Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Vladislav Surkov: Putinův Richelieu

Vladimír Putin

  8:13

Kdo je onen tajemný muž mnoha tváří, který stojí dvanáct let v pozadí politického systému zvaného putinismus?

Vladislav Surkov a Vladimir Putin – rádce a jeho vládce, možná ten skutečný tandem, který již víc než dvanáct let řídí Rusko. foto: © ReutersČeská pozice

Přezdívalo se mu „kníže temnot“, „loutkář“ i „ruský Richelieu“.  A ačkoli už několik měsíců Vladislav Surkov nepůsobí jako hlavní ideolog Kremlu, který řídí tvrdou rukou vše – od komunikace až po stranickou strukturu –, opozice navzdory tomu nadále svádí všechno, co jí není po chuti, na „surkovskou propagandu“.

Ti, kdo se s ním setkali, kolem něho však necítili „sírou páchnoucí dech ďábla“. Naopak! Byli přímo ohromeni jeho intelektem. Zhruba stejně jako si situaci představuje v jednom ze svých nejnovějších románů spisovatel Viktor Pelevin. „Je všeobecně rozšířenou tezí, že vládnoucí moc se opírá o bajonety. Nicméně dodejme, že dostane-li se zmožený ruský občan pátrající po tom, kdo vlastně tahá za nitky a řídí celou tuhle mašinérii, až na samý vrchol a vstoupí do kanceláře vrchního vydřiducha, zkoprní údivem. Za stolem totiž sedí chlapík z masa a kostí a s kytarou v ruce.“

Surkov ze svého postu pod Putinem dvanáct let nerušeně budoval a řídil mocenskou vertikálu

S kytarou se opravdu trefil. Surkov, který si nechává od svých známých z USA vozit nejnovější rapové nahrávky, je totiž spoluautorem hned dvou alb známé ruské rockové kapely Agatha Christie. Frontman skupiny Vadim Samojlov se dokonce nechal slyšet, že se mu písně zalíbily ještě předtím, než vůbec věděl, kdo onen „talentovaný začínající autor“ ve skutečnosti vlastně je. Obzvlášť na něho prý zapůsobily hlubokomyslné, filozofické texty.

Umělecké sklony se u Surkova projevily nejen v souvislosti s alby z roku 2003 a 2006. Před pár lety vyvolal velkou mediální bouři dobrodružný román Téměř nula o mladém muži stojícím na začátku kariéry ve zkorumpovaném světě obchodu, jehož autorem byl údajný Natan Dubovickij. Nejedna indicie však ukazuje, že jeho skutečným autorem je právě Surkov.

Šéfredaktor časopisu Ruský pionýr, který dílo publikoval jako první, jinak též renomovaný novinář Andrej Kolesnikov, prozradil pouze tolik, že autorem je jeden ze sloupkařů jeho listu. I to by mohlo svědčit o Surkovovi, protože v něm publikuje. Ještě výmluvnější však je, že jeho současná manželka se jmenuje Natalija Dubovická...

Od Chodorkovského k Putinovi

Náhodná není ani volba tématu, neboť Vladislav Surkov zná tento svět jako málokdo. Sedmačtyřicetiletý politik, který se narodil jako Aslambek Dudajev v Solncevu, je po svém otci napůl Čečenec a dětství strávil v Čečensku. Po rozvodu rodičů studoval na Vysoké škole kovoprůmyslové v Rjazaňské oblasti nedaleko od Moskvy. Po dvou semestrech následovala vojenská služba, kterou strávil v Maďarsku. Po ní Surkov s ohledem na své umělecké ambice zakotvil v oboru režie Moskevského státního institutu kultury, který však po třech letech rovněž opustil. Nakonec získal diplom z ekonomie až koncem devadesátých let na Mezinárodní univerzitě v Moskvě.

Málem se stal spolumajitelem právě vznikajícího Jukosu, ale Chodorkovskij a spol. ho odmítli

Stejně jako mnozí další představitelé dnešní obchodnické a politické elity však zkoušel štěstí v byznyse již ve zmatených letech divokého kapitalismu. V roce 1987 stál ve svých pouhých 23 letech po boku Michaila Chodorovského v začátcích jeho podnikatelské kariéry. Jejich spolupráce trvala téměř deset let. Surkov získal vedoucí funkci v bance Menatep, později se však přesunul do banky Alfa, jejímž majitelem byl jeho někdejší spolužák Michail Fridman. Ještě předtím se však stal málem spolumajitelem právě vznikajícího Jukosu. „Odmítli jsme ho. Nějak jsme z něho necítili, že se mezi nás hodí,“ vzpomíná Chodorovského společník Leonid Něvzlin. Surkov tak může děkovat pánu bohu. Kdyby ho mezi sebe přijali, seděl by dnes úplně jinde.

V roce 1992 patřil již Surkov mezi nejvlivnější lobbisty a PR specialisty v celém Rusku. Rozpoznal slabiny politiků a podařilo se mu prosadit ve Státní dumě celou řadu zákonů sloužících Chodorkovského, a později Fridmanovým zájmům. Právě tato osobní zkušenost v něm nejspíš vzbudila despekt k tehdejšímu „pestrobarevnému“ parlamentu. Během svého působení v obou zmíněných bankách byl odpovědný za vztahy s politickou mocí. A v podstatě se jimi zabýval i v době, kdy ho povýšení Borise Berezovského v roce 1998 vyneslo do křesla náměstka ředitele televizní společnosti ORT.

Rok na to už byl pomocníkem šéfa prezidentské kanceláře Alexandra Vološina. V úřadě prožívajícím bouřlivé časy Borise Jelcina proto mohl bohatě uplatnit své schopnosti řešit konflikty. V době nástupu Vladimira Putina do prezidentského úřadu už byl zástupcem vedoucího kanceláře, který se sice čas od času měnil, nicméně Surkov ze svého postu dvanáct let nerušeně budoval a řídil mocenskou vertikálu. „V mocenských kruzích byla v té době spousta ukázněných vykonavatelů. Vzhledem k tomu, že příchod Putinova týmu tuto mentalitu pouze posílil, kreativních spolupracovníků se příliš nedostávalo. Proto byl Surkov tolik třeba,“ vzpomíná na počátky vlivný televizní reportér devadesátých let a novinář týdeníku Expert Sergej Dorenko.

Výstavba politického systému

V prezidentském týmu se ihned prokázala Surkovova kreativita a lobbistické schopnosti. Měl podíl na tom, že iniciátorům Jelcinova odvolání chybělo k úspěchu 17 hlasů, i na tom, že předchůdce strany Jednotné Rusko, hnutí Jedinstvo, překonalo v boji o přežití s relativním úspěchem první vážnou překážku, volby v roce 1999. V následujících letech postupně zneškodnil všechna nebezpečí, která na moc číhala, a vybudoval komplexní kontrolu televizních stanic sloužících v počátcích přípravě liberálních reforem.

Surkov se však ani v této době nespoléhal jen na politické machinace. Za důležitou považoval i samotnou politiku. Jak vyplynulo z dokumentů zveřejněných serverem WikiLeaks, na semináři strany Jednotné Rusko v roce 2002 tvrdě odsoudil stranu za její byrokratismus a nedostatek intelektu. „Nebudete-li se chovat jako skutečná strana, vyřešíme všechno sami, a Jednotné Rusko bude třeba jen před volbami. Nezapomínejte ovšem, že tohle není skutečná stabilita, společnost se jen unavila a vzpamatovává se z jelcinovského chaosu,“ varoval.

Surkov se dokázal plně ztotožnit s úkoly a cíli státu

Zatčení Chodorkovského politickou situaci do značné míry změnilo a posílení pozic představitelů politiky síly, takzvaných siloviků, podle legendy znejistilo i samotného Surkova. Dokázal se však plně ztotožnit s úkoly a cíli státu. „Říkal jsem mu, že s mocí je to jako s láskou. Nelze si ji koupit. Představa, že z něho zkorumpované poslanecké kluby udělají premiéra, je naivní,“ prohlásil například v souvislosti s Chodorkovského případem. Omezení moci oligarchů představovalo završení výstavby dodnes fungujícího systému.

Mezitím Surkov neustále pracoval na jeho vyváženosti a vzniku jakéhosi systému dvou stran. Prvním takovým pokusem bylo založení strany Rodina (Vlast) v čele s Glazjevem a Rogozinem, kterou při dalších volbách vystřídalo Spravedlivé Rusko. Později v souladu s požadavky společnosti představil po boku Jednotného Ruska umírněnou liberální stranu. Nejprve pod vedením Alexeje Kudrina, po němž následovala strana Správná věc Michaila Prochorovova.

Jaká role ještě Surkova čeká?

Mezitím byla v reakci na kyjevskou „oranžovou revoluci“ v roce 2004 zrušena přímá volba gubernátorů a ztížena registrace nových stran ve snaze omezit nacionalistické a islamistické tendence. Podle logiky symetrie inicioval Surkov vznik prokremelského hnutí mládeže s názvem Naši. Svého vrcholu dostoupil „putinismus“ v roce 2007, následován tandemem, jenž měl být v zájmu optimalizace voličské základny povolán, aby uspokojil požadavky tradičních voličů i nové voličské základny dožadující se změn.

V uplynulých čtyřech letech udělal Surkov hodně pro to, aby „vládnutí“ Dmitrije Medveděva nebylo ještě větším nezdarem

V uplynulých čtyřech letech udělal Surkov hodně pro to, aby „vládnutí“ Dmitrije Medveděva nebylo ještě větším nezdarem, přičemž se však výrazně zpomalilo tempo oživování systému, čehož si soudě podle různých signálů všiml i sám Surkov. Ještě před začátkem pouličních protestů mluvil o „podrážděnosti městské společnosti“ a pozoruhodně rychle byly vypracovány rovněž návrhy změn s cílem reformy politického systému, které byly předloženy ještě před volbami.

V té době už však „loutkář“ seděl v křesle místopředsedy vlády pro modernizaci. (V této funkci má mimochodem na starosti i vztahy s Českem a je spolupředsedou česko-ruské mezivládní ekonomické komise. Za českou stranu je to ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba.) Ačkoli se ihned rozpoutaly nejrůznější dohady, vládnoucí moc se touto změnou nejspíš pokusila sebrat vítr z plachet pouliční opozice. „Šedá eminence“ se proto jako veřejný politik může začít činit v zájmu realizace jím načrtnutých plánů, o kterých často mluvil Medveděv. Nicméně nepřekvapilo by ani, kdyby se v rámci blížících se přeměn opět objevil v nové roli.

Autor: