Vraťme diskusi o Ústavu pro studium totalitních režimů na zem. Zapomeňme na hloupé přestřelky politiků, v nichž jsme se dočkali i takových termínů jako pravicový bolševismus nebo levicový puč. Zaobírejme se otázkou: Fungoval, nebo nefungoval Ústav pro studium totalitních režimů?
Zakladatelé ÚSTR řekli prostou věc: tento Ústav má dělat současně historickou vědu, popularizovat výsledky historického bádání a spravovat archiv. Jestli ÚSTR dostatečně plnil, či neplnil svou popularizační úlohu, nechme nyní stranou. Podstata tkví v něčem jiném: v kvalitě vědeckého zkoumání a ve způsobu nakládání s Archivem bezpečnostních složek.
Jak je to s vědou v ÚSTR
Ústav pro studium totalitních režimů stál za pět let své existence daňové poplatníky 807,855 milionu korun – už známé číslo. ÚSTR má 130 pracovních míst. V Odboru zkoumání totalitních režimů (vědecké sekci ÚSTR) pracuje 35 osob a jeden ředitel – počítaje v to i poloviční a kratší úvazky. Nic jiného, co by v ÚSTR dělalo „vědu“, neexistuje, z čehož vyplývá, že něco přes 27 procent zaměstnanců ÚSTR jsou vědečtí pracovníci. To je dost malé procento.
Jen něco přes 27 procent zaměstnanců ÚSTR jsou vědečtí pracovníciZ těchto 35 vědeckých pracovníků se může vykázat titulem Ph.D. 10 lidi, habilitací 1 člověk, profesurou žádný. Zbytek jsou magistři a bakaláři, diplomovaní specialisté, dokonce i lidé bez jakéhokoli akademického vzdělání. Navíc v rámci „reorganizací“ v době, kdy ředitelem ústavu byl Daniel Herman, byli propouštěni absolventi doktorského studia jako například Vítězslav Sommer.
Do oblasti „věda“ můžeme ještě zahrnout čtyřčlennou Skupinu pro přípravu odborných stanovisek, podkladů a informací, jinými slovy: lidi, pracující ve smyslu zákona 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Tento čtyřčlenný tým pro ministerstvo obrany připravuje posudky, zda ten či onen žadatel získá status účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zmíněného zákona. V této skupině není ani jeden absolvent doktorského studia. Není zarážející, když posudky, jejichž jádrem je posoudit, kdo byl „hrdinou“, posuzuje pro ministerstvo obrany taková skupina lidí?
Paradoxní je, že jediný docent ÚSTR, Ladislav Kudrna, byl původně vedoucím Oddělení zkoumání doby nesvobody, minulý rok se z něj stal člen úplně jiného oddělení se specializací na underground. Skoro by se chtělo říci: nejsou to až moc velké rošády, nebo Ladislav Kudrna dělá paralelně výzkum jak v oblasti vojenských akcí v Indočíně (o kterých mu vyšla v ÚSTR monografie), tak v oblasti undergroundu?
Má ÚSTR nějaký kariérní řád, z něhož by vyplývalo, jaké předpoklady (odborné) musí splňovat například vedoucí „vědecké“ sekce a oddělení?Má ÚSTR nějaký kariérní řád, z něhož by vyplývalo, jaké předpoklady (odborné) musí splňovat například vedoucí „vědecké“ sekce a oddělení? Evidentně žádný neexistuje, což je po pěti letech smutné. Není úplně normální, že vedoucím může být i absolvent bakalářského oboru, jako tomu v ÚSTR v jednom případě dosud bylo. Obstálo by něco podobného i v tom nejběžnějším akademickém prostředí?
Pokud má ÚSTR ze zákona dělat vědu vztahující se k československé minulosti mezi lety 1938 až 1989, pak nejlepším měřítkem, jak zjistit, jestli tomu tak vskutku dosud bylo, jsou monografické studie – jejich typologie, jejich vztah k danému tématu.
ÚSTR se na svém webu vykazuje 26 monografickými pracemi za pět let existence. Odhlédneme-li od toho, proč se pojmem monografie (tedy vlastním vědeckým dílem) honosí tituly jako Občanské fórum, den první. Vznik Občanského fóra v dokumentech a fotografiích nebo Biografický slovník představitelů ministerstva vnitra v letech 1948 – 1989, pak zjistíme, že z celkového počtu jich vydali pracovníci ÚSTR 21. Z tohoto počtu je původních textů (tedy nikoli diplomových a disertačních prací) 17. Z těchto 17 monografií se na sepsání tří jako spoluautoři podíleli lidé mimo ÚSTR.
S tematickým rozpětím je to ovšem zapeklité. Zákon o vzniku ústavu hovoří v §4 o tom, že výzkum má být orientován na československé prostředí, zároveň je vymezuje časově. Zákon tedy buduje mantinely vědecké práce (!), což samo o sobě je na pováženou.
Na druhou stranu v produkci ústavu nalézáme témata, jež jsou přinejmenším na hraně těchto mantinelů, často však jistě mimo ně. Nechci zpochybňovat erudovanost (nečetl jsem danou knihu a může být výborná), ale má být těžištěm práce v ÚSTR například monografie s názvem: Revoluce na pořadu dne. Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně Zelených? Kde se úzce protíná téma se zákonem určeným jádrem výzkumu? Tím rozhodně nechci Theodora Adorna bagatelizovat… Ale takových témat nalezneme mezi publikacemi více: Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii nebo První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta.
Pokud však ÚSTR za pět let činnosti vydal tak malé množství monografií, lze namítnout, že publikační monografická činnost příliš často míjí jádro. To by mělo spočívat v něčem zcela jiném: v tématech, která se primárně týkají vnitřní podstaty socialistické diktatury, jejích procesů i ekonomického pozadí, činnosti bezpečnostních orgánů, analýzy typů represí vůči obyvatelstvu československého státu. Jednoduše řečeno: Frankfurtská škola je jistě velevýznamná věc, je skvělé, že takové texty vznikají, nicméně je to nadstavba, základna bohužel chybí.
Nová koncepce Pavly Foglové – princip se nemění…
Je prostým konstatováním, že ÚSTR si v odborné historické obci nezískal oblibu – širší základna erudovaných historiků v ústavu není a bez nich se historická věda dělá těžko. Nová rada ústavu však svými kroky smutný stav v ÚSTR dále prohlubuje – jmenování Pavly Foglové je možná posledním hřebíčkem do rakve. Nic proti Zdeňku Hazdrovi, ale zhruba třicetiletý doktorand těžko ÚSTR z pozice 1. náměstka postaví na nohy.
Předložená koncepce Pavly Foglové totiž jen prodlužuje současný stav. Stojí v ní, že „ÚSTR je jednoznačně na prvním místě vědeckou institucí“. Další prvky koncepce pak z předešlé věty vycházejí a popisují vědecké projekty pro jednotlivé dějinné úseky života československé společnosti od roku 1938 do roku 1989. Popis vědeckých projektů je jádrem koncepce nové ředitelky.
Pavla Foglová nikde nespecifikuje, jak z dosud nefungující vědecké instituce udělat instituci fungujícíPavla Foglová však nikde nespecifikuje, jak z dosud nefungující vědecké instituce udělat instituci fungující, schopnou takové zadání naplnit. Koncepce vyhlašuje některá projektová schémata, samozřejmě nikterak nová (například „Fungování justice 1938-89“, „Vývoj a organizační struktura KSČ“, „Výzkum fungování jednotlivých složek společnosti a rozbor dopadů komunistického režimu na jejich vývoj, proměny a osudy vybraných představitelů“), už ale neříká, co podniknout, aby se ústav dopracoval k řádným výsledkům ve vymezených okruzích zájmu.
Nezbývá než si domyslet, že buď chce Pavla Foglová nějak dramaticky pozměnit existující zaměstnaneckou strukturu a očekává, že přijdou noví, erudovanější historici (jak by to však chtěla zařídit, nevíme), nebo očekává, že tuto koncepci budou naplňovat nynější zaměstnanci (což s přihlédnutím k dosavadní práci ústavu nevzbuzuje velký optimismus).
Klíčem je Archiv bezpečnostních složek
A proto ponechme ÚSTR coby vědeckou instituci rétorickým figurám politiků a obraťme pozornost k Archivu bezpečnostních složek, který je jeho součástí. Archiv bezpečnostních složek je totiž pro historickou vědu, zabývající se socialistickou diktaturou, neopominutelný (na rozdíl od vědeckých výstupů produkovaných ústavem). Jen v tomto archivu se může historik (a nejen historik, ale jakýkoli zájemce) dostat k materiálům provenience Státní bezpečnosti. To nejsou jen ty mytizované svazky podporující „agentománii“, nýbrž celá paleta situačních a důvodových zpráv.
A nejsou tam jen materiály z lůna Státní bezpečnosti. Archiv obsahuje též dokumenty z činnosti třeba pohraniční stráže, Zpravodajské správy Generálního štábu, archiválie SNB (tedy i materiály týkající se veřejné bezpečnosti), archiválie týkající se vězeňské správy a třeba i táborů nucených prací a tak dále – nikde jinde takové dokumenty nejsou, neboť všechny tyto archiválie byly svezeny právě do zmíněného archivu.
Nikde jinde takové dokumenty nejsou, neboť všechny předmětné archiválie byly svezeny právě do Archivu bezpečnostních složekNikdo na veřejnosti nezpochybňuje informace, že v elektronické podobě je momentálně zhruba dvacet procent všech zmíněných archiválií. Spekuluje se o zhruba třiceti milionech dosud digitalizovaných stran při dvaceti tisících skenech denně. To je enormní množství materiálu a je otázkou, v jaké kvalitě je digitalizovaný materiál katalogizovaný (například Petruška Šustrová o tom v rozhovoru pro ČESKOU POZICI vyjádřila zásadní pochybnosti).
Nebylo by lepší právě v okruhu archivu hledat východisko z nynějšího politikaření kolem ÚSTR a důvod pro jeho budoucí existenci? To znamená – ve světle dosavadních výsledků na úkor vědecké práce posílit naopak archivní složku angažováním většího množství erudovaných archivářů, s nimiž by spolupracovalo několik kvalitních historiků z nynějšího ÚSTR (třeba při vzniku zajímavých edic dokumentů).
A proto, ať jsme i pozitivní: Co kdyby se tedy ÚSTR transformoval do dobře fungujícího a ve vztahu k veřejnosti přívětivého digitalizovaného archivu, aniž by si dělal nároky na vědu, o které si v současném složení stejně může nechat jen zdát? Navíc věda se dá dělat (a skutečně se dělá) i jinde – v Akademii věd, na univerzitách, zatímco Archiv bezpečnostních složek je jen jeden. Třeba by pak mohla snáze vzniknout i nějaká syntéza o práci Státní bezpečnosti, monografie, která české historiografii zoufale chybí, přestože honů na agenty už máme za sebou několik.
A pokud se najde jiný konsenzus, a to že se má ÚSTR přeci jen podílet na vědě trochu víc přímo, nabízí se úvaha, zda by nemohl veřejnosti posloužit výrazně lépe jako svého druhu grantová agentura. Ta by rozdělovala účelově vázané finance mezi kapacity v oboru, které by díky těmto financím mohly naplno pracovat na sepsání větších syntéz, jež historická obec dodnes zůstává společnosti dlužna: třeba syntéza o normalizaci nebo reprezentativní monografie o Klementu Gottwaldovi stále chybí...
Vynořila by se tím i smysluplná práce pro vědeckou radu ÚSTR: byla by garantem, prvním kritikem a posuzovatelem takto vznikajících syntéz.
