V senátních volbách kandidovala profesorka Eva Syková jako nestraník za ČSSD. Uspěla a nyní se v rámci poradního minitýmu strany podílí na přípravě vědní politiky. V rozhovoru s ČESKOU POZICÍ mimo jiné říká, že nemáme dobře vybudované vědecké prostředí: „Myslím, že je třeba mít tři druhy institucí, které se budou zabývat vědou, a ty by měly být i různě financovány.“
A problém s řízením celého systému vědy by dle ní vyřešil nový úřad. Jako nejlepší variantu přitom vidí zřízení úřadu pro vědu a vysoké školy, jehož vedoucí bude členem vlády. Tato koncepce je již prý i písemně rozpracována, a nejen to: „Mluvila jsem o této věci i s mnoha kolegy ve vědeckých ústavech, na ministerstvu školství, s politiky a s ostatními představiteli ČSSD i se stínovým ministrem školství a myslím, že by se něco takového mohlo podařit udělat,“ věří Syková, která rovněž dlouhodobě řídí Ústav experimentální medicíny Akademie věd ČR.
ČESKÁ POZICE: Co říkáte tomu, že prezident Miloš Zeman pověřil premiéra Jiřího Rusnoka sestavením „vlády odborníků“?
SYKOVÁ: V současné situaci je to podle mne rozumné řešení; přece nemůže prezident pověřit paní Miroslavu Němcovou složením vlády, poněvadž by to byla Nečasova vláda bez Nečase, tedy vláda úplně stejná. I když to pan prezident podle mne udělal správně, stabilní řešení to není a druhým správným krokem je co nejdříve dospět k předčasným volbám.
ČESKÁ POZICE: Nebyla jste oslovena jako jedna z odbornic?
SYKOVÁ: Ne, ne. Jsem jen v poradním minitýmu ČSSD pro otázky vědy.
ČESKÁ POZICE: Co straně radíte?
„Ve vědě nejde jen o samotný výzkum, ale také například o vzdělávání, kritické hodnocení společenských jevů a přímý důsledek výzkumu na hospodářství“SYKOVÁ: Snažím se na věc dívat trochu s nadhledem, nejen z pohledu vědců nebo výzkumných organizací, ale z celospolečenského a ekonomického hlediska. Nemůžeme se řídit tím, kde a v jaké instituci se věda provádí, ale tím, jaké by měla plnit cíle. Ve vědě nejde jen o samotný výzkum, ale také například o vzdělávání, kritické hodnocení společenských jevů a přímý důsledek výzkumu na hospodářství; to jsou oblasti, do kterých věda zasahuje.
Akademické prostředí také nabízí svobodu. Když jsem šla studovat medicínu, od začátku jsem chtěla pracovat ve vědeckém prostředí – také proto, že to bylo za komunismu největší teritorium svobody. V podstatě je to tak pořád, poněvadž vědci si celkem svobodně určují, co a jak budou zkoumat a čemu se budou v životě s plným nasazením věnovat...
ČESKÁ POZICE: Ale je tu i čím dál větší společenský tlak, aby výzkum něco „konkrétně“ i přinášel.
SYKOVÁ: Jsem zastáncem toho, aby se výsledky základního výzkumu v co nejširší míře uplatnily v praxi. Sama se o to v posledních 20 letech snažím, například založením a výstavbou Inovačního biomedicínského centra Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR i vybudováním podnikatelského inkubátoru v Krči a dalšími podpůrnými projekty. Podle mě tu nemáme dobře vybudované vědecké prostředí, což pramení z doby před rokem 1989, kdy struktura vědeckých institucí byla budována spíše po ruském vzoru. Od té doby se na této struktuře nic podstatného nezměnilo.
Trojí výzkumné organizace s různým financováním
ČESKÁ POZICE: Jak by se struktura vědeckého prostředí měla změnit?
SYKOVÁ: Myslím, že je třeba mít tři druhy institucí, které se budou zabývat vědou, a ty by měly být i různě financovány.
ČESKÁ POZICE: Jaké typy institucí máte na mysli?
SYKOVÁ: První by se měl zabývat vzděláváním a základním výzkumem. To jsou jak vysoké školy, tak Akademie věd, protože se podílejí na vzdělávání i na základním výzkumu. Není možné učit studenty magisterských a doktorských programů, aniž by jejich učitelé také dělali vědu. V Akademii věd jsou dnes ústavy financovány téměř z 50 procent institucionálně a z 50 procent účelově. To je špatně. Myslím, že by to mělo být alespoň z 60 procent institucionálně, protože vědci dnes polovinu pracovní doby často tráví přípravou a administrativou spojenou se získáváním nezbytných účelových prostředků, například grantů. Není také možné jít jen cestou financování excelentních týmů, které získají účelové prostředky, protože i mladí vědci musejí mít šanci samostatně začít a rozvinout vlastní výzkum; právě pro ně musí zbýt část institucionálních prostředků. Ty jsou důležité i pro předfinancování nového směru výzkumu, který instituce potřebuje nebo chce rozvinout.
„Doplňkem jsou ještě inovační centra a podnikatelské inkubátory, ale i ty musejí být alespoň minimálně podporovány státem a pak různými sponzory“Druhým typem, zjednodušeně řečeno, by měly být instituce, jako jsou ústavy Maxe Plancka v Německu, kde by vedoucí pozice získali vědci, kteří svou výjimečnou kvalitu v daném oboru již prokázali, ti nejlepší, které máme. Ti by pak měli mít alespoň 90 procent peněz pro svůj výzkum dlouhodobě garantovaných a pouze asi 10 procent si někde vysoutěžit.
Třetí typ by měl být pro aplikovaný výzkum. Přirovnám to opět k Německu, ale je to i jinde, a to jsou instituce typu Frauhoferových ústavů. Dříve u nás byly alespoň resortní výzkumné ústavy, které jsme si skoro zlikvidovali. V těchto institucích, jež se vedle základního výzkumu zabývají především výzkumem aplikovaným, by měl být poměr financování pouze zhruba 30 procent z veřejných prostředků a 70 procent vysoutěžit u firem, v technologických agenturách a podobně. Tohle, myslím, funguje velmi dobře, a navíc přestane diskuse, zda máme, nebo nemáme dělat v některých ústavech pouze základní výzkum, a jak naše vědecké instituce hodnotit.
K těmto třem typům institucí jsou doplňkem ještě inovační centra a podnikatelské inkubátory, ale i ty musejí být alespoň minimálně podporovány státem a pak různými sponzory. Bohužel nám tu chybějí velcí filantropové, jako jsou v Norsku, Švédsku, Finsku...
ČESKÁ POZICE: Vidíte nějaké? Měli by se více zapojit?
SYKOVÁ: Začínají se objevovat, ale neměli by příliš určovat směr výzkumu nebo podnikatelské záměry, tedy neměli by příliš zasahovat do výběru projektů dle svého zájmu.
Státní úřad pro vědu, s baterií úředníků
ČESKÁ POZICE: Jak navrhujete celý systém vědy řídit?
SYKOVÁ: V řízení je celý problém. K tomu musí být úřad. Současná vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) je poradní orgán, kam členové rady přijdou jednou za čas, dostanou balík papírů, které skoro ani neprostudují, něco odhlasují, většinou, co se jim doporučí, každý tam hájí své zájmy, snaží se prosadit svoje a získat co nejvíce peněz. Pouze na základě toho rozdělovat peníze není podle mne možné.
ČESKÁ POZICE: Vidíte řešení v ministerstvu vědy, které opakovaně prosazujete?
„Nabízí se zřídit Státní úřad pro vědu a vysoké školy, se stabilními úředníky a s vedoucím úřadu, který bude členem vlády“SYKOVÁ: Ministerstvo pro vědu a vysoké školy bych v současné době viděla jako nejlepší řešení. Ministerstvo se ale velmi špatně vytváří, musí k tomu být veliká politická vůle. Nemusí jít ale nutně přímo o ministerstvo: například na ministerstvu školství mohou být i dva ministři – jeden pro základní a střední školství, druhý pro vysoké školy a vědu, protože to jsou úplně rozdílné oblasti a na ministerstvu školství vždy máme ministra, který více méně koncepčně rozumí jen části svěřeného resortu. Proto se nabízí zřídit Státní úřad pro vědu a vysoké školy, se stabilními úředníky a s vedoucím úřadu, který bude členem vlády, aby mohl efektivně prosazovat vědní politiku.
ČESKÁ POZICE: Teď máme v demisi ministra, který rozuměl hlavně vysokým školám...
SYKOVÁ: Petr Fiala je po dlouhé době první ministr, který rozumí vědě a vysokým školám. Myslím ale, že se má agenda rozdělit. Státní úřad pro vědu a vysoké školy by mohl být zřízen prakticky okamžitě, až budeme mít stabilní vládu. Jen stabilní tým úředníků může systematicky pracovat na potřebné koncepci a prioritách české vědy a na podpoře vysokých škol.
ČESKÁ POZICE: Přibude tím ale dost úředníků.
SYKOVÁ: Klidně bych spojila základní a střední školství s kulturou, o čemž se dříve i vážně uvažovalo. Pro společnost by bylo přece mnohem zásadnější, aby byla zvlášť věda a vysoké školy. V žádném případě ale kapitolu kultury nijak nepodceňuji.
ČESKÁ POZICE: Budete to vážně prosazovat?
SYKOVÁ: Já ano. Existuje minitým, který vede místopředsedkyně ČSSD a místopředsedkyně Senátu paní Alena Gajdůšková, který se zabývá přípravou vědní politiky. Tato koncepce je i písemně rozpracována a návrh řešení, na kterém jsem se podílela, tam je. Mluvila jsem o tom i s mnoha kolegy ve vědeckých ústavech, na ministerstvu školství, s politiky a s ostatními představiteli ČSSD i se stínovým ministrem školství a myslím, že by se něco takového mohlo podařit udělat.
ČESKÁ POZICE: A kdyby byli na ministerstvu školství dva ministři, chtěla byste vysoké školství a vědu?
SYKOVÁ: O tom jsem neuvažovala a nikdo mi to nenabízel. Jde mi především o to, aby se to stalo, mám také už určitý věk a jsem čerstvě zvolená senátorka... Ale měl by to vést někdo s akademickým vzděláním, s mezinárodním renomé a s velkými zkušenostmi s prací ve vědě i na vysokých školách.
ČESKÁ POZICE: Vidíte někoho takového?
SYKOVÁ: Kolegů, kteří by to mohli zastávat, je hodně. Je třeba, aby někdo takový měl potřebný nadhled; když je někdo ředitelem ústavu, rektorem nebo v jiném podobném postu, vnímá to již svým prizmatem. Věřím, že se povede takovou osobnost najít.
ČESKÁ POZICE: Co třeba přilákat někoho ze zahraničí?
„Je důležité, abychom dokázali přitáhnout vědce ze zahraničí do svých ústavů a na své univerzity, ale řídit vědu a vysoké školy si musíme sami“SYKOVÁ: Zásadně ne. Pořád diskutujeme, jak se máme výkonem přiblížit kolegům v Německu a USA, ale my jsme v České republice. Je důležité, abychom dokázali přitáhnout vědce ze zahraničí do svých ústavů a na své univerzity, ale řídit vědu a vysoké školy si musíme sami. Na tyto funkce potřebujeme české lidi, kteří mají velké renomé, ale zároveň dobře chápou naše existující problémy.
ČESKÁ POZICE: Měl by si stát výrazně určit národní výzkumné priority?
SYKOVÁ: Určité priority jsou. Nejsou ani tak státní jako celosvětové. Definuje je Evropská unie a stejné mají třeba v USA – teď třeba je to výzkum mozku, a to není jen otázka medicíny a stárnutí, ale souvisí s tím například vývoj umělé inteligence, obor, který se v dalších 30 letech úžasně rozvine. Nějaké napsané priority u nás existují, ale měly by se možná i změnit.
Na druhé straně musíme nechat vědcům trochu svobodu, podpořit i ty, kteří prokazují dobré výkony a jejich obory nefigurují ve vybraných prioritách. Měli bychom se i zamyslet, jaké máme již před 70 lety zřízené ústavy; některé mohou být již tematicky překonány. Nerada bych jmenovala, ale je pravda, že i mezi 54 ústavy Akademie věd ČR se takový najde. Mohly by mít i lepší a jiné zaměření; podpořit by bylo třeba i vznik nových institucí sdružujících mezioborové skupiny za určitým cílem.
ČESKÁ POZICE: Jste poslední protikandidátkou profesora Jiřího Drahoše ve volbě předsedy Akademie věd. Jak vidíte budoucnost této instituce?
SYKOVÁ: Nemáme žádnou jinou organizaci, která by ji mohla nahradit. Pro její existenci vidím opodstatnění především ve vědách o živé a neživé přírodě, ale i ve společenských vědách. Ústavy Akademie věd jsou naše elitní výzkumné instituce a mělo by to tak zůstat. Je dobře, že Akademie věd má svoji separátní rozpočtovou kapitolu, což by mohla být možná jedna z obav při zřízení zmiňovaného úřadu či ministerstva pro vědu. Tento úřad ale pro Akademii věd nepovažuji v žádném případě za ohrožení.
Jak se stát úspěšnou vědkyní
ČESKÁ POZICE: Jste senátorkou, řídíte Ústav experimentální medicíny AV ČR, jste nejcitovanější českou vědkyní, máte enormní množství publikací, H-index 48. Jak se to dá stihnout?
SYKOVÁ: Je to hlavně o tvrdé práci. Kdo hodně pracuje, hodně najde (smích). A když něco chcete, tak za tím tvrdě jdete. Dělávala jsem pokusy do čtyř hodin do rána, až se to povedlo. A to dnes příliš často nevidíte: někteří berou vědu jako povolání, nikoliv jako poslání. Měla jsem dříve hodně mezinárodních funkcí, pracovala jsem v komisích Grantové agentury ČR, Technologické agentury ČR, vzdala jsem se také vedení Ústavu neurověd, který jsem založila a vybudovala na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, takže Senát i vedení ústavu zvládám vcelku bezproblémově. Mimo jiné proto, že jsem vychovala dobré vědecké spolupracovníky, mám spolehlivého a schopného zástupce a ekonomického vedoucího v ústavu, docenta Alexandra Chvátala, dobré složení rady instituce, výborné asistenty mám i v Senátu.
Jsem zkrátka zvyklá na tvrdou práci, a to radím i ženám-vědkyním. Sepsala jsem takové „desatero“, jak se stát úspěšnou vědkyní:
- získat co nejlepší vzdělání a najít si vzor/učitele;
- tvrdě pracovat, více než ostatní kolegové;
- vybudovat si dobré rodinné zázemí;
- mít v daném okamžiku životní prioritu;
- nedávat přednost cizím nápadům před svými;
- žena musí zůstat ženou a být atraktivní, upravenou;
- mít mezi kolegy doma i v zahraničí řadu přátel;
- podporovat kolegiálně ostatní ženy;
- udržovat si osobní svobodu;
- při završení profesní dráhy se i politicky angažovat, aby se výrazně měnil názor na úlohu žen.
ČESKÁ POZICE: Naslouchají vám lidé nyní více, když jste i senátorkou?
„Lidé mají k vědcům větší důvěru, neboť jsou často velmi lidští, empatičtí a asi to nebudou korupčníci. Do politiky by mělo jít více odborníků i akademiků.“SYKOVÁ: Berou to tak, že již přednostně neprosazuji partikulární zájmy svého vědeckého oboru a zájem jednoho ústavu akademie, ale soustředím se na vědní politiku a na celospolečenská témata. Myslím si, že naši špičkoví vědci by se ve věku, kdy se v řadě zemí odchází do penze, měli více zapojit do veřejné činnosti. Problém je, že mnoho lidí nechce do politiky jít, a to je škoda. V politických stranách pak chybějí. Je to vidět i ve volbách, že velmi často lidé volí lékaře, na což si stěžoval můj protikandidát Tomáš Töpfer, že jsou v Senátu „samé bílé pláště“. Ale lidé k nim mají větší důvěru, neboť jsou často velmi lidští, empatičtí a asi to nebudou korupčníci nebo tuneláři. Do politiky by mělo jít více odborníků, akademiků i vědců.
ČESKÁ POZICE: Údajně jste dostala i nabídku kandidovat na prezidentku?
SYKOVÁ: Ano, ale o tom jsem vážně nikdy neuvažovala. Opravdu ne. Nikdy bych nešla do předem prohraných bitev. Divím se, že to někdo vůbec činí, když nemá šanci.
ČESKÁ POZICE: A jak vás senátorování baví?
SYKOVÁ: Každá práce přináší věci, které vás hodně uspokojují, a jiné, které vás uspokojují méně. Nemůžu si ale stěžovat. Již dříve jsem někde uvedla, že mým celoživotním cílem bylo, aby můj výzkum pomohl léčit lidi. A v tomto mém novém politickém angažmá se mohu podílet i na léčení naší společnosti, která to ještě hodně potřebuje.