„Spojené státy americké nefinancují zahraniční strany!“ prohlásila před pár dny Hillary Clintonová. I kdybychom slovům americké ministryně zahraničí skutečně uvěřili, Washington i jiným způsobem pečlivě dbá na to, aby nejdůležitější posty ve světě obsazovali jeho vlastní lidé. Vedoucí politici, kteří se dostali do rozhodujících pozic se zázemím z amerických univerzit, totiž tvoří doslova celosvětovou síť.
Řada středoevropských opozičních aktivistů druhé poloviny osmdesátých let minulého století získala nějaké stipendium na Západě, většinou v USA. Spojené státy americké se totiž už tenkrát předvídavě snažily uvést do situace všechny, z nichž by se mohli po převratu stát proameričtí, k USA loajální politici transformujících se režimů. Dnes už je pozornost Washingtonu obrácena jiným směrem, nicméně na základě principu „rozděl a panuj“ bere pod svá křídla i opozici vlád, které vedou euroatlanticky zaměřenou politiku.
Washington na základě principu „rozděl a panuj“ bere pod svá křídla i opozici vlád, jež vedou euroatlanticky orientovanou politiku
Například v Maďarsku se snaží postavit do následujících voleb proti Viktoru Orbánovi Gordona Bajnaie. Své favority má však i jinde. Na Ukrajině měly USA podle mnohých dokonce „svého prezidenta“, přičemž po Viktoru Juščenkovi, jehož význam mezitím pohasl, se stal jejich oblíbencem Arsenij Jaceňuk. V Rusku mají sice USA poněkud svázanější ruce, jak však dokazuje například půlroční pobyt miláčka opozice Alexeje Navalného na Yaleově univerzitě či dlouholetá záštita Kasparova nebo Němcova, snaží se Washington rozšířit možnosti.
Že se skutečně vyplatí „investovat“, dokládá okruh těch, kteří se v uplynulém období dostali díky americkému zázemí až na vrchol moci. Podíváme-li se jen na oblast střední a východní Evropy, kromě již vzpomínaného Juščenka disponoval úzkými kontakty v USA také Valdas Adamkus, pro něhož jako by funkce litevského prezidenta, kterou zastával s kratšími přestávkami v letech 1998 až 2009, představovala pouze jednu zahraniční misi. Adamkus totiž už v padesátých letech rozšířil řady americké vojenské rozvědky a po roce 2009 se opět vrátil do USA, kde získal místo ve státní správě.
Za akademický titul získaný na Marylandské univerzitě však může být vděčný i litevský premiér Valdis Dombrovskis. V USA studovala i podstatná část současné gruzínské mocenské elity. O angažovanosti Michaila Saakašviliho, který navštěvoval Kolumbijskou univerzitu, nemůže být pochyb.
Precizní metoda „implantace“ proamerických politiků byla vyvinuta po druhé světové válce. Prvním státníkem, který disponoval washingtonským zázemím, byl I Sung-man, jenž po svém návratu z emigrace v roce 1948 vládl po čtyři období jako prezident Jižní Koreje. Podobnou roli zasvětil později Bílý dům na Filipínách Benignu Aquinovi, jehož úkolem bylo sesadit Ferdinanda Marcose. Po svém návratu do vlasti v roce 1983 byl však Aquino zavražděn. Vdova po něm Corazon Aquinová i syn Benigno Aquino III. se naopak stali hlavami státu.
Úroky ve formě loajality
Rozhlédneme-li se po současné Evropě, nalezneme rovněž spoustu příkladů americké angažovanosti. Například nedávno jmenovaný řecký premiér Lukas Papadimos, který získal diplom v Chicagu a později byl hostujícím profesorem na Harvardu. Vazby na Spojené státy americké jsou ostatně příznačné pro celou řeckou elitu, neboť v USA se narodil už jeho předchůdce Jorgos Papandreu, zatímco jeho otec studoval na Harvardu, stejně jako vůdce pravicové strany Nová demokracie Antonis Samaras.
Náhodou zřejmě není ani fakt, že do čela italské vlády se dostal další miláček technokratů, poradce banky Goldman Sachs Mario Monti, který udržuje úzké kontakty s Davidem Rockefellerem a svůj titul získal na Yaleově univerzitě.
Funkce Washingtonu, který důsledně uplatňuje princip „Amerika patří Američanům“, se v tomto regionu podobá někdejší roli Sovětského svazu v socialistickém táboře
Bílý dům sleduje rovněž arabský svět. Proto nejspíš nepřekvapí, že v listopadu odstoupivší vůdce libyjské Přechodné národní rady Mahmúd Džibríl, který mimochodem na sklonku Kaddáfího vlády odpovídal za udělování zahraničních koncesí na těžbu ropy a plynu, absolvoval magisterská a doktorská studia na Pittsburghské univerzitě.
Po tom všem už asi nikoho neudiví, že bezpočet prezidentů a premiérů s vazbami na Washington najdeme i na americkém kontinentu. Bývalý mexický prezident Vincente Fox například položil základy své kariéry přímo v křesle regionálního ředitele Coca Coly.
Bez nadsázky proto lze prohlásit, že funkce Washingtonu, který důsledně uplatňuje princip „Amerika patří Američanům“, se v tomto regionu podobá někdejší roli Sovětského svazu v socialistickém táboře. Poté, co bylo sovětské impérium poraženo, rozšířil Washington svůj vliv na celý svět. A přestože USA slábnou, vypracovaný systém dál funguje a investované peníze i péče se jim úročí ve formě loajality.
