Stejně jako v případě BIS bylo publikování výroční zprávy Vojenského zpravodajství (VZ) blokováno spornými ohledy na to, aby se vláda a poslanci necítili zkráceni na svých neexistujících privilegiích, spočívajících například v tom, že veřejnost tradičně nedostane veřejnou část výroční zprávy zpravodajské služby dřív, než se oni seznámí s utajenou (tedy naprosto odlišnou) částí téže výroční zprávy. Tradičně to trvá tak dlouho, až se z té veřejné části stane materiál pro historiky. To však některým zpovykaným novinářům nezabrání ji interpretovat jako „flash news“ a strašit citacemi dějů starých téměř rok až dva roky.
Přestože je VZ dlouhodobě vděčným mediálním tématem, je veřejná část výroční zprávy věcná a poučná. Neobsahuje vyhodnocení aféry vojenských zpravodajců, kteří byli tak trochu po zákopnickém způsobu zaujati premiérovými manželkami, protože případ není pravomocně ukončen (poněkud výstřední prvoinstanční rozsudek má dokonce za to, že konali v souladu se zákonem).
Pak ještě VZ dostalo „kartáč“ za to, že bylo v zahraničí (Libanon) aktivní, podle laického názoru veřejnosti a politických představitelů se mu nepříliš dařilo. Výsledkem jejich hloupých (slabé, ale publikovatelné slovo) reakcí bude možná to, že napříště se zpravodajci z rizikových aktivit raději poděkují a neprozíraví politici pak budou moci pro naše občany v bryndě poslat leda tak „penál“.
Rozvědky mají publikovat
Převážná část textu pojednává o krizových regionech v souhrnu, který je unikátní. Jak prospěšné by bylo pro veřejnost, kdyby měla možnost komparovat hodnocení rozvědky civilní a vojenské! |
Stačí letmý pohled na strukturu veřejné části výroční zprávy VZ, aby člověk nabyl přesvědčení, že Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), civilní pandán rozvědné části VZ, by měl konečně prolomit cudnost a dát se také slyšet veřejně. To, co publikuje VZ, je totiž enormně zajímavé. Převážná část textu pojednává o krizových regionech v souhrnu, který je unikátní. Jak prospěšné by bylo pro veřejnost, kdyby měla možnost komparovat hodnocení rozvědky civilní a vojenské!
VZ by mohlo vydávat takováto vyhodnocení krizových regionů mnohem častěji, což by pomohlo odstranit jistou zatuchlost publikovaných poznatků a být užitečné pro zvýšení kuráže hledat exportní a investiční možnosti do rizikových oblastí. (Utajenou část výroční zprávy by pak poslancům mohlo VZ poskytnout ad libitum, veřejnost by pak neznepokojovalo, jak dlouho si v ní slabikují.)
Krizové regiony
Pokud jde o Sýrii, VZ hodnotí situaci s vědomím, že diplomatické zastoupení ČR v Damašku znamená uznání legitimity syrské vlády, že tedy Sýrie jako stát existuje, že to není volné pole, kam se může jít kdokoliv porvat, kdykoliv se mu zlíbí. Z toho lze vyvodit, že ze zahraničních ozbrojených sil jsou oprávněně na syrském území pouze ruské, které pozvala syrská vláda (protože Majdan se v Sýrii Západu zorganizovat nepovedlo). Náš zastupitelský úřad v Damašku byl ohrožen útoky protivládních povstalců, což je další určující skutečnost.
VZ dokázalo ocenit vysokou bojovou morálku a efektivitu Íránem podporovaných šíitských milicí, bojujících proti Islámskému státu (IS) v Iráku.
V Pákistánu podle VZ sice průkazně působily „militantní sítě s globálními ambicemi“ (al-Káida, Da’eš), avšak nepodnikaly tam žádné „významnější“ teroristické útoky. |
Co se Afghánistánu týče, VZ připomíná strategickou alianci mezi provincií Chorásán a Islámským hnutím Uzbekistánu, což posílilo potenciál pro expanzi IS. Škoda že si na pokračování budeme muset rok počkat, protože v českém tisku se o této problematice těžko dočíst. Aktuální informace by totiž mohly leccos osvětlit na chování místních aktérů, včetně Ruska. (Možná právě to by se ale někomu nehodilo, protože by to likvidovalo prostor pro dezinformace a propagandu.) V Pákistánu podle VZ sice průkazně působily „militantní sítě s globálními ambicemi“ (al-Káida, Da’eš), avšak nepodnikaly tam žádné „významnější“ teroristické útoky. Stálo by za to prozkoumat, nakolik je tento náznak, že Pákistán je pro teroristy „odpočinkovým státem“, oprávněnou asociací na symbiózu mezi teroristy a tehdejší ČSSR.
Profesionální postoj
VZ si zaslouží absolutorium za formulaci pasáže týkající se Národní bezpečnostní strategie Ruské federace. Stojí za to ocitovat: „Růst silového potenciálu NATO, přibližování jeho vojenské infrastruktury k hranicím Ruské federace a rozvoj protiraketové obrany mimo jiné považuje vedení země za hrozby, na které bude reagovat vojensko-politickými opatřeními.“ A o kus dále: „Ruská federace nemá zájem na přímé konfrontaci s jinými vojensko-politickými bloky, pokud nebudou ohroženy její životní zájmy.“
Navzdory kdovíodkud placenému frenetickému vřeštění všelijakých pofidérních neziskovek o ruském nebezpečí zde VZ prokazuje profesionální odolnost vůči různým úchylným (politickým) přáním a podvratným propagandám válečných štváčů. Vyhodnocení VZ totiž odpovídá i pozdějším výrokům takových západních jestřábů jako Brzezinski a Kissinger, kteří uznali, že to Západ s Drang nach Osten přehnal.
Místo potírání korupce a pokusu provést nějaké reformy ukrajinská vláda používá dosti okoukanou fintu: za všechny nesnáze mohou Rusové. |
Realita je cítit i z hodnocení situace na Ukrajině: „pokračující neschopnost vlády“ vyřešit vnitropolitickou situaci. Místo potírání korupce (zasahující dokonce i do ozbrojených sil) a pokusu provést nějaké reformy ukrajinská vláda používá dosti okoukanou fintu: za všechny nesnáze mohou Rusové. Výsledek se podle VZ dostavil: snižování prestiže vlády, posilování proruských nálad ve společnosti. (Možná by si tuto pasáž měli přečíst i členové české vlády; někteří dvakrát.)
Utrápený Balkán pojednává VZ s téměř citelným smutkem. Doufejme, že tamní děje – a hlavně zodpovědnosti – jsou v utajené části zprávy řečeny naplno. Už i vzhledem k další blamáži západního „vyvážení lidských práv a demokracie“ a k utajovaným zprošťujícím rozsudkům notabene právě haagského soudu (ICTY) nad Vojislavem Šešeljem a Slobodanem Miloševičem...
Znamenitý exkurz podniká VZ do africké problematiky, tak nespravedlivě u nás přehlížené (možná si jí začneme všímat, až bude celá čínská...). Na druhou stranu by možná bylo lepší, kdyby Západ konečně už nechal Afriku na pokoji, než aby tam zase vyvážel nějaký „humanistický“ kontraband a pak se divil, jak se přes rozbitou Libyi hrnou tisíce běženců a nejsou k zastavení.
Fokus na jevy
Po části zaměřené teritoriálně pokračuje výroční zpráva VZ pasáží definovanou podle sledovaných jevů (ostatně takto, nikoliv teritoriálně je působnost zpravodajců dána zákonem – teritoriální vyhodnocení je jakýmsi bonusem).
V oblasti terorismu naznačuje jeden z možných směrů taktických úderů proti terorismu, spočívající v možnosti využít nikoliv přátelských vztahů mezi dvěma největšími teroristickými malformacemi – al-Káidou a Da’ešem.
Sledované extremistické jevy v armádě jsou zřejmě pod kontrolou. Přirozené je tíhnutí vojáků k extremismu pravicovému, koketujícímu však někdy až s nacistickou symbolikou. |
Sledované extremistické jevy v armádě jsou zřejmě pod kontrolou. Přirozené je tíhnutí vojáků k extremismu pravicovému, koketujícímu však někdy až s nacistickou symbolikou. Důležitou oblastí, s níž se doufejme resort obrany inteligentně vyrovná, je zvýšená mobilizace militantněji zaměřených občanů, kteří tak reagují na nezodpovědné, až hysterické informace o hrozícím nebezpečí pro republiku.
Bylo by velkým neštěstím, kdyby stát postavil tyto iniciativy mimo zákon (jakkoliv jsou třeba kritické k NATO – nejde přece o nasazení v zahraničních misích, a nadto jsme svobodný stát!). Existuje jediná cesta – najít formy, jak maximálně využít nově pociťovaného vlastenectví v rámci státu a tím odebrat extrémním hnutím maximum potenciálních příznivců. Vydá-li se politické vedení státu jinou cestou, půjde úmyslně do konfrontace s vlastními lidmi, což nemůže dopadnout dobře.
VZ bylo dále vládním usnesením pověřeno vybudovat Národní centrum kybernetických sil. Je to jistě chvályhodné, bude ovšem třeba (zejména odborné) veřejnosti vysvětlit vztah tohoto centra ke kompetencím Národního bezpečnostního úřadu.
To nejlepší nakonec
VZ se věnuje propagandistickému působení cizích zpravodajských služeb prostřednictvím různých nevládních a neziskových organizací a projektů s mnohdy neidentifikovatelnými sponzory. Styl jejich práce popisuje zejména jako matení příčin a následků, dezinformace a vyvolávání pocitu ohrožení. Skvělé je na tom to, že VZ zaujalo „kruhovou obranu“, čímž prokazuje, že chrání zájmy této země a že nemá politicky předdefinovaný pohled, odkud přicházejí pouze nepřátelé a odkud pouze přátelé, sice jiní, ale opět na věčné časy a nikdy jinak. Tuto chybu snad už opakovat nebudeme.
A úplně závěrem oceňme zaměření VZ na ochranu ekonomických zájmů států v resortu obrany (například odhalení pokusu o kartelové dohody mezi účastníky výběrového řízení). Implicitně lze doufat, že tak jako zpravodajským službám jiných států, i těm našim nebude lhostejná problematická konkurenceschopnost resortně klíčových státních podniků. Výroční zpráva VZ je dalším odvážným a velmi potřebným krokem správným směrem.
