Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Výzva českému panoptiku aneb Padni, komu padni po Německu

  8:55

Na politiky musejí být kladeny mnohem vyšší požadavky než na ostatní. Němci se tím na rozdíl od našeho politického panoptika řídí.

foto: © ČESKÁ POZICE, freekygamingČeská pozice

Slovní spojení „padni, komu padni“ se v posledních měsících stalo často frekventovaným a oblíbeným sloganem na české politické scéně. Čím více se však používá, tím více je pouze prázdnou frází, kterou se politické a ostatní kruhy zaštiťují ve snaze vzbudit dojem razantního postupu proti korupci a jiným nešvarům. Zatím – bohužel – nikomu „nepadlo“, důvodem a omluvou je obvykle nedostatek důkazů v jednotlivých případech, nedostatek kompetencí propůjčených zákony a dalšími „objektivními“, tudíž nepřekonatelnými okolnostmi.

Že to jde i jinak, efektivně, bez výmluv, průtahů a s konkrétním výsledkem, dokládá řada případů ze sousedního Německa. A nemusí přitom jít pouze o korupci nebo jiný právní delikt, postačí situace, do níž se politik dostane, či jak na něj nahlížejí „oči národa“.

Za příklad lze vzít třeba nejoblíbenějšího německého politika posledních let, ministra obrany Theodora zu Guttenberga, který byl nařčen z plagiátorství při psaní doktorské práce. Po prokázání tohoto tvrzení mu byl titul odebrán a zu Guttenberg viděl jedinou možnost řešení ve svém odstoupení z pozice ministra, aby mohl alespoň trochu zmírnit ostudu. Přitom ani spolková vláda, ani jeho strana a dokonce ani voliči na tomto kroku netrvali.

Bez vyznamenání

Dalším příkladem by mohl být Klaus Zumwinkel, vysoký státní úředník a dlouholetý šéf Německé spolkové pošty, který tento státní podnik nejen sanoval a zmodernizoval, ale transformoval jej v dobře a úspěšně působící ekonomický subjekt. Kvůli podezření z daňových úniků prostřednictvím vlastní nadace v Lichtenštejnsku byl úspěšný manažer v roce 2008 - za asistence médií a tedy v podstatě před zraky národa - zatčen policií a odveden v poutech. V roce 2009 byl za spáchaný a prokázaný trestný čin odsouzen k dvouletému nepodmíněnému trestu a k vysoké pokutě. Zároveň mu byla odebrána všechna vysoká státní vyznamenání.

Koneckonců i případ Thila Sarrazina, exministra financí spolkové země Berlín, by šlo zařadit do kategorie důrazného a důsledného postupu státních a politických orgánů při jakémkoliv prohřešku proti státu, zákonům, ústavě a všem zásadám v ní zakotvených. Kontroverzními názory ve svojí knize „Německo se ničí samo“ natolik rozvířil diskusi ohledně přistěhovalecké politiky v zemi, že byl odvolán z vysokého postu v představenstvu Německé spolkové banky a strana SPD, jejímž je členem, vážně uvažovala o jeho vyloučení. A to i přes skutečnost, že poměrně velká část společnosti a politické scény s jeho názory souhlasí.

Poznámka na okraj: poněkud tento případ připomíná jednoho vysokého státního úředníka na českém ministerstvu školství, o kterém jsou aktuálně vedeny intenzivní diskuse, aniž by byl kdokoliv schopen jasně rozhodnout.

Poslední německý politik, který „doplatil“ na vysoké etické, charakterové a morální standardy, jejichž splnění se očekává od lidí sloužících veřejnosti, je Christian von Bötticher, zemský předseda Křesťansko-demokratické unie (CDU) spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko a jeden z hlavních kandidátů za CDU do zemských voleb v roce 2012.

Zakopnutí se šestnáctkou

Čtyřicetiletý politik „zakopl“ o milostný vztah se šestnáctiletou dívkou a v uplynulých dnech se tento poměr dostal na veřejnost. Podle německého zákona není sex s mladistvým starším šestnácti let  trestným činem ani přečinem, jestliže dotyčný(á) se vztahem souhlasí. Zmíněná dívka s tím byla očividně srozuměna a v rozhovoru před několika dny celý vztah označila jako velmi intenzivní a krásný.

Christian von Bötticher přesto okamžitě složil funkci zemského předsedy a odstoupil rovněž z kandidatury v příštích volbách. V podstatě tím ukončil svoji slibnou politickou kariéru, a to z jednoduchého důvodu: politik je člověk nacházející se ve středu veřejného mínění a zájmu, je to zástupce voličů, kteří mu dali hlas a důvěřují mu. A právě kvůli tomu jsou a musejí být na politika kladeny mnohem vyšší požadavky, než je tomu u ostatních obyvatel. V případě, že politik tato „vyšší“ očekávání zklame či nesplní, musí mít sám dostatek soudnosti a odvahy vzdát se svojí pozice a odstoupit.