Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Vzdělanější člověk je nejen úspěšnější, ale i šťastnější. A zdravější

Pavel Bobek, český učitel žijící v Londýně. foto: Gabriel Andreu

„Role učitele je v Británii vnímaná jako klíčová. Učí, nečeká, až si na to děti přijdou samy. Tato metoda se označuje ,direct instruction‘ či ,explicit teaching‘, což bych volně přeložil jako ,přímá didaktika‘. Je to jiný přístup než v českých školách,“ říká v rozhovoru Pavel Bobek, český učitel žijící v Londýně.
  11:47

Vystudoval politologii, státní správu a nyní dokončuje studium pedagogiky. Už skoro dva roky působí jako učitel na londýnské základní škole se složitou skladbou žáků a výbornými výsledky. Děti se tu učí i to, jak stát v řadě na oběd, ale místní atmosféra má ke kasárnám daleko. Učitel dětem látku vykládá, aniž by polovina z nich usnula.

Týmová práce a badatelský přístup se spíš omezuje – protože se neosvědčily. „Nejdřív jsem se na to díval nesouhlasně, až s odporem. Pak jsem ale tomuto stylu výuky propadl,“ říká v rozhovoru Pavel Bobek, který teď učí prvňáky.

LIDOVÉ NOVINY: Na podzim se budete vracet z Londýna domů, do Prahy. Zůstanete u učitelství, nebo máte jiné plány?

Člověk se učitelem nestane hned, trvá to mně aspoň pět let a já mám za sebou dva. Učení bych opouštět nechtěl, i kdybych se v budoucnu věnoval koncepční práci v oblasti vzdělávání. Osobní zkušenost dodává člověku věrohodnost. A měla by být z běžné školy, ne z nějaké výběrové.

BOBEK: Do Anglie mě to zaválo z osobních důvodů. Když jsem přemýšlel, co tu budu dělat, napadlo mě, že bych mohl učit němčinu a dějepis starší žáky. Po studiích jsem v pražském Goethe-Institutu organizoval debatní soutěže pro středoškoláky. Jako mladý kluk jsem působil coby vedoucí oddílu česko-německých letních táborů, nějakou zkušenost s prací s dětmi jsem tedy měl, i když za katedrou jsem nikdy nestál.

Po němčině ale nebyla poptávka a místo toho mi nabídli práci prvostupňového učitele. A já, kterému v táborech desetileté děti připadaly hrozně malé, mám teď ve třídě pětileté! Do školy se tu chodí už v pěti letech a já učím prvňáky. Nejdřív jsem z toho byl v šoku, nakonec jsem za to ale moc rád. Na prvním stupni můžu vidět a zažít učení v širším kontextu a v souvislostech. Chytlo mě to velice.

LIDOVÉ NOVINY: Napořád?

BOBEK: Nemusím zůstat učitelem celý život. Na druhou stranu, člověk se učitelem nestane hned, trvá to mně aspoň pět let a já mám za sebou dva. Učení bych opouštět nechtěl, i kdybych se v budoucnu věnoval koncepční práci v oblasti vzdělávání. Osobní zkušenost dodává člověku věrohodnost. A měla by být z běžné školy, ne z nějaké výběrové. Škola, kde učím teď, je v přistěhovalecké čtvrti, má složitou skladbu žáků z rodin, které nejsou materiálně ani kulturně dobře zabezpečené.

LIDOVÉ NOVINY: A jaké má výsledky?

BOBEK: To je zajímavé – škola je výborná.

LIDOVÉ NOVINY: Čím to je?

Angličané chápou, že když budou mít nevzdělaného a nevychovaného souseda, je větší pravděpodobnost, že se jim ztratí kolo opřené před domem. Mnoho lidí tu má dokonce pocit, že se toho pro znevýhodněné děti nedělá dost, ale z mého českého pohledu je toho hodně.

BOBEK: Důvodů je víc. Jednak společenské klima. Tady si většina lidí myslí, že pokud se tyto děti nepodaří vytáhnout výš, vzdělat je, bude mít problém celá společnost. U nás to skoro vnímáme naopak, jako by vzdělání jednoho bylo na úkor druhého. Angličané chápou, že když budou mít nevzdělaného a nevychovaného souseda, je větší pravděpodobnost, že se jim ztratí kolo opřené před domem. Mnoho lidí tu má dokonce pocit, že se toho pro znevýhodněné děti nedělá dost, ale z mého českého pohledu je toho hodně.

Je tu také dost vzdělaných lidí se silným sociálním cítěním, kteří se hlásí na učitele, protože chtějí těmto dětem pomáhat. Jsou to často ti nejvíc našlápnutí, je to pro ně osobní výzva. Další věc je, že stát školy sleduje ostřížím zrakem, žáky testují, školy se řadí do žebříčků. Může se nám to nelíbit, ale nějakou informaci to přináší. Jakmile se škole nedaří, mění se vedení a převezme to někdo, kdo má velkou ambici to „otočit“.

Část svého výcviku jsem strávil na škole, ve které před nějakými šesti lety žáci házeli po učitelích židle, a dnes má excelentní výsledky. Přitom je v ještě „horší“ čtvrti než škola, kde učím teď já. Zkrátka jde to. Neříkám, že z těch dětí budou nakonec všichni vysokoškoláci, ale dojem ze školy je mimořádně dobrý.

LIDOVÉ NOVINY: Nevadilo, že nemáte pedagogické vzdělání?

Část svého výcviku jsem strávil na škole, ve které před nějakými šesti lety žáci házeli po učitelích židle, a dnes má excelentní výsledky. Přitom je v ještě „horší“ čtvrti než škola, kde učím teď já. Zkrátka jde to. Neříkám, že z těch dětí budou nakonec všichni vysokoškoláci, ale dojem ze školy je mimořádně dobrý.

BOBEK: Mají program Teach First, obdobu českého Učitele naživo. Je pro ty, kteří už pracují v jiných profesích, mají aspoň bakalářský titul a chtějí se stát učiteli. Začíná se šestitýdenním výcvikem, po němž jdete hned učit na téměř plný úvazek, navíc si dva roky doplňujete pedagogické vzdělání v rozsahu kratšího magisterského studia.

Je to dost náročné, v životě jsem se tolik nenadřel. Rozhodně bych to nenazval „pedagogickým minimem“, spíš maximem. A rovnou vás pošlou na nějakou školu v problémové čtvrti, kde máte opravdové výzvy, ne do závětří.

LIDOVÉ NOVINY: Pamatujete si na první dojmy, co vás jako novopečeného učitele zarazilo?

BOBEK: Jak slušně se děti chovají. Neučitelské oko vidí, že všechno skvěle šlape jakoby samo od sebe, ale jako učitel jsem začal vnímat, že je to výsledek tvrdé práce. Nic se tam nenechává náhodě, učitelé děti učí nejen matematiku, ale i jak se chovat ve třídě nebo na chodbě, jak se hlásit, jak se obracet na učitele, jak se seřadit, všechno.

Chování se bere hodně vážně, vnímají to jako podmínku pro dobré učení. Také mě udivilo, že rodiče, i ti prostí, projevují o vzdělávání svých dětí velký zájem. Je vidět, že my učitelé jsme pro ně někdo, kdo může jejich dětem pomoci k dobrému životu.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik různorodé jsou třídy?

Neučitelské oko vidí, že všechno skvěle šlape jakoby samo od sebe, ale jako učitel jsem začal vnímat, že je to výsledek tvrdé práce. Nic se tam nenechává náhodě, učitelé děti učí nejen matematiku, ale i jak se chovat ve třídě nebo na chodbě, jak se hlásit, jak se obracet na učitele, jak se seřadit, všechno.

BOBEK: Skladba je etnicky velmi pestrá, ale po nějakém čase už to člověk nevnímá, protože tady to je standard. Zhruba třetina dětí má angličtinu jako druhý jazyk, tedy ne mateřský. Ale to často taky nepoznáte, někteří se výborně integrují a zase – je tu úplně běžné, že v mnoha rodinách se mluví jinak než ve škole. Děti máme všech odstínů kůže, v naší čtvrti je velká komunita původně z Jamajky.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se pracuje s tím, že někteří žáci mají speciální vzdělávací potřeby?

BOBEK: Všemožnými způsoby se myslí na to, jak to udělat, aby všichni rozuměli všemu. Škola je ve svých instrukcích velmi přehledná, co nejvíc věcí se dělá názorně a explicitně. Což je mimořádné plus pro děti s poruchami autistického spektra i děti z nepříliš podnětného domácího prostředí, ale zároveň to nikoho nebrzdí. Příklad: máme vizuální rozvrh, což jsou barevné kartičky umístěné na tabuli, kde jsou po sobě vypsané aktivity, které budeme dělat.

Věci se tu berou od podlahy, dbá se, aby se zafixovaly, protože pokud bude vše jasné na začátku, bude méně problémů později. A tak se učí i chování. Dětem se jasně ukazuje, co mají dělat. Je toto slušné? Není, neděláme to. Co děláme místo toho? Tohle. Udělal jsi to? Skvělé! A tak dále. Je to velmi přímočaré. A děti vědí, že když nebudou dělat to, co se od nich očekává, že jim to neprojde. To se mimochodem týká i jakýchkoli projevů nesnášenlivosti, rasismu, šikany. Nic se nenechává jen tak.

LIDOVÉ NOVINY: Vypadá to poněkud nesvobodně…

Všemožnými způsoby se myslí na to, jak to udělat, aby všichni rozuměli všemu. Škola je ve svých instrukcích velmi přehledná, co nejvíc věcí se dělá názorně a explicitně. Děti vědí, že když nebudou dělat to, co se od nich očekává, že jim to neprojde. To se mimochodem týká i jakýchkoli projevů nesnášenlivosti, rasismu, šikany. Nic se nenechává jen tak.

BOBEK: Může to tak působit. Nejdřív jsem z toho byl udivený, ale ono to v konečném důsledku vytváří dobrou atmosféru, která na vás působí příjemně. Děti se v dobrém chování skoro předhánějí. Spadne vám papír nebo spolužákovi a hned ho několik z nich běží sebrat. Když jdete po chodbě, každé dítě vás pozdraví. O přestávce přijdou, jestli s něčím nemůžou pomoct. Škola v problémové oblasti! Přijde mi, že by české mentalitě vlastně mohl být tento způsob práce s žáky blízký.

Dbá na pořádek, úctu i vzájemný respekt, dětem se vštěpuje, že mají svým učitelům být vděčné. Ale čeští učitelé by taky museli udělat krok zpátky a zdržet se pomlouvání nebo ponižování dětí, jakéhokoliv posměchu, byť není myšlen zle. Vypadá to nevinně, trochu si upustit páru, ale tady to nezažijete ani ve sborovně, je to úplně vyloučené. Bylo by to neprofesionální. Když žák něco nedělá, jak by měl, jde se za ním a ukáže se mu, jak to je správně. Bez dalších komentářů.

LIDOVÉ NOVINY: A co výuka? Píšete blog na učitelském webu spolku Otevřeno a tam říkáte, že vám britská škola otevřela oči.

BOBEK: V Česku je teď frontální výuka strašákem a ostudou, tady ne. Ale není to frontál ve smyslu, že učitel mluví a děti spí. Učitel sice stojí před žáky a něco celé třídě sděluje, ale také neustále poutá pozornost dětí a vyžaduje zpětnou vazbu. Obrovský důraz je na aktivizaci, děti na něm musejí viset očima a on neustále kontroluje, jestli rozuměly tomu, co říká.

Vypadá to nevinně, trochu si upustit páru, ale tady to nezažijete ani ve sborovně, je to úplně vyloučené. Bylo by to neprofesionální. Když žák něco nedělá, jak by měl, jde se za ním a ukáže se mu, jak to je správně. Bez dalších komentářů.

Má s nimi domluvené signály – ukazují na prstech, zvedají mazací tabulky s výsledkem, učitel na to reaguje gesty, které je odměňují. Když pochopily, splnily, dá palec nahoru, pokývne, usměje se, nebo zavrtí hlavou, aby žák věděl, že úkol nemá správně.

LIDOVÉ NOVINY: Zdá se, že učitel stojí v centru dění, ale u nás se teď mluví spíše o jeho upozadění.

BOBEK: Přesně tak, role učitele je vnímaná jako klíčová, je to hlavní instruktor i motivátor. Učí, ukazuje postupy, nečeká, až si na to děti přijdou samy. Tato metoda se označuje „direct instruction“ nebo „explicit teaching“, což bych volně přeložil jako „přímá didaktika“. Je to o dost jiný přístup, než se teď razí v českých školách. Je to poměrně nová věc – do škol se začala dostávat před pěti lety, nejprve na druhém stupni, pak i na prvním.

LIDOVÉ NOVINY: Udrží děti učivo v paměti, když se jim vše servíruje jako hotová věc?

BOBEK: Ano. Už v pěti šesti letech zvládají i komplexnější úkoly, jako je sčítání přes desítku s rozkladem, dokonce umějí jednoduše vysvětlit, co byla Magna Charta, že je to něco, díky čemuž dnešní monarchové nemohou dělat, co si zamanou. Důraz je i na terminologii. Znají a umějí vysvětlit komutativní zákon i abstraktní pojmy, jako je minulost, současnost či budoucnost.

V Česku je teď frontální výuka strašákem a ostudou, tady ne. Ale není to frontál ve smyslu, že učitel mluví a děti spí. Učitel sice stojí před žáky a něco celé třídě sděluje, ale také neustále poutá pozornost dětí a vyžaduje zpětnou vazbu. Obrovský důraz je na aktivizaci, děti na něm musejí viset očima a on neustále kontroluje, jestli rozuměly tomu, co říká.

Vědí, co jsou to synonyma a na glóbusu najdou a správně nazvou rovník i póly. Učení se tu promyšleně dělí na malé dávky, postupně se nabaluje, učitelé jsou vedeni, aby složitější téma „nalámali“ na kousky, a zároveň neustále dětem ukazují, kam patří v rámci celku. Jednou nabyté znalosti se navíc neustále reaktivizují, aby se z paměti nevypařily.

LIDOVÉ NOVINY: Dokážete si představit, že byste od září začal takto učit v nějaké české škole?

BOBEK: Říkám si, jaká by byla reakce. Možná by se na mě dívali jako na blázna, že mám děti srovnané v řadách a hraju s nimi divadlo na palec nahoru, palec dolů. Částečně i proto jsem začal psát blog na Otevřeno: abych vysvětloval, jaké uvažování je za touto praxí. I v Británii má tento způsob výuky kritiky. Často jsou to nadšenci se sociálním cítěním, většinou levicově orientovaní, jež jsem zmínil na začátku. Dle nich je to nesvobodná drezúra ve službách kapitalismu. Jiní říkají: volím nalevo, ale ve školství jsem za konzervu.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to popisujete, vypadá to trochu jako drezúra. Byť účinná.

BOBEK: Svoboda je skvělá, ale co když tím, že ji žákům dám teď ve škole, jim zajistím menší, až budou dospělí? Naučil bych se německy, kdyby mě k tomu nikdo nepřiměl? Byl bych, kde jsem? Možná ne, možná bych se trápil na nějakém nezajímavém pracovním místě, které na mě zbylo. Svoboda je vědět a umět. Taky se mi nejdřív nelíbilo, že se vše točí kolem „efektivity“ a „úspěchu“, přišlo mi to podezřelé, měl jsem k tomu odpor.

Svoboda je skvělá, ale co když tím, že ji žákům dám teď ve škole, jim zajistím menší, až budou dospělí? Naučil bych se německy, kdyby mě k tomu nikdo nepřiměl? Byl bych, kde jsem? Možná ne, možná bych se trápil na nějakém nezajímavém pracovním místě, které na mě zbylo. Svoboda je vědět a umět.

Říkal jsem si, copak musíme tlačit všechny lidi do úspěchu, přece mohou být v životě spokojení, i když nejsou v ničem zvlášť dobří. Proč to tak hrotit? Není důležitá především pohoda? Ale pak jsem o tom začal přemýšlet jinak. Přinejmenším statisticky platí, že vzdělanější člověk je nejen úspěšnější, ale i šťastnější. A zdravější. Víc pánem nad svým životem. Jedno jde s druhým. A tato rétorika povznesení mi začala dávat smysl.

LIDOVÉ NOVINY: Češi věří, že když se někdo snaží, dokáže se povznést sám. Že to je na něm.

BOBEK: Ale průzkumy říkají něco jiného. Skoro vždy potřebujete někoho, kdo ve vás věří a motivuje vás. Rodina a učitel. Nebo aspoň učitel, když to rodina neumí.

LIDOVÉ NOVINY: Je tato metoda v Anglii rozšířená?

BOBEK: Řekl bych, že poměrně dost. Mají to na svědomí i sociální sítě. Vzniklo hnutí, které se postavilo do opozice proti tvrzením místní školní inspekce, OFSTED. Ta byla před pár lety v takové ofenzivě proti frontální výuce, že razila teze, jako že když učitel mluví déle než dvě minuty, je to špatně. Vzpoura vracela učitele do centrální pozice. Učitel je v tomto pojetí nejdůležitější zdroj poznání. Je to expert ve třídě. Tento obrat nastal taky v souvislosti s tím, jak se tu měří efektivita učitelů.

Skoro vždy potřebujete někoho, kdo ve vás věří a motivuje vás. Rodina a učitel. Nebo aspoň učitel, když to rodina neumí.

Už nejméně deset let se tu chodí do tříd, kde se děti naučí nejvíc, a zkoumá se, čím to je. A nejlepší výsledky mají učitelé, kteří se neupozaďují. K tomu se přidávají výzkumy procesu učení a ty zkoumání ze tříd potvrzují. Vychází se z toho, co se osvědčilo. Jsou pragmatičtí v tom nejlepším slova smyslu. Nebojuje se o ideologie, pozoruje se, co funguje. A to se dělá.

Pavel Bobek

  • Vystudoval politologii na FF UK a německo-rakouská studia na FSV UK.
  • Pracoval v pražském Goethe-Institutu jako mezinárodní koordinátor debatní soutěže pro středoškoláky Jugend debattiert. Poté pokračoval ve studiu veřejné správy v Berlíně.
  • V roce 2018 odešel do Anglie, kde o rok později nastoupil do programu Teach First a začal učit.
  • Pedagogické vzdělání si doplňuje na University College London – Institute of Education.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...