Úterek 6. listopadu 2012 se stal přelomovým dnem v politické historii České republiky. Ve „prospěch všeobecného dobra, ideologické nezrady a čistoty svědomí“ se rozhodli tři poslanci ODS ze skupiny takzvaných rebelů složit poslanecký mandát. Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa ze středočeské buňky ODS před pár týdny zázračně nalezli smysl volebních slibů a přísah na čistotu ideologie.
Skupina byla původně větší, ale ostatní od radikálních kroků upustili, aby dali přednost majestátu pokračování poslaneckého obročí. Vylepšili to dalšími sofistikovanými výroky o morálce, cti a zájmech. Třeba poslanec MUDr. Boris Šťastný předvedl vymlouvací opus: „A řekl jsem to jasně i předsedovi strany Petru Nečasovi. Nemohl bych ztratit tvář před svými voliči ani před ODS, kde jsem řadu měsíců říkal, že takové věci ustoupit nemohu. Příslibem ale tato věc končí. Plně věřím, že vedení ODS dohodu dodrží. V tuto chvíli není proto důvod, abych mandát skládal“. (Hovořil o slibu, že vyšší zdanění vysokopříjmových skupin platí pouze pro rok 2013.)
Také ostatní „rebelští“ hrdinové posledních dnů nalezli všelijaké „poctivé státnické“ důvody, jimiž kamuflují zájem na pokračování výnosného poslaneckého mandátu.
Složit ústavní funkci z důvodů svědomí, i kdyby bylo jen oportunisticky předstírané, není v českém politickém povědomí samozřejmé
Byť by bylo složení poslaneckého mandátu motivované jakoukoli zákulisní taktikou a machiavelistickým plánováním, je novým a dobrým, protože transparentnějším prvkem v novodobé české historii. A to nejen pokud mám morální, ba ideový rozpor mezi svým svědomím a konáním, ale i když jej oportunisticky předstírám. Složit ústavní funkci z důvodů svědomí, není v českém politickém povědomí dosud samozřejmé.
Jakkoliv tito poslanci nejsou „holubice bílé“, a dokonce jejich stranický znak ornitologové identifikují podle jiného černo-bíle zbarveného krkavcovitého pěvce, jejich čin je politickým příslibem nového konání. Jejich rodná stran ovšem do poslaneckých pozic přesunula – jak Ústava předepisuje – své další tři čekatele na mandát: Miroslava Bernáška, Pavla Bohatce a Romana Pekárka. Rovněž nejsou lidmi bez historie a bez otázek. Ale dnes prostě nejsou lidi. Taková je doba. Hlavně že „daňový balíček“ současné vlády (tak samozřejmý dříve i „rebelům“) prošel. A projde i řada dalších nápadů.
I facka dělá muže
Vraťme se však k hrdinům úterního dne. V novodobé historii máme podobně jednoznačných postojů a vskutku státnických reakcí poskrovnu. Podobně rezolutně snad působila takzvaná „podsedická facka“ svého času rovněž parlamentního „rebela“ (sociálního demokrata a pozdějšího slavného přeběhlíka) Jozefa Wagnera. Na vnitrostranické schůzce ČSSD v roce 1995 byl těžce verbálně napaden antisemitskými výroky, a to svým stranickým souputníkem Václavem Grulichem. To žádalo mužný čin. Žádné soudní spory, mediální fňukání a okázalé kecy. Wagner vyřešil urážky a nehoráznosti bez dalšího rozmazávání gentlemansky – fackou.
Dodnes si Wagnera za neteatrálnost a státnickost pro tu facku vážím. Grulich (stejně jako při jiné příležitosti současný předseda socialistů Bohuslav Sobotka) se však namísto státnického postoje a gentlemanského uznání začal v médiích producírovat s ortopedickým límcem a lovit politické body.
Podobně se odehrálo chlapské, krátké a účinné vyřízení věci v provedení ministra Miroslava Kalouska, když byl verbálně napaden mladíkem potmě a v podloubí. Facky mlaskly a vyřízeno – velkoryse, prakticky, na místě a s nadhledem.
V kontrastu k tomu musíme připomenout trapné, žálobníčkovské a potměšilé osočování téhož ministra, a to v parlamentu a za pomoci nahrávek soukromých hovorů. Antihrdina, jenž na Kalouska vytáhl půl roku staré telefonáty, se jmenuje Petr Skokan, notorický politik za kohokoli a kdykoli. Po 17 letech v ODS, letech zastupitelování i pobývání v hejtmanském postu a jiné veřejné alimentace se v roce 2008 neprobil ke křeslu na senátora. Hned v roce 2009 prozřel a stal se příznivcem strany jiné a posléze jejím poslancem.
Stejně trapně jako jednání grulichů a skokanů působí zatloukání otevřených afér metodou, že postižený se „hází marod“
Ve veřejné a ústavní funkci je cennější projevená rozhodnost, vedoucí až ke složení mandátu, než věčné omílání, co dotyčný vlastně mínil, jenže tak nekonal. Stejně trapně jako jednání Grulichů a Skokanů působí zatloukání otevřených afér metodou, že postižený se „hází marod“, doufaje, že mezitím malér vyšumí, respektive bude přehlušen novým skandálem. Ať s využitím ortopedického límce, anebo, jako v kauze ProMoPro, umolousaného nemocničního županu a interiérů Ústřední vojenské nemocnice. Ani údajná dobrá víra a vůle se za plotýnky bederní, hrudní či krční nesmí schovávat.
Jak (ne)vstoupit do dějin
A ještě o patro výš: Jestliže tíže svědomí, vědomí a pevného deklarovaného názoru brání dokonce i přijetí ústavních rozhodnutí, je včasná a čestná rezignace zcela namístě. Ať se to týká i významných státních smluv! Historie takové věci neodpustila prezidentu Edvardu Benešovi v roce 1948, ani dalším to nepromine.
Například hluboké odborné a osobnostní přesvědčení o nesprávnosti podpisu Lisabonské smlouvy, o její škodlivosti pro stát a národ, může státník hodný toho jména vyřešit jen demonstrativním odstoupením. Vešel by do dějin a příběh této smlouvy by se mohl nejen u nás, ale i v Evropě vyvinout jinak. Pouhá seminářová a konferenční PR rétorika ex post je k ničemu bez státnického činu v pravou chvíli. Vždy platí: teď a tady, v konkrétní rozhodnou chvíli – ne později.
Ti tři poslanci jsou jenom lidé z masa a kostí, zatížení mnohými hříchy, osobní a politické pozadí jejich rozhodnutí se bude ještě dlouho rozebírat. Přinesli však svěží formu do ubrečené, podraznické české politiky.
