože máte zlost, protože jste plný nenávisti a pýchy nebo protože jste nepozorní k účinkům svého jednání. A všechny tyto duševní nečistoty – zlost, nenávist, pýcha, nepozornost – jsou zdrojem vašeho trápení. Máte-li zlost, pak proto, že jste nešťastní.

Až budete mít příště vztek, pozorujte, co cítíte – zjistíte, že jde o druh bolesti, že jste něčím spalovaní, že jste v napětí. Zakoušet vztek je velmi nepříjemné. A totéž platí, když jste stravován pýchou nebo jinou negativní emocí. Pokud dáte svému hněvu volný průchod a začnete ubližovat druhým, stane se silnějším a získá nad vámi ještě větší vládu, a budete ještě nešťastnější. Začnete-li se pozorovat, naučíte se neubližovat jiným bytostem nikoli kvůli zákazu nějakého boha nebo proto, že vás potrestá společnost, ale protože když ubližujete jiným, ubližujete sami sobě.

ČESKÁ POZICE: V tom, co říkáte, je dost buddhismu.

HARARI: Samozřejmě, že v tom, co říkám, je dost z buddhismu, ale víc z jeho meditační praxe než z jeho filozofie. Nemyslím si totiž, že můžete opravdu porozumět utrpení jen intelektuálními a filozofickými spekulacemi. Snad jen meditace vám umožňuje přímé pozorování toho, co utrpení je a co je jeho příčinou. Vipassanu praktikuji 16 let a řekl bych, že mě naučila o povaze utrpení víc než všechny filozofické knihy, které jsem četl.

ČESKÁ POZICE: Se slavným výrokem Dostojevského v Bratrech Karamazových, že není-li bůh, je všechno dovoleno, tedy nesouhlasíte...

HARARI: Dostojevskij, velký znalec lidských duší, se podle mne mýlil. Morálka se netýká poslušnosti bohu ani dosažení nebe po smrti, ale osvobození se od utrpení – bez boha, bez nebe. Máte pro to mnoho důkazů. Dnes stovky milionů lidí v boha a nebe nevěří, navzdory tomu se hromadně nevraždí, neznásilňují ženy a lidská společnost nekolabuje.

Dokonce bych řekl, že existuje celkem dobře rozpoznatelná korelace mezi sekularismem a mírumilovností. Země, v nichž lidé nevěří v boha, jako je Česko, jsou mírumilovné a tolerantní a vykazují nižší počty vražd, krádeží a znásilnění. Naopak země, ve kterých má většina lidí k náboženské víře silný vztah, jako je Sýrie a Afghánistán, jsou mnohem násilnější a zkorumpovanější.

ČESKÁ POZICE: Dalším tématem, o kterém píšete, je nesmrtelnost. V jedné ze svých knih uvádíte, že někteří vědci se domnívají, že „bezsmrtnost“ pro některé je záležitostí roku 2050. Je to možné v ne tak vzdálené budoucnosti?

HARARI: Není. Myslím si ale, že nové technologie v příštích desetiletích radikálně prodlouží lidský život, a že to bude mít nedozírný dopad na společnost. Uvedu několik příkladů. Vzhledem k tomu, že lidé budou žít mnohem déle a svět, v němž budou žít, bude procházet stále častějšími a radikálnějšími zvraty, budou se muset tyto dlouhověké bytosti stále znovu přetvářet. Je-li dnes člověku 50 let, pak v podstatě vše, co se naučil v dospívání, ztratilo smysl. Musí se rekvalifikovat, získat nové vědomosti a pracovní návyky, aby obstál na pracovním trhu.

Až budou lidé žít 150 let, budou se muset stále znovu kompletně přetvářet, jinak se stanou z hlediska pracovního trhu naprosto nadbytečnými. To bude přinášet mnohem více stresu. A i dlouhověkost sama o sobě bude jeho zdrojem – čím déle bude člověk moci žít, tím méně bude ochotný riskovat. Lidé budou posedlí svým zdravím a bezpečností.

Změní se i rodinná struktura, manželství a vztah rodičů a dětí. Dnes mnozí lidé stále očekávají, že spolu budou žít, dokud je smrt nerozdělí, a velká část života se točí okolo výchovy dětí. Zkusme si ale představit člověka, jehož délka života bude 150 let. Vstoupí do manželství v nějakých čtyřiceti, ale ještě bude muset ujít 110 let s jedinou osobou po svém boku. Je realistické ještě věřit v něco takového, jako je „dokud nás smrt nerozdělí“?

Možná, že i katoličtí fundamentalisté před touto šňůrou let couvnou. Současný trend několika manželství se zřejmě bude posilovat. Co bude pro 120letou ženu znamenat, že někdy, když jí bylo 40 let, porodila dvě nebo tři děti? Nebude to pro ni jen nějaká vzdálená vzpomínka? Těžko proto odhadnout, jak za takových podmínek bude vypadat vztah rodičů a dětí.

Lidé také nebudou odcházet do důchodu v 65 letech a vyklízet pozice další generaci s jejími novými idejemi a nároky, a co pak? Fyzik Max Planck řekl, že věda se vyvíjí v rytmu pohřbů. Měl tím na mysli, že nové teorie mají šanci vyhubit ty staré, jen pokud předchozí generace uvolní židle. A to platí nejen pro vědu. Zamysleme se nad politickou sférou. Dokážeme si představit, že by Putin vydržel dalších 90 let? A nezapomeňme, že kdyby lidé žili 150 let v naší minulosti, Stalin by stále seděl v Moskvě a bylo by mu velmi pěkných 140 let, možná ani ne.

ČESKÁ POZICE: Budou dlouhověcí všichni, nebo jen někteří?

HARARI: Nejsem si jistý, uvědomme si však jednu zásadní věc. Přípravky, které budou prodlužovat lidský život, budou zřejmě nákladné a nebude k nim mít přístup všech osm miliard lidí na této planetě. Společnost na konci 21. století proto může být nejnerovnější v dějinách. Poprvé se může objevit reálná biologická – a slovo biologická zdůrazňuji – propast mezi třídami a zeměmi.

Podíváte-li se do jakéhokoli uplynulého století, vždy narazíte na bohaté a mocné, kteří o sobě prohlašovali, že jsou víc než prostý lid. To je asi normální. Mysleli si, že jsou chytřejší, odvážnější, kreativnější, morálnější než zbytek – však ty báchorky znáte. Nebyla to ale pravda. Pokud je známo, neexistuje a nikdy neexistoval žádný reálný rozdíl mezi schopnostmi – řekněme – bráhmanů a nedotknutelných.

V následujících generacích se však lidstvo opravdu může rozštěpit do biologických kast. Může vzniknout vyšší třída lidí, kteří se promění v bytosti podobné bohům – a to také zdůrazňuji –, a ta bude skutečně chytřejší, odvážnější a kreativnější než všichni ostatní. A navíc bude žít mnohem déle.

Navzdory tomu bychom neměli zapomínat, že technologie v sobě nemají nic deterministického. Stejnou technologickou inovaci lze použít k vytvoření roztodivných typů společností a situací. Například ve 20. století lidé mohli využít technologie průmyslové revoluce – vlaky, elektřinu, rádio, telefon – k vytvoření komunistických diktatur, fašistických režimů i liberálních demokracií. Záleželo na nich. Technologie totiž velice dobře posloužily každému z těchto systémů.

Srovnejme třeba Severní a Jižní Koreu, obě země měly přístup ke stejným technologiím, ale rozhodly se je rozvíjet velmi odlišně. A někdy se lidé záměrně rozhodnou, že některé nové technologie omezí – obchod s lidskými orgány je nyní možný a potenciálně i lukrativní, navzdory tomu zůstává okrajovou záležitostí.

V 21. století biotechnologie transformují svět. Nikde ale není psáno jak – není to předurčeno dějinnými silami ani bohy. Stále lidé mohou manévrovat. A to, jak budeme manévrovat v oblasti biotechnologií, je zřejmě nejdůležitějším problémem lidstva. Každopádně je to mnohem důležitější problém než globální ekonomická krize, války na Blízkém východě nebo uprchlická krize v Evropě. Budoucnost humanity, ale nejen jí, možná i budoucnost lidstva, záleží na tom, jak se nové technologie rozhodneme používat.

ČESKÁ POZICE: Proč by měl být tento problém důležitější než například války na Blízkém východě? Proč by měl například zajímat malé dítě, které právě umírá v Sýrii? Nijak zvlášť ho nezajímá, co bude s lidstvem za sto let. Umírá a vy říkáte, že to není nejdůležitější. Zdá se, že to dítě má pravdu.

HARARI: Samozřejmě, že záleží na perspektivě. Z perspektivy konkrétního individua je nejdůležitější jeho bezprostřední ohrožení. Pro dítě, které právě umírá v Sýrii, je válka nejdůležitější věcí na světě a všechno by mělo být učiněno, aby byla ukončena. Pro člověka, který onemocněl rakovinou jater, je rakovina jater nejdůležitější věcí na světě a všechno by mělo být uděláno pro léčbu. Pro vepře, který bude poražen na jatkách, jsou prostor a podmínky na prasečí farmě nejdůležitější věcí na světě a vše by mělo být uděláno pro zlepšení podmínek, v nichž musí žít.

Pokud se však rozhoduje společnost, kam nasměrovat své omezené zdroje, pak nemůže přijmout hledisko žádného konkrétního individua. Musí vzít v úvahu řadu odlišných hledisek, včetně hlediska individuí, která budou žít za 50 let, ale dnes ještě nežijí. A z této širší perspektivy si myslím, byť se mnou nemusíte souhlasit, že biotechnologie jsou mnohem důležitější než válka v Sýrii, protože jejich potenciální dopad je mnohem větší.

Válka v Sýrii způsobí utrpení, řekněme, deseti milionům individuí během deseti let. Pokud ale budeme špatně zacházet s biotechnologiemi, může to způsobit strašlivé utrpení miliardám individuí během několika století a možná i celé tisíciletí.

ČESKÁ POZICE: Zesnulý německý sociolog Ulrich Beck uvádí metaforu o housence přerozující se v motýla. Jak byste odpověděl na námitku, že mluvíme z pozice housenek, bytostí žijících v roce 2017, o světě motýlů, bytostí žijících například v roce 2100? Může housenka říct něco smysluplného o světě motýlů?

HARARI: Beckova metafora je nádherná a já s ním naprosto souhlasím. Proto také mluvím o budoucnosti pouze velice obecně a pokouším se vyhýbat jakýmkoli přesnějším predikcím, co bude okolo roku 2100. Jakmile totiž technologie otevřou transformaci lidských těl a myslí, Homo sapiens zmizí a dějiny lidí skončí. A po konci lidí začne zcela nový proces, který ani vy, ani já nedokážeme pochopit.

Mnozí myslitelé se snaží predikovat, jak bude vypadat svět za sto či dvě stě let, ale to je ztráta času – právě kvůli této metafoře. Aby měla predikce smysl, musela by vzít v úvahu transformaci lidských myslí, která nastane, což je nemožné. Existuje mnoho moudrých odpovědí na otázku: Co by s biotechnologiemi učinili lidé s myslí, jako je ta naše? Neexistuje ale ani jedna jediná dobrá odpověď na otázku: Co budou bytosti s odlišným typem mysli dělat s biotechnologiemi?

Vše, co k tomu můžeme říci, je, že lidé nám podobní by pravděpodobně použili biotechnologie k transformaci svých myslí, naše současná mysl ale nedokáže uchopit, co bude dál.

ČESKÁ POZICE: Chtěl byste žít věčně?

HARARI: Nikdo nechápe, co znamená „žít věčně“. Lepší je zeptat se jinak: Chtěl byste žít dalších deset let a užívat dobrého zdraví? Samozřejmě bych odpověděl, že bych si to velice přál, a troufám si tvrdit, že by si to se mnou přála většina lidí. Ani experti, kteří mluví a přemýšlejí o nesmrtelnosti, si nepředstavují, že vynalezneme nějakou pilulku, kterou lze vzít jen jednou, a pak žít věčně. Tak to pravděpodobně ani v předaleké budoucnosti nebude.

Všichni tito lidé spíše předvídají situaci, kdy budete muset zhruba každých deset let dojít na kliniku a projít léčebnou kúrou, která nejen vyléčí různá onemocnění, ale i zregeneruje vaše rozkládající se tkáně, inovuje ruce, oči a mozek. Před tím, než za dalších deset let se uskuteční další z řady obnov vašeho organismu, lékaři určitě vyvinou nepřeberné množství nových léčiv, inovací a pomůcek. A právě tímto způsobem budou lidé každých deset let unikat ze spárů smrti.

ČESKÁ POZICE: Ve svých knihách mluvíte o tom, že například lidská práva či bůh jsou našimi konstrukcemi, ale pozastavujete se nad všudypřítomností patriarchátu na naší planetě. Myslíte si, že je přirozený?

HARARI: Ne, a nikdy jsem ani nic takového nenapsal. Jen tvrdím, že neznáme původ patriarchátu – zda jej hledat v biologii či v dějinách. Nejrozšířenější teorie, jež se pokouší vysvětlit, proč muži v dějinách vládli ženám, říká, že jsou fyzicky silnější a že fyzickou silou donutili ženy, aby se jim podřídily. Sofistikovanější argument pak zní, že síla mužům umožnila monopolizovat si ekonomické úkoly žádající tvrdou manuální práci, jako je orba a sklizeň, což prý jim mělo přinést kontrolu nad produkcí potravy a následně se proměnit v jejich politickou moc.

Problém této teorie spočívá v tom, že v lidských společnostech nelze vysledovat korelaci mezi fyzickou silou a společenskou mocí. Šedesátníci obvykle vládnou dvacátníkům, přestože lidé, kterým je těsně přes 20 let, jsou určitě silnější. Proč? Nebo hierarchie v katolické církvi. Jak se můžete stát papežem? Určitě ne tím, že zmlátíte všechny ostatní kardinály.

Dokonce ani v prostředí organizovaného zločinu nebývá mafiánský boss po fyzické stránce nijak zvlášť silný. Je jím zpravidla starší muž, který jen zřídka používá své pěsti – na špinavou práci má mladší. Muž, který by si myslel, že se stane mafiánským bossem tak, že zmlátí současného bosse, pravděpodobně nebude žít dost dlouho, aby pochopil, že se ve svém úsudku fatálně zmýlil.

I mezi šimpanzi získá alfa samec svou pozici vytvořením koalice s dalšími samci a samicemi, nikoli brutálním násilím. Mezi šimpanzi bonobo dokonce vládnou samice samcům, přestože jsou fyzicky slabší – lépe totiž kooperují.

Lidské dějiny učí, že existuje často inverzní vztah mezi fyzickou a společenskou mocí. Ve většině společností vykonávají těžkou fyzickou práci lidé z nižších sociálních tříd. Abyste uspěl v politice, příliš fyzické síly nepotřebujete, ale potřebujete vytvořit silné koalice, k čemuž jsou třeba jisté sociální dovednosti. Musíte například umět usmiřovat znesvářené strany, a především rozumět tomu, co prochází myslí jiných lidí – konkrétně vašich nepřátel.

Často se říká, že muži mají menší sociální dovednosti než ženy, a obzvlášť, že bývají horší v porozumění potřeb, tužeb a hledisek jiných lidí. Jak se tedy mohlo stát, že u druhu, jehož úspěch závisí zejména na společenské kooperaci, jsou individua, která jsou prý méně schopná kooperovat a mají horší sociální dovednosti – muži –, ovládají individua, jež jsou údajně kooperativnější a mají větší sociální dovednosti – ženy? V současnosti na tento úkaz dobrou odpověď nemáme. Zůstává to stále jednou z největších záhad naší historie.