ČESKÁ POZICE dává na svých stránkách prostor pro diskusi na žhavé téma posledních týdnů: chystanou reformu českého vysokého školství. Po Daliboru Štysovi(ředitel ústavu fyzikální biologie Jihočeské univerzity), Mikuláši Bekovi(rektor Masarykovy univerzity), Samuelu Zajíčkovi (mimo jiné člen studentské komory Rady vysokých škol), Václavu Hořejším (ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR), Stanislavu Štechovi (prorektor pro rozvoj Univerzity Karlovy) a velké anketě mezi rektory vysokých škol nabízíme „věcný pohled na věcný záměr“ nového zákona o vysokých školách od profesora fyziky ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR Jiřího Chýly.
Zapomeňme na chvíli na okolnosti, za jakých byly věcné záměry zákonů o vysokých školách a finanční pomoci studentům připravovány, a nedůvěru, kterou v důsledku toho pociťuje většina pracovníků a studentů vysokých škol vůči ministerstvu školství, a podívejme se na samotný věcný obsah těchto návrhů. Pokusme se odpovědět na dvě otázky:
- Povedou navržené změny zákona o vysokých školách opravdu k likvidaci samosprávného charakteru veřejných vysokých škol, k omezení jejich nezávislosti a k podřízení politickým a komerčním zájmům a v důsledku toho způsobí našemu vysokému školství nenávratné škody, tak jak tvrdí rezoluce členů akademické obce Univerzity Karlovy?
- Pokud ne, mohou tyto změny přinést smysluplné dílčí změny, nebo jsou zbytečné?
Při hledání odpovědi je nezbytné znát základní rysy současného stavu, jak je obsažen v zákoně 111/1998 Sb. o vysokých školách. Změny, které vůči současném zákonu přinášejí zmíněné věcné záměry zákonů a které vysoké školy kritizují, lze roztřídit do pěti hlavních bodů:
1) jmenování a kompetence Rady veřejné vysoké školy,
2) jmenování rektora veřejné vysoké školy,
3) zastoupení studentů v Akademickém senátu veřejné vysoké školy,
4) zavedení pracovních míst profesorů a docentů,
5) zavedení školného.
Co to je samospráva
Než se dostaneme k jednotlivým bodům, je třeba definovat obsah klíčového výrazu „samospráva“. Obvykle se jím vyjadřuje skutečnost, že dotyčná organizace není nikomu podřízená, tedy ani orgánům státní správy, a že tedy všechna rozhodnutí týkající se samosprávné organizace vycházejí z jejích orgánů. To ovšem neznamená, že orgány samosprávy si mohou dělat, co chtějí, a že v některých případech nepotřebují k platnosti svých rozhodnutí také souhlas někoho zvnějšku. Podstatné je, že z vnějšku nelze samosprávě nic nařídit.
Kdo rozhoduje dnes: Správní rada, nebo Akademický senát?
Nyní k jednotlivým změnám, které přinášejí věcné záměry nových zákonů. Protože změny specifikované v bodech 1. až 3. spolu úzce souvisejí, proberu je společně a budu je ilustrovat na příkladě fungování a kompetencí rektora, Akademického senátu a Správní rady Univerzity Karlovy. Situace v detailech se jinde může lišit, ale podstata zůstává u všech veřejných vysokých škol stejná.
Připomeňme, že Akademický senát je orgán vysoké školy, který je volen výlučně pracovníky a studenty, zatímco Správní rada je jmenována ministrem školství z řad osob stojících mimo tuto vysokou školu „po projednání“ s rektorem. Výraz „po projednání“ přitom neznamená „se souhlasem“, a tak jmenování členů Správních rad je de facto výlučně v rukou ministra školství.
Správní rada je orgánem, který dbá na uplatnění veřejného zájmu v činnosti univerzity a na řádné hospodaření s jejím majetkem. Její hlavní kompetence jsou zakotveny v § 15 zákona 111/1998 Sb., jenž v § 14 odstavci 1) stanoví, že Správní rada veřejné vysoké školy
- vydává předchozí písemný souhlas k právním úkonům, kterými vysoká škola hodlá nabýt nebo převést nemovité či nákladnější movité věci, založit jinou právnickou osobu, a k peněžitým a nepeněžitým vkladům do těchto a jiných právnických osob, zřídit věcné břemeno nebo předkupní právo,
- vyjadřuje se k dlouhodobému záměru veřejné vysoké školy, rozpočtu, výroční zprávě o činnosti a výroční zprávě o hospodaření a k výsledkům hodnocení činnosti vysoké školy.
Bez předchozího souhlasu Správní rady tedy vysoká škola nemůže disponovat se svým majetkem a nemůže ani činit právní úkony, kterými by majetek nabývala. To je výrazné omezení samostatnosti vysokých škol, a přitom nikdo, ani vysoké školy, netvrdí, že to znamená omezení jejich samosprávy. Všichni, i ony samy, chápou, že to má své opodstatnění.
Na druhé straně se Správní rada ke klíčovým rozhodnutím, respektive dokumentům vysoké školy, jimiž jsou dlouhodobý záměr, rozpočet, výroční zpráva o činnosti a hospodaření, jen vyjadřuje a jejich přijetí je výlučně v rukou Akademického senátu. Stejně tak jako volba rektora vysoké školy, jehož na návrh Akademického senátu jmenuje prezident. Podle současného zákona o VŠ panuje tedy mezi Akademickým senátem a Správní radou jistá, na první pohled docela rozumná dělba pravomocí: když jde o majetek, má Správní rada právo veta, o všem ostatním rozhoduje jen Akademický senát. Existuje důvod, proč to měnit?
Tak trochu nepoměr
Pro odpověď na tuto otázku je užitečné vědět, jak vypadá jejich konkrétní složení, pro ilustraci například složení Správní rady a Akademického senátu Karlovy univerzity. Mezi 15 členy Správní rady UK najdeme pět nedávných nebo současných vrcholných politiků – Jana Fischera, Leoše Hegera, Jana Kasala, Přemysla Sobotku, Lubomíra Zaorálka – a dále například kardinála Vlka. Šest z 15 členů Správní rady UK tedy tvoří politicky motivované osobnosti, které navíc jen těžko najdou čas a důvod zabývat se mnohdy složitými majetkoprávními otázkami.
V Akademickém senátu UK je každá ze 17 fakult zastoupena čtyřmi zástupci bez ohledu na dramatické rozdíly mezi velikostmi a počty studentů jednotlivých fakultJak je to u Akademickému senátu UK? Ten má 70 členů, z nichž je 34 (48,6 procenta) studentů a 36 pedagogů. Z 34 studentů je přitom 19 studentů bakalářského studijního programu, tedy obvykle prvních tří ročníků, 5 studentů magisterského studijního programu a 10 doktorandů, zatímco z 36 pedagogů je 9 profesorů a profesorek a 5 docentů. Studentů bakalářského studijního programu je tedy znatelně více než profesorů a docentů dohromady. Podstatná je ovšem ještě jiná okolnost.
V Akademickém senátu UK je každá ze 17 jejích fakult zastoupena stejným počtem čtyř zástupců (zbývající dva jsou z rektorátu UK) bez ohledu na dramatické rozdíly mezi velikostmi a počty studentů jednotlivých fakult. Tak například každá ze tří bohosloveckých fakult (katolické, evangelické a husitské) má v Akademickém senátu UK stejné zastoupení, a tedy i váhu ve všech klíčových rozhodnutích, jako 1. Lékařská (1. LF), matematicko-fyzikální (MFF) či přírodovědecká (PřF) fakulta.
To je těžko pochopitelné, uvědomíme-li si, že podle Výroční zprávy UK za rok 2010 mají všechny tři bohoslovecké fakulty dohromady 215 vědeckých a pedagogických pracovníků a 1937 studentů řádného studia, zatímco samotná 1. LF jich má 2015/4057, PřF 733/4330, a MFF 711/2863. MFF navíc standardně „dodává“ kolem 30 procent, PřF 18 procent a 1. LF zhruba 13 procent výsledků vědy a výzkumu celé UK. U výzkumné univerzity, za kterou chce být UK považována, bych očekával, že tyto tři fakulty budou mít v Senátu podstatně větší zastoupení.
Nyní si může čtenář odpovědět na otázku, která se nabízí: Může při tomto složení činit Akademický senát UK kvalifikovaná rozhodnutí týkající se dlouhodobého rozvoje univerzity či rozpočtu? A také, ba především, odpovědně vybrat rektora? Svou odpověď snad nemusím dodávat.
Co na to věcný záměr zákona o vysokých školách?
Ten upravuje jak způsob jmenování Rady (slovo „Správní“ bylo z názvu vypuštěno), tak její kompetence. Pokud jde o jmenování, najdeme ve věcném záměru zákona o VŠ formulaci:
Členy rady veřejné vysoké školy bude jmenovat vláda, z řad renomovaných specialistů v oblastech odborné orientace vysoké školy (...) jedna třetina členů rady jmenována na návrh rektora, jedna třetina na návrh akademického senátu a jedna třetina na návrh ministra s přihlédnutím k reprezentaci relevantních společenských zájmů.
To považuji za jednoznačně správnou úpravu, neboť pravomoc i odpovědnost za jmenování Rady přenáší na celou vládu, a navíc jenom jednu třetinu může navrhnout ministr školství. Jsem přesvědčen, že pokud by tato úprava platila již nyní, nemohl by Dobeš jmenovat do Správní rady ČVUT Marka Kukrleho, jehož jedinou kvalifikací pro tuto funkci je skutečnost, že jde o partajního kámoše pana ministra. Na toto absurdní jmenování si v rozhovoru pro Lidové noviny z 28. ledna stěžoval děkan Fakulty elektrotechnické ČVUT Pavel Ripka.
Pokud jde o pravomoci Rady, věcný záměr vysokoškolského zákona je specifikuje následovně:
Rada bude po předchozím schválení akademickým senátem na návrh rektora schvalovat statut a dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy a jejich změny a na návrh rektora a po vyjádření akademického senátu též rozpočet veřejné vysoké školy; bude vykonávat působnost při jmenování a odvolání rektora; bude rozhodovat o odměňování rektora v souladu s vnitřními předpisy vysoké školy; bude dávat předchozí souhlas jako podmínku platnosti právních úkonů veřejné vysoké školy v případech stanovených zákonem, nebo jejím statutem.
Srovnáme-li to s dnešním zákonem, zůstávají Radě podobné pravomoci v majetkoprávních otázkách, jako měla Správní rada, ale posiluje se její působnost při schvalování rozpočtu, dlouhodobého záměru a statutu. Ve všech těchto případech však Rada jedná až po schválení příslušného rozhodnutí Senátem a toto rozhodnutí sice nemusí schválit, ale nemůže ho změnit. To podle mého názoru samosprávu vysokých škol nelikviduje. S ohledem na složení Akademických senátů považuji tuto úpravu za správnou.
Mají studenti mluvit do jmenování rektora?
Nově získává Rada působnost při jmenování rektora. To má probíhat následovně:
Rektor veřejné vysoké školy bude jmenován prezidentem republiky na návrh akademického senátu; jehož podmínky a postup výběru kandidáta na funkce rektora určí statut veřejné vysoké školy, a to zpravidla za využití prvků výběrového řízení; návrh na jmenování rektora se bude předkládat prostřednictvím rady veřejné vysoké školy a ministerstva. Rada veřejné vysoké školy bude oprávněna vyslovit s předložením návrhu na jmenování rektora nesouhlas; zákon upraví další postup pro takový případ.
I v této, možná nejdůležitější úpravě může Rada vysoké školy návrh Akademického senátu maximálně vetovat, ale nemůže na rektora sama navrhnout svého vlastního kandidáta. To považuji za rozumnou rovnováhu mezi Radou a Senátem. Navíc je zde opatrně naznačena možnost („zpravidla za využití prvků“), že by rektora navrhoval Senát na základě výběrového řízení. To považuji za vítanou a dávno opožděnou úpravu.
Snížení maximálního zastoupení studentů v Akademických senátech z poloviny na třetinu vítámVěcný záměr zákona o VŠ přináší v této souvislosti ještě jednu změnu, jež vyvolala bouři odporu nejen mezi studenty, ale i mezi vysokoškolskými pedagogy: snížení maximálního zastoupení studentů v Akademických senátech z poloviny na třetinu. To vítám, ba dokonce si myslím, že studenti by do volby rektora neměli mluvit vůbec, pokud chceme mít opravdu špičkové univerzity, které budou přitahovat studenty z domova i zahraničí.
Studenti, který jdou na Harvard (Princeton, Caltech...), tam jdou proto, že tam jsou skvělí učitelé, kteří dobře vědí, co a jak dělat a koho vybrat za rektora, a ani by je proto nenapadlo snažit se jim do toho mluvit. A určitě by nechtěli, aby o výběru rektora spolurozhodovali jejich o rok starší spolužáci. Rozumní studenti by to neměli chtít ani u nás.
Mám-li tedy shrnout svůj pohled na tři výše popsané změny, které věcný záměr vysokoškolského zákona obsahuje, řekl bych, že přinášejí několik smysluplných dílčích úprav, které mohou přispět k lepšímu fungování a větší otevřenosti veřejných vysokých škol.
Koho jsem profesor?
Další pozitivní změnou, kterou věcný záměr zákona obsahuje, je návrh změnit současný stav, kdy profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra školství s tím, že jmenovací dekret je dále kontrasignován předsedou vlády. To má za důsledek mimo jiné to, že všichni profesoři jsou si z hlediska zákona rovni a například pojem „profesor Karlovy univerzity“ nemá smysl, neboť žádní profesoři Karlovy univerzity neexistují.
Nemám žádný pocit hrdosti z toho, že mě profesorem jmenoval Václav Havel a na jmenovacím dekretu je připodepsán Miloš ZemanJmenování je na doživotí a není spojeno s žádnou konkrétní vysokou školou, a nenese s sebou tedy ani žádné povinnosti a práva. V důsledku této praxe jsou prezidentem republiky jmenováni profesory i lidé, kteří na žádné naší vysoké škole nikdy nepůsobili, ani působit nehodlají, a dokonce nejsou ani našimi státními příslušníky. Mám s tím osobní zkušenosti. To považuji za nesprávné.
Tato praxe se zásadně liší od chápání profesury běžné ve vyspělých západních zemích, kde není spojena s konkrétní osobou, ale s pracovním místem na konkrétní vysoké škole. Profesory přitom ustanovuje a také jmenuje sama vysoká škola nebo ten, kdo ji zřídil (například zemské vlády v Německu), obvykle na konkrétní katedře. Profesorské místo je samozřejmě spojeno s finanční a materiální podporou, která pokrývá i profesorovy spolupracovníky.
Za svou osobu říkám, že nemám žádný pocit hrdosti z toho, že mě profesorem jmenoval Václav Havel a na jmenovacím dekretu je připodepsán Miloš Zeman. Daleko více by mne těšilo, kdyby mě profesorem jmenoval rektor Karlovy univerzity, kde jsem 20 let pravidelně přednášel a jejíž studenty vychovávám. Zavedení pracovních míst profesorů a docentů a přesun pravomoci jmenovat profesory na samotné vysoké školy považuji za další krok správným směrem.
Školné (takhle) určitě ne!
Na rozdíl od předchozích bodů, kde se změnami, které přináší věcný záměr vysokoškolského zákona, do značné míry souhlasím, v případě školného, a především způsobu, jak má být zavedeno, s věcným záměrem zákona o finanční pomoci zásadně nesouhlasím. Nebudu zde tuto věc podrobně komentovat, neboť jsem na toto téma napsal dva blogy na serveru Lidovky.cz (Když školné, tak jak a hlavně jak ne a Špatná rada NERVu).
Jen konstatuji, že varianta, kterou předkladatelé ze sedmi možností ve věcném záměru podrobně rozebraných vybrali, je z hlediska přijatelnosti podmínek splácení úvěru vůbec tou nejhorší a jejím zcela zjevným cílem je dodat bankám z jejich hlediska bezproblémové klienty. O tom ostatně svědčí i věcný záměr samotný, v němž je tato varianta charakterizována slovy: systém je v návaznosti na státní rozpočet ztrátový a příjemce (tj. student) vždy začíná splácet bez ohledu na výši příjmů, a zda dosahuje příjmy ve výši průměrné mzdy. Jak mohlo MŠMT vybrat takovou variantu, nechápu.