Výborná věda může vyrůst jenom ze široké vědecké základny

Jaderná fyzička a končící předsedkyně Grantové agentury ČR Alice Valkárová v rozhovoru říká: „Podporujeme základní výzkum, tedy takový, který přináší podstatné poznatky o fungování přírodních a společenských sil. Tvoří základy pro teprve budoucí aplikované výsledky, třeba pro výrobu konkrétního zboží pro trh. Ale to může trvat.“

LIDOVÉ NOVINY: Vás asi odmalička bavila matematika.

VALKÁROVÁ: Vůbec ne. Jako dítě jsem se sama naučila číst, ještě než jsem šla do školy, ale učit počítat jsem se nechtěla. Víc mě zajímaly kytičky a brouci. Žili jsme na okraji Olomouce, s kamarády jsem byla pořád venku. S kamarádkami jsme také z balkonu pozorovaly noční oblohu, učily jsme se poznávat souhvězdí.

Táta byl právník, ale v roce 1950 ho poslali do výroby, do slévárny. V mých 13 letech jsme se přestěhovali do Ostravy. Bydleli jsme v centru a s přírodou byl konec. Astronomie mě ale začala bavit víc, půjčovala jsem si knížky, chodila do kroužků v ostravské hvězdárně, jezdila na programy Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově, od 16 let znám například astrofyzika Jiřího Grygara.

LIDOVÉ NOVINY: Ale astronomie se bez matematiky dělat nedá.

VALKÁROVÁ: To jsem brzy pochopila. Z matematiky jsem sice měla jedničky, ale moc mě nebavila. Když jsem chtěla studovat astronomii, brala jsem to tak, že bez matematiky to nepůjde, a nakonec mě matematika i fyzika začaly bavit. Hlásila jsem se na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Vzali mě, ale první dva roky byly kritické. Matematická analýza, věty, důkazy, definice. Do prvního ročníku nás vzali 300, po dvou letech zbyla polovina. Zařekla jsem se, že to dodělat musím, a školu dokončila.

LIDOVÉ NOVINY: Ale astronomkou jste se nestala.

VALKÁROVÁ: Na astronomii brali jednoho dva studenty z ročníku. Bylo mi jasné, že tam se nedostanu. Když jsme si ve třetím ročníku vybírali specializace, rozhodla jsem se pro jadernou fyziku, protože mi přišla taky zajímavá. Bylo nás jedenáct nebo dvanáct, já jediná holka široko daleko. Moje diplomová práce o elektromagnetických procesech v bublinové komoře naštěstí zaujala, mohla jsem zůstat na stáži na fakultě, ale budoucnost jsem měla nejistou. Až mi nabídli tříletou stáž ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy.

LIDOVÉ NOVINY: To bylo a je špičkové vědecké pracoviště.

VALKÁROVÁ: Ano, jenomže předtím, ještě za studií, jsem v srpnu 1968 byla v Sovětském svazu na praxi. Okupace pro mě byla velké trauma. Hodně jsem zvažovala, jestli mám nabídku přijmout. Nakonec jsem do Dubny jela a zpětně vidím, že to byla výhra. Po roce 1968 nastal u nás marasmus i ve vědě, nakonec jsem v Dubně strávila sedm let a obhájila tam titul kandidátky věd.

Zkoumali jsme moc zajímavé věci. Třeba na urychlovači v Serpuchově se urychlovaly protony na nejvyšší energii na světě, byly z toho kvalitní vědecké publikace. Nasbírali jsme množství dat o interakcích částic, ale vědecký potenciál toho urychlovače se stejně dostatečně nevyužil. Lidé, kteří tam pracovali, byli sice odborně na stejné výši jako na Západě, ale technologická připravenost experimentů pokulhávala.

LIDOVÉ NOVINY: Dalším odborným zlomem pro vás byla práce v urychlovači částic DESY v Hamburku. Bylo těžké se k tamnímu výzkumu dostat?

VALKÁROVÁ: Bylo. Ještě před rokem 1989 se vedení Fyzikálního ústavu Akademie věd a Matematicko-fyzikální fakulty podařilo domluvit, že bychom se mohli připojit k experimentu, se kterým začínali v hamburské laboratoři DESY, kde byl spuštěn největší urychlovač elektronů a protonů na světě – HERA.

Řekli nám, že to nebude zadarmo, že se musíme podílet na výrobě zařízení pro tento experiment. Dva roky jsme téměř na koleni ve fyzikálním ústavu a na fakultě vyráběli čtecí elektrody pro kalorimetr. Tím jsme dostali vstupenku k analýze dat, které se při pokusech získaly. Se šroubovákem jsem už potom nikdy nepracovala, orientovala jsem se na počítačové zpracování získaných dat.

LIDOVÉ NOVINY: Co jste zkoumali?

VALKÁROVÁ: Vyhodnocovali jsme srážky částic, konkrétně protonu a elektronu. Když do sebe narazí, vzniknou nové částice, které tam původně nebyly. Ale nepředstavujte si to jen tak, že se původní proton a elektron rozpadnou. Někdy se stane, že srážku přežijí, přesto se objeví spousta nových částic. Říká se tomu difrakční procesy a na rozdíl od některých jiných, dobře popsaných procesů v teorii elementárních částic, tomuhle pořád dobře nerozumíme.

Ale zjistili jsme třeba, jak četnost těchto procesů závisí na energii, při níž experiment probíhá. Souběžně probíhaly i konkurenční experimenty jiné skupiny na urychlovači HERA. Díky tomu jsme si mohli výsledky navzájem potvrdit, nebo vyvrátit. V něčem jsme byli lepší my, v něčem oni, pohánělo nás to do další aktivity. Díky tomu o něco víc víme o podstatě hmoty. Šlo o práci, jež mě bavila, měla jsem studenty, kteří si na tom udělali doktoráty a dnes působí u nás i ve světě.

LIDOVÉ NOVINY: Působila jste také jako předsedkyně České fyzikální společnosti, ve vedení Jednoty českých matematiků a fyziků, teď končíte funkční období jako předsedkyně Grantové agentury ČR. Je lehčí dělat fyzikální experimenty, nebo pracovat s lidmi?

VALKÁROVÁ: Je to něco jiného. Ale pořád se pohybuji v oblasti vědy. V devadesátých letech jsem začala působit v panelech Grantové agentury – vedle vlastní vědecké práce jsem pomáhala posuzovat navrhované projekty, které stojí za to financovat. Hodnotila jsem projekty z oblasti fyziky. Až jsem se v roce 2016 stala předsedkyní Grantové agentury. Nebylo snadné opustit výzkum, ale „můj“ experiment už byl uzavřen a přemýšlela jsem, co dál.

Špičkové experimenty v oboru částicové fyziky se dělají v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě. Říkala jsem si: Přijdu tam a budu lidem, kteří tam působí 20 let, rozdávat rozumy? Připustila jsem si, že v určitém věku není jednoduché začít ve vědě dělat něco jiného, takže když se v té době objevila možnost přejít do čela Grantové agentury, v níž jsem už působila, brala jsem to jako nabídku, která přišla v pravý čas.

LIDOVÉ NOVINY: V čele instituce, která rozděluje finance na výzkum, musíte být terčem naštvání pro všechny vědce, kterým agentura peníze nedala...

VALKÁROVÁ: No, ano. Při úspěšnosti 25 procent je čtvrtina vědců ráda, že dostala peníze na svůj projekt, a 75 procent je naštvaných, že se jejich projekt neuskuteční. Nemusí být naštvaní přímo na mě, ale na panelisty, kteří jejich projekt nevyhodnotili jako vhodný pro financování. Proto se snažíme nastavit co nejobjektivnější proces hodnocení, i když je to těžké.

Obvykle to vypadá tak, že z přihlášených projektů není těžké rozpoznat deset nebo 20 procent výborných, taky snadno určíte nějakých 20 procent nejhorších. Mezi tím jsou projekty, které mohou, ale nemusejí být dobré, a mezi nimi vybrat je obtížné. Přitom však i z této kategorie mohou přijít převratné výsledky, které nikdo nečekal.

LIDOVÉ NOVINY: Chápu, že rozhodování je nevděčné. Zejména když se vědci v malé České republice často osobně znají.

VALKÁROVÁ: Snažíme se vyhnout konfliktu zájmů, například projekt nesmějí posuzovat vědci ze stejného pracoviště jako vědec, který projekt podal, ani ze spolupracujícího pracoviště. A když panel na základě získaných posudků rozhoduje, musí spolupracovníci žadatele odejít za dveře. Opravdu však někdy platí, že náš panelista, který projektu rozumí a posuzuje ho, zná osobně toho, kdo ho navrhl.

Může mu fandit, nebo ho nemít rád. Může vzniknout podprahový střet zájmů. Bráníme tomu tím, že každý projekt posuzuje víc vědců, dvě třetiny projektů jsou zasílány ještě k hodnocení do zahraničí. V uplynulých dvou letech jsme zavedli dvě třídy excelentních projektů, které hodnotí pouze zahraniční vědci, tam jsme střet zájmů vyloučili úplně.

LIDOVÉ NOVINY: Jak poznáte, že projekt, který Grantová agentura financovala, byl neúspěšný?

VALKÁROVÁ: Podporujeme základní výzkum, tedy takový, který přináší podstatné poznatky o fungování přírodních a společenských sil. Tvoří základy pro teprve budoucí aplikované výsledky, třeba pro výrobu konkrétního zboží pro trh. Ale to může trvat. Třeba satelitní navigace v našem mobilu využívá výpočty Einsteinovy speciální teorie relativity staré víc než století.

Z tohoto pohledu je pro nás nesplněný výzkumný projekt takový, který se nedokončil, plnil se vágně a jeho výsledky nebyly publikovány. Za nesplněný výzkumný projekt nepovažujeme takový, který navzdory úsilí nenaplnil původní představy. Pokud se nějaký nápad ukáže nefunkční, je to také poznání, jiní tou cestou už nepůjdou.

LIDOVÉ NOVINY: Nedal by se výzkum financovat jinak než prostřednictvím grantů, které dávají grantové agentury?

VALKÁROVÁ: Určitě dal. Ale grantové agentury se i ve světě osvědčily, někde financují velkou, jinde menší část výzkumu. Připomínám, bavíme se o základním výzkumu. Jeho výsledky se obvykle nedají prodat, proto výzkumné instituce musejí žít především z peněz od státu. U nás zhruba polovina peněz na podporu vědy přichází prostřednictvím grantů, z nichž se platí konkrétní výzkumné projekty.

To je hodně, třeba ve Francii je to asi 20 procent. Zbytek je institucionální financování, tedy peníze, které stát dává přímo na provoz dané výzkumné instituce. Výhodou grantů je, že se jimi dají financovat projekty vědců, kteří s nimi přišli, bez ohledu na to, odkud jsou. Za mého předsednictví v Grantové agentuře se podařilo dosáhnout i toho, že vědec si grant může „odnést“ do jiné instituce a dokončit projekt tam.

Na druhou stranujsou granty nejisté. Výzkumné instituce nemohou žít jen z nich, potřebují také institucionální financování. Od vicepremiéra Karla Havlíčka teď slýcháme, že se budou každý rok navyšovat institucionální finance o čtyři procenta a zmrazí se postupně granty. Jak dlouho bude ale trvat, než se při takovém postupném růstu situace změní? Navíc granty jsou úplně kriticky nezbytné pro humanitní a společenské vědy, které jsou podfinancované.

LIDOVÉ NOVINY: Co kdyby se z grantů financoval jen úplně excelentní výzkum v oborech, o něž má stát zájem, protože jejich výsledky dokáže využít třeba průmysl?

VALKÁROVÁ: Teď už je laťka nastavena tak, abychom financovali dobrý výzkum. Ale osekat jej jenom na něco úzce vymezeného mi nepřipadá rozumné. Excelentní výzkum nevyroste z ničeho. Profesor Cyril Höschl, který také působil ve vedení Grantové agentury, výstižně říkal: Kdyby nebyl v tolika vesnicích hokejový tým, na čem by nám vyrostl Jágr? Také výborná věda může vyrůst jenom ze široké vědecké základny.

LIDOVÉ NOVINY: Otázka ještě kacířštější: Výsledky základního výzkumu se publikují v mezinárodních časopisech. Nebylo by výhodnější, kdyby Česká republika nefinancovala základní výzkum, vědci si přečetli jeho výsledky a pak je využili ve výzkumu, který se dá využít v průmyslu?

VALKÁROVÁ: Není asi náhodou, že všechny státy, které mají rozvinuté technologie a inovace, mají zároveň kvalitní základní výzkum. Ten také přispívá k obecnému poznání přírody a společnosti, a proto žádný stát, který chce patřit mezi vyspělé státy, si jej nemůže dovolit ignorovat.

LIDOVÉ NOVINY: Dočetl jsem se, že pěstujete bonsaje a orchideje a také malujete.

VALKÁROVÁ: Orchideje mi zrovna nějak zašly, ale bonsajím se daří. Na malování mám teď víc času, protože děti jsou velké a vnučky už nehlídám. Měla jsem i nějaké výstavy, ale maluji jen proto, že mě to baví. Všimla jsem si, že to má i něco společného s fyzikou. Když malujete, musíte vystihnout to podstatné a ne vykreslovat každý lísteček v lese. Ve fyzice a vůbec ve vědě je to podobné – rozhodnout se, co můžete zanedbat a co naopak ne, vystihuje podstatu věci.