Výroční zpráva Vojenského zpravodajství 2016: Rozhled po hrozbách

Koordinovaně s Bezpečnostní informační službou (BIS) vydalo Výroční zprávu za rok 2016 (její veřejnou část) Vojenské zpravodajství (VZ). Že tak obě služby učinily až po volbách, jsem již ocenil. Profesionálové se věnují tomu, co předpokládá zákon. Že tak obě služby učinily s ohledem na poslance (až si laskavě přečtou svou utajenou zprávu) s velkým časovým odstupem od rekapitulovaných aktivit, marně lamentuji již dlouho.

Přitom zvyk zveřejňovat report o zpravodajských aktivitách formou, která by neohrozila zpravodajské zdroje, je chvályhodný, ale v současné podobě poněkud toporný. S koncem studené války se zpravodajské služby pootevřely veřejnosti, což se zdálo nasvědčovat lepším časům. Specifickým způsobem tak obohatily informační zdroje pro velké spektrum uživatelů, často i významně, byť neatraktivně.

Když totiž zpravodajec napíše totéž co novinář, mělo by to mít větší váhu, protože by to mělo být lépe vyfutrováno, a nemělo by to být opřeno o (jediný) zdroj, nota bene identický s novinářovým (již slyším řehot starých zpravodajců, ale použil jsem kondicionál). Proto soudím, že zvyk zpravodajských služeb publikovat analytické (nikoliv operativní) výstupy by měl být zachován, ale příslušně modifikován. Zpravodajské výstupy jsou totiž i při své nutně velmi obecné podobě dobrým korektivem někdy docela rozblázněných médií.

Jen by měly být aktuálnější, tedy častější. Podrobná tajná zpráva o činnosti zpravodajské služby by pak mohla být poskytována zákonodárcům jako doposud kvůli schvalování rozpočtu, čemuž též musí odpovídat její charakter, aby mohli provést cost/benefit analýzu. Naznačený návrh změn může též vyvolat řetězovou reakci, účelově zveličenou s cílem zabránit jakékoliv změně. Uvidíme, jak se k tomuto problému postaví nová vláda a noví zákonodárci.

Bylo by ale tristní sledovat, jak se po osmé prodírají stejnými křovisky, snad se budou ochotni poučit, a nebudou na zpravodajské komunitě zkoušet neotřelé nápady...

Resumé

V úvodním slovu ředitele VZ (od publikace výroční zprávy 2015 změna: již ne plukovníka, ale generála) Jana Berouna nalezneme zásadní shrnutí, což je v dnešní mnohomluvné době věc nevídaná, tím spíše, jak je výstižná: „Konflikty již neprobíhají pouze na státní úrovni, ale stále častěji do nich vstupují nestátní aktéři. Dochází k provázanosti jednotlivých druhů hrozeb a stále více se stírá rozdíl mezi vojenskými a nevojenskými hrozbami.

Také přibývá teroristických útoků primitivními způsoby, které jsou v počáteční fázi těžko odhalitelné a navíc se tak děje v zemích, které nám nejsou vzdálené. Současná globalizace umožňuje lidem sledovat světové dění v podstatě v přímém přenosu. Důležitou roli hrají v tomto ohledu nová média, která sice na jednu stranu zrychlují mediální komunikaci, na druhé jsou však nástrojem pro šíření obav a dezinformací. Žijeme ve světě, kde se zvyšuje závislost společnosti na kybernetickém prostoru a současně s tím roste i její zranitelnost.“

Tím bylo sděleno to podstatné. Vše ostatní je komentář. V úvodním odstavci je ještě jedna důležitá poznámka týkající se prázdného žonglování s pojmem „hybridní“ ať již hrozba, nebo válka (což je jedno, neboť sám tento pojem je hybridní): „Pro země velikosti ČR se stále více stávají strategickou komoditou informace, které jim umožňují s předstihem reagovat na situace, do kterých mohou být vtaženy proti své vůli v důsledku tzv. hybridního působení silnějších aktérů.

Žádný ozbrojený konflikt v minulosti nebyl pouze konvenčního charakteru, ať už šlo o světovou válku, regionální konflikt, nebo válku občanskou. Vždy šlo o snahu znepřátelených stran využít kombinaci politických, diplomatických, ekonomických, finančních, psychologických, vojenských, zpravodajských a propagandistických prostředků k dosažení svých cílů.“ Takže dolů z hrušky ideologických a demagogických „hybridních“ manipulací, zapomeňme na mediální svět plytkých žvástů pseudoodborníků a projděme krizové regiony.

Blízký a Střední východ

Jde o region s nejdynamičtějším vývojem, a zde se časová prodleva v publikování výroční zprávy projevuje tristním způsobem. Čtenář by si měl kvůli nepředpojatému porozumění textu neustále sugerovat, že je v roce 2016, a stejně jako VZ neví, co se odehraje v roce 2017. Což nefunguje.

Druhou možností by bylo ve výroční zprávě aktualizovat děje v pojednávaných teritoriích nebo tématech od konce sledované doby až do doby její publikace pro veřejnost, například formou stručné poznámky pod čarou. Elaborát by tím získal na kvalitě a mohl by být bohatě využíván v akademickém prostředí jak pro výuku, tak pro další studium. Zpravodajská služba by v něm získala přirozené postavení, což by se mohlo zpětně projevit na kvalitě náboru do služby.

Ve Výroční zprávě VZ 2016 je popsána situace v Sýrii, Iráku, Egyptě, Jemenu a na palestinských územích formou historické aktualitky, která je sice zajímavá, ale beznadějně passé. Mnohem větší vypovídací hodnotu by mělo traktování podle dlouhodobějších vývojových tendencí, jak byly analyzovány a předvídány, a jak se potvrdily či byly vyvráceny pozdějším vývojem, a především proč se tak stalo.

VZ popisuje zásadní rysy tamní situace a vystihuje zdroje budoucích problémů. Je potěšitelné, že zahraničněpolitický přístup české vlády odpovídá této analýze: maximální úsilí je třeba věnovat zklidnění situace ve zdrojových oblastech migrace, protože hrozící humanitární krize by generovala mnoho motivovaných rekrutů pro teroristické organizace.

V podobném duchu, tedy s preferováním jakkoliv obtížných mírových jednání, je pojednáno i teritorium Afghánistánu a Pákistánu. Přístup VZ je tak v cenném souladu s prvním článkem Washingtonské smlouvy, obsahujícím jediný závazek členských států NATO:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

Pro ilustraci diskursu mezi holubicemi a jestřáby v mezinárodní politice lze ještě doporučit dokument Gatekeepers, v němž šest bývalých ředitelů izraelské bezpečnostní služby reflektuje své zkušenosti. A byli to oni, kteří, když to nešlo silou, zkusili to ještě větší silou. A s touto životní a profesionální zkušeností pak uzavírají, že není jiné cesty, než s Palestinci jednat. „I kdyby nám měli jenom nadávat,“ dodává jeden z nich.

Rusko a Balkán

VZ konstatuje, že Rusko se snaží všeobecně posílit pozici, a soustřeďuje se na vojenský aspekt tohoto úsilí. Rozvíjí se ruský obranný průmysl, čemuž odpovídá i zbrojní export ve výši 15 miliard dolarů (oproti exportu americkému 43,6 a čínskému 3,6 miliardy dolarů). Zajímavý je údaj, že Rusko disponuje jedinou letadlovou lodí (oproti dvěma čínským a nejméně jedenácti americkým).

Tomu odpovídá vyhodnocení VZ, že ruskou prioritou je zajištění obrany vlastního teritoria a prosazení zahraničně-politických cílů, přičemž „přímá vojenská konfrontace s jinými velmocemi není v současnosti v ruském zájmu“. Znepokojivý vývoj konfliktu v Náhorním Karabachu zhoršují zbrojní dodávky do Arménie a Ázerbájdžánu. (V příští výroční zprávě se snad VZ vyjádří i k tomu, jak se dostaly české houfnice do Ázerbájdžánu, když jsme je tam nevyvezli.)

Z dnešního hlediska VZ prozíravě psalo o mezietnickém napětí v Bosně a Hercegovině, Kosovu a v Makedonii. Předjímalo vznik prostředí příhodného pro šíření islamistického extremismu, což se později potvrdilo (je škoda, že se touto správně předzvěděnou vývojovou linií nemůže VZ v aktualizované výroční zprávě pochlubit). VZ konstatuje, že kosovská vláda byla pasivní v kosovsko-srbském dialogu, o jehož zprostředkování se snaží Evropská unie. VZ též konstatuje, že srbsko-ruské vztahy neměly vzestupnou úroveň.

Afrika

Afrika je druhý zdrojový region migrantů, kteří mohou být infiltrováni potenciálními či skutečnými teroristy, což je podle VZ pro Evropu závažná hrozba. Dodejme, že na rozdíl od Orientu není ale tato migrační vlna důsledkem válečných útrap obyvatelstva, i když afrických ozbrojených konfliktů je více, než je rozlišovací schopnost průměrného Evropana. (Na jeho konto G. K. Chesterton politicky nekorektně napsal: „Kéž bych měl ještě onu trpělivost, kterou mají všichni dobří křesťané s bezprávím konaným na jiných lidech.“). O tom se snad dočteme v příštích výročních zprávách vojenských rozvědčíků.

Kritická byla situace v Mali a ohrožovala i naše vojáky působící v rámci „zahraničních sil“. Asi by bylo dobré, nejen v této souvislosti, důsledně ve výročních zprávách uvádět, kde po světě jsou rozvinuty jaké cizí vojenské jednotky, a především na jakém základě. Určitě by to umožnilo učinit si lepší představu jak o realitě současného světa, tak o legitimitě některých kritiků tohoto stavu.

V Libyi byla situace podle VZ katastrofální. Zhroucený stát (čí vinou?) byl hříčkou silového mnohoúhelníku, v němž začal mít převahu Chalífa Haftar. Zde by opět orientaci velmi prospěl alespoň v poznámce pod čarou náznak vývoje, protože mezinárodní společenství snad postupně dospívá k poznání, že k uklidnění situace je nutné jednat jen s (tímto) jedním lídrem.

Problém je ale v tom, že ne každý má na uklidnění situace v Libyi zájem, protože někomu destabilizace určitých regionů vyhovuje v rámci geopolitických her. (Obzvlášť vzpomeneme-li si na tezi George Friedmana, že USA vyvážejí destabilizaci, ale hubatého amerického analytika může na margo výroční zprávy VZ s potěšením ocitovat jen někdo.)

VZ dále glosuje složitou situaci v „Africkém rohu“ (Etiopie, Somálsko, Džibutsko, Eritrea). I z tohoto oddílu je zřejmé, že by výročním zprávám seděl starý „stratforský“ formát, tedy půlstránková sumarizace (jejíž zárodek tato výroční zpráva VZ má, jak jsem poukázal), následovaná několikastránkovým analytickým popisem situace, který by mohl být co do šíře i hloubky důkladnější a sledovat vývojové tendence. Nejsem sám, kdo by se rád pravidelně seznamoval s odborným, ideologie a propagandy prostým popisem vývoje v různých částech světa. Analytické kapacity na to VZ má.

Terorismus a extremismus

O terorismu VZ konstatuje, že se v Evropě zvyšuje počet radikálních muslimů, kteří jsou podporováni „státními aktéry ze zemí Perského zálivu“. Zde bude nutné veřejnost netahat za fusekli a kápnout božskou, které země to jsou. Už proto, aby veřejnost mohla s touto informací porovnat směřování české zahraniční politiky a vyvozovat příslušné důsledky, bude-li s bezpečnostními zájmy obyvatel nekompatibilní, řečeno politicky korektně. Protože nepochybuji, že jsou mezi námi i politici, kteří by mohli nahradit laboratorní myši. Proč? Protože laboratorní myši některé věci odmítají dělat.

VZ uvádí důležitý poznatek, který však nebude populární mezi populistickými politiky a jejich přívrženci. Zpravodajská služba ale musí říkat nepříjemné věci, jinak je zadarmo drahá. Jde o to, že celoevropsky má na radikalizaci muslimů zpětně velký vliv vzedmutá vlna islamofobie.

Velmi se na ní přiživují extremistické strany, nebo extremistické části programů stran vcelku jinak docela normálních, které „svými islamofobními prohlášeními legitimizují ideologii radikálních islamistů, kteří vždy poukazovali na to, že je evropská většinová společnost vždy diskriminovala“.

Jinými slovy, islamofobové a islamisté se vzácně shodují, jejich vzájemná nenávist vykazuje nebezpečný synergický efekt, protože jedině tyto dvě skupiny vyzdvihují z islámské tradice nejvíce nenávistné podněty – zatímco více než miliarda muslimů se snaží své náboženství moderovat jako podobně naladěná naprostá většina křesťanů a židů, kteří by také mohli mít při doslovné interpretaci své tradice mnoho kolizí nejen s podobou světa, považovanou za žádoucí a příjemnou, ale dokonce s lidskými právy a dalšími zákony.

VZ dodává, že „nepřiměřená politická reakce některých států nepřímo může zvýšit počet zradikalizovaných muslimů v Evropě“. Nejúčinnější řešení bývají paradoxní, ale k nim je třeba zklidnit emoce a přidat mnoho fištrónu. Nejvíce obětí islamistů totiž tvoří muslimové, a nyní se hraje o to, zda si Západ učiní z miliardy muslimů spojence, nebo zda již „poslední bitva vzplála“.

Pokud jde o extremismus, VZ pečlivě sledovalo toto bezpečnostní riziko – od vnitřní situace v armádě až po občanské polovojenské aktivity. Varovné signály totiž přicházejí ze zahraničí, konkrétně z německé armády, kde se aktivizují přívrženci pravicově extremistických idejí (což odpovídá i podobným negativním jevům v německé policii, užaslé veřejnosti nyní postupně odkrývaným v případě takzvaných kebabových vražd).

VZ riziko extremismu pojednalo „od podlahy“, tedy od náboru do armády, a tvrdí, že projevy obou stran extremistického spektra jsou pod kontrolou a nepředstavují bezpečnostní riziko pro obranu státu. Paramilitární skupiny se ustavily a aktivizovaly v souvislosti s určitou migrační hysterií, a neobjeví-li se nějaký skutečný impuls zvnějšku, zřejmě se brzy díky vnitřním různicím začnou atomizovat a stanou se marginální.

Dodejme, že kyslík jim také může odebrat státem řízený program, naváže-li na tradici branných spolků (a Svazarmu, i když se dosud někteří cítí nuceni ideologicky ušklíbat při vyslovení tohoto názvu).

Proliferace, kybernetické hrozby, špionáž

Mezinárodní programy proti vývoji, výrobě a šíření zbraní hromadného ničení a jeho komponent včetně technologií dvojího užití tvoří základní „noty“ všech zpravodajských služeb slušných států. Těch ale mnoho není, protože větší či menší prohřešky překvapivě vyvstávají z minulosti a stavějí celé toto oficiální tažení proti proliferaci do podivného světla. Nicméně pro VZ mezinárodní dohody závazné jsou, a proto budeme zvědavi, co se za rok dočteme o našich houfnicích v Ázerbájdžánu.

Ilustrací „ideologie a propagandy prostého popisu vývoje v různých částech světa“ je pasáž o severokorejském vyzbrojování. VZ vyhodnotilo, že Severní Korea se „rozhodla získat jadernou odstrašující schopnost nejen vůči zemím východoasijského regionu, ale i vůči své největší strategické hrozbě představované USA. Riziko tohoto konfliktu bude narůstat jednak s pokrokem severokorejských schopností ohrozit území USA, ale i se vzrůstajícím ohrožením samotné existence režimu v KLDR.“

Severní Koreji je přiznána platnost argumentace, kterou před ní používali všichni současní členové „jaderného klubu“. Nic více a nic méně. Žádný dvojí metr! Konstatovat exponenciálně vzrůstající důležitost kybernetické ochrany a obrany by bylo banální. Pěkné je, že VZ upozorňuje v době neskutečně sofistikovaných kybertechnologií na význam lidského faktoru, který často bývá nejslabším článkem řetězce. VZ se této problematice věnuje s příslušným nadhledem, což je nadějné.

VZ intenzitu aktivit cizích zpravodajských služeb realisticky odvíjí od poznání, že – ač je tomu kupodivu – nejsme pupkem světa, i když jsme ve strategicky zajímavé lokalitě. VZ moudře nespecifikuje žádné konkrétní cizí zpravodajské aktivity, pouze uvádí celou jejich šíři, včetně zájmu o neutajované informace.

Předjímá tím snad nadcházející všeobecné ideologické vystřízlivění a poznání, že i ve zbrojním průmyslu (ba právě v něm) zuří v mezinárodním měřítku neskrývaný konkurenční boj, v němž není spojenců. Proto se VZ pečlivě věnuje i akvizičním procesům české armády.

Lze konstatovat, že veřejná část Výroční zprávy VZ 2016 nejen udržuje dobrý standard, ale zřetelně naznačuje další skrytý potenciál VZ v této oblasti, jehož by bylo škoda nevyužít.