Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Výroční zpráva BIS za rok 2019: Oproti minulosti nic podstatně nového

  11:30
Pokud jde o obsah výroční zprávy o činnosti Bezpečnostní informační služby (BIS) v roce 2019, Jana Schneidera těší, že dostaly přednost ekonomické zájmy státu. Postrádá však potravinovou a farmaceutickou bezpečnost (soběstačnost).

Zpravodajské služby. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Bezpečnostní informační služba (BIS) a Vojenské zpravodajství (VZ) zveřejnily v polovině listopadu 2020 výroční zprávy o činnosti v roce 2019. V době kovidové epidemie je poměrně výstřední informovat veřejnost, co zpravodajské služby údajně dělaly před rokem až dvěma. Situaci by mohlo pouze změnit, že by uvedly a doložily, že zákonné adresáty varovaly před nastupující epidemií, ale vláda na to nereagovala.

Ředitel BIS Michal Koudelka v předmluvě vyjádřil přesvědčení, že zpráva o její činnosti bude předmětem diskusí, počínaje smyslem jejího zveřejňování. Zcela opomněl zmínit, že státní instituce může dělat pouze to, co jí ukládá zákon. Ten však o zveřejňování výročních zpráv nic nepraví. Realita je taková, že BIS pokračuje v tradici, zákon-nezákon. Vláda je ale podle zákona odpovědná za činnost zpravodajských služeb, takže by se měla důsledně postarat, aby se činnost BIS odehrávala pouze v zákonném rámci.

Ředitel BIS zveřejňování výroční zprávy zdůvodňuje tím, že veřejnou kontrolu práce BIS považuje za stejně důležitou jako kontrolu vládou a Parlamentem: „Občané České republiky by měli vědět, jakým tématům v předchozím roce služba věnovala pozornost, jaké priority a proč měla, s kolika dalšími organizacemi a institucemi spolupracovala a jaké informace poskytovala zákonným adresátům, mezi které patří předseda vlády a členové vlády, prezident republiky a orgány činné v trestním řízení.“

Pouze kritická média

Ve výroční zprávě BIS není oproti minulým rokům nic podstatně nového, proto se soustředím na její úvod, který bývá neprávem stranou zájmu. Je třeba předeslat, že jakoukoliv, i veřejnou kontrolu činnosti zpravodajských služeb nelze provádět na základě toho, co o sobě zveřejní. Naopak, mohou ji provádět pouze kritická média vznášející otázky. Musejí se však smířit, že se nic nedozvědí, ale tlačit na příslušné zákonodárce a exekutivu, aby je vzali za své, a v rámci kompetencí vyžadovali důkladné odpovědi.

Veřejnosti pak mohou pouze sdělit, zda jsou s nimi spokojeni, či navrhují další kroky nebo opatření. Sněmovní kontrolní orgán má působnost spíše plošnou (může porovnávat spokojenost adresátů zpravodajských informací s vynaloženými rozpočtovými prostředky), proto měl vzniknout (ale nevznikl) speciální senátní kontrolní orgán, který by mohl jít v oprávněných případech bodově do hloubky. Tím by ve spojení s kontrolní funkcí vlády, o níž si nelze dělat žádné iluze, byla teoreticky kontrolovatelná celá zpravodajská služba.

Jakoukoliv, i veřejnou kontrolu činnosti zpravodajských služeb nelze provádět na základě toho, co o sobě zveřejní. Naopak, mohou ji provádět pouze kritická média vznášející otázky. Musejí se však smířit, že se nic nedozvědí, ale tlačit na příslušné zákonodárce a exekutivu, aby je vzali za své, a v rámci kompetencí vyžadovali důkladné odpovědi.

Tolik slov k parlamentní a vládní kontrole zpravodajských služeb bylo třeba, aby bylo jasné, že téměř žádná kontrola jejich činnosti v této zemi neexistuje. Píše-li ředitel BIS Koudelka, že veřejnou kontrolu (formou zveřejňování službou formulovaných výročních zpráv) považuje za „stejně důležitou jako kontrolu ze strany vlády ČR a Parlamentu“, pak lze leda tak ocenit jeho smysl pro jemnou ironii. Napsal, že občané by měli znát témata, jimž BIS věnovala pozornost, jenže to stanoví zákon a BIS nesmí dělat nic méně ani více.

Nechal se však unést, že by občané měli znát i zpravodajské priority a důvody, které k nim vedly. To tedy ne! Buď je ředitel BIS zcela nekompetentní, anebo zneužívá publikace výroční zprávy k hybridní propagandě. Zpravodajské priority, jak je schvalovala vláda, patřily vždy docela pochopitelně k nejcitlivějším materiálům. Podle ředitele BIS by prý občané měli též vědět, jaké informace BIS poskytovala zákonným adresátům, mezi něž patří předseda a členové vlády, prezident republiky a orgány činné v trestním řízení.

To už je opravdu jeden výstřelek za druhým. Proč potom BIS používá stupně utajení, když její ředitel už v úvodu veřejné části výroční zprávy slibuje veřejnosti odhalení informací, které dostávali zákonní adresáti? Nebo někdo neumí česky?

Ochrana ekonomiky

Pokud jde o obsah výroční zprávy, lze s potěšením konstatovat, že co do řazení dostaly přednost ekonomické zájmy státu. Zmíněna je otázka konkurenceschopnosti, kybernetické a energetické bezpečnosti. Nicméně vzhledem k tomu, jak sobecky se v průběhu epidemie zachovaly státy s námi unijní či alianční, zcela postrádám otázku potravinové a farmaceutické bezpečnosti (soběstačnosti).

Jedním z rizik je dle BIS „vytvoření závislosti na dodávkách od rizikového dodavatele“, který je charakterizován jako subjekt ze země, v níž státní administrativa může prosazovat své zahraničně-politické cíle bez ohledu na ekonomické zájmy tamních společností, a to i soukromých. Tato definice je chybná, protože neúplná, a tedy zavádějící. Za rizikového musí být považován, kdo prosazuje své cíle bez ohledu na české zájmy. Nepochybně též korporace, ať pocházejí odkudkoliv – pokud to lze u „globalizovaných“ vůbec určit.

Jedním z rizik je dle BIS „vytvoření závislosti na dodávkách od rizikového dodavatele“, který je charakterizován jako subjekt ze země, v níž státní administrativa může prosazovat své zahraničně-politické cíle bez ohledu na ekonomické zájmy tamních společností, a to i soukromých. Tato definice je chybná, protože neúplná, a tedy zavádějící. Za rizikového musí být považován, kdo prosazuje své cíle bez ohledu na české zájmy.

V takových konglomerátech může být velmi výhodně skryto mnoho zpravodajských zájmů neznámého původu. Účast subjektů z „rizikových zemí“ je v našem hospodářství cíleně utlumována. Potom se ale většina konstatovaných negativních jevů spojených se zahraniční účastí může týkat pouze zemí, které údajně „nejsou rizikové“. A to je samo o sobě velké riziko. Proto musí být ochrana ekonomických zájmů státu důsledně a hermeticky kruhová, bez „přátelských“ zadních vrátek.

Sluší se zareagovat na satirický komentář Jana Kellera v Právu 14. listopadu, kde plesá nad úpornými aktivitami BIS, co se týče státní nezávislosti a suverenity a ochrany ekonomiky, když už v českých rukách zbývá nemnoho podstatného. Zde se musím polistopadové civilní kontrarozvědky zastat, protože intuice vedla přinejmenším její střední kádry k intenzivní činnosti na ochranu ekonomických zájmů státu.

Na toto téma jsem hovořil na konferenci Ekonomická bezpečnost Česka v Senátu v době, kdy se ještě zabýval realitou, a nikoli ideologií – v roce 2010. Soustředění na ochranu ekonomiky bylo totiž jednou z příčin, proč byla kontrarozvědka prvních pět let své existence každoročně zgruntu reorganizována. To odpovídá bonmotu tehdejších protagonistů „prichvatizácije“, že je třeba na čas zhasnout, aby mohla vzniknout nová vrstva, o níž by se režim mohl opřít, až se rozsvítí. A to se stalo.

Zahraniční zpravodajci

Představy BIS o zpravodajské práci jsou poněkud excentrické. Co se například ruských (čínských) „zpravodajských aktivit“ týče, zaměřovaly se dle její výroční zprávy především na prosazování ruských (čínských) zahraničně-politických zájmů, na zajišťování pozitivního obrazu Ruska (Číny) v Česku a na propagaci názorů a postojů Kremlu (Pekingu).

Normálního člověka napadne: Co je na tom specificky „zpravodajského“? Analogické činnosti jsou rutinou zastupitelských úřadů všech zemí. Nesklouzává BIS do studenoválečnické mluvy, kdy se podobné propagandistické aktivity Západu značkovaly jako nepřátelské až subverzivní?

Představy BIS o zpravodajské práci jsou poněkud excentrické. Co se například ruských (čínských) „zpravodajských aktivit“ týče, zaměřovaly se dle její výroční zprávy především na prosazování ruských (čínských) zahraničně-politických zájmů, na zajišťování pozitivního obrazu Ruska (Číny) v Česku a na propagaci názorů a postojů Kremlu (Pekingu). Normálního člověka napadne: Co je na tom specificky „zpravodajského“? Analogické činnosti jsou rutinou zastupitelských úřadů všech zemí.

V témže duchu – v otevřené společnosti naprosto nepřijatelném – kritizuje BIS česko-čínskou výměnu studentů a akademických pracovníků. Copak západní státy dělají něco jiného? Nejsou USA největším „lovcem hlav“ na světě? Takto ideologicky motivované (nota bene nejen nevyžádané, ale ani zákonem nepřikázané) dezinformování veřejnosti je krajně nedůstojné, a věcně koliduje až s cíleným oslabováním ochrany ekonomiky.

Další ideologicky pojatou kapitolou je Ruské a čínské kyberšpionážní aktivity, která nepojednává o žádných jiných kyberšpionážních aktivitách, přestože Echo24.cz s odvoláním na ČTK 24. května 2020 zveřejnilo, že „nejčastějším zdrojem kybernetických hrozeb pro české organizace jsou Spojené státy, ze kterých pochází 33 procent hrozeb, 22 procent je od domácích hackerů, 17 procent pochází z Irska, osm procent z Nizozemska, sedm z Německa a pět procent ze Španělska“.

Zpráva byla zveřejněna sice až po době, které se týká výroční zpráva BIS, sledované období se ale alespoň zčásti překrývá, protože údaj vyplývá z průzkumu bezpečnostní společnosti Check Point za předchozích šest měsíců, a nic nenaznačuje, že by šlo o náhle se obrátivší trend. Nebyla by to velmi dobrá otázka, kterou by měla vláda položit řediteli BIS, aby nevyhazovala rozpočtové prostředky a mohla činit efektivní opatření?

Ústavnost

Neznám důvod, proč BIS v pasáži o ochraně ústavnosti píše o „dezinformační scéně složené z médií, která se prezentují jako nezávislá či alternativní“, jejíž protagonisté činí stále častěji „pokusy o očištění od přívlastku ‚dezinformační‘ a legitimizaci jejich názorů skrze tradiční a zavedená média“. Má snad BIS něco proti svobodě slova? To by bylo zcela protiústavní.

Proč BIS v pasáži o ochraně ústavnosti píše o „dezinformační scéně složené z médií, která se prezentují jako nezávislá či alternativní“, jejíž protagonisté činí stále častěji „pokusy o očištění od přívlastku ‚dezinformační‘ a legitimizaci jejich názorů skrze tradiční a zavedená média“. Má snad něco proti svobodě slova? To by bylo zcela protiústavní.

Ozvěnou tuhé normalizace je formulace o „činnosti proruských aktivistů, tedy prorusky smýšlejících osob, které svými aktivitami vědomě či nevědomě přímo napomáhají cizí moci“. Lze analogicky – protože před Ústavou jsou si občané rovni, nehledě na politické přesvědčení – usoudit, že aktivity proamericky, probritsky, profrancouzsky či proněmecky smýšlejících osob „vědomě či nevědomě přímo napomáhají cizí moci“?

Mnohem důležitější je otázka, zda a jak je BIS aktivní vůči organizovaným skupinám osob, které vyvíjejí politickou činnost a jsou financovány ze zahraničí. Nebo jsou už doby otevřené společnosti pryč a opět už jen záleží na tom, je-li člověk „správně ideově orientován“, a není tudíž jako v době normalizace „pomýlen“ (dnešním slovníkem „dezorientován“)?

Terorismus

Jako obvykle musím konstatovat vysoký standard pasáže o terorismu, která velmi srozumitelně popisuje realitu. Odolala populistické tendenci a nestraší. Zřejmě přetrvává v tomto odboru racionální duch jeho zakladatelů, kteří dosáhli pozoruhodných výsledků.

Vzhledem k nejnovějšímu vývoji událostí by případní parlamentní kontroloři mohli začít zjišťovat, zda BIS za uplynulých 20 let varovala politické představitele této země před paktováním se s Hashimem Thaçim, dlouholetým kosovským premiérem a prezidentem, nyní stíhaným haagským tribunálem pro Kosovo kvůli podezření ze spáchání válečných zločinů a proti lidskosti.

Pasáž o terorismu velmi srozumitelně popisuje realitu. Odolala populistické tendenci a nestraší. Zřejmě přetrvává v tomto odboru racionální duch jeho zakladatelů, kteří dosáhli pozoruhodných výsledků.

Například zpravodajské služby USA prezidenta Donalda Trumpa zřejmě dostatečně nevarovaly, a tak ho letos v září kosovský prezident Hashim Thaçi vyznamenal Řádem za svobodu za jeho významný přínos k ochraně svobody Kosova. Závažná podezření o Thaçiho trestné činnosti se přitom objevovala již od konce devadesátých let (tehdy na to vláda prokazatelně byla upozorněna).

Vážně mělo být toto podezření bráno nejpozději od roku 2010, kdy Rada Evropy vydala zprávu o organizovaném zločinu. Ta byla vypracovaná mimo jiné ve spolupráci s FBI a obsahovala obvinění, že kosovský premiér Hashim „Hašiš“ Thaçi je šéfem „mafiánské organizace“, která pašuje zbraně, narkotika a lidské orgány přes celou východní Evropu.

Orgány výkonné i zákonodárné moci mají nad čím přemýšlet. Vynořuje se mnoho dobrých otázek, které vyžadují řádné objasnění. Vzhledem k tomu, že výroční zpráva Vojenského zpravodajství je pojata ve zcela odlišném duchu, věnuji jí po pozornost v dalším článku.

Autor: