Vyvolají jihoevropské demonstrace síť solidarity?

Finanční krizi vyvolalo selhání trhu a státu. Protesty milionů Evropanů ukázaly, že úsporná opatření vlád nemůžou počítat s jejich podporou.

Petr Drulák 24.11.2012
„Už žádné další škrty! Dost bylo vydírání!“ hlásá transparent na demonstraci během 24hodinové generální stávky v Madridu 14. listopadu. Španělští a portugalští zaměstnanci vstoupili minulou středu do první koordinované stávky na Pyrenejském poloostrově a | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Už žádné další škrty! Dost bylo vydírání!“ hlásá transparent na demonstraci během 24hodinové generální stávky v Madridu 14. listopadu. Španělští a portugalští zaměstnanci vstoupili minulou středu do první koordinované stávky na Pyrenejském poloostrově a | foto: © ReutersČeská pozice
„Už žádné další škrty! Dost bylo vydírání!“ hlásá transparent na demonstraci během 24hodinové generální stávky v Madridu 14. listopadu. Španělští a portugalští zaměstnanci vstoupili minulou středu do první koordinované stávky na Pyrenejském poloostrově a

Minulý týden protestovaly miliony Evropanů proti úsporným opatřením svých vlád. Generální stávky ve Španělsku a Portugalsku, masové demonstrace v Itálii a Řecku a řada dalších akcí v celé Evropě ukázaly, že tvrdá rozpočtová politika nemůže počítat s podporou těch, kteří mají nést její důsledky. Protestující odmítli recept evropských politických elit, podle nějž lze finanční krizi vyřešit rozpočtovými úsporami. Nelze se divit, současná úsporná opatření ji totiž pouze zvětšují. Navíc jsou nespravedlivá, neúčinná a nepřijatelná.

Politický establishment by měl vzít tato varování vážně a odstartovat zásadní přeměnu základních politických a ekonomických institucí. Jinak nejenže krizi nepřekoná, ale vyprovokuje i vlnu násilí a nenávistných ideologií, která smete výdobytky víc než šedesáti let pokojného západoevropského vývoje. V sázce není pouze evropská integrace, ale i společenské uspořádání, které zajišťuje občanům svobodu a rovnost a jež je otevřené světu. Jde o budoucnost Evropy v nejširším smyslu. Evropy, do níž jsme se po roce 1989 vraceli a která se dnes otřásá v základech.

Rozpočtová politika postižených zemí přesunuje náklady finanční krize na ekonomicky slabé, přestože její příčiny souvisejí se zisky ekonomicky silných. Současné snižování výdajů v sociální oblasti, zdravotnictví, školství a omezování veřejných služeb vůbec postihuje především tu část společnosti, která nemá dostatek finančních prostředků, aby si tyto nezbytnosti zajistila na trhu. Rovněž zvyšování nepřímých daní se dotkne těch slabších. Co ale krizi vyvolalo?

Nestabilita finančního systému

Lze mluvit o dvou zásadních selháních – trhu a státu. Selhání trhu souvisí s hypertrofií a nestabilitou západního finančního systému. Finanční krizi odstartovaly problémy amerických bank, které se v uplynulých několika desetiletích tlakem na politiku zbavovaly regulace a dosahovaly významných zisků. Finanční operace, které mají především zajišťovat fungování ekonomiky, bujely v neregulovaném prostředí do spekulativních rozměrů a ztrácely souvislost s reálným ekonomickým základem. Jejich rizikovost přerostla bod zlomu, v němž se celý finanční systém začal hroutit a začal stahovat i reálnou ekonomiku.

V případě Itálie, a především Řecka, jde tržní selhání společně se selháními státu jak při výběru daní, tak při rozdělování veřejných prostředků

Vládám proto nezbývalo nic jiného než se v reakci na tržní selhání zadlužit a krachující banky zachránit. Splátky těchto dluhů si dnes vynucují politiku úspor. V případě Španělska se přidává další tržní selhání. Splaskla developerská bublina ve stavebnictví a její následky dále zatíží veřejné rozpočty.

V případě Itálie, a především Řecka, jde tržní selhání společně se selháními státu jak při výběru daní, tak při rozdělování veřejných prostředků. Ten také nedokáže přinutit ekonomickou elitu, aby se podílela na udržování společnosti, v níž vytváří své zisky. Naopak jí uděluje daňové výjimky a toleruje daňové úniky. Řečtí politici neprojevili větší zájem o seznam švýcarských kont svých občanů. Současně se přidělování veřejných zakázek odehrávalo v korupčním podsvětí byznysu a politiky, z nějž vzešel bývalý několikanásobný italský premiér Silvio Berlusconi. Stát, který si nedokáže zajistit příjmy a současně předraženě nakupuje, se nutně dostává do dluhů.

Nespravedlivá politika

V důsledku těchto příčin se současná politika jeví jako naprosto nespravedlivá. Spravedlivé by bylo, kdyby daněmi a regulací zasáhla ekonomicky silné, kteří nesou odpovědnost – finančníky, developery či dojiče veřejných rozpočtů. Úspory naopak připravují ekonomicky slabé o možnost důstojné existence. Co jiného však lze čekat od politiky, kterou ovládají zájmy finanční oligarchie?

Německo, které se díky své síle stalo centrem evropského ekonomického rozhodování, ostatním zemím vnucuje vlastní představu spravedlnosti

Nicméně ani politici, kteří se dnes v Evropě snaží o spravedlivější řešení, nemají šanci na úspěch. Mobilita kapitálu snižuje možnosti států danit a regulovat. Navíc Německo, které se díky své síle stalo centrem evropského ekonomického rozhodování, ostatním zemím vnucuje vlastní svéráznou představu spravedlnosti. Podle této, téměř kalvinistické představy pochází německá prosperita z ctnostného jednání, zatímco ekonomické problémy jižní Evropy jsou výsledkem předchozích neřestí.

Kancléřka Angela Merkelová se pak snaží přimět tyto hříšníky k nápravě tvrdou, leč z jejího hlediska oprávněnou kúrou. Iluze německé morální nadřazenosti přitom pokrytecky opomíjí vlastní odpovědnost za architekturu evropských ekonomických institucí, která finanční krizi jen zvětšuje, i předchozí zisky německých bank a firem z „neřestí“ jihu.

Následky

Kdo by chtěl nad nespravedlností mávnout rukou s tím, že svět asi spravedlivý nikdy nebude, měl by vzít v potaz katastrofální následky politik úspor. Hrubý domácí produkt Řecka poklesl od počátku krize o pětinu, čímž relativní zadlužení pouze narostlo. Španělský HDP sice klesá méně drasticky, ale nezaměstnanost dosahuje 25 procent a mezi mladými zasahuje dokonce každého druhého. Portugalská nezaměstnanost se od počátku krize zdvojnásobila.

I řada neoliberálních ekonomů si dnes uvědomuje, že restriktivní politika nemůže Evropu vyvést z finanční krize a že ji naopak zvětšuje. Mario Draghi, který se stal šéfem Evropské centrální banky po předchozí kariéře v mezinárodních finančních institucích, se zasazuje o expanzivní finanční politiku. Mario Monti, dříve rektor italské bašty neoliberálního myšlení, Univerzity Bocconi, sice jako současný italský premiér uskutečňuje škodlivou politiku úspor, na evropské úrovni se však snaží přimět Německo ke konstruktivnějšímu přístupu.

Navzdory tomu mají úspory stále mnoho zastánců. Mimo bohatou severní Evropu, která tíhne k německému pohledu, jich spoustu najdeme i v chudé střední a východní Evropě. I v ní se objevuje pocit morální nadřazenosti vůči postiženým zemím. Zatímco morální nadřazenost severu se opírá o bohatství a ekonomický úspěch, nadřazenost východu má základ ve vlastní chudobě a odolnosti.

Nepochopení Východoevropanů

Demonstrace na jihu Evropy minulý týden se ve střední a východní Evropě s velkým pochopením nesetkaly. Z hlediska Východoevropanů si Řekové, Španělé, Italové a Portugalci žili nad poměry a nyní jsou natolik zpovykaní, že na nevyhnutelnou srážku s realitou reagují hysterickými demonstracemi. Po všem, čím museli Východoevropané projít, necítí solidaritu s řeckými důchodci či španělskými nezaměstnanými. Ti si i po všech kráceních přijdou na peníze, které jsou z východoevropského hlediska celkem slušné.

Demonstrace na jihu Evropy minulý týden se ve střední a východní Evropě s velkým pochopením nesetkaly

Slováci poukazují na Dzurindovy reformy, které byly v mnoha ohledech tvrdší, než co se dnes děje na jihu. Proč by měli pomáhat bohatším Řekům? Lotyši svojí restriktivní reakcí na finanční krizi ztratili během dvou let čtvrtinu HDP, nezaměstnanost dosáhla španělských rozměrů, a přesto nedevalvovali měnu a zachovali si politickou stabilitu. Proč Španělé nezatnou zuby a nevezmou si z nich příklad? Pro východoevropský pohled lze mít pochopení, přesto je neodůvodněný a chybný. Především východoevropské reformy mohou být těžko příkladem pro Západ. Už jen proto, že díky němu jsou jejich důsledky pouze drastické, a nikoli zničující.

Například lotyšská nezaměstnanost se španělské „pouze“ přiblížila a nenarostla, protože desetina pracovní síly emigrovala na Západ. Podle Mezinárodního měnového fondu bude trvat deset let, než se lotyšská ekonomika dostane na úroveň před krizí. A to za předpokladu, že Lotyšsko bude moci podobně jako všechny ostatní ekonomiky regionu exportovat na západní trhy. Navíc chudoba je relativní a vztahuje se k poměrům v konkrétní společnosti. Nelze jednoduše vzít řecký důchod a spočítat, co všechno by se z něj dalo pořídit v Česku či na Slovensku. Je třeba se ptát, zda takový důchod umožňuje důstojnou existenci v řeckých poměrech.

Milan Kundera versus Anna Achmatovová

Východoevropský pocit morální nadřazenosti je nejen neodůvodněný, ale i nebezpečný. Poškozuje solidaritu a zvyšuje mentální rozdíly, které je třeba naopak překlenovat. Východoevropané vycházejí ze standardů postkomunistického marasmu, které chtějí překonávat západní orientací a jež nejsou přijatelné ani pro Jihoevropany, ani pro kohokoli jiného v Evropě.

Východoevropský pocit morální nadřazenosti je nejen neodůvodněný, ale i nebezpečný

Snadno si představit, jak budou ostatní reagovat, až Východoevropané mávnou rukou nad problémy evropského jihu s tím, že jde o prkotiny. Možná jako Milan Kundera, když pronásledovaná sovětská básnířka Anna Achmatovová mávla rukou nad stížnostmi polského spisovatele, že ho komunisté nevydávají. Neskončil totiž v lágru, ani mu nezakázali psát. Achmatovové, která tím vším prošla, nebylo jasné, nač si vlastně stěžuje.

Kundera tuto příhodu použil, aby vysvětlil, že Středoevropané mají jiné standardy a s Rusy v tomto ohledu příliš společného nemají. Podobně se dnes můžou Jihoevropané utvrdit, že nemají, a ani nechtějí mít nic společného se střední a východní Evropou.

Rozdělená Evropa

Evropu z finanční krize nedostanou ani úspory, ani odborářské demonstrace, byť ty mohou být katalyzátorem pozitivních změn. Skutečné východisko se musí vypořádat se selháním státu a trhu. A společným jmenovatelem je v obou případech obnova politické autority, která bude schopná regulovat trh a zmírňovat společenskou nerovnost. Tu však nelze budovat výhradně na státní úrovni, ale i na evropské a globální.

Svoboda a rovnost vyžadují silné státy stmelené silnými evropskými institucemi. Ty však nemohou být ve vzduchoprázdnu.

Na selhání státu a trhu je nutné odpovědět především radikální obnovou národních a evropských institucí, které jsou dnes vytunelované nositeli a správci ekonomické moci. Svoboda a rovnost vyžadují silné státy stmelené silnými evropskými institucemi. Silné státy a instituce však nemohou být ve vzduchoprázdnu. Potřebují se opřít o národní a evropské sítě bratrství a solidarity, které propojí atomizované jednotlivce náklonností a empatií.

Dnešní hospodářská krize rozděluje Evropu na sever, jih a východ. O to víc je proto třeba toto dělení překonat sítěmi solidarity. Je možné, že z jihoevropských demonstrací minulý týden se jedna z takových sítí objeví.

Počet příspěvků: 38, poslední 27.11.2012 01:59 Zobrazuji posledních 38 příspěvků.