Výzkumníci propojují díky DNA prehistorii se současností

Na jih od bavorského města Augsburg odkryli archeologové v osmdesátých a devadesátých letech 20. století řadu hrobů. Nyní se na nálezy znovu podíval tým německých výzkumníků a mezi nimi i genetici. Výsledky ukázaly nerovnoprávnou sociální strukturu tehdejší společnosti.

DNA | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy DNA | foto: Shutterstock
DNA

Po čtyřech tisíciletích nahlížejí vědci do vztahů mezi lidmi v malé oblasti, která leží v dnešním jižním Bavorsku. Pomáhají jim genetické a chemické rozbory, které přinášejí nové informace o minulosti. Tito zemědělci neměli svého Homéra, který by zaznamenával jejich sňatky, práci, putování a rodinné osudy. Navzdory tomu dnes díky kombinaci mnoha poznatků dokážeme vytvořit obrázek jejich sociální struktury, hodnotil v redakční části špičkový vědecký časopis Science studii publikovanou v témže periodiku v sekci věnované původním vědeckým pracím.

Na jih od dnešního bavorského města Augsburg (česky někdy nazývaného Augšpurk či Aušpurk) v údolí kolem řeky Lech, která pramení v Rakousku a pak teče do Bavorska, odkryli archeologové v osmdesátých a devadesátých letech 20. století při výstavbě obytných domů řadu hrobů. Našli v nich desítky kosterních pozůstatků z doby bronzové – asi 2800 až 1700 před naším letopočtem.

Nebyly to hroby bůhvíjak výstavné, jako některé jiné z doby bronzové. Nevyskytovaly se v nich například zlaté předměty, ale v některých byly dýky, hroty šípů a ozdoby, které jejich „obyvatelé“ dostali na poslední cestu. V jiných hrobech nebylo prakticky nic. Ve vybavení místa posledního odpočinku tedy byly dostatečné rozdíly pro rozpoznání odlišného sociálního postavení pohřbených.

Dědění majetku

Nyní se na tyto nálezy znovu podíval tým německých výzkumníků, mezi nimiž tentokrát byli i genetici. Rozbory deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která má v sobě zakódováno obrovské množství informací o svém nositeli, se totiž dají použít i při poznávání dávné prehistorie. „Pro mě je právě tohle budoucnost archeologie,“ hodnotil pro další vědecký časopis Nature jeden z autorů studie Philipp Stockhammer z Mnichovské univerzity.

Příbuznost bohatých mužů, potvrzená variantou chromozomu Y, naznačuje, že majetek se už tehdy dědil v rodině a do bohatších vrstev nepronikali muži zvenku. Vědci našli i hroby pokrevních bratrů z této bohatší vrstvy. Byly vybaveny srovnatelně. To napovídá, že nějaký majetek získali všichni synové, nejen nejstarší.

Vědci využili také rozbory zubů, u nichž určili, jaké radioaktivní i stabilní prvky do nich pronikly z vnějšího prostředí, tedy z vody, kterou lidé pili. Tím mohli výzkumníci poznat, v jaké lokalitě tito lidé vyrůstali a žili. Badatelé si k rozborům vzali kosti 104 pochovaných osob ze 13 hřbitovů u statků z různých období doby bronzové. Sestavili z nich šest rodokmenů zahrnujících až pět generací. Výsledky jim otevřely pohled na nerovnoprávnou sociální strukturu tehdejší společnosti a také nastínily usazenou roli bohatších mužů a stěhování jejich žen.

Ve své studii vědci popsali několik nečekaných poznatků. Některé se týkají výše postavených mužů pohřbených s bronzovými a měděnými dýkami, sekyrami a dláty. Obvykle patřili ke kultuře zvoncových pohárů, nazvané podle tvaru používaných keramických nádob, které vypadaly jako obrácený zvon. Tito muži měli v DNA mužský chromozom Y varianty, jež je dodnes v Evropě častá. Zřejmě tedy měli dostatek synů, kteří tuto variantu chromozomu Y dokázali šířit.

Příbuznost těchto bohatých mužů, potvrzená variantou chromozomu Y, naznačuje, že majetek se už tehdy dědil v rodině a do bohatších vrstev nepronikali muži zvenku. To není všechno. Vědci našli i hroby pokrevních bratrů z této bohatší vrstvy. Byly vybaveny srovnatelně. To napovídá, že nějaký majetek získali všichni synové, nejen nejstarší. Hladina stroncia v zubech tří těchto mužů vědcům prozradila, že jako teenageři opustili údolí řeky Lech a žili ve vzdálenějších končinách. Pak se vrátili domů. Ostatní muži pravděpodobně zůstávali celý život na jednom místě a pracovali na rodinném majetku.

Neměnná sociální nerovnost

Úplně jinak je tomu s původem bohatých žen. V hrobech vybavených měděnými ozdobami hlavy, ozdobnými špendlíky nebo bronzovými náramky se našly kostry mladých dívek prokazatelně pocházejících z daného místa. O něco starší dcery, tedy ženští potomci pochovaných osob, ve zkoumaných lokalitách pochovány nebyly. Lze předpokládat, že byly provdány mimo danou oblast. Starší bohaté ženy, pochované ve zkoumaných lokalitách, neměly v místě genetické příbuzné a zřejmě jako děti vyrůstaly jinde, až stovky kilometrů daleko.

V některých hrobech měly kovové předměty odpovídající únětické kultuře. Ta se sice jmenuje podle pohřebiště v Úněticích u Roztok u Prahy, ale byla rozšířena po velké části střední a západní Evropy. Zuby některých z nich obsahovaly izotopy prvků, jež nejsou obvyklé na jihu dnešního Německa a vyskytují se spíše na jeho východě a v dnešní České republice. Pravděpodobné vysvětlení? Stejně jako byly zřejmě dcery téměř vždy provdány do bližšího či vzdálenějšího sousedství, i jejich matky přišly na statek odjinud.

Pravděpodobně pod střechou jednoho statku žili v našich končinách už před čtyřmi tisíciletími lidé bohatší a současně chudí, kteří nebyli s bohatšími v žádném příbuzenském vztahu a nijak se nemísili. Bohatí zůstávali bohatými a chudí chudými. A tato neměnná sociální nerovnost se projevovala dokonce v lokalitách, které nepatřily k nejbohatším místům doby bronzové.

Povinné stěhování však neplatilo pro lidi pochované v nevybavených hrobech, tedy pravděpodobně chudé. Například chromozom Y mužů z chudých hrobů se lišil od varianty téhož chromozomu bohatých mužů. Pokrevní příbuzenství mezi nimi nebylo. Není jasné, zda šlo o služebnictvo, zemědělské pracovníky, nebo o otroky. Zdá se, že žili v těsné blízkosti bohatších osob. To může připomínat stav, který panoval o 1,5 tisíce let později v antickém Řecku a Římě, kde otroci byli považováni za členy rodinné jednotky (s menšími právy než svobodní obyvatelé).

Pravděpodobně pod střechou jednoho statku žili v našich končinách už před čtyřmi tisíciletími lidé bohatší a současně chudí, kteří nebyli s bohatšími v žádném příbuzenském vztahu a nijak se nemísili. Bohatí zůstávali bohatými a chudí chudými. A tato neměnná sociální nerovnost se projevovala dokonce v lokalitách, které nepatřily k nejbohatším místům doby bronzové.

Někdy výzkumníci dokážou díky DNA přímo propojit prehistorii se současností. Do dějin genetiky tak vstoupilo hledání příbuzných přes propast tří tisíciletí, jež se odehrálo rovněž v Německu a zasáhlo i do Česka. V roce 1972 se v pohoří Harz ve středním Německu, kousek od Göttingenu, našla 115 metrů dlouhá, úzká a nízká jeskyně pojmenovaná Lichtenstein. O něco později zde byly objeveny lidské ostatky; celkem 40 koster – 21 ženských a 19 mužských. Nástroje, šperky a zbytky nádob v jeskyni archeologům napověděly, že kostry jsou z doby bronzové, zhruba 1000 až 700 let před naším letopočtem.

Pouze muži

Ke kostrám se němečtí badatelé vrátili před desetiletím, když se zlepšily znalosti o DNA. Napadlo je požádat muže z vesnice Nienstedt v sousedství jeskyně, aby poskytli svou DNA pro zjištění možné příbuznosti. A vyšlo to. Jak vědci publikovali v roce 2008, zjistili, že dva muži žijící v Nienstedtu mají příbuzenské znaky s ostatky jednoho z mužů pochovaných v jeskyni. Neboli byli to jeho vzdálení příbuzní, kteří ještě po tak neuvěřitelně dlouhé době žili na tomtéž místě...

Vědci zjistili, že dva muži žijící v Nienstedtu mají příbuzenské znaky s ostatky jednoho z mužů pochovaných v jeskyni. Mluvit se dalo pouze o mužích, protože výzkumníci v tomto případě sáhli po genetických znacích na chromozomu Y, který muži dědí od svých otců a předávají jej svým synům. Znaky na tomto chromozomu se v průběhu generací mění jen vzácně, takže umožňují poznat příbuzenský vztah i po takové dlouhé době.

Mluvit se dalo pouze o mužích, protože výzkumníci v tomto případě sáhli po genetických znacích na chromozomu Y, který muži dědí od svých otců a předávají jej svým synům. Znaky na tomto chromozomu se v průběhu generací mění jen vzácně, takže umožňují poznat příbuzenský vztah i po takové dlouhé době. O tři roky později se o DNA z jeskyně Lichtenstein začali zajímat i výzkumníci z pražské genetické laboratoře Genomac. Protože vědci z Göttingenu použité sekvence DNA publikovali, mohli s nimi pracovat i další odborníci.

„Tak nás jen tak napadlo – co kdyby nějací potomci onoho muže z německé jeskyně teď žili u nás?“ vysvětloval tehdy ředitel Genomacu Marek Minárik. Porovnali tedy genetická data mužů, kteří dali laboratoři povolení, aby vědci údaje používali při výzkumu. Patnáct záznamů v jejich databázi neslo na chromozomu Y stejné znaky jako jedna z německých koster. Dvanáct z těchto mužů projevilo zájem dozvědět se víc. Porovnání dalších desítek znaků potvrdilo, že jsou buď přímými potomky onoho jeskynního muže, nebo alespoň potomky jeho velmi blízkého příbuzného.

Výzkumníci z Genomacu hledali ještě dál. Porovnali údaje s mezinárodní genetickou databází, kterou spravuje univerzita Charité v Berlíně. K již zmíněným dvanácti českým a dvěma německým mužům v ní našli také šest lidí v USA, tři v Polsku a jednoho v Portugalsku. V tomto případě je však databáze anonymní, obsahuje informace o jejich genetickém kódu a geografickém původu, ale ne jména a adresy. Nicméně se podařilo prokázat, že část blízkých příbuzných onoho muže z jeskyně zůstala doma, ale další vyrazili do světa a přežili v něm dodnes.

Počet příspěvků: 4, poslední 13.11.2019 05:52 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Autor

Josef Tuček

Josef Tuček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články