Lidovky.cz

Vzhůru do voleb aneb Cirkus zůstane cirkusem

  22:03

Nic proti kritice ani úsměvnosti předvolební kampaně. Nestává se už ale z kritičnosti samočinný, vyprázdněný a nic neříkající institut?

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

„Není koho volit.“ „Česko je vyprázdněnou demokracií.“ „Zažíváme největší krizi politického systému v polistopadové době.“ „Jsme svědky uhnívání a ubývání demokracie.“ „Generace, které by něco mohly změnit, jsou líné.“ Podobné titulky a tvrzení se v posledních dnech objevují v médiích čím dál častěji, a to takřka reprezentativně napříč celou společností. A realita posledních dní jim jakoby měla dát za pravdu.

Kolem cest se v podobě billboardů rojí absurdní předvolební výroky typu, že na rozdíl od politiků „makáme“ a že jsou ti stávající na rozdíl od nás „nemehla“, že „prosadíme dobře fungující stát“ a podobně. Nakonec se staly předmětem dalšího moudra a bystrého postřehu prezidenta Miloše Zemana, který celou tu plakátovací bitvu považuje za nesmyslnou, protože jsou hesla všechna úplně stejná a nelze rozeznat jednu politickou stranu od druhé. Chtělo by se dodat: samozřejmě až na zemanovce.

Nic proti kritice, ani úsměvnosti předvolební kampaně. Vtip je ale v tom, jestli už kritičnost nepřesáhla svoji hranici účelu a nestává se z ní samočinný, rovněž vyprázdněný a ve své nepřesnosti en bloc nic neříkající institut.

Zacinkat si nestačí

Z pohledu volebního výsledku a jak se říká „delegované moci“ (a moc to skutečně je) je totiž trochu těžké se nechat „ošlehávat“ výroky typu, že v Česku nemáme žádnou morální autoritu, jakou byl Masaryk, který když nepodal někomu ruku, byl dotyčný naprosto vyřízen, a pak jít coby uvědomělý volič s nějakou jasnou představou, o kom a o čem ten můj výběr vlastně je, k volebním urnám. Podobně vyslovovaná maxima jsou jako nebetyčný ideál nesmyslem a voliče jenom matou – přece nejde popsat celou politickou scénu jako totální „blbství“, a následně vyzvat národ k co nejširší volební účasti. Lidé pak dají „najust“ hlas těm největším křiklounům, protože je to vlastně jedno, alespoň těm ostatním pitomcům zavaří.

Nakonec ani archaičnost výše popsaného ideálního stavu nějakého „masarykovského backgroundu“ uvedeného v článku „Kulturologové: zemi chybí cíle a politické elity“ na webu Hospodářských novin muzikologem Zdeňkem Mahlerem není příliš přitažlivá. Nějaký autokrat, který bude udělovat vlastní privilegia a jehož obraz máme zrovna teď na pražském Hradě, není přece tou ideální metou současnosti.

Nekonečné „odstřelování“ politiků a politiky jako žumpy snad úplně toho nejhoršího dopomůže jenom k tomu, že jednoho dne mohou nůžky sklapnoutAť chceme, či nikoliv, stále se totiž budeme pohybovat na jednom a tomtéž hřišti. Na jedné straně budou tvořit společnost aktivní nadšenci typu občanských iniciativ a jejich snažení třeba v podobě v posledních dnech povedené akce „zažít město jinak“ a na druhé straně tábor potenciálních voličů, pro něž budou vždycky typické výroky vyslovované v hospodě třeba během sledování fotbalu o tom, že přece „ta černá vopice není žádnej Ital“.

A samozřejmě se takto otevřené nůžky čas od času buď sevřou, nebo rozevřou. Do jaké míry se ale tak stane, je jen a jen na nás samotných. Jenže nekonečné „odstřelování“ politiků a politiky jako žumpy snad úplně toho nejhoršího dopomůže jenom k tomu, že jednoho dne také mohou sklapnout.

Ostatně právě současná kritika toho, že české společnosti chybějí osobnosti, nějaká vůdčí společenská témata a pohánějící vize, zapomíná na jednu věc. Totiž že k tomu ke všemu je potřeba hlavně odvaha do politiky jít a zkusit tam prosadit svoji představu třeba o tom, komu podat ruku a komu nikoliv. Příklady z nedávných dějin dvacátého století jsou toho přece dokladem, ostatně česká společnost si právě svojí odvahou před čtyřiadvaceti lety vydobyla světové uznání.

Nejde jen o to stát se na pár hodin slušným a inteligentním občanem a emotivně cinkat klíči ve vlastní blaženosti nad svojí dobrotu někde na náměstí či podobně nechat vyjevit svoji příslušnost k tomu lepšímu na pohřbu Václava Havla, a tím se s ním alespoň na chvíli ztotožnit. Pokud by ale svůj postoj řada lidí myslela vážně a nebyli jen samolibými poukazovateli na špatnosti, mohli by jít a zkusit v nějaké každodenní realitě svoje přesvědčení nechat prověřit a nejenom chytře stát za hradbou kritiky.

Pořád je z čeho vybírat

Možná by potom bylo opravdu méně takových nabídek jako rozdováděná ČSSD vyhrožující soukromým podnikatelům, nečitelný Andrej Babiš, poražená ODS, bizarní Jana Bobošíková, agent Karel 009 a další. Třeba vychytralí suveréni od zemanovců či takový popleta jako novodobý inženýr lidských duší a „sládkovec“ Tomio Okamura, který ještě ani volby nevyhrál a už si to se všemi okolo vyřizuje – Romy počínaje a novináři konče.

Přes tento letmý výčet a zjednodušenou charakteristiku je ale pořád koho z kandidátních listin vybírat, jen se nenechat ošálit povrchnostmi a odradit odsudky. A pokud nikoliv – nezbývá než založit vlastní hnutí nebo vstoupit do strany a zkusit to na vlastní pěst. Pořád je to naštěstí otevřená hra.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.