Hospodaření s pitnou a odpadní vodou čeká razantní změna. Pod republikou se táhnou stovky kilometrů problému v podobě zastaralých trubek, do jejichž obnovy se roky investovalo příliš málo nebo vůbec. Kdyby se teď finanční nároky na opravy a modernizace promítly v plné výši do ceny vodného a stočného, znamenalo by to raketový nárůst.
Politici ze všech stran se shodují, že v krátkém čase je třeba provést radikální zásah, aby se některé části republiky neocitly na suchu. „Vodní blahobyt, který v této zemi existoval mnoho desítek let, končí a řadu věcí musíme dramaticky změnit,“ říká Richard Brabec (ANO), ministr životního prostředí.
Výraznější regulace
Nápady na řešení se liší, ale jedno je spojuje – nutnost, aby se vodohospodářství výrazněji regulovalo. Například předseda poslanců TOP 09 František Laudát hovoří o zákazu prodávat trubky soukromým firmám, případně o časovém omezení jejich pronájmu. Šéf Sdružení místních samospráv Stanislav Polčák (STAN) nabízí řešení v podobě zdanění dividend z tohoto podnikání: „Tyto prostředky by pak mohly být zpětně investovány například formou národních dotací do infrastruktury. Protože ta se v České republice dostává na hranu své životnosti.“
Nápady na řešení se liší, ale jedno je spojuje – nutnost, aby se vodohospodářství výrazněji regulovalo |
Lidovci mají za to, že by stát měl přísněji nastavit, jak se zisk rozdělí mezi majitele a provozovatele, aby se zajistilo, že na investice budou peníze. Problém je v tom, že nejčastější varianta, která se v České republice prosadila, je takzvaný oddílný model. To znamená, že obec nebo jejich spolek vlastní infrastrukturu, ale její ziskovou část (provoz a výběr vodného se stočným) přenechala soukromé společnosti prodejem nebo dlouhodobým nájmem.
Provozní část prodala před lety i Praha, od nešťastného nastavení se teď snaží ustoupit. Primátorka Adriana Krnáčová (ANO) začala s francouzskou firmou Veolia jednat o zpětném odkupu. „Zatím se o té možnosti bavíme a jedná se spíše o dlouhodobý výhled. Podle mě je správné, aby strategické společnosti ovládalo město,“ uvedla. Loni v listopadu praskly 130 let staré trubky kolem náměstí I. P. Pavlova v Praze, v prosinci pak také v centru Brna.
Ztráta vlivu
Vodohospodářská síť je ojedinělá v tom, že i když představuje základní krizovou infrastrukturu, vedle třeba elektrické nebo plynové, není soustředěna pod jedním vlastníkem a přímým státním dozorem. Vodovodní a kanalizační síť s čističkami spadají pod šest tisíc majitelů, zpravidla obcí, a 2500 provozovatelů. V devadesátých letech převedl stát trubky na města a obce. „To byl správný krok, ale k převádění dále do rukou soukromých vlastníků docházet nemělo,“ uvádí ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU).
Při nevýhodně nastavených smlouvách obce ztratily vedle vlivu na chod vodohospodářských společností i možnost čerpat na trubky s čističkami evropské dotace |
Podinvestované vodovodní potrubí je jedním z mála témat, u nichž je jedno, jak dopadnou další volby – LN obeslaly všechny relevantní strany a samosprávní sdružení. Všechny se shodnou, že hodiny rychle tikají a systém se musí změnit. Při nevýhodně nastavených smlouvách obce ztratily vedle vlivu na chod vodohospodářských společností i možnost čerpat na trubky s čističkami evropské dotace. Soukromý provozovatel se poměrně logicky snaží dosáhnout co největšího zisku, což jde na úkor investic.
Tam, kde trubky vlastní a provozují svazky obcí, systém funguje nejlépe. Starostové budují síť, nové stavby vkládají do společného majetku a peníze vydělané na vodném se stočným investují zpět do obnovy. Většina politiků se shodne, že cestou by bylo vrátit infrastruktuře veřejného vlastníka, obce nebo stát. „Reálné jsou obě varianty, podle konkrétních podmínek. Obě jsou lepší než oddílný model. Za sebe považuji za optimální náš, hodonínský smíšený model. Vlastník je lepší hospodář než nájemce,“ říká František Lukl, starosta jihomoravského Kyjova a předseda Svazu měst a obcí.
Důsledky šetření
Smíšený model znamená, že obce drží většinu akcií ve vodohospodářské společnosti a mají díky tomu rozhodující vliv, jak se bude do sítě investovat a jak se budou nastavovat ceny, i když do majetkové struktury firmy pustily v minoritní roli soukromníky. Jenže na mnoha místech, třeba na střední Moravě nebo v Moravskoslezském kraji, divoké privatizace odvedly zisk do privátní firmy, zatímco samosprávě zanechaly podfinancované trubky.
Češi se naučili šetřit, spotřeba klesla o více než polovinu, v důsledku čehož rostou náklady na údržbu, protože síť musí zajišťovat stejné standardy a bezvadnou kvalitu pitné vody na stejně velkém území |
„Nynější vodohospodářská infrastruktura je dlouhodobě neudržitelná. Délka životnosti je sice stanovena ministerstvem zemědělství, ale pouze ve formě doporučení. V praxi dochází k jejímu značnému překračování,“ dodává ministr Brabec. Průměrná cena pitné vody narostla za uplynulých 25 let stonásobně, což znamená, že bobtná mnohem rychleji než ceny v plynárenství nebo elektřině. Důvody, proč situace dospěla tak daleko, jsou v zásadě tři.
Češi se naučili šetřit, spotřeba klesla o více než polovinu, v důsledku čehož rostou náklady na údržbu, protože síť musí zajišťovat stejné standardy a bezvadnou kvalitu pitné vody na stejně velkém území. Do ceny se také promítá, že některé investice do zanedbané infrastruktury už nebylo možné odkládat. Posledním vlivem je regulace. Ta se ukázala nedostatečná, protože první dva vlivy nedokázala kočírovat ve prospěch trubek ani cen.
Obce mají už několik let povinnost vytvářet fond obnovy, aby bylo z čeho platit opravy a stavby. Jenomže města, která odevzdala provoz soukromníkům, nemají z čeho fond dotovat, protože toho ziskového na vodě se vzdala. „U řady soustav se fond nevytváří v dostatečné míře, nebo dokonce chybí úplně. Provoz a obnova vodovodů a kanalizací musí být dlouhodobě samofinancovatelné. Jsme přesvědčeni, že za současného stavu toho není možné docílit,“ říká předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková.
Nepovedené privatizace
Na začátku devadesátých let tu bylo na vodu devět státních podniků a dva pražské. Z jedenácti se hned po privatizaci od státu municipalitám stalo zhruba 40 okresních podniků a více než 1200 dalších drobných provozovatelů. V obzvlášť nevýhodné pozici jsou malé vesnice, které vlastními silami péči o trubky nezvládnou. Svazky obcí, v nichž prim hrají velká města, mnohdy o malého partnera nestojí, protože by přinesl především vyšší náklady. Vesnice se pak buď pinoží pod skutečnými náklady a neinvestují, nebo podlehly okolnostem a trubky privatizovaly.
Privatizace se na některých místech hodně nepovedly. Často probíhaly ve stylu „po nás potopa“, což v tomto případě není jen fráze, ale i popis toho, co se stane, když podfinancované trubky prasknou. |
„Jako kriticky špatnou vidím situaci v části Moravskoslezského kraje, kde se infrastruktura prodala. Vliv státu a obcí na investice je tam velice omezený,“ doplňuje Jurečka. Privatizace se na některých místech hodně nepovedly. Často probíhaly ve stylu „po nás potopa“, což v tomto případě není jen fráze, ale i popis toho, co se stane, když podfinancované trubky prasknou. Jeden příklad za všechny může poskytnout příběh Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, v devadesátých letech největší smíšené vodohospodářské společnosti na Moravě.
Města a obce v ní původně držely 90 procent akcií, takže firma splňovala podmínky pro žádosti o dotace. Do roku 1999 se nevyplácela dividenda, peníze se reinvestovaly či střádaly na budoucí potřeby. Tehdy některá větší města ve spolku začala akcie prodávat, malé obce se splašily, že o něco přijdou, a prodávaly také, často pod tržní cenou.
V letech 2003 až 2005 si firma Penta, která v té době držela většinu, vyplatila zhruba tři miliardy včetně hodnoty majetku, který obce předtím do společnosti vložily. Severomoravská společnost se dnes snaží držet ceny nízko, ale je to za cenu pomalých investic.
Stát má zaplatit vesnicím vodovodS vodohospodářskou infrastrukturou v některých malých obcích se to v České republice má podobně jako s prvním pilířem důchodového spoření. Jde o podfinancovanou oblast, ve které není dost peněz, aby ve druhém případě pokryly potřeby stále rostoucího počtu seniorů a v tom prvním nároky na obnovu a modernizaci potrubí. U vodovodních a kanalizačních řadů se blíží den, kdy bude nutné zaplatit výměnu zastaralých trubek za vyhovující. V otázce, kdo to zaplatí, jsou v zásadě dvě možnosti. Buď to bude občan přímo na vodném a stočném, nebo to bude občan nepřímo prostřednictvím státu. Některá města totiž nevkládají dost peněz do fondu, z nějž se má síť obnovovat. Otvírání problému V drtivé většině jsou české vodohospodářské soustavy v majetku obcí, část trubek pak samosprávy prodaly a mnohem častěji si nechaly síť a pronajaly provozní část soukromníkovi. Zastřešujícím úřadem, který má roztříštěnou vodní agendu na starosti, je ministerstvo zemědělství a to už teď vidí, jak se otevírá problém. „Města a obce musejí v rámci vodného a stočného akumulovat dost peněz na budoucí údržbu, ať už vodovodních, nebo kanalizačních řadů. Už dnes se ukazuje, že některé obce toho nebudou schopny, protože by jim vodné vyletělo na pětistovku. Řešíme na ministerstvu, že do toho budeme muset vstoupit a vymyslet, jak vodohospodářskou soustavu především v rozlehlých regionech s nízkou intenzitou odběru finančně zajistit. S investicemi jim bude muset pomoci stát, jinak bychom lidi z venkova úplně vyhnali,“ říká ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL). Nejde přitom jen o samotné potrubí, ale i o další zařízení a technologie, například čističky a úpravny pitné vody. Státní pomoci by se mělo podle Jurečky dostat oblastem, kde je na velkém území jen několik málo od sebe daleko položených obcí a v nich pár obyvatel. Ať už voda ze zdroje putuje za pěti lidmi, nebo za milionem, musí pořád urazit trubkami mnoho kilometrů a mít garanci, že z kohoutku vyteče nezávadná. Rozdíl je ale v tom, že když se vody odebere málo, rostou náklady na její dodávku, protože se o ně dělí menší počet spotřebitelů. Větší solidarita Vliv má i to, že české domácnosti patří v Evropě k těm nejspořivějším, a když spotřeba klesne pod určitou mez, začne se naopak prodražovat. Lednová čísla meziročního srovnání ukazují, že trend se láme a spotřeba šla mírně nahoru. „Až 70 procent nákladů na výrobu pitné vody a čištění odpadních vod má fixní charakter, nezávislý na celkové spotřebě. Proto je zvýšení spotřeby vody dobrým impulsem k udržení či případnému snížení její ceny,“ uvedl na nedávné tiskové konferenci Oldřich Vlasák, ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK). Ministr Jurečka nechce zatím spekulovat, jestli by model státní pomoci obsahoval zastropování výše vodného a stočného. Jeho odborníci ještě mapují situaci a propočítávají nejlepší model. „Obecně lze říci, že v okamžiku, kdy hustota odběru klesne pod nějakou mez, by takovým obcím asi měla odpadnout povinnost tvořit údržbový fond jen z vodného a stočného,“ naznačuje. Větší solidaritu s malými samosprávami by dle Jurečky měla projevit i lidnatá města – v tom se shodne s dalším členem vládního kabinetu, do jehož gesce vodní agenda částečně spadá, ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO). „Existuje řada případů, kdy se velké provozní regionální celky rozpadají a větší města odmítají solidárně podporovat menší obce, kde provozování infrastruktury není tak výhodné. Nebo velké celky odmítají vpustit menší obce, jež jsou pak nuceny pomoci si samy, ale za daleko vyšších nákladů,“ popisuje Brabec. Nedostatek kapacit Podle Brabce situace ústí ve dva konce: „Buď se to projeví vysokým vodným a stočným, nebo rezignací na budoucí obnovu majetku s očekáváním, že to zaplatí stát.“ Že se zejména vesnicím nedostává kapacit, z nichž by kvalitní a udržitelné zásobování pitnou vodou zajistily, potvrzuje i předseda Sdružení místních samospráv Stanislav Polčák (STAN). „Sektor vodovodů a kanalizací je roztříštěný – ve vlastnictví i provozování. Za pomyslný kratší konec tahají zejména menší obce, které byly buď nucené odevzdat infrastrukturu formou komplikovaných smluvních vztahů jinému provozovateli, nebo čelí složitým povinnostem, protože svoji vodovodní soustavu provozují individuálně. Zodpovědný systémový přístup zcela chybí,“ říká Polčák. Pokud malé obce nepřibral do party svazek měst s nějakým velkým v čele a starají se o soustavu samy, chybí jim peníze, protože nízký počet odběratelů nutné náklady nepokryje. Podle Brabce i dalších oslovených politiků ze sněmovních stran spočívá řešení v nutnosti zavedení přísnější státní regulace. „Musíme zajistit daleko důslednější dohled nad tím, jak se uzavírají dlouhodobé koncesní smlouvy s provozovateli, jak obce s tímto majetkem hospodaří, a vymyslet, jak zaručit cenovou solidaritu tak, aby menší obce nebyly kvůli své nižší výnosové atraktivitě vylučovány z velkých regionálních celků,“ vypočítává Brabec. Otázka udržitelného financování Na rozdíl od jiných síťových odvětví, například plynu nebo elektřiny, nemá vodohospodářská oblast jednoho majitele a nezávislého regulátora, kterým je pro dvě zmíněné oblasti Energetický regulační úřad. Vodu zastřešuje ministerstvo zemědělství, jež třeba doporučuje délku životnosti pro potrubí, a ministerstvo financí vydává cenový výměr, jímž se obecně stanoví parametry vodného a stočného. Ale v jednotlivých částech republiky panuje diametrálně odlišná situace, právě kvůli mnohosti vlastníků a modelů provozování se ceny pitné vody značně liší. Česká republika má podle SOVAK v počtu vlastníků a provozovatelů v Evropské unii nelichotivé prvenství. Je tu více než 6400 majitelů a přes 2700 těch, kdo zajišťují chod infrastruktury. Z toho pak vznikají problémy s utáhnutím nákladů, protože malá obec sotva dokáže zajistit kvalitu sítě podle všech požadavků a ještě u toho střádat peníze na obnovu. Pravidla určují, že o evropské dotace bez omezení se smí žádat jen na sítě, ve kterých má dominantní postavení obec – to znamená, že privatizované vodovody a kanalizace k unijním subvencím nesmějí, a tam, kde se o provoz stará najatá soukromá firma, je přístup omezený. Kvůli tomu se některé vesnice dobrovolně vyčlenily z velkých provozních celků, jenomže výhoda dotací není zadarmo. Často si musely vzít úvěr na spolufinancování projektu, jehož splácení jim brání šetřit na další rekonstrukce. Pokud malé obce zůstanou ve „vodním spolku“ s velkými, lze nastavit takzvanou solidární cenu. To znamená, že na celém území platí všichni odběratelé stejně, protože náklady malých a velkých se zprůměrují a rozloží. Vodohospodářské sdružení má za to, že udržitelnému financování by pomohlo, kdyby se snížil počet vlastníků a provozovatelů. |
Z čeho se skládá cena vody
|
Poprask mezi trubkamiVodohospodářská síť v České republice je podinvestovaná a na hranici životnosti. Důvodem je mimo jiné roztříštěná vlastnická struktura a odliv zisků do soukromých společností. 6000 vlastníků má v majetku vodohospodářskou infrastrukturu v České republice, nejčastěji jsou to obce. 2500 provozovatelů. se v zemi stará o každodenní chod infrastruktury, což mimo jiné znamená, že vybírá vodné a stočné, nejčastěji jsou to soukromé společnosti. Stonásobek průměrné ceny pitné vody v Česku představuje dnešní hodnota oproti té před 25 lety. 11 podniků mělo pod sebou vodní síť na začátku devadesátých let, dva z toho byly v Praze. 77 146 kilometrů byla délka vodovodní sítě v republice na konci roku 2015, nejnižší podíl obyvatel zásobených vodou měl tehdy Plzeňský kraj, nejvyšší Karlovarský kraj a Praha. |
Jak ven z problémůTOP 09
STAN
KDU-ČSL
KSČM
ČSSD
ODS
ANO
|
