Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Vzpomínání na jazzového publicistu Lubomíra Dorůžku

  23:14

Smutním za mužem, který byl mým učitelem tolerance a jenž nečekanou nabídkou místa v hudebním časopise Melodie zásadně ovlivnil můj život.

foto: © Pavel VáchaČeská pozice

Psal se rok 1968 a v hlučném, zakouřeném a trochu potřeštěném smíchovském Music F Clubu se mezi mladými příznivci rockových kapel vyjímal uvážlivý člověk více než o generaci starší. Tak jsem poprvé spatřil šéfredaktora tehdy věhlasného hudebního časopisu Melodie Lubomíra Dorůžku.

Když on projevil odvahu vejít do rockového hnízda, já jsem mu neméně odvážně nastavil rozhlasový mikrofon: „Proč Melodie tuto hudbu opomíjí?“
„Nemá nikoho, kdo by tam o ni pečoval. Nemohl byste nastoupit od 1. září?“ vyrazil mi dech Dorůžka a zmrazil mé další břitké otázky.

První setkání s Lubomírem Dorůžkou bylo pro mne osudné a stejně jako jemu mi dalo celoživotní stigma: časopis Melodie

Měl totiž o lidech nastupujících v hudební branži přehled. Nečekaně věděl i o autorovi vzdáleného rozhlasového brněnského Nedělníčku, který jsme spolu s Petrem Ulrychem cílevědomě předělávali na „bigbeatový“ raníček.

Ta Dorůžkova otázka změnila všechny mé životní plány, těkající mezi počítačovým programováním, operativním plánováním letecké výroby a mezi rozhlasovými hudebními pořady. První setkání s Lubomírem bylo pro mne osudné a stejně jako jemu mi dalo celoživotní stigma: Melodie.

Z tohoto pohledu bylo příznačné i naše setkání poslední letos 15. října. Vezl jsem ho domů z vernisáže výstavy k padesátiletí Melodie, která je až do února nainstalována v pražském břevnovském klubu Kaštan. V hovoru mě téměř devadesátník překvapil stále svěžím myšlením bez vypadávajících zavedených jmen z paměti a naopak starostmi o jména zatím nezavedená, patřící mladým hudebníkům.

Čas Dorůžkových koláčů

Ač byl Dorůžka v šedesátých letech šéfredaktorem snad jediného opravdu kritického časopisu mezi kulturními periodiky své doby, ač k němu založil šťouravý a rozverný pandán Aktuality Melodie, který na mnoha kritizovaných umělcích neponechal nit suchou, sám byl velice ohleduplný a shovívavý. Až tím někdy trochu dráždil své kritické kolegy.

Velice sledovanou rubrikou Aktualit, která po jejich nemilosrdném úředním zákazu přešla do Melodie, bylo hodnocení nahrávek pěticí kritiků. Jejich soudy byly vyjádřeny hvězdičkami v přehledné tabulce, a tak každý čtenář viděl, když některý z kritiků proti ostatním významně přestřelil.

Ač byl Dorůžka v šedesátých letech šéfredaktorem snad jediného opravdu kritického časopisu, sám byl velice ohleduplný a shovívavý

Zřetelný zub v tabulce výsledků dělalo například Dorůžkovo nadsazené hodnocení nahrávky Čas borůvkových koláčů v provedení Yvetty Simonové. Bylo to typické „béčko“, které se na malé gramofonové desce vozívalo na rubu skladby, určené pro hitparádový ring a omílání v rozhlase. Krom shodných tantiém s hlavním titulem nebývalo na takovém „béčku“ mnoho pozoruhodného. A najednou Dorůžka hýřil hvězdičkami.

Kolegovi Jiřímu Černému to nedalo a zeptal se ho, co na té nahrávce viděl za klady, že ji tak vysoce hodnotil. Lubomíra to nijak nevyvedlo z míry a odpověděl: „Já jsem si špatně přečetl název a myslel jsem si, že je to Čas Dorůžkových koláčů.“ Proti tomu neexistuje argument.

Okružní korespondence a hudební mosty

Ani pamětníci Okružní korespondence nejspíše už nežijí. Nicméně věhlas legendárního jazzového periodika psaného rukou, které Dorůžka ilegálně šířil v průběhu německé okupace, se dochoval. Okružní korespondence se vyvinula z fanouškovského dopisování tím, že byla najednou adresována více zájemcům. Zprvu putoval z ruky do ruky jediný exemplář. S dalším nárůstem zájemců to však nestačilo a přibylo kolujících opisů.

Mladším čtenářům je třeba vysvětlit, že nacistická okupační totalita nedovolila ani poslech zahraničních stanic vysílajících jazz či tehdy módní swing a pouhé jejich naladění nejednou končilo smrtí. Také použití nějakého rozmnožovacího stroje by bylo hotovou sebevraždou. Ručně psaná Okružní korespondence však unikla pozornosti a přežila. A s ní i Dorůžka a jeho mosty mezi světovou moderní muzikou a nejvěrnějšími českými jazzovými a swingovými fandy.

Časopis Melodie v Dorůžkových rukách byl od roku 1964 mostem i v druhé, komunistické totalitě

Melodie v Dorůžkových rukách byla od roku 1964 takovým mostem i v druhé, komunistické totalitě. V padesátých letech to bylo s poslechem zahraničních rádií v podstatě stejné jako za okupace, jen místo popravy čekal rozhlasového posluchače žalář nebo pracovní tábor.

V době začátků Melodie se však alespoň hudba už poslouchat mohla. Také gramofonové desky se po kusech dařilo dovážet. Chyběly však informace. O písničkách, zpěvácích a hudebnících a především o nových žánrech. Ty začala z Dorůžkovy iniciativy cílevědomě nabízet až Melodie. V letech 1969 a 1970 ještě posílena Aktualitami Melodie. Kupodivu to procházelo.

Jednonoční četba

Spolupráce s Dorůžkou měla jeden velký bonus – občasnou příležitost nahlédnout do některé z knížek kanadského nakladatelství ´68 Publishers. Josef Škvorecký a Dorůžka byli nerozluční přátelé ze studentských let a při každém Dorůžkově výjezdu do zahraničí spolu usilovně korespondovali.

Škvorecký dbal, aby se podstatné novinky vydané jeho ženou Zdenou Salivarovou dostaly přes železnou oponu Dorůžkovi. Nikdy nezapomenu, jak jsem musel přes jedinou noc zhltnout Tankový prapor, protože nazítří už na něj čekal další zájemce. Oživil se tím princip Okružní korespondence upravený pro sedmdesátá léta.

Dorůžka sám ovšem také vstoupil do „krásné literatury“ coby překladatel amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda. Nelze nevzpomenout na Velkého Gatsbyho či na román Něžná je noc. Na druhou stranu je podepsán i pod slovutnými překlady, jako je Tolkienův Hobit, přestože s knihou neměl nic společného. Vlastně měl, neboť svým podpisem kryl „zakázaného“ překladatele Františka Vrbu, čímž projevil osobní statečnost.

Takové věci se ovšem nevytrubovaly jen tak do světa, proto si i blízcí spolupracovníci často lámali hlavu, jak všechny ty překlady při své velké vytíženosti v hudebním světě stačí stihnout. Nakonec jsem si to i já dokázal vysvětlit jedině naznačeným krycím manévrem schovat nějakého jiného autora, ale za nic na světě bych se v té zvrácené době na to Lubomíra nezeptal. Takovým informacím nejvíce posloužilo ticho.

Knihy zapírané a hledané zároveň

Až příliš ticha však muselo povinně zavládnout v hesle věnovaném Dorůžkovi v jinak velmi cenné Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby vycházející v osmdesátých letech v Supraphonu. Vzácné jazzové textové antologie, sebrané, přeložené a vydané se Škvoreckým, jako by nikdy nebyly.

Byť vydání jmenné části encyklopedie, zaznamenávající československou scénu, je datováno až v roce 1990, deformace způsobené formálně neexistující, nicméně v socialistické skutečnosti všudypřítomnou cenzurou, nebylo v silách editorů napravit. V Dorůžkově hesle tak nesměla být o Škvoreckém sebemenší zmínka.

Josef Škvorecký a Dorůžka byli nerozluční přátelé ze studentských let a při každém Dorůžkově výjezdu do zahraničí spolu usilovně korespondovali

Jenže editoři a autoři encyklopedie se pochlapili a koncem osmdesátých let do textu vrátili vyřazená hesla emigrantů, undergroundu a podobně. A tak vznikl paradox – společné práce Škvoreckého s Dorůžkou nelze v Dorůžkově encyklopedickém hesle najít, zato ve Škvoreckého ano.

Také v tomto článku. Nejdřív vyšla Americká lidová poezie (1961), pak Tvář jazzu (1964) a po Jazzových inspiracích (1966) ještě Tvář moderního jazzu (1970). Navzdory stáří jsou zmíněné knihy stále vyhledávané. Hudebních, zejména jazzových knih a významných statí do některých společných publikací napsal Dorůžka celý ranec. Ještě že lze čtenáře odkázat na zmiňovanou encyklopedii.

Z bohatého seznamu publikací, samostatných i s různými spoluautory, se sluší odkázat alespoň na Československý jazz – minulost a přítomnost (1966), Panoráma jazzu (1990), Panoráma populární hudby 1918–1978 (1981) a knížku Od folklóru k Semaforu (1964).

Z posledních let je třeba upozornit na Panoráma paměti či Panoráma jazzových proměn (2010). A samozřejmě na množství hesel napsaných pro zmiňovanou encyklopedii.

Aktivní do posledního dechu

Devadesátky by se Dorůžka dožil 18. března 2014. To mělo být i konečné datum jeho stále čilé spolupráce s médii – náhlá smrt 16. prosince ji však ukončila dřív.

Lubomírovým skonem ovšem jméno Dorůžka z aktivního hudebního života nezmizí. Postarají se o to syn Petr a vnuk David. Petr je rovněž hudební publicista, ale tím srovnání s otcem Lubomírem končí, neboť se vydal svéráznou cestou za world music, stranou otcových stop. Jazzovou linii po dědovi udržuje David, ovšem coby aktivní hráč. Jako kytarista má už v jazzovém světě renomé.

Lubomír Dorůžka navzdory svému velmi pokročilému věku vstřebával nejnovější hudební směry

Z rozhlasových vln jistě jen tak nezmizí ani sám Lubomír. Podílel se svými pořady na různých cyklech zejména na Vltavě, namátkou uveďme Jazzovou ochutnávku nebo Co všechno je jazz. Cykly budou dojíždět, pořady se budou reprízovat, s uvážlivým Dorůžkovým pohledem se posluchači budou jistě loučit pozvolna.

Podobně jako svého vnuka sledoval Lubomír růst i dalších mladých jazzových a rockových hudebníků. Navzdory  velmi pokročilému věku vstřebával nejnovější hudební směry. A když se mladí uchytili, psával jim na vydávané kompakty sleevnoty. Antonín Matzner a další jazzoví publicisté si ho přátelsky dobírali, že si otevřel jazzovou mateřskou školku.

Učitel tolerance

Snad ani není možné, aby se téměř devadesátníkovi líbily všechny hudební směry a styly lidí o několik generací mladších. Ale je možné, aby se ke všem choval s tolerantním přístupem. Který ovšem nevylučuje, že se mu leccos z mladé hudby opravdu líbí. Zažil jsem to na vlastní kůži.

Přišel jsem do Melodie v době, kdy rocková hudba byla ve světě v ohromné euforii, která se začala přelévat i k nám. Kdy se rock stal životním stylem a vytvářel i nové společenské vazby. Nemyslím, že by Lubomír byl u vytržení třeba nad všelikými psychedelickými show, ale nikdy jsem nezažil, aby proti jakékoli nové hudbě, ba ani proti nekonvenčním projevům, které ji provázejí, jakkoli vystupoval.

Když jsem bez jakýchkoli předchozích zkušeností začal utvářet styl čtrnáctideníku Aktuality Melodie, Lubomír mi coby jejich šéf ponechal volnou ruku. A jeho zřídkavé připomínky spíš pomáhaly dotahovat záměry než je eliminovat. A vzniklo něco, co na české scéně dosud nikdy nebylo. A co navždy zaniklo kvůli nemilosrdným normalizačním tlakům.

Těch tlaků se Dorůžka obával. Měl strach, že bude muset svůj tolerantní přístup zlikvidovat a v měsíčníku, který normalizační zásah přežil, zavést autocenzuru. Rozhodl se tedy vrátit se do Supraphonu obchodovat s hudebními právy.

Symbol Melodie

Dorůžka de facto působil v Melodii od roku 1964 do roku 1970, tedy relativně krátce. Přesto to byl on, kdo vtiskl Melodii i krátké existenci Aktualit to jazzové, rockové i folkové srdce, které dokázalo být tolerantní i k převážně komerční scéně pop music. Právem byl, je a bude symbolem Melodie.

Dorůžkovo rozhodnutí mi podruhé zásadním způsobem formovalo život. Po zrušení Aktualit Melodie jsem tím pádem přestal být přebytečný a v roli podřízeného redaktora jsem v týmu Melodie mohl realizovat leccos užitečného. V Melodii jsem dožil až do násilného převzetí časopisu komunistickou partičkou v roce 1983. A nedokážu si představit, kdyby tito nedovzdělaní a nezodpovědní nájezdníci sesazovali zkušeného, mezinárodně uznávaného Dorůžku.

To, co jsem popsal, byla jen polovina Dorůžky. Tou druhou byl organizátor jazzového života. Jistě by si zasloužil pozornost jako ředitel pražského Mezinárodního jazzového festivalu, prezident Evropské a posléze Mezinárodní jazzové federace, jeden z dramaturgů Jazz Workshopu v Hamburku či lektor jazzových kurzů v Remscheidu. Za pomoc rozvoji polského jazzu obdržel dokonce medaili. To vše a mnoho dalších údajů z plodného Dorůžkova života lze nalézt v uvedené encyklopedii.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...