V Polsku vyvolalo zveřejnění tajných a důvěrných dokumentů americké diplomacie serverem WikiLeaks skandál. Důvodem jsou protiruské teze takzvané Sikorského doktríny – především v kontextu rusko-gruzínské války v srpnu 2008. Tuto kauzu popisuje dopisovatel ČESKÉ POZICE v Polsku Aureliusz Marek Pędziwol.
Tajné a důvěrné dokumenty americké diplomacie zveřejněné na WikiLeaks ukazují, že v otázkách zahraniční politiky a zejména vztahu k Rusku mají k sobě polští politici mnohem blíž, než nasvědčují jejich veřejná vystoupení. Když z tohoto hlediska analyzoval depeše amerických diplomatů polský novinář Aleksander Ścios, dospěl na stránkách pravicového týdeníku Gazeta Polska k závěru: „Nic nenaznačuje, že by polští diplomaté a vyjednavači razantně usilovali o bezpečnostní záruky nebo se snažili využít vzniklé situace k jejich rozšíření.“
Prudká reakce Moskvy však dokazuje úplný opak. Státní rozhlas Golos Rosiji podotýká, že sotva prezidenti Ruska a Polska Dmitrij Medveděv a Bronisław Komorowski stačili při shrnuti výsledků varšavských rozhovorů vyhlásit podporu kurzu „změny ovzduší“ dvoustranných vztahů, už se prý dal vycítit nový rozpor. Důvodem jsou „skandální protiruské teze ,Sikorského doktríny‘“. Radosław Sikorski tři roky řídí polské ministerstvo zahraničních věcí ve vládě šéfa Občanské platformy Donalda Tuska. Předtím byl ministrem obrany v obou vládách Práva a spravedlnosti premiérů Kazimierze Marcinkowského a Jarosława Kaczyńského. V depeších zveřejněných na stránkách WikiLeaks se Sikorského jméno objevuje především v kontextu rusko-gruzínské války.
Překvapivě rozhodné vedení
V tajné poznámce amerického velvyslanectví ve Varšavě z 10. srpna 2008 se lze dočíst: „Polsko se během konfliktu v Gruzii překvapivě rozhodně ujalo vedení. Prezident Lech Kaczyński koordinoval regionální demonstrace solidarity v Tbilisi včetně společné cesty s prezidenty pobaltských států a Ukrajiny naplánované do Tbilisi na 11. srpna. Ve společném prohlášení se třemi pobaltskými partnery rozhodně odsoudil ruskou intervenci z 9. srpna.“ A depeše pokračuje: „Ministr zahraničních věcí Sikorski prolomil porozumění některých členských států EU pro ruské ,defenzivně-ofenzivní operace‘ v Gruzii. A během setkání ministrů zahraničních věcí 13. srpna je získal k podpisu společného prohlášení.“
Velvyslance USA v Polsku Victora Ashe pouze znepokojovalo, že rostoucí sebejistota a historická nedůvěra vůči Rusku může Polsko časem zavést příliš daleko
V tomto hlášení nadřízeným ve Washingtonu prezentuje americký diplomat reakci Polska, jako by působení prezidenta Lecha Kaczyńského a šéfa diplomacie Sikorského bylo plně koordinované. Oficiální prohlášení z této doby však takovou spolupráci v podstatě nepotvrzují. Depeše cituje také náměstka ministra zahraničí Andrzeje Kremera, který 11. srpna 2008 v rozhovoru s americkým charge d’affaires řekl, že ministr Sikorski musel v Evropské uni překonávat značný odpor. Dokonce včetně nesouhlasu s uspořádáním setkání k otázce Gruzie na úrovni ministrů 13. srpna. Vše proto, že se „několik členských států EU domnívalo, že za konflikt je zodpovědný gruzínský prezident Saakašvili a s porozuměním přijalo oznámení ruské vlády, že její aktivita má ,defenzivně-ofenzivní‘ charakter“.
Regionální hráč
Teprve depeše velvyslance USA ve Varšavě Victora Asheho z 12. prosince 2008 pod názvem Polsko, přirozený spojenec USA v otázce východní politiky ukazuje, jak málo se lišily názory prezidenta Lech Kaczyńského a ministra zahraničí Radosława Sikorského, přestože patřili k potírajícím se politickým stranám. Základní rozdíl byl v tom, že Kaczyński své nekompromisní názory projevoval veřejně, kdežto Sikorski se o ně s americkými diplomaty dělil v ústraní.
Velvyslanec Ashe si proto mohl takové nuance odpustit, když napsal: „Polsko chce stejně jako my přitáhnout státy z východních okrajů Evropy, jako jsou Ukrajina a Gruzie, k západním institucím. Polsko je čím dál aktivnějším regionálním hráčem a od roku 1989 se proměnilo z odběratele pomoci v jejího poskytovatele, který v regionu pomáhá urychlovat reformy. Varšava vede angažovanost EU v kontaktech se svými východními sousedy prostřednictvím společného polsko-švédského návrhu Východního partnerství, který ve stínu gruzínského konfliktu zrychlil a teď tvoří prvek strategie Evropské komise.“
Amerického diplomata znepokojovalo jen jedno: „Rostoucí sebejistota a historická nedůvěra vůči Rusku může Polsko v této oblasti časem zavést příliš daleko. Například když předalo Gruzii důležité prvky výzbroje nebo podstoupilo riziko náhle protlačit zrušení většiny unijních sankcí vůči Bělorusku.“
Rakety a vojáci
Právě v tomto dva roky starém dokumentu se objevuje termín, který tolik rozrušil ruského komentátora: „Polští politici vnímají srpnovou invazi Ruska do Gruzie jako potvrzení svého varování před agresívním chováním Moskvy. Veškeré další pokusy Ruska změnit hranice silou nebo podvratnou činností by Evropa měla dle ,Sikorského doktríny‘ považovat za ohrožení svého bezpečí. A tyto pokusy by měly vyvolat patřičnou reakci celého euroatlantického společenství.“
Polským politikům nezáleželo jen na americkém ochranném deštníku, ale i na vytvoření nárazníku mezi Ruskem a Evropou
Nejen Sikorski, ale i premiér Tusk tlačili na americké partnery. „Teď chápete, proč jsme chtěli rakety Patriot a další záruky bezpečnosti?“ ptal se šéf polské vlády během rozhovoru s vysokými americkými úředníky. Witoldu Waszczykowskému, šéfovi kanceláře národní bezpečnosti při prezidentu Lechu Kaczyńském, šlo pro změnu víc o americké vojáky než o rakety. V rozhovoru s americkými senátory, který velvyslanec Ashe popisoval v depeši ze 7. května 2009, Waszczykowski zdůraznil, že Polsko chce mít na svém území americkou armádu, především jako odstrašující faktor.
Potom, už „emotivněji“ říkal, že Washington má právo vést rozhovory s Ruskem, spolupracovat při hledání řešení íránského ohrožení a samostatně se rozhodnout o protiraketovém štítu. USA by však měly dávat pozor, aby neoslabily bezpečnost Polska, protože Moskva se dle Waszczykowského snaží obnovit oblast svých vlivů. Právě proto má zvětšení přítomnosti USA nebo NATO pro bezpečnost Polska klíčový význam, soudí Waszczykowski.
Překrucování
Válka v Gruzii musela polské politiky úplně ohromit, jestliže šéf diplomacie Sikorski řekl Američanům: „Polská vláda si myslela, že Rusko může být nebezpečné za deset až patnáct let, ale po gruzínské krizi se tento výhled scvrkl na deset až patnáct měsíců.“ Když se tento výrok objevil na WikiLeaks, Sikorski se vykrucoval a vinu za zkreslení své výpovědi shodil na zapisovatele. Američanům prý měl říct, že deset až patnáct let „je výhled plánování, což neznamená, že nás něco bude ohrožovat. Jen že právě během oněch deseti až patnácti let nebezpečí nevznikne a že v průběhu tohoto období je možné budovat obranný systém.“ Kdybychom si odmyslili, že často není lepším potvrzením nějakého faktu než jeho dementi, uvedené vysvětlení nevypadá příliš přesvědčivě.
Lepší Lukašenko v hrsti...
Polským politikům nezáleželo jen na americkém ochranném deštníku, ale i na vytvoření nárazníku mezi Ruskem a Evropou. Nebo přesněji mezi Ruskem a Polskem, tedy o pás tvořený pobaltskými státy, Běloruskem a Ukrajinou.
Není pochyb, že jeho nejslabším článkem je Bělorusko, autoritativně řízené Alexandrem Lukašenkem. Není proto divu, že se po vypuknutí rusko-gruzínského konfliktu dívali polští politici právě tímto směrem. Velvyslanec Ashe si toho všiml a v depeši z 12. prosince 2008 napsal: „Z iniciativy Sikorského tlačila polská vláda na dočasné zrušení skoro všech unijních vízových sankcí namířených vůči běloruskému Lukašenkově režimu, přestože americká vláda vytrvale vyzývala, aby jejich rušení bylo postupné. Sikorski veřejně sugeroval, že USA používají dvojí metr vůči diktaturám v Saúdské Arábii, s níž máme blízké vztahy, a v Bělorusku.“
WikiLeaks možná Polsku uškodí, je však nepochybné, že v dosud zveřejněných dokumentech není nic, za co by se Poláci museli stydět
„Sikorski stejně jako Tusk přiznává,“ pokračoval velvyslanec, „že polská vláda riskuje obraz státu podporujícího diktátora, ale argumentuje, že se angažovanost v Bělorusku stala po ruské invazi do Gruzie obzvlášť důležitá. Premiér Tusk a ministr zahraničních věcí Sikorski v srpnu sdělili americkým politikům, že Polsko odpovídá na signály zájmu o dialog přicházející z Běloruska. A na možnost propuštění politických vězňů.“ Nakonec velvyslanec Ashe shrnul:„Tusk a Sikorski vnímají angažovanost v dialogu s běloruskou mocí jako menší zlo. Izolované Bělorusko by dle Poláků bylo úplně vydáno na milost Ruska. Ať už s Lukašenkem u moci, nebo bez něho. Ruská dominance by ohrozila demokratickou transformaci a – co je z hlediska Varšavy podstatnější – pohřbila šanci, aby se Bělorusko stalo nárazníkovým státem mezi Polskem a Ruskem.“
Druhá tvář Sikorského
„Válka v Gruzii se musí zapsat do dějin jako poslední, v níž Západ nedokázal zastavit ruskou expanzi. Za tímto účelem je třeba zabrzdit odchod USA z Evropy a upevnit nárazníkové státy nalézající se mezi východní hranici EU a Ruskem.“ Tak shrnul deník Gazeta Prawna vše, co o této věci vyplynulo z dokumentů zveřejněných na WikiLeaks a co americký velvyslanec Victor Ashe pojmenoval „doktrínou Radosława Sikorského“.
S tímto názorem budou nejspíš souhlasit nejen zastánci současného ministra a strany, kterou reprezentuje. I když, jak svědčí hlas citovaný na začátku, nebudou chybět pokusy interpretovat zveřejněné dokumenty jinak. Je však možné, že jinou tvář Sikorského začnou mít rádi i ti, kteří šéfa polské diplomacie dosud neměli v oblibě. V jeho funkci mu to rozhodně neulehčí život. Zejména v kontaktech s Moskvou.
WikiLeaks možná Polsku uškodí. Je však nepochybné, že v dosud zveřejněných dokumentech není nic, za co by se Poláci museli stydět. Ani vláda, ani opozice.
