Kypr opět rozvířil jednu dlouhodobou a velmi zajímavou debatu, která s ohledem na zhoršující se ekonomickou kondici sociálních států bude zřejmě sílit. Sociální reforma na Kypru má podle slov jeho prezidenta Nikose Anastasiadise na takzvaném nepodmíněném příjmu, jenž by všem občanům, kteří splní určité podmínky, garantovat dostačující zdroje.
„Z nové reformy budou těžit všichni občané, jejichž příjem jim nedokáže zajistit důstojný život,“ prohlásil prezident. A dodal, že nebude záležet na věku, profesi ani třídě, ze které dotyčný pochází. Základní nepodmíněný příjem se proto bude týkat nezaměstnaných vysokoškoláků stejně jako například důchodců. Z vyjádření prezidenta lze vyčíst, že kritériem pro poskytnutí bude výše příjmu, která zřejmě na základě nějakého vládního nařízení bude vyhodnocena jako taková, která „nedokáže zajistit důstojný život“.
To je jedna z možných variant myšlenky základního příjmu. Nutno říct, že ta nejmírnější a nejméně „revoluční“. Další možné modely lze nalézt na Aljašce, kde platí, že každý, kdo v tomto americkém státě trvale žije, dostává měsíčně v přepočtu okolo 17 tisíc korun, což jsou peníze pocházející ze zdanění těžby nerostných surovin. S podobným nápadem přišli i Švýcaři a chystají se na toto téma vypsat referendum.
Šest tisíc na hlavu? OK, ale nic dalšího.
Myšlenka základního příjmu není nic nového a objevuje se vcelku pravidelně. V Česku ji vehementně prosazoval exministr financí Vlastimil Tlustý v době první vlády Mirka Topolánka (oba ODS) a byla i součástí volebního programu této strany. V historii měl koncept řadu podob, nicméně česká varianta vycházela z britských úvah a je jim značně podobná.
V Česku myšlenku základního příjmu prosazoval exministr financí Vlastimil Tlustý v době první vlády Mirka Topolánka
Cílem bylo, aby každý občan státu starší 18 let dostával jakousi dávku v jednotné výši (tehdejší návrh z let 2006 až 2007 zněl šest tisíc korun). Tato dávka by nahradila prakticky všechny sociální dávky, a to včetně důchodu. Výjimkou by byly jen dávky pro invalidy, jejichž pracovní možnosti jsou objektivně omezeny. Dávka by navíc byla považována za standardní příjem, tudíž by se z ní platila daň i pojistné na sociální a zdravotní zabezpečení.
Existovalo by dlouhé přechodové období, aby se vypořádaly například nároky z důchodového systému. Ale ve výsledku by to znamenalo faktický zánik systému sociálních dávek a důchodového systému, jak jej známe. Stát by se tím primárně postupně zbavil svých závazků vůči budoucím důchodcům či příjemcům jiných pojistných sociálních dávek, protože pokud někdo dnes platí pojistné (primárně na sociální zabezpečení), vzniká mu nárok na pojistné plnění (tedy důchod, nebo například nemocenská). V konceptu ODS by se postupně sociální pojištění překvalifikovalo na sociální daň, která by nárok na plnění nezakládala.
Motivace k práci, nebo k opaku
Autoři konceptu vyšli z myšlenky, že dnešní konstrukce sociálních dávek motivuje lidi, aby nepracovali. Například v případě dávek pomoci v hmotné nouzi či některých dávek státní sociální podpory totiž při zvýšení příjmu zaniká na dávku nárok. Jednotný příjem by oproti tomu měl každý, a tak kdyby si přivydělal, byly by to peníze navíc. Tím by odpadla demotivující vyhlídka na ztrátu sociální dávky. Pro studenty vysokých by to byla i jistá forma stipendia.
Dle zastánců konceptu by vznikla motivace k práci, protože když si člověk přivydělá, o dávku nepřijde
Do praxe v České republice se však tento koncept nikdy neuvedl, a ani uvádět nezačal. Ekonomických modelů je nespočet, ale bez praktické zkoušky nelze říci, jak by to dopadlo. Dle zastánců konceptu by vznikla motivace k práci, protože když si člověk přivydělá, o dávku nepřijde. Dále by bylo možné podstatně zredukovat státní aparát, který dnešní nesmírně složitou strukturu sociálních dávek a důchodů obhospodařuje (jen mzdové náklady ministerstva práce a sociálních věcí, které dnešní systém zajišťuje, se pohybují okolo pěti miliard korun ročně).
Náklady šest tisíc na hlavu jsou sice vysoké, ale jelikož by tato částka podléhala zdanění, část těchto peněz by do rozpočtu připutovala zase zpět. Navíc by rozpočet teoreticky profitoval z nárůstu ekonomické aktivity.
Kritika z obou stran
Jiný názor zastávají například krajní liberálové či libertariáni, kteří takové přerozdělování odmítají z principu. A kromě toho tvrdí, že tento systém bude zabíjet ekonomickou aktivitu a zvyšovat nezaměstnanost podobně jako dnešní systém dávek. Podle ekonoma Ludwiga von Misese představuje práce za všech okolností vzdání se něčeho, například času, fyzických či psychických sil a podobně. Mzda a další benefity (společenská prestiž, pocit uplatnění) pak tyto náklady mohou, ale nemusí kompenzovat, což závisí na hodnotové škále každého jednotlivce.
Zastánci státního plánování tvrdí, že koncept nepostihuje různé sociální situace, a není tedy adekvátní tomu, co dotyčného příjemce postihlo
Podle jeho názoru proto prakticky jakákoli sociální dávka bude zvyšovat takzvanou katalaktickou nezaměstnanost – počet lidí, kterým benefity získané prací nejsou dostatečnou kompenzací za újmu způsobenou prací, a proto se rozhodnou tuto újmu nepodstupovat a nepracovat. Sociální dávky v tom pochopitelně hrají roli, protože zmírňují problémy, které nezaměstnanost jednotlivci způsobuje, tudíž šance, že se dotyčný rozhodne nepracovat, je vyšší.
Nicméně je dobré připomenout, že s myšlenkou základního příjmu, pod jehož hranici by občan neměl klesnout, si pohrával i Friedrich Hayek, který stejně jako Mises patří mezi hlavní představitele takzvané rakouské ekonomické školy. A tu z levicovosti skutečně nelze podezírat. Hayek uvažoval, že by stát mohl garantovat občanům nějaké minimum, aby například nevznikaly sociální nepokoje.
Zastánci různých forem státního plánování tvrdí, že takový koncept nepostihuje různé sociální situace, a není tedy adekvátní tomu, co dotyčného příjemce postihlo. Z toho částečně vychází dnešní systém, který komplikovanými výpočty stanovuje výši různých sociálních dávek s ohledem na situaci příjemce, případně s ohledem na to, co do systému odvedl (týká se pojistných dávek, tedy důchodu, nemocenské a mateřské).
Lze ubrzdit výdaje na sociální stát?
Ve výsledku by pravděpodobně byly náklady do určité míry podobné, jako jsou náklady dnešního systému. V současnosti je v rozpočtu na sociální dávky vyčleněn zhruba půlbilion – 42,4 procenta všech výdajů státního rozpočtu. Výhled ale počítá s tím, že tato částka bude narůstat, a to nikoli pouze kvůli inflaci, ale také proto, že se zvyšuje například počet důchodců (největší složka výdajů v této oblasti jsou právě důchody, na které má jít letos bezmála 400 miliard).
Oproti tomu základní příjem by byl vázán na počet občanů, tudíž by s ohledem na demografickou prognózu by výdaje spíše klesaly, což ale není směrodatné, protože není známo, jaký bude výkon ekonomiky a jakou zátěž v poměru k HDP by tedy tyto výdaje znamenaly.