Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Vyhoření přetížených mozků jako celosvětová pandemie

  10:33

Odborné studie ukazují, že lékaři či vědci trpí syndromem vyhoření. Je to tak, anebo o tom jen více mluvíme?

foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Slečna Veronika má za sebou 25 let školní docházky, je jí jen něco přes třicet let. Skoro celý život se usilovně připravuje na vědeckou kariéru v biochemii, má malý doktorát RNDr., čerstvě i velký medicínský Ph.D. za jménem, neboť prokázala výborné výsledky a impaktované publikace. Studovala náročné fakulty, pracuje od nevidím do nevidím (má tři částečné úvazky na různých pracovištích), ale čas od času na ni smršť úkolů padne...

„Skončím, půjdu raději pracovat rukama. Nevím, zda má všechno to úsilí smysl,“ řekne si občas sympatická blondýnka. Ač mladá a nadějná, cítí se vyhořelá. A není sama. Ve světě přibývá studií, které naznačují, že vědci a hlavně lékaři, k jejichž práci patří stres, jsou z úkolů přetížení a ohrožení syndromem vyhoření (burnout). Je to skutečně globální problém, anebo jsou mladší generace jen méně odolné a jaksi pohodlnější? Jak je možné, že kolotoč povinností, mentální vyčerpání, byrokracie, ale i enormní tlak na vědecký výkon deptá zdravé jedince v rozpuku sil a tvořivosti?

Vysílení se spíše očekává u lékařů než u biomedicínských vědců v laboratořích: ti první přímo bojují o zdraví a životy pacientů, ale někdy zákonitě prohrávají; vystaveni nočním službám, sebevzdělávání se, atestacím a mnohdy i nemotivujícím odměnám.

Nejčastěji prý „vyhoří“ lékaři

„Vyhoření u lékařů je běžnější než už jiných profesí. V největším ohrožení jsou lékaři v první linii zdravotní péče,“ uvedl kolektiv autorů z Mayo Clinic v loňské studii pro časopis Archives of Internal Medicine. Na otázky odpovídalo 7288 amerických lékařů, přičemž se 45,8 procenta respondentů přiznalo k alespoň jednomu symptomu vyhoření. Výsledky se lišily i podle specializací; nejčastější problémy měli rodinní lékaři, internisté a pracovníci jednotek intenzivní péče nebo urgentní medicíny.

Podobný výzkum nedávno vzbudil pozdvižení i u nás. Česká lékařská komora (ČLK) spolu s experty z psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze zjistila, že více než třetina lékařů uvažuje o odchodu z práce (kvůli pracovním a platovým podmínkám) a 83 procent dotázaných si myslí, že jsou ohroženi syndromem vyhoření – nejvíce na úrazových či infekčních odděleních a na interně. Jen osm procent doktorů nepociťovalo ve své práci dlouhodobý stres.

Vyhořelý lékař: Chtěl bych být řidičem tramvaje nebo popelářem.„Průzkum mezi patnácti tisíci lékaři v Česku ukázal, že třetina z nich své povolání i pacienty nenávidí. Vyhořeli,“ zněl podtitulek v deníku Mladá fronta DNES, jenž výsledky výzkumu autorů Radka Ptáčka a Jiřího Rabocha představil veřejnosti. Po letech praxe řada doktorů ztratila drajv, sílu – a práce se pro ně stala nepříjemným vězením. „Jsem vyhořelý, vyčerpaný. Nic nemá smysl. Chtěl bych být řidičem tramvaje nebo popelářem. Bohužel jsem lékař, nic jiného neumím. Dvanáct let chirurg, tedy řezník,“ svěřil se jeden z nich.

V anketě pro týdeník Respekt některé důvody, jež mohou lékaře „sežehnout“, vystihl přednosta brněnské traumatologie Jan Filipinský: „Soustředěný tlak odpovědnosti, svědomí, fyzické zátěže, narušeného rytmu života, narušeného systému zdravotnictví, a často i nekritické veřejnosti spojený s osobními ambicemi je obrovský a každý jej snáší jinak.“

Co je to syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření prvně pojmenoval psychoanalytik Herbert J. Freudenberger v Journal of Social Issues (1974), když se v článku „Staff burnout“ – jenž byl vědci mnohatisíckrát citován – zaměřil na projevy vyprahlých pracovníků. S tímto stavem měl Freudenberger vlastní zkušenost; extrémní workoholic, jenž pracoval skoro bez přestání, jednoho dne o Vánocích „padl“ a ztratil chuť cokoliv dělat...

Syndrom vyhoření (nebo také vyhasnutí, vyprahnutí) bývá definován jako ztráta zájmu o svou práci, úpadek osobního zaujetí v takzvaných pomáhajících profesích (jde o povolání, jejichž náplní je pomáhat lidem), ztráta nadšení z přepracovanosti či přeúkolování a podobně.

Jde o psychický stav (dokonce o mezinárodně klasifikovanou nemoc Z73.0) s prožitkem vyčerpání. Vyhoření nejčastěji vychází z chronického stresu, ale i z četných kontaktů s lidmi, doprovází jej vnitřní „opotřebení“, letargie a také deprese. Profese, jejichž zástupci nejčastěji vyhasnou, jsou typické vysokými nároky na výkon, velkou zodpovědností a také neustálým vystavením své práce kontrole jinými lidmi či organizacemi.

Herbert Freudenberger si již před čtyřmi dekádami povšiml, že takové stavy často doženou osoby, které jiným lidem pomáhají, dávají veřejně všanc kus své osobnosti a většinou očekávají velké výsledky i společenské uznání. Týká se to právě doktorů, zdravotníků, učitelů, policistů, psychologů, vědců, ale i veřejně činných osob. Jde často o práce, jež nemají jasně ohraničené konce, hmatatelně dodělané věci, ale spíše jsou sledem nekončících povinností, úkolů, jednání, a časem pak vedou k psychické únavě.

Doktor Honzák: Vyhořet může každý

„Vyhořet může kdokoli, kdo se dostane do toho mlýna, kdy jej zformuje funkce, ve které je. Podle mě tady byl syndrom vyhoření vždycky, jen se o něm tolik nemluvilo,“ říká známý psychiatr Radkin Honzák, lékař Psychiatrické léčebny Bohnice a také asistent v Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK. Letos vydal v nakladatelství Vyšehrad knihu Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření (Praha 2013), kde se fenoménem burnoutu zaobírá.

ČESKÁ POZICE: Dá se říci, že depresí či burnout syndromu přibývá, zvláště u intelektuálně náročných profesí vyžadujících velkou zodpovědnost či výkon?

HONZÁK: Zprávy o strmém nárůstu burnoutu bych bral cum grano salis (tedy se „zrnkem soli“ a odstupem – pozn. red.). Ještě pamatuji, jak po válce byl každý, včetně udavačů, antifašista, pak zase každý přesvědčený komunista a po nějaké – bohužel velmi dlouhé – době demokrat. Před časem měli všichni „blbou náladu“, potom depku, současné poplašné zprávy nás ujišťují, že lenoši trpí prokrastinací, karbaníci závislostí a aktuálně jsou pro změnu všichni vyhořelí. Když si přečtete v originále, jak popsal svůj stav vynálezce – mně se strašně líbí pojem „coiner“ – tohoto problému, Freudenberger, který na tom byl tak, že se přes týden nedokázal vylámat z postele, pochopíte, proč mám k uváděným „otřesným“ údajům jistou skepsi, zejména když jsou převyprávěny v denním tisku...

ČESKÁ POZICE: Takže jsou zvěsti o vyhořelých přeháněné?

HONZÁK: Žijeme ve světě slov. Čím dál tím větších slov (bulvár už nemá palcové, ale hned dvoupalcové titulky) a ta slova prodělávají inflaci. Práce totiž permanentně šlechtí jen králíky z klobouku, každý z nás má někdy pocit, že by s chutí se vším seknul, a nevím, proč se tyhle běžné úkazy mají hned patologizovat. Když vám partnerka řekne, že vás má chuť zabít, také neběžíte honem na policii. Máme, jako Češi, větší chuť si stěžovat, naříkat a skuhrat; zeptejte se posrpnových emigrantů do USA, jak byli překvapeni, že tam se to od nich nečeká, že je to jednoznačně hendikep, a nikoliv úspěšná výzva k utěšování.

ČESKÁ POZICE: Proč si tolik lidí stěžuje na své „vyhoření“?

HONZÁK: Ona to může být také nevědomá strategie: „Podívejte, jak mi ubližují“, přičemž stěžovatelé zapomínají, že patogeneze burnoutu vychází hlavně z vlastních chyb, z přecenění schopností, stanovení nereálných cílů a sebetrestajících až sebedestruktivních postupů, pokud jich dotyčný nedosáhne. Zevní okolnosti jistě nelze opomíjet, jsou ale druhořadé. Ale nejedem v tom – jako Češi – sami. Jsou tu i zkušenosti ze světa. Když uspořádáte veřejnou anonymní anketu zaměřenou, dejme tomu, na depresivní příznaky, zjistíte, že devadesát procent populace má takovou spoustu kardinálních příznaků, že splní kriteria depresivní poruchy, tedy choroby, která už si zaslouží odborné léčení. Totéž bude, zadáte-li symptomy úzkosti, únavy, syndromu neklidných nohou a dalších potíží. Tyhle veřejné průzkumy dávají daleko vyšší čísla než seriózně dělané epidemiologické studie.

ČESKÁ POZICE: Čím to, že lidé mají pocit, že vyhořených je prostě více? Nemají vědci či lékaři už těch povinností (publikace, astestace, výuka) opravdu příliš?

HONZÁK: Ironická glosa říká: Co se stane, když na okresní polikliniku nastoupí nový endokrinolog? V populaci se ztrojnásobí počet pacientů trpících poruchami štítné žlázy. Když se začnu nějakým jevem intenzivně zabývat, jeho výskyt vzroste. Když do toho budu fanda, objevím to všude. Když o tom budu vytrvale plkat, najde se dost takových, kteří to na sobě nahledají. Každý medik „prodělá“ během studií několik vážných chorob, z toho přinejmenším dvě smrtelné, které kupodivu přechodí.

Neúnosný tlak na vyhořelé vědce?

Je pravda, že odborných studií o fenoménu vyprahnutí je čím dál více. Kromě prací o lékařských burnoutech, s nimiž již některé profesní organizace bojují (dle loňského článku v Annals of Surgery jsou to například američtí chirurgové), se objevují i četnější texty poukazující na vyhoření v biomedicínských a příbuzných vědách.

V nedávném vydání časopisu Nature popsali profesoři z texaského MD Anderson Cancer Center vlastní výzkum, dle nějž mnozí pracovníci elitní a dlouhodobě nejlepší americké nemocnice v léčbě rakoviny pociťují přetížení z klinické práce, jsou otráveni nepotistickými praktikami či konflikty, finanční tlaky na ně se zvyšují, takže i výzkumníci vykazují čím dál častěji znaky vyhoření – práce a bádání je prostě přestává bavit.

„Dnes se požaduje extrémní efektivita, publikace s vysokým impakt faktorem, zvyšuje se tlak na lepší výuku, komercionalizaci patentů a až nepříjemně roste soutěživost i spory. Někteří oslovení pak uvedli, že se obávají nejen vyhoření a ztráty chuti do práce, ale také extrémních činů, jako jsou sebevraždy nebo porušení etiky bádání, onoho scientific misconduct, aby přetažení vědci vůbec stíhali ,hru´ s nastaveným systémem,“ citovala nedávno ČESKÁ POZICE z obsáhlého článku, který upozornil na důležité téma.

Fáze vedoucí až k vyhoření

  • 0. fáze: Jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření.
  • 1. fáze: Pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém.
  • 2. fáze: Vyskytují se symptomy neurózy (například úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání.
  • 3. fáze: Pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání.

Pramen: Wikipedia

Nejen američtí vědci se v neklidné (a roztěkané době) obávají nejistého financování, případného rozpuštění týmu a laboratoří při neobnovených grantech, bující byrokracie, evaluací, komentářů ke článkům a dalších zpráv, které takřka nekonečně zaplavují e-mailové schránky a odvádějí pozornost výzkumníků od jejich stěžejní práce – samotného bádání. Není divu, že leckdo z rozjetého šinkansenu vyskočí za jízdy a raději přesedne do lokálky na poklidné jednokolejce, která vede do jasně určené cílové stanice...

Třeba jako onkoložka Lelia Raynalová, jež se patnáct let věnovala výzkumu na McGill University v kanadském Torontu. „Byla jsem tak emocionálně unavená, vystresovaná, frustrovaná a vyčerpaná. Cítila jsem, že mi kvůli práci něco v životě utíká. Musela jsem udělat radikální obrat v kariéře, abych nevyhořela,“ říkala před pár lety dáma, která už neunesla souběh funkcí: profesorky, vedoucí laboratoře i výzkumných týmů. Nestačilo k tomu všemu už ani čtrnáct hodin denně, takže „utekla“ do marketingové firmy.

Vědět, na co kdo opravdu má...

ČESKÁ POZICE: Pane doktore Honzáku, co říkáte mladým „vyhořelým“ vědcům?

HONZÁK: Když mi mladý vědec v ambulanci řekne, že ho vlastně badatelské aktivity nebaví, ale že se dal na vědu proto, že si myslel, že je to pohodlnější způsob existence, než kdyby jen provozoval praxi, není divu, že ho tam spousta věcí otravuje a deptá. Všude je chleba o dvou kůrkách, ale tady on ani s jednou nepočítal. Tak narazí. Pak je to otázka osobnostní struktury, jíž se říká „ego“. To, jak mnoho lidí špatně chápe svobodu bez odpovědnosti, práva bez povinností a závazky společnosti vůči sobě s odvoláním na to, že „oni“ (myšleny pseudoelity, jichž máme přehršel) to taky tak dělají, nutně přináší střet postojů s realitou. Jejich tragédií pak je, že chtějí, aby se měnilo vše okolo nich, jen oni sami ne, což je zákonitě přivádí do stresových situací, jež jsou vyčerpávající.

ČESKÁ POZICE: Existuje studie z našeho prostředí, která by se zabývala přímo vědeckým vyhořením? Nedávno měla průzkum Česká lékařská komora u patnácti tisíc lékařů, jehož závěry publikoval deník Mladá fronta DNES.

HONZÁK: Před pár roky jsem si ze zájmu (bez grantu) projel personál velké psychiatrické léčebny (Honzák R: „Burnout u personálu psychiatrické léčebny Horní Beřkovice“. In: Psychosom, 2009) a shledal zde výsledky obdobné jako ve světě, tedy nikterak alarmující (cílem výzkumu bylo stanovit míru rizika syndromu vyhoření u psychiatrů, sestřiček a nižšího zdravotního personálu využitím dotazníku Maslach Burnout Inventory a sledování míry depersonalizace a neuspokojení z této práce – pozn. red.).

Způsob, jakým byly nedávno výsledky studie ČLK medializovány, nepovažuji za nejšťastnější, protože shrnutí do pár odstavců nemůže postihnout komplexnost problematiky tak dobře jako odborný článek a výsledkem je krátkodechá senzace. Lékařská komora chystá v dohledné době sympozium na toto téma, jsem rovněž zván a těším se na diskusi – budou tam práce z různých oborů lidské činnosti, od kantorů až po hasiče.

ČESKÁ POZICE: Jak s problémem burnoutu může společnost bojovat?

HONZÁK: Jakékoliv sociálně-inženýrské zásahy jsou nesmysl odsouzený k nezdaru. Odborářská politika (budeš pracovat jen osm hodin, a pak půjdeš povinně domů) se nedá provádět u pomáhajících profesí. Zde je možná prevence pouze přes osobní odpovědnost, přiměřený výcvik, který poskytne adeptovi možnost správného zhodnocení jeho reálných možností. Ti, kteří jsou opravdu ohrožení, se většinou domnívají, že mají na víc, než na co skutečně mají.

Jak se bránit osudnému vyhoření?

Lidí, kteří si nakládají příliš povinností, neumějí říkat ne a zapomínají odpočívat, je mnoho. Někdy se jim říká i vyhořelá generace (burnout generation), neboť pracují třináct čtrnáct hodin denně po šest sedm dní v týdnu a makají intenzivně až do chvíle, kdy jednoho dne fatálně „vypnou“. Psychologové proto doporučují udržet si rozumný vztah k práci, vidět v ní smysl, ale nezanedbávat rodinné vztahy, přátele a své koníčky. Čistit hlavu.

Jiní vědci doporučují nastavit si režim tak, aby se v něm našly aspoň i chvilky volna.Věda pochopitelně vyžaduje plné ponoření i nekonečné hodiny práce. Časopis Nature loni přinesl text, v němž bylo na statistice stahování vědeckých článků ukázáno, v kolik hodin je vědci stahují, a tedy i pracují. Samozřejmě to bylo často i ve tři, ve čtyři hodiny v noci. Pár vědců přiznalo, že pracuje až osmdesát hodin týdně! Nicméně v témže článku jiní vědci doporučovali nastavit si pracovní režim tak, aby se v něm našly i chvilky volna.

„Vždyť nejde jenom pracovat. Pak je to i strašně neefektivní. Podívejte, děláme špičkový biomedicínský výzkum, ale jak v Akademii věd ČR, tak i v zámoří jsem si vždy našel čas na rodinu a sportování, po čemž mám ty nejlepší nápady,“ vysvětloval ČESKÉ POZICI recept na úspěch uznávaný vědec, jenž při odchodu z laboratoře svíral v ruce tenisovou raketu a mířil za kamarádem na kurt.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!