Národní galerie (NG) v posledním roce uspořádala pět výstav a zaznamenala mírné zvýšení návštěvnosti. Chystá se nová koncepce a částečně i nové umístění stálých sbírek. Ekonom Vladimír Rösel přišel do NG, aby zadluženou instituci stabilizoval a nastavil její provoz. I proto při prezentaci na bilanční tiskové konferenci věnoval velký prostor financím a práci s rozpočtem. Mluvil o pokoře.
Na dveřích pracovny, kde jsme vedli tento rozhovor, září přilepené červené srdíčko. K Röselovu image solidního úředníka anglosaského střihu ta výzdoba úplně nesedí. „To je tady ještě po panu profesorovi Knížákovi. Proč? Nějaká kontinuita být musí. Stačí, že jsem vyměnil obrazy v ředitelské pracovně, ne?“ Klidný úsměv z jeho tváře nemizí, ať se ptám na cokoliv.
K nástrojům, které nejsou
ČESKÁ POZICE: Nejdobrodružnější částí prezentace vašeho ročního úřadování v NG byla čísla. Vyplynulo z nich, že peníze v rozpočtu stačí NG sotva na provoz, nemáte finance na výstavy, o prostředky na akvizice musíte žádat zvlášť. Po Milanu Knížákovi zůstal téměř padesátimilionový dluh, který NG z napjatého rozpočtu splácí. Když jste do funkce ředitele nastoupil, informoval jste ministerstvo, v jakém stavu a finanční situaci NG přebíráte?
RÖSEL: Loni na konci srpna dostali zprávu, kterou jsem v září ještě upřesňoval. První reakce ministerstva kultury byla podat trestní oznámení. Řekl jsem, tak ho podejte, nic tomu nebrání. A uslyšel jsem – ne, vy ho podejte. Ředitel NG ale není ten, kdo by měl něco takového dělat. Mým úkolem bylo ministerstvu situaci popsat a nabídnout řešení. Pokud by byla NG normální firma, můžeme se o trestním oznámení nového ředitele bavit, ale je to státní příspěvková organizace a ta je v úplně jiném režimu než zbytek světa. Trestní oznámení je věcí a odpovědností ministerstva kultury, které NG kontroluje a jmenuje statutární zástupce.
ČESKÁ POZICE: Takže jste musel v NG dělat „pořádek“ sám?
RÖSEL: Když jsem byl jmenován, ptal jsem se, jakými nástroji budu jako statutární zástupce vybaven, abych udělal věci, které udělat musím. Všichni už tušili, jaká práce mě v NG čeká. Bylo mi řečeno, že žádné nástroje nejsou. Ptal jsem se tedy po příkladech, jak byly podobné situace řešeny v minulosti. Slyšel jsem stejnou odpověď. Divil jsem se. Přece podobnou situaci řešilo ministerstvo v Národním technickém muzeu. Řekli: To není veřejné a ty dokumenty vám nemůžeme zpřístupnit.
„Chtěl jsem vědět, jakým způsobem ministerstvo postupuje v případě, kdy se dá očekávat, že v jeho příspěvkové organizaci budou nějaké ekonomické problémy. Nic takového prý neexistuje.“
Ale já nechtěl dokumenty, chtěl jsem vědět, jakým způsobem ministerstvo postupuje v případě, kdy se dá očekávat, že v jeho příspěvkové organizaci budou nějaké ekonomické problémy. Nic takového prý neexistuje. Žádal jsem, abych mohl vést tým lidí, který by provedl nejen personální, ale i finanční audit, na jehož základě by bylo možné okamžitě řešit nejen ekonomickou situaci, ale i personální obsazení. Bylo mi řečeno, že na to nejsou zdroje a není jiná možnost než vnitřní kontrola ministerstva. Ta prý může, pokud budu chtít, provést prověrku. Jenže vnitřní kontrola je orgán, který protokoluje a funguje zcela jiným způsobem než nezávislý auditor, hledá něco úplně jiného a nemohla splnit, co jsem potřeboval. Ani bych ji nemohl vést, neboť je to orgán ministerstva. To by nefungovalo.
ČESKÁ POZICE: Milan Knížák vám odmítl NG oficiálně předat. Přesto se nic nestalo?
RÖSEL: Ministerstvo dalo prohlášení, že bohužel není zvykem, aby v jeho příspěvkových organizacích probíhaly předávací protokoly. Že neexistuje vzor předávacího protokolu a že když profesor Knížák nepředal nebo nepředával, není to vlastně nic špatného, protože to není ani v úpravách ministerských předpisů. Od té chvíle jsem se tím přestal zabývat. Soustředil jsem se na to, jak dopadne rozpočet, co mohu dělat s financemi do konce roku a jak mohu pracovat s tím, co je NG dáno.
ČESKÁ POZICE: Mohou podobné věci schopné lidi zvyklé pracovat v racionálních okolnostech soukromého byznysu od řízení příspěvkových organizacích státu odrazovat?
RÖSEL: Otázka u příspěvkových organizací je, nakolik by měla instituce a její statutární orgán být autonomní a fungovat jako správce státního majetku a nakolik by do dění v ní měl stát zasahovat. Zda by neměl být pouze „přerozdělovatelem“ peněz. Všechno ostatní by mělo být na instituci samotné. K tomu je zřízena. Pokud ji chce někdo řídit a metodicky usměrňovat z ministerstva, je jednodušší, aby to ministerstvo dělalo samo, pak ji vůbec nepotřebuje. Zákonem z roku 1949 byla zřízena NG jako pokračovatel spolkových a státních galerií. Z nadačního systému se najednou stal státní příspěvkový. V tuto chvíli je ten systém vlastně pokřivený. Čím víc se přimyká k státu, tím je to horší.
K potřebám a zdrojům
ČESKÁ POZICE: Jak se vám vlastně komunikuje s ministerstvem kultury?
RÖSEL: Dobře. Ale to opravdu není věc komunikace. Důležité je, co ministerstvo kultury od své příspěvkové organizace chce a co by chtít mělo. NG plní spoustu administrativních úkolů, které jsou z větší části zbytečné. Prospělo by jí, kdyby se mohla svobodněji ekonomicky rozhodovat. Není přece dobré získávat prostředky tak, že si NG nebo případně odborná veřejnost bude vynucovat, aby stát něco zaplatil.
Je třeba oddělit mandatorní a nemandatorní výdaje. Ty mandatorní jsou na to, co NG spravuje jménem státu. Na to by měla peníze dostávat, ale bohužel ten příspěvek není adekvátní. Nepokryje náklady, které jsou se správou státního majetku spojeny. A tak i na tuto činnost by si NG měla vydělat. Ty nemandatorní lze použít na vlastní činnost, výstavy, program a akce s nimi spojené. A pak je tu pořád problém v kompetencích: jestli NG něco může, nebo nemůže, jestli má utrácet v tomto či onom rámci, nebo nemá.
ČESKÁ POZICE: A jaké jsou skutečně utracené peníze...
RÖSEL: To je právě vidět na potřebách a zdrojích, jestli ta instituce je vyrovnaná a je, či není podhodnocená. NG má nevyrovnané potřeby a zdroje a zároveň je podhodnocená. To nepoznáte z hospodářského výsledku. Příspěvkové účetnictví funguje jiným způsobem a pokřiví to, co jsou potřeby a co zdroje.
„Příspěvkové účetnictví funguje jiným způsobem a pokřiví to, co jsou potřeby a co zdroje.“
ČESKÁ POZICE: Jedním z příjmů do rozpočtu NG je vstupné. Máte v tomto směru nějakou strategii?
RÖSEL: Existují názory, že když je taková instituce placená z veřejných zdrojů, mělo by být vstupné zdarma. Já se s tím neztotožňuji. Aby si člověk umění vážil, měl by k němu přistupovat s nějakou pokorou a tu vyjadřujeme i tím, že za zážitek z umění něco zaplatíte. Když má člověk něco zadarmo, vnímá to spíše mimoděk, a to přece nechceme.
ČESKÁ POZICE: Vy jste vstupné snížili. Jaké k tomu byly důvody?
RÖSEL: Byla to úvaha o návštěvnosti a o NG jako o celku. Nemáme jednu budovu, ale více prostorů, a na to, abychom najednou změnili vstupné do všech expozic nemáme dost peněz. Začali jsme proměňovat NG postupně. Vždycky při nějaké příležitosti. Tou první byla výstava Rembrandt & Co. ve Šternberském paláci. Vstupenka umožňovala vidět nejen výstavu, ale platila i do expozic ve Šternberském a Schwarzenbergském paláci. Tím se snížilo vstupné o polovičku. Podobně jsme ve Veletržním paláci využili výstavu Ostrovy odporu.
ČESKÁ POZICE: Projevily se nějak ty kroky na počtu návštěvníků a na vybraném vstupném?
RÖSEL: Máme větší návštěvnost, snažíme se ukázat novou tvář NG. Počet lidí vyrovnává inkaso příjmů. Do budoucna doufáme v další zvýšení návštěvnosti pomocí dramaturgie a proměny galerie. Pokud by přišlo výrazně víc lidí, mohli bychom vstupné ještě více snížit. Ale hlavně bychom chtěli nabízet do všech lokalit-expozic jednu vstupenku, která by byla časově omezená.
ČESKÁ POZICE: Taková vstupenka zatím neexistuje?
RÖSEL: Zatím ne. Abyste ji mohla nabídnout, musíte k tomu mít i obsah a dramaturgii. NG jako instituce je hrozně rozbitá. Teď koncipujeme jeden celek prezentující staré umění na Hradčanském náměstí a druhý dole: Palác Kinských a Anežský klášter s uměním 19. a 20. století. Odtud se dá jít do Veletržního paláce na moderní a současné umění. V těch třech lokalitách už můžete pracovat se společnou vstupenkou. Není to sice pod jednou střechou, ale v rámci jednoho města.
K výstavám a projektům
ČESKÁ POZICE: Jak pokročilo vaše úsilí o užší spolupráci mezi pražským magistrátem a NG?
RÖSEL: Jednáme o výstavách, které by případně mohlo město podpořit. Vyhodnotíme, jak probíhá výstava Slovanské epopeje ve Veletržním paláci. Nejen její návštěvnost, ale i skladba návštěvníků a to, jak vnímají epopej vedle expozice moderního a současného umění. Jestli bude záměr rozpracován do něčeho širšího, uvidíme na podzim.
Rádi bychom dále na Staroměstském náměstí vytvořili jakési muzeální souostroví. NG v Paláci Kinských, Dům u kamenného zvonu, kde je Galerie hlavního města Prahy, a pak její „centrála“ v Městské knihovně... Kdyby to bylo možné, vtáhl bych do toho rád i Galerii Rudolfinum. Mohla by vzniknout taková kulturní „míle“, která by vedla od Anežského kláštera přes galerie kolem Staroměstského náměstí, pak knihovna, Rudolfinum a když přejdeme řeku, jsme ve Valdštejnské jízdárně.
Bohužel, zatím se zdá, že všichni hodně tíhnou k tomu, konat na svém písečku. Větší šanci má spolupráce s Galerií hlavního města Prahy. Už proto, že máme za sebou úvodní společnou zkušenost s výstavou Slovanské epopeje. Přeje tomu i spousta okolností: máme každý jiného zřizovatele nebo nadřízený orgán, ale stojíme o stejné návštěvníky a naše sbírkové fondy se vzájemně doplňují. Všechno zapadá, tak by spolupráce mohla fungovat.
ČESKÁ POZICE: Byl byste první, komu se podařilo něco takového prosadit a ukázat, že lze využít finance na kulturu společně a lépe.
RÖSEL: Snažíme se spolupracovat i s Archivem hlavního města Prahy v Clam-Gallasově paláci. Těch možností, galerijních zvlášť, jak by mohla taková „kulturní míle“ oživit centrum a přitom využívat společnou propagaci, je mnoho. Jen je nutné k tomu vymyslet a připravit správnou dramaturgii. Abychom nevystavovali umělce, slohy nebo směry tak, aby si výstavy konkurovaly a šly proti sobě.
ČESKÁ POZICE: Představil jste poměrně rozsáhlý plán výstav na nejbližší období. Ještě v tomto roce plánujete výstavu Františka Kupky ke stoletému výročí abstraktní malby. Má na české poměry velkorysý rozpočet dvacet milionů. Opravdu je reálné je získat sponzorsky?
„Pro výstavu typu Františka Kupky je v zahraničí běžný rozpočet tři miliony eur, my máme rozpočet 20 milionů korun.“
RÖSEL: Ten rozpočet není nadsazený. Výstava Jagellonců v Kutné Hoře stála možná ještě víc. Chceme monograficky zvýraznit českého autora, podpořit jeho pozici v kontextu světového umění a ukázat ho jako tvůrce přelomových děl. Pro takovou výstavu je v zahraničí běžný rozpočet dva miliony eur na to, co souvisí s „tvrdými“ náklady výstavy, a zhruba milion eur na marketing a promo. To je běžný model, aby na výstavu přišlo nějakých 150 tisíc lidí a víc. A my bychom ji chtěli udělat viditelnou za méně než třetinové náklady.
ČESKÁ POZICE: Je váš optimismus, že získáte v tak krátké době od sponzorů dvacet milionů, podložený nějakými úspěchy v uplynulém období?
RÖSEL: Bylo to přesně před rokem, kdy jsem do NG přišel a během půl roku jsme byli schopni připravit výstavu Rembrandt & Co. Nyní jsme zkušenější, máme před sebou pro realizaci stejný časový úsek a máme už i nějakou referenci, pozitivní příklad. Se sponzory se pracuje daleko lépe, než když jsem do NG přišel a všichni říkali: za půl roku ho vyhodí nebo ten nevydrží ani do září. Přesto se podařilo dát dohromady 90 procent nákladů, přitom rozpočet výstavy byl kolem osmi milionů korun.
Předpokládáme, že s Kupkou to sice nebude jednodušší, ale máme více sebedůvěry. I když nechci zveličovat fakt, že je to autor právě populární na trhu s uměním, ale svým způsobem nám to pomůže. Určitě je to snadnější, než když nabízíte sponzorům výstavu starého umění, protože na to se dnes moc nechodí. Starému umění zůstala věrná jen stálá skupina návštěvníků, kterou bychom chtěli demograficky oživit, připomenout se i moderním a současným uměním.
ČESKÁ POZICE: Když jste sestavovali výstavní plán, snažil jste se ho nějak ovlivňovat z ekonomického hlediska? Jak z pohledu nákladů, tak třeba i předpokládaného zájmu návštěvníků?
RÖSEL: Vypracoval jsem vzor pro realizaci výstav, nechci říct rovnou formulář, jak by výstava měla být připravena. Obsahuje všechno, co by kurátor měl přinést, aby obhájil projekt, který chce realizovat. Není tam přímo řečeno, že by výstava měla být zisková, ale musí z toho být jasné, že nebude prodělečná, ztrátu nám nikdo nevyrovná, ty doby jsou již nenávratně pryč. Pak se samozřejmě leccos upravuje, ale pokud záměr je, že bude výstava stát třeba milion nebo deset milionů, vždycky by měl být v souvztažnosti s realitou. Kurátor pak předstoupí před programovou radu a vedení, kde to prezentuje, jsou nějaké argumentace a následně se výstava buď zařadí, nebo nezařadí do výstavního plánu.
ČESKÁ POZICE: Nové umístění stálých expozic nejspíš usnadní orientaci návštěvníků. Uvažovali jste ale už přesněji, jak budou sbírky instalovány? Bude NG na to téma vypisovat nějakou soutěž?
RÖSEL: V pracovní skupině, která se umístěním expozic zabývala, jsou lidé z NG, kteří za to nesou odpovědnost, ale i ti, kteří jsou mimo NG a vnášejí do diskusí trendy zvenčí, spoustu pohledů a otázek, proč to či ono není jinak. Mimo jiné také proto, že oni tu odpovědnost za to, jak to bude všechno fungovat, nemají. V tuto chvíli řešíme primárně instalaci stálé expozice ve druhém patře Šternberského paláce. A co se týče redislokace sbírek, která se týká Anežského kláštera, Salmovského paláce, Paláce Kinských a Veletržního paláce, k té budou teprve kurátoři a ředitelé zpracovávat návrhy na jednotlivé expozice.
ČESKÁ POZICE: Zajímalo by mě, zda vůbec uvažujete i o jiném způsobu vystavení než o tom klasickém, konzervativním?
RÖSEL: Komplikace je, že prakticky polovina vystavených exponátů není ve správě NG. Jsou to artefakty, které má ve vlastnictví někdo jiný nebo je někdo jiný spravuje. Jsou to soukromé sbírky, diecézní sbírky nebo je spravují jiné galerie či muzea. A my si musíme se všemi těmi zapůjčiteli vyjednat rámec i způsob vystavení. Často nám také končí výpůjční smlouvy. Teoreticky se může stát, že nám někdo řekne: my už vám to či ono dílo na další tři nebo pět let nepůjčíme. A v tu chvíli se představa nové instalace rozbije. Musíme být velmi dobře připraveni, protože potřebujeme její koncept „odsouhlasit“ i od zapůjčovatelů.
A k zaměstnancům
ČESKÁ POZICE: Jak jste obměnil tým kurátorů a jakou máte vizi do budoucna, co se týče personálního obsazení NG?
RÖSEL: V příspěvkové organizaci NG vznikl určitý systém zaměstnaneckých smluv, které jsou prakticky nevypověditelné. Lidé nejsou jmenováni, jsou zaměstnanci. A pokud nechtějí plnit úkoly, které jim zaměstnavatel dává, jsou jejich smlouvy – možná i protiprávně – postavené tak, že nemusejí konat. Nejsem právník ani personalista a bohužel personální agendu v tuto chvíli nemohu naplnit, protože pro ni nemáme systémové místo. Žádal jsem ministerstvo o zdroje, abych měl na tři až pět měsíců možnost spolupráce s personálním specialistou. Připravili bychom nový systém zaměstnaneckých pozic a hlavně změnili systém zaměstnaneckých smluv.
Nicméně odešel ředitel sbírky moderního a současného umění a byl zatím nahrazen dočasně, tak, že se sloučilo vedení několika sbírek. Právě odchází paní ředitelka ze sbírky orientálního umění a k 1. červenci je jmenovaná nová.
ČESKÁ POZICE: V jednom ze starších rozhovorů jsem si přečetla, že pouze šest ze tří stovek zaměstnanců vám dalo odpověď na otázku, co by v NG chtěli změnit, kterou jste jim položil, když jste nastoupil do funkce. Je po roce osobní motivace a iniciativa zaměstnanců v lepší formě?
RÖSEL: Na jednu stranu aktivita zaměstnanců předčila mé očekávání. Na druhou u některých došlo k „vystřízlivění“ z iluze, že přišel nový šéf a od zítřka bude všechno úplně jinak. Systém to neumožňuje. Někteří si uvědomili, co pro ně ale může i pozitivní změna znamenat. Chodili a říkali: Hlavně s tím, prosím vás, netřeste. Nechte nás v klidu být, my to tady ještě nějak snad zvládneme, přežijeme, kdo ví, kdy vás odvolají (generální ředitel NG je jmenován do odvolání, tedy nemá ani minimální mandát, jenž by mu zaručoval naplnění nějaké strategie či vize – pozn. red.).
V NG je problém generační. Nemohu vám to číslo říct, protože se nesmí sdělovat, ale opravdu velké procento zaměstnanců jsou důchodci. To je pak dost velký problém. Daný i tím, že NG je historicky nejvíce podhodnocená instituce v rámci ministerstva kultury v Praze. Průměrný plat je zde méně než 20 tisíc korun, a to mluvíme o odborných pracovnících s vysokoškolským vzděláním a mnohaletou praxí. Obslužné servisní práce (v řádu stovky a více zaměstnanců) jsou historicky „outsourcované“, tedy jsou mimo tento průměrný plat.
„NG je historicky nejvíce podhodnocená instituce v rámci ministerstva kultury v Praze, průměrný plat je zde méně než 20 tisíc korun.“
ČESKÁ POZICE: Jak se to stalo?
RÖSEL: Zaměstnanci si nechali v minulosti plošně snížit platy. Jen proto, aby se nepropouštělo. Očekávání pak bylo, že ředitel Knížák sice snížil platy, ale nikoho nepropustil, a ten, co přijde po něm, ty platy zase zvýší. Ale nikdo už nepřemýšlel, kde by se na to ty peníze měly sehnat, když už se jednou dobrovolně snížily. NG, když na to přijde, si peníze vydělá, ale nemůže je použít na platy. Systém, který existuje, omezuje, abyste přilepšovala lidem, abyste je motivovala. Možnosti jsou pouze v grantové politice na bázi tří- až pětiletých projektů. Na to si lidé musejí počkat, zda nějaký ten grant získají, a pak si finančně polepší. Není možné přesouvat do mezd peníze z jiných kapitol, rád bych, ale nemůžu. Je to proti rozpočtovým pravidlům.
ČESKÁ POZICE: Teď se podařilo navýšit mzdové limity v České filharmonii. Pokusil jste se vysvětlit na ministerstvu kultury, že taková odměna je pro špičkového odborníka, který by měl v NG být, nedůstojná?
RÖSEL: Na ministerstvu snad nyní – bylo to aspoň oznámeno – vzniká systém, jak se peníze budou mezi instituce rozdělovat. Možná konečně budou i nějaká kritéria. A nebude všechno závislé jen na politickém rozhodnutí. Zaměstnanci NG, když měli, nekřičeli, nestávkovali. Místo aby se ozvali, snížili si plošně platy. Naopak Česká filharmonie stávkovala, stávkovalo se i ve Státní opeře. Já, ježišmarjá, nechci nikoho vyzývat ke stávce, ale chci říct, že se tam ty peníze navyšovaly za jiných podmínek. Bylo to politické rozhodnutí.
Ke kulturní diplomacii
ČESKÁ POZICE: Není logo Národní galerie také, jak jste řekl o jejích stálých expozicích, morálně zastaralé? Kdo by měl víc dbát o vizuálně účinnou propagaci než NG?
RÖSEL: To v každém případě. Ale k tomu zase musí být nějaká příležitost. Měnit image logem předtím, než bude stav NG zkonsolidovaný, jsou vyhozené peníze. Nejdřív musím přesně vědět, co tím logem chci sdělit. Teprve v momentě, kdy budeme mít nové expozice v konkrétních místech a budeme je otevírat, bude co komunikovat.
Byla idea, že bychom NG na tři roky zavřeli. Ušetřilo by to strašně moc peněz. Byl by čas, byl by klid, nikdo by nás nemohl kritizovat, protože by nikdo nevěděl, co se za těmi zdmi děje. Nestálo by nás to žádné promo. A za tři roky bychom vyšli s hotovou věcí. Jenže nejsme v situaci, kdy by to bylo možné. Není konsensus, aby člověk, který přišel zvenčí, tu důvěru dostal. Všichni chtějí radikální řešení, ale nikdo vám nedovolí ho použít. Jak si to mohl dovolit! Nějaký ekonom!
„Všichni chtějí radikální řešení, ale nikdo vám nedovolí ho použít. Jak si to mohl dovolit! Nějaký ekonom!“
ČESKÁ POZICE: V českém prostředí jsou velké předsudky vůči lidem, kteří v kultuře počítají peníze. Přitom je normální, když chci něco udělat, že musím vědět, co to bude stát.
RÖSEL: V tomto prostředí je to otázka odpovědnosti. Jsou věci, které má financovat stát stoprocentně a pokud je nefinancuje, je někde nějaká chyba. Pak se hledá v systému přerozdělování peněz nebo v tom, nakolik je statutární orgán té které instituce politicky zdatný, aby ty peníze takzvaně „sehnal“. Ale nejde se po obsahu. Ten se neřeší.
ČESKÁ POZICE: V zahraniční spolupráci je NG výrazně limitována nebezpečím, že by mohla být díla, která zapůjčí k vystavení nebo sama vystaví, zabavena jako plnění za závazky státu například v arbitrážních sporech. Díla, která spravuje NG, jsou totiž majetkem státu. Snaží se ministerstvo tuto záležitost nějak řešit? Bylo by možné uvažovat o tom, aby byla výtvarná díla vložena do majetku NG?
RÖSEL: To je velice komplikovaná věc. K tomu v tuto chvíli není politický konsensus. Snažili jsme se ministerstvu ukázat, že jsou i země, kde je to riziko (zabavení) menší. Případně nulové. A tam máme příští rok nějaké reciproční programy, takže se NG nějak na světovém galerijním dění účastnit bude. Ale pak je spousta zemí, kde bychom vystupovat potřebovali a nemůžeme.
ČESKÁ POZICE: Kde můžete sbírky ukázat?
RÖSEL: V zemích, v nichž funguje jednoznačný systém ochrany, jako jsou Nizozemsko nebo Jižní Korea.
ČESKÁ POZICE: Proto míří NG s výstavou české moderny do Soulu?
RÖSEL: Těch důvodů je daleko více. Mimo jiné i myšlenka spojit výstavu NG s prezentací Prahy. Je to příležitost zhodnotit pozici české moderny v zahraničí, ale i přilákat z Koreje do Prahy jiný typ návštěvníků. Nejen na svatby na Staroměstské náměstí, ale i ty, kteří si uvědomí, že v Praze je dostatek uměleckých zážitků, za kterými by sem mohli jezdit. Korejská strana předpokládá, že by výstavu mělo navštívit 250 až 300 tisíc návštěvníků. Tolik jich přijde do NG za celý rok. Není to tedy tak prvoplánové, že jedeme do Koreje, protože nikam jinam nemůžeme...
ČESKÁ POZICE: Často používáte pojem kulturní diplomacie. Kam míří vaše mise dál?
RÖSEL: Kulturní diplomacie, jak jsem ji vnímal při studiu a diskusích v Britském muzeu mě hodně zaujala. Myslím si, že NG má potenciál, aby mohla fungovat podobně, jako se to děje tam. Důležité je, aby naši představitelé měli jasno v tom, co všechno NG může nabídnout. Aby ji přestali vnímat jen jako instituci, kde se ukazuje naše kulturní bohatství a dědictví a uvědomili si, že je to i nástroj, který jim může vytvořit mosty pro jednání, ať politické nebo podnikatelské. Všude na světě toto funguje. Tady se obsah a dramaturgie NG dosud pojímala hlavně z pohledu historicko-vědného.
ČESKÁ POZICE: Třeba byste pro naše parlamentní či vládní činitele mohl udělal nějakou instruktáž?
RÖSEL: Tohle se musí dělat hlavně nenásilně. Chtěl bych to zkusit přes doprovodné programy výstav. Obohatit jejich dramaturgii tak, aby si ti, kterých se to týká, všimli, že i takto se dá udělat výstava, že s ní lze pracovat třeba i na poli kulturní diplomacie. Nejsem přítel nějakých proklamací, raději nejdřív věci dělám, a pak o nich mluvím. Cítím před nimi určitou pokoru. Možná to není vždycky výhodné, ale kdybych to dělal jinak, už bych to zase nebyl já.
