Výslechy v kauze Casa: Když ministerstvu obrany chybí orgán na oceňování

Záznamy výslechů zveřejněné na webu Vlasty Parkanové ukazují, jak bizarně se u nás rozhoduje o miliardových tendrech.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Exministryně obrany Vlasta Parkanová, již policie obvinila s spolu s jejím bývalým podřízeným Jiřím Staňkem ze zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě majetku v kauze Casa, zveřejnila výslechy svědků, kteří v případu vypovídali. Dle orgánů činných v trestním řízení vznikla státu předražením nákupu celkem za 3,6 miliardy korun škoda 658 milionů.

Coby právního laika, jenž se o armádní zakázky zajímá, mě po přečtení výslechů bývalých a současných zaměstnanců ministerstva obrany zaujaly především dva klíčové aspekty, které jdou nad rámec této trestní kauzy:

  • jak se na obraně stanovovala cena armádních zakázek v případech, v nichž resort oslovil pouze jednoho dodavatele;
  • jak fungovaly kontrolní mechanismy, které mají předcházet zneužití pravomocí úředníků a politiků.

Právě výslechy, za jejichž zveřejnění teď mimochodem hrozí Parkanové koluzní vazba kvůli případnému ovlivňování svědků, umožňují získat poměrně přesnou představu o tom, jak to u nás při zadávání mnohamiliardových armádních zakázek vlastně chodí.

Chybí orgán!

Již z výslechu bývalého ekonomického náměstka Parkanové a současného místopředsedy Správy státních hmotných rezerv Tomáše Perutky se o člověka pokoušejí mdloby. Na dotaz vyšetřovatelů ohledně stanovování cen vojenské techniky tento vysoce postavený státní úředník odpověděl: „Ministryně obrany v rámci organizační struktury ministerstva neměla – a domnívám se, že nemá – cenotvorný orgán. Tedy orgán, který by mohl vydávat formální stanoviska obecně k cenám na trhu.“

Jak je možné, že na ministerstvu obrany chybí tým odborníků, kteří by dokázali říci, jestli je nabídnutá cena zakázky přiměřená, či nikoli?Je vůbec možné, že se v resortu obrany, který disponuje přibližně 40miliardovým rozpočtem, takto nakládá s penězi daňových poplatníků? A jak si lze vysvětlit, že na ministerstvu, jež zaměstnává přes třicet tisíc lidí (z toho 22 tisíc vojáků), chybí tým odborníků, kteří by dokázali říci, jestli je nabídnutá cena za prodej tří letounů Casa C295M a směnu čtvrtého za pět bitevníků L-159 přiměřená, či nikoli?

Hrůzostrašnost Perutkova vyjádření nabrala na razanci po přečtení výslechů dalších bývalých vrcholných manažerů resortu, včetně exministryně Parkanové a jejích tehdejších náměstků Martina Bartáka, Jaroslava Kopřivy a Radka Šmerdy. Ti všichni se v zásadě shodli, že ocenit nakupovaná letadla a stanovit cenu směněných L-159 vlastně nebylo možné.

Naděje, že se zdravý rozum z uvažování ministerských úředníků zcela nevytratil, svitla při přečtení výslechu Bohumila Navrátila, který je na ministerstvu obrany zaměstnán jako vedoucí právně-analytického oddělení v rámci odboru dohledu nad akvizicemi. Na otázku detektivů, jak měl zadavatel posoudit přiměřenost ceny, odpověděl: „Vyzval bych Omnipol (prostředník obchodu – pozn. red.), aby udělal cenový rozklad, ten bych předložil ministerstvu financí, jestli ta cena je v místě a čase obvyklá a jestli je v intencích právních předpisů.“ A doplnil ještě jednu možnost – znalecký posudek.

Jak to bylo ve skutečnosti?

Abychom byli korektní – bývalá ministryně obrany Parkanová o posouzení přiměřenosti ceny ministerstvo financí žádala. Během výslechu si pouze nevzpomněla, jestli jí návrh dopisu předložil náměstek Kopřiva nebo ředitel sekce vyzbrojování Staněk. Háček však spočíval v tom, že ministerstvo obrany se už jednou resortu financí na přiměřenost ceny jiné armádní zakázky dotazovalo. Bývalý ministr obrany Karel Kühnl (ODA) chtěl v roce 2006 zjistit cenu kolových obrněnců pandur. Tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka  (ČSSD) mu však odpověděl, že nejde o „běžně obchodovatelné zboží, ale o vojenskou techniku a materiál pro zajištění obrany a bezpečnosti státu, u kterého nelze stanovit cenu podle zákona o oceňování majetku“.

Ve stejném duchu Parkanové odpověděl i její kolega z TOP 09 a bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Parkanová u výslechu uvedla, že o korespondenci svého předchůdce nevěděla, ačkoli – jak se později ukázalo – na ministerstvu obrany se o dopisu Sobotky vědělo. ČESKÁ POZICE se sporu o možnost ingerence ministerstva financí věci oceňování armádní techniky věnovala v článku Letadla Casa nejsou jako Pandury. Ví to Miroslav Kalousek?

Optimismus z Navrátilova logického vyjádření však záhy opadl. A to ve chvíli, kdy byl dotázán, jestli o svých nápadech někomu dalšímu řekl: „Nikdo se mě na to neptal. (…) Myslíte, že jsem měl chodit po ministerstvu a vykřikovat?“

Jaká je přiměřená cena?

Z výpovědí svědků, kteří v době pořizování transportních letounů na ministerstvu obrany pracovali, vyplývá, že mezinárodní srovnání nákupních cen strojů Casa a ocenění směněných bitevníků L-159 komplikuje několik faktorů:

  • utajování technické specifikace letounů;
  • odlišný počet pořizovaných strojů;
  • délka dodací lhůty;
  • marketingové studie, v nichž výrobci konkurenčních letounů uvádějí ceny, se zpravidla od finální sumy liší, a to v řádu desítek procent;
  • fakt, že součástí obchodu byla směna pěti nepotřebných letounů L-159, jež si od české armády dosud nikdo nekoupil.

Minimálně dva svědci nicméně při výsleších uvedli, že srovnání cen letecké techniky přeci jen možné je. Prvním z nich byl Jiří Krch, jednatel společnosti American Appraisal, jež pro policii zpracovala odborný posudek, který konstatoval předražení zakázky o 658 milionů korun. Dalším svědkem byl Jaroslav Štefec, bývalý ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování a muž, jenž pro exministra obrany Alexandra Vondru zpracoval rozsáhlou analýzu armádních zakázek v letech 1998 až 2010. I on poukázal na to, že ke stanovení přiměřené ceny bylo možné využít srovnání cen nákupů letounů Casa s cizími zeměmi.

Aniž by tušil, že budou jeho slova veřejně citovaná, trefně rozporuplnou situaci vystihl bývalý náčelník generálního štábu a současný ministr obrany Vlastimil Picek (jehož jinak v přítomnosti vyšetřovatelů postihla silná anamnéza – na většinu otázek při výsleších odpovídal stylem „nevím, nepamatuji si“). Na operativní poradě ministryně obrany v září 2008 Picek podle nyní zveřejněných policejních materálů prohlásil: „Já jenom k tomu expertnímu posudku. My jsme to zpracovali z hlediska uživatele, ale právě, že tam chybí ještě ta záležitost národohospodářská. A to se musí z něčeho spočítat, ale když nemáme ani odhadní cenu té dané komodity, tak jsem jako zvědav, kdo co. To bude psaní Ježíškovi, akorát nevím, jestli to teda ministerstvo financí skousne. To je jenom na dokreslení.“

Proti nynějšímu způsobu zveřejnění policejních dokumentů se ohradila mluvčí ministerstva obrany Mira Třebická. V prohlášení na webu uvedla, že současný ministr Picek při prvním výslechu začátkem roku 2012 policistům popsal genezi pořizování letounů Casa, včetně svých výhrad. V září se pak při výslechu odkázal na dřívější výpověď. Text prvního výslechu se však mezi dokumenty na stránkách Parkanové neobjevil.

Bezradná hodnotící komise

Obviněný Staněk, jenž byl na ministerstvu obrany v éře Parkanové ředitelem sekce vyzbrojování a kontrakt na nákup letounů Casa za resort podepsal, při výslechu uvedl, že přiměřeností ceny se zabývala hodnotící komise. Ta prý nabídku Omnipolu důkladně analyzovala.

Jedním z členů komise byl Libor Květina, jenž na ministerstvu obrany pracuje jako ředitel odboru majetku a služeb. Ve výpovědi před policisty nejprve vyjmenoval všechny překážky, na něž hodnotící komise při porovnávání nabídkové ceny narážela, a pak dodal: „Při svém hodnocení jsem vycházel z toho, jaká byla cena registrovaná (rozuměj suma, kterou mělo ministerstvo obrany na pořízení transportních letounů vyčleněno ve střednědobém rozpočtovém plánu – pozn. red.), a vycházel jsem z toho, že před registrací měl být proveden průzkum trhu, marketingový průzkum, a z toho vyšla cena registrovaná. A tudíž nabídková cena měla odpovídat té ceně registrované.“

Bystrý čtenář jistě poznal, že se argumentace točí v kruhu. Už na začátku jsme totiž zmínili překážky pro stanovení přesné ceny strojů na trhu, mezi něž patří i marketingové průzkumy, jejichž ceny se od finálních kontraktů mohou podstatným způsobem lišit.

Hodnotící komise neměla možnost posoudit přiměřenost nabídkové ceny vzhledem k tomu, že neexistovalo žádné srovnání s projektem podobného rozsahuBezradnost členů hodnotící komise pak ilustrovalo prohlášení jejího předsedy a současného zástupce náčelníka generálního štábu Bohuslava Dvořáka. „Komise neměla možnost posoudit přiměřenost nabídkové ceny vzhledem k tomu, že neexistovalo žádné srovnání s projektem podobného rozsahu.“ Jinými slovy – přiměřenost ceny jednoduše komise neřešila, i když obviněný Staněk tvrdil opak.

Stejně tak se ve výpovědi Staněk rozchází s dalším svědkem – náměstkem Perutkou. Jde o tvrzení, že cenu zakázky zkoumala ekonomická sekce právě pod Perutkovým vedením. „Mojí primární povinností bylo zajistit dostatečný objem finančních prostředků k pořízení majetku, který byl zahrnut do střednědobého plánu činností a rozvoje ministerstva obrany. Z tohoto důvodu jsem v tomto ani v jiném případě neprověřoval přiměřenost cen pořizovaného zboží, neboť tato povinnost mi z titulu zastávané funkce nebyla uložena,“ řekl policistům náměstek.

Jakým způsobem tedy ministerstvo obrany dospělo k závěru, že je smlouva s Omnipolem na nákup tří letounů Casa za 3,6 miliardy korun bez servisu a směna pěti bitevníků L-159 za čtvrtý stroj Casa adekvátní? To zůstává záhadou.

A co na to kontrola?

Další mysteriózní okolností případu je kromě stanovení ceny i nejasná role kontrolních mechanismů na ministerstvu obrany. Parkanová, Staněk ale i další úředníci opakovaně prohlašovali, že ministerští kontroloři bez problémů obchod posvětili. Opět jsme tato tvrzení konfrontovali s tím, co řekly dotčené osoby.

Ředitelka odboru interního auditu ministerstva obrany Alena Netolická ke způsobu pořízení čtyř letounů Casa výhrady nevznesla. Na posouzení podkladů, na jejichž základě o Casách rozhodlo vení resortu, však měla pouhých pět dní. Na otázku vyšetřovatele, jestli byla tato lhůta pro prostudování předloženého materiálu dostatečná, ředitelka Netolická odpověděla s úřednickou upřímností: „Spisy předkládáme tomu, kdo je po nás požaduje, v termínu, který je po nás požadován. Takže pokud jsme tam měli termín – předložte do pěti dnů, tak jsme to zpracovali do pěti dnů. To je prostě mentalita státního úředníka.“

Dle Netolické její podřízení posuzovali pouze to, jestli zadavetel dodržel postupy pro veřejnou zakázku, avšak neprováděli podrobný interní audit. Neměli jej totiž prý v plánu kontrolních akcí, které si stanovují na rok dopředu s ohledem na možná rizika. Paradoxní je, že se do tohoto plánu nedostala jedna z největších zakázek resortu obrany poslední doby.

Šéfka interního auditu: „Pokud jsme tam měli termín ‚předložte do pěti dnů‘, tak jsme to zpracovali do pěti dnů. To je prostě mentalita státního úředníka.“Pro úplnost připojujeme také vyjádření ředitele inspekce ministra obrany Jaroslava Zobače, jenž však na ministerstvo nastoupil až po schválení kontraktu na nákup letounů. Když se ho detektivové ptali, jestli inspekce měla nějaké poznatky o nestandardnosti operace, uvedl: „Inspekce pracuje na základě plánů kontrol schválených ministrem obrany, a dále ad hoc můžu nařídit kontrolu já jako generální inspektor na základě zjištěných poznatků. Nedomnívám se, že ve vztahu k akvizičnímu procesu letounů Casa by zde byly nějaké podněty směrem k prošetření tohoto procesu.“

Pokud dospěje případ Parkanové a Staňka až k soudu a ten potvrdí teorii vyšetřovatelů o předražení zakázky, je na místě seriózně se zabývat myšlenkou, jestli obě kontrolní pracoviště – inspekci i interní audit – nezrušit. K čemu by v takovém případě byli daňovým poplatníkům užiteční kontroloři, kteří nejsou schopní zjistit, že se z ministerstva zbytečně ztrácejí stovky milionů korun?

Alibismus Parkanové

Z výslechu Vlasty Parkanové vyplynulo, že politička neměla důvod podřízeným nevěřit. A to ani v přípravě podkladů k memorandu o spolupráci s výrobcem letounů Casa, koncernem EADS, jež následně vzala na vědomí vláda. „Podle mého mínění nebylo opravdu na mně, abych v těchto aspektech přezkoumávala. Tím spíše, že se jednalo o materiál, který byl určen jako podklad pro jednání vlády, a to byl ten orgán, který rozhodoval,“ řekla Parkanová.

Bývalou ministryni nezviklaly ani polemiky o (ne)výhodnosti letounů Casa pro českou armádu v médiích. I na to prezentovala jasný názor: „Dovozovat realitu z českých médií by bylo holé šílenství.“

Potřebujeme vlastně ministry obrany, když se spoléhají, že jejich podřízení jsou dokonalí a všechno nakonec přikryje vláda?Zajímavý pohled na práci ministryně Parkanové nabídl tehdejší ředitel odboru správy majetku a akviziční politiky ministerstva obrany Jan Bulvas, v současnosti již důchodce. „Způsob řízení ministerstva po dobu, co jsem tam byl, byl z její strany výrazně opatrnický, až alibistický. Na žádnou informační zprávu, což je standard předkládání problémů příslušejících k řešení paní ministryni, které jsem předkládal například já – a byly v řádu desítek za tři roky mého působení –, neodpověděla standardně – ,ano, proveďte‘ / ,ne, nedělejte‘. Nikdy. Její nejsilnější vyjádření souhlasu bylo ,vzala na vědomí‘,“ řekl Bulvas.

Stejně jako jsme si kladli otázku po smyslu existence interních auditorů a generální inspekce, nemůžeme opominout ani další úvahu: Potřebujeme vlastně ministry obrany, když se spoléhají, že jejich podřízení jsou dokonalí a všechno nakonec přikryje vláda?